Kůra Merkuru je zmagnetizovaná

Další dobré zprávy pro kreační vědu

D. Russell Humphreys

(Z creation.com/mercury-magnetized-crust přeložil M. T. – 07/2012. Translation granted by Creation.com – Přeloženo s povolením od Creation.com.)

Obrázek 1. Sonda MESSENGER nad planetou Merkur (barvy počítačově upraveny). Magnetometr vlevo na konci čtyřmetrového výsuvného ramene.

Kosmická sonda NASA MESSENGER (obrázek 1) nám zprostředkovává stále nové a překvapující důkazy o tom, že magnetické pole Merkuru je tak mladé, jak to o něm říká Bible. Sonda obíhá kolem Merkuru po cirkumpolární dráze od března 2011. Do nynějška oběhla planetu skoro tisíckrát, přičemž opakovaně prolétla nad veškerým jejím povrchem. Při přiblížení k jejím severním sopečným planinám sonda zjistila, že vnější kůra planety je v oné oblasti silně zmagnetizovaná (1). Nejsilnější magnetické pole bylo naměřeno na rozsáhlém topografickém zdvihu blízko středu zmíněných planin. To vede realizační tým projektu k závěru, že magnetizace vychází z čediče vzniklého ztuhnutím lávy vyteklé z hlubších vrstev kůry planiny.

Magnetizace kůry je skoro vertikální stejně jako veškeré magnetické pole v těchto vysokých šířkách. MESSENGER však zjistil, že magnetizace probíhá opačným směrem, než jaký je směr dnešního magnetického pole, z čehož vyplývá, že Merkur alespoň jednou v minulosti směr tohoto pole obrátil. Členové realizačního týmu tvrdí, že to je

„…známkou toho, že magnetizace je remanentní (stálá, permanentní) magnetizace vzniklá (v minulosti) tehdy, když mělo magnetické pole Merkuru opačnou polaritu, a bylo možná silnější, než je pole dnešní“.

Shora uvedené závěrečné konstatování by bylo přesnější, kdyby znělo, „…a velmi pravděpodobně mnohem silnější než pole dnešní“. Proč to tvrdíme: množství magnetizace závisí na množství a minerální formě železa v hornině, a na síle pole, když chladne. Pracovníci realizačního týmu předpokládali, že železo v korových horninách je čisté (2), a liší se od složení, které by snad umožňovalo, aby bylo budicí pole v minulosti slabé. Z naměřeného magnetizmu čedičů zde na zemi však vyplývá, že korové čediče Merkuru získaly svůj magnetizmus v poli nejméně desetkrát silnějším, než jaké je jeho pole dnes (3).

Toto zjištění je dalším z řady překvapení, která materialistickým (4) astronomům (věrným uniformitarianismu) připravuje magnetické pole Merkuru. Před měřeními sondy Mariner 10, která planetu obletěla v letech 1974 a 1975 počítali odborníci s tím, že Merkur žádné magnetické pole nemá. A zatím zmíněné oblety naměřily dosti velké magnetické pole, o velikosti zhruba 1% hodnoty magnetického pole Země. Od té doby navrhli teoretici mnoho verzí teorie „dynama“ (která počítá s tím, že jádro Merkuru funguje jako elektrický generátor), aby vysvětlili, jak to, že planeta má magnetické pole, které si po nesmírně dlouhou dobu udržuje. V několika posledních letech se pak pokoušejí vědci pochopit, proč je toto pole ve srovnání se zemským tak slabé.

V téhle souvislosti je zajímavý fakt, že všechny verze teorie dynama tvrdí, že kromě krátkých období, kdy možná docházelo k přepólování, by Merkurovo magnetické pole mělo zůstávat zhruba stejně silné po celé ty údajné miliardy let své existence. Důkazy o jeho značném úbytku někdy v minulosti tak zmíněné teoretiky uvádějí v zoufalství. Tato skutečnost může stát za faktem, že se realizační tým projektu MESSENGER zjevně snažil sdělit nepříjemné zjištění co nejkulantnější formou.

Magnetizovaná kůra potvrzuje předpověď

Uváděné překvapivé zjištění naopak potvrzuje jednu ze dvou vědeckých předpovědí o magnetickém poli Merkuru stavějících na kreacionistické teorii opřené o Bibli. Uvedl jsem ji roku 1984, abych vysvětlil, jak Bůh vytvořil magnetická pole planet naší sluneční soustavy (5).

Je-li moje teorie správná, konstatoval jsem v onom článku, pak

„by měly mít starší vyvřelé horniny z Merkuru a Marsu přírodní remanentní magnetizaci, jako ji mají horniny měsíční“.

Pod pojmem „starší“ jsem měl na mysli horniny, které se vytvořily nedlouho po stvoření, zatímco rychle se rozpadající magnetická pole oněch dvou planet by byla stále přiměřeně silná. Napsal jsem „z Merkuru a Marsu“, protože jsem si představoval, že horniny z Marsu a Merkuru by museli přivézt astronauti na Zemi k laboratornímu testování stejně, jako tomu bylo s horninami měsíčními. Nedokázal jsem si tehdy představit, že sonda na nízké oběžné dráze bude jednoho dne schopna změřit korové magnetizace. Pokroky v astronomii však otevřely dveře takovým výkonům, v letech 1997-99 pro Mars (6), a v uplynulém roce pro Merkur.

Rychle mizející pole potvrzuje i druhou předpověď pro Merkur

Měření, která provedl loni z oběžné dráhy MESSENGER, ukazují v porovnání s daty Marineru 10 z roku 1975, že magnetické pole Merkuru zesláblo za uplynulých 36 let o téměř 8% , což je překvapivě rychlý úbytek. Odpovídá to však předpovědi v mém článku z roku 1984:

„Tempo rozpadu /magn. pole/ Merkuru je tak rychlé, že by ho mohla poměrně brzy zjistit některá budoucí kosmická sonda. Roku 1990 by měl být magnetický moment planety o 1.8 procenta menší než je jeho hodnota z roku 1975“ (7).

Pozorované tempo odpovídá stavu, kdy by jádro Merkuru mělo elektrickou vodivost podobnou vodivosti jádra zemského /8/. Další podrobnosti najdete v příštím čísle časopisu Journal of Creation (9).

Rychlé tempo rozpadu (poločas 320 let) svědčí o tom, že kůra byla zmagnetizována před pouhými několika tisíci lety.

Platné předpovědi jsou důležité

Shora uvedené dva příklady o magnetickém poli Merkuru, jeho rychlém mizení, i o jeho zmagnetizované kůře, jsou vybrány z mých pěti předpovědí v článku z roku 1984, které všechny nyní sonda ověřila (10). Aplikoval jsem svou zmíněnou teorii i na další astronomické objekty ve sluneční soustavě (planetky, meteority, měsíce jiných planet), a také vně sluneční soustavy (hvězdy, magnetické hvězdy, bílí trpaslíci, pulzary, magnetary, galaxie, vesmír jako takový). A kupodivu (alespoň pro mě) se moje teorie hodí i na tyhle objekty (11).

Hlavní důležitost dobré shody se známými daty i s ověřenými předpověďmi (12) spočívá v tom, že potvrzují biblickou zprávu o stvoření a nízké stáří vesmíru uváděné v Písmu. Teorie se hodí na magnetická data, která nyní máme pro sluneční soustavu, jedině tehdy, platí-li, že:

1. původním materiálem, který Bůh stvořil, byla voda (kterou pak Bůh přeměnil v materiály současné), jak se praví v 2. Petrově 3:5 (řecký originál a NAS) i na dalších místech Bible.
2. Země i sluneční soustava jsou staré zhruba 6000 let, jak vyplývá z doslovného znění Písma.

Takže magnetická pole ve vesmíru slouží jako Boží podpis na jeho stvoření, a podobně jako všechno na nebesích, vypravují o Jeho slávě (Žalm 19:1).

Odkazy

1. Purucker, M.E. et al., Evidence for a crustal magnetic signature on Mercury from MESSENGER magnetometer observations, 43rd Lunar and Planetary Science Conference, The Woodlands, Texas, USA., March 19–23, 2012, archived at www.lpi.usra.edu/meetings/lpsc2012/pdf/1297.pdf. My thanks to Andrew Lamb of CMI for alerting me to this article.
2. Mason, B. and Berry, L.G., Elements of Mineralogy, W.H. Freeman and Company, San Francisco, CA, USA, p. 212, 1968. Na závěr své zprávy konstatuje tým MESSENGERU, že nositelem magnetizmu v horninách jsou „monodoménové“ (=nepatrné) částečky snadno magnetizovatelného „nativního“ (=čistého, jednoprvkového) železa. Ale takový stav je v čedičích vzácný, jak citovaný článek poznamenává, protože normálně by se částečky čistého železa rychle chemicky sloučily s dalšími prvky v horké křemičitanové hornině při chladnutí matečné lávy.
3. Coe, R.S. et al., Geomagnetic paleointensities from radiocarbon-dated lava flows on Hawaii and the question of the pacific nondipole low, Journal of Geophysical Research 83(B4):1740–1756, 10 April 1978. Ordináta obr. 1(a) při nulovém „TRM“ udává počáteční „NRM“ (magnetizaci) jednoho čedičového vzorku přibližně 23 A/m ( 10-3 emu/cm3 = 1 A/m) z chladnutí v poli o 51.4 µT (0.514 Gaussů). Obr. 3 udává podobně magnetizaci přibližně 2.9 A/m pro čedič, který se tvořil v poli o 14.4 µT. Z dalších prací vyplývá pro čediče podobný rozsah magnetizací. Článek 1, graf 3 udává minimální magnetizace (které by vyvolaly pozorované poruchy Merkurova pole) pro celou škálu možných mocností magnetizované vrstvy. Pro mocnost 15 km (pod kteroužto hloubkou je kůra patrně příliš horká na to, aby dlouho udržela magnetizaci) činí minimum 1 A/m. Pro mocnost 2 km, což je podle realizačního týmu projektu MESSENGER patrně na Merkuru mocnost maximální, je to na základě zmíněného grafu zhruba 5 A/m pro korovou magnetizaci. Vyjdeme-li ze všech shora uvedených čísel, dostaneme magnetické pole mezi 5 a 25 µT. Takové intenzity jsou podstatně větší, než dnešní pole ve vysokých šířkách Merkuru, které činí zhruba 0.5 µT. Z těchto čísel vyplývá, že pole bylo v době chladnutí kůry přinejmenším desetkrát až padesátkrát silnější než dnes.
4. Uniformitarianizmus je skeptická víra v to, že „všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření“ vesmíru (2. Petrova 3:4) , bez jakýchkoli zásadních Božích zásahů. Na uniformitarianizmu staví geologická, atomová i astronomická data počítající s vysokým stářím příslušných objektů.
5. Humphreys, D.R., The creation of planetary magnetic fields, Creation Research Society Quarterly 21(3):140–149, December 1984.
6. Connerney, J.E.P. et al., Magnetic lineations in the ancient crust of Mars, Science, 284:279–793, 30 April 1999.
7. Humphreys, ref. 5, p. 147, item 2 in conclusion. Odhadl jsem úbytek 1.8% za předpokladu, že od hodnot, které existovaly při stvoření, probíhal rozpad stále týmž tempem (podle mé teorie) až k hodnotě roku 1975, a pak jsem svou teorii aplikoval i na období od roku 1975 do roku 1990. Pokud bychom předpokládali zmíněné tempo i dále, vyplývá z toho úbytek 4.3 % od roku 1975 do roku 2011. Dalších 3.5% rozpadu (abychom se dostali na 7.8% skutečně naměřených pro období 36 let) zavinilo zřejmě kolísavé tempo rozpadu, které snad stále narůstalo od stvoření až do dneška. Viz Humphreys, odkaz 9, pro důvod, proč k tomu zřejmě docházelo.
8. Smith, D.E., et al. Gravity field and internal structure of Mercury from MESSENGER, Science 336:214–217, 13 April 2012. Tato měření dokládají, že poloměr Merkurova jádra činí neuvěřitelných 85% celkového poloměru planety. Doba rozpadu závisí na součinu vodivosti jádra a druhé mocniny poloměru jádra. Nové hodnoty snižují odhad vodivosti Merkurova jádra, se kterým jsem pracoval dříve; nyní je tato vodivost v souladu s vodivostí Země a Marsu. Podrobnosti v následujícím odkazu.
9. Humphreys, D. R., Mercury’s magnetic field is fading fast—latest spacecraft data confirm evidence for a young solar system, Journal of Creation 26(2):6–8, August 2012, in press. Můj výpočet úbytku udávající 7.8 /± 0.8/ %, přehodnocuje data z Marineru 10 z roku 1975 se zohledněním tehdejšího uvažovaného nulového sklonu a významného posunu této skutečnosti zjištěného MESSENGEREM roku 2011.
10. Humphreys, ref. 5, p. 147. Existuje i méně významná předpověď: že se ukáže, že Pluto nemá žádné magnetické pole, až ho navštíví kosmická sonda. K tomu by mělo dojít v červenci 2015, kdy by k němu měla dorazit družice NASA New Horizons. Moje předpověď vychází z předpokladu (založeném na Plutově hustotě), že Pluto je celý z ledu, který, jak očekávám, má nízkou elektrickou vodivost. Uniformitariáni také očekávají, že je celý z ledu, takže podle jejich teorií „dynama“ (kdy musí existovat tekuté vodivé nitro) také očekávají nulové magnetické pole.
11. Humphreys, D.R., The creation of cosmic magnetic fields, Proceedings of the Sixth International Conference on Creationism, Snelling, A.A. (ed.), Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, and Institute for Creation Research, Dallas, TX, pp. 213–230, 2008.
12. Humphreys, ref. 5, p. 147. Jak jsem zdůraznil v závěru, ověřitelné předpovědi jsou protiargumentem k častému tvrzení skeptiků, že kreacionisté nemají žádné vědecké teorie, protože nenabízejí žádné předpovědi, které by bylo možno podrobit vědeckému testování. Fakt, že moje teorie nyní obstála v pěti testech pravdivosti předpovědí – testech dotýkajících se bezprostředně jejích ústředních předpokladů – , by měl snad podnítit skeptiky k tomu, aby znovu zvážili svůj postoj.