(Z creation.com přeložil Pavel Kábrt – 8/2014. Článek vyšel v časopisu Creation 21(3):18-20. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.)
Ta malá zvířata, která nazýváme krysami nebo potkany, známe ve dvou typech: krysa obecná a potkan (Rattus rattus a R. norvegicus), a tato zvířata žijí po celou historii s člověkem. Jsou obvykle tmavší, se špičatými nosíky a neosrstěnými tlapkami a ocásky, sice podobná, ale větší než myši (myši, potkani a krysy jsou členy řádu Rodentia, hlodavci.)
Krysy a potkani jsou agresivní, aktivní a přizpůsobiví, a doprovázejí člověka všude po světě, při cestách na lodích a plavidlech všech možných velikostí. Už ve věku tří čtyř měsíců rodí mladé, a to až sedmkrát do roka, v každém tom vrhu od šesti do 22 mláďátek. Běžně se má za to, že krysí a potkaní populace Spojených států se rovná jejich lidské populaci: více jak 1 000 krys a potkanů připadlo na necelých půl hektaru plochy, jak bylo zaznamenáno na jedné farmě ve státě Iowa!
Protože krysy a potkani jsou často přenašeči nemocí – a mohou jíst prakticky všechno, co jí i člověk – pak je snadné pochopit, jak pustošivou roli tito hlodavci hrají. Ve venkovských oblastech jsou krysy a potkani nebezpečím pro semena a zrniny. Jsou hrozbou i po žních, nejen proto, že zrní uskladněné na farmách žerou, ale navíc i to, co nesežerou, znehodnotí svým trusem, takže už to nemohou lidé použít k jídlu. Jedna krysa či potkan spotřebují ke své obživě ročně 23 kg zrn, ale celková ztráta zrní na tohoto jedince je kolem 70 kg za rok.
Krysy a potkani mají velmi dobře utvořené smyslové orgány a díky svým schopnostem šplhat, skákat, norovat a hryzat jsou jim přístupná i místa, kam se jiní savci nedostanou.
I přes strach a ošklivost, kterou vzbuzují, divoké krysy a potkani hrají důležitou roli v biologické ekonomii tohoto padlého světa. Nejen pro jejich roli čističů a mrchožroutů, ale i jako potravy pro další stvoření.
Jako další hlodavci, krysa či potkan stráví dost času hryzáním, z velké části jen proto, aby si obrousili přední řezáky, které jim stále velkou rychlostí dorůstají (vyrůstají asi 2 mm/týden). Když takto hlodají, horními řezáky drží sousto a spodní čelist se pohybuje dozadu a dopředu, a do sousta se zařezává.
Encyclopædia Britannica sice popisuje hlodavce jako tvory ´relativně primitivní´ v mnoha aspektech a ´ne příliš specializované´ savce, když ale rozebírá jejich schopnost hryzat, tak říká, že mechanizmus hlodání je „tak účinný, že se s tím nesetkáme u žádného jiného savce“.1
Encyclopædia Britannica dále tvrdí, že nejranější známí hlodavci pocházejí ze svrchního paleocénu (údajně před 57 milióny lety) ze Severní Ameriky, nicméně připouští, že tato zvířata ´už měla všechny znaky typické pro tento řád.´ Jinými slovy, tato ´raná´ zvířata jsou snadno rozeznatelná jako hlodavci.
Vezmeme-li v úvahu, že tvoří 50 % všech savčích druhů, měli by být hlodavci ve fosilním záznamu velmi rozšíření a právem bychom očekávali, že nám evolucionisté předloží nálezy nesčetných příkladů přechodných forem. Jenže, Britannica říká: ´Hlodavci jsou relativně chudě zastoupeni ve sbírkách zkamenělin, navzdory jejich obrovské hojnosti v současnosti.´2 A tento fakt je vysvětlován tak, že jsou to malá zvířata, a proto jsou často ´přehlédnuta´ následkem svým malých rozměrů, ´ale moderní zkoumání zkamenělin obvykle vyústí v mnohem hojnější zastoupení malých savců, zvláště hlodavců´. Takže to základní sdělení je – pro evoluci jakéhokoliv hlodavce z ne-hlodavce neexistují žádné fosilní doklady.
S tím souhlasí i Duane Gish ve své knize Evolution: the fossils STILL say NO! (Evoluce: zkameněliny POŘÁD DÁL říkají NE!), kde říká, že hlodavci jsou skupinou zvířat, která by měla být pro evoluční studie naprosto ideální, když uvážíme ´jejich ohromné počty a schopnost prosperovat za všech podmínek.´ K tomu Gish cituje evolucionistu Romera, který připouští, že původ hlodavců je ´nejasný´ a že už i jejich první nejranější zkameněliny jsou zkameněliny ´pravých´ hlodavců.
- (Pozn. překl: Nejenže by měli být hlodavci ideálním dokladem evoluce ve zkamenělinách, ale rovněž i ideálním dokladem evoluce v laboratorních podmínkách, protože se rychle množí. Podobně jako na hmyzu či bakteriích, na hlodavcích by mělo být snadné pozorovat evoluční procesy. Nic z toho však evoluci nepodporuje, proto evoluční teorie zůstává v říši mýtů.)
Romer říká: ´Hlodavci pravděpodobně pocházejí z nějaké základní skupiny hmyzožravých placentálů, ale přechodné formy nejsou známy.´(3) My ovšem dobře víme, proč neexistují ve zkamenělinách jejich přechodné formy. Víme to z knihy Genesis, kde je záznam o tom, že Bůh stvořil všechny tvory se schopností ´rozmnožovat se v rámci svého druhu´.
Výše uvedené dva druhy hlodavců zcela jistě pocházejí z jednoho původního druhu. Krysy i potkani mají společného stvořeného předka s myšmi; a důkazy jasně potvrzují, že nemají žádného společného předka s ne-hlodavci. Šest dní od začátku všeho stvoření začala existovat veškerá genetická informace pro krysy a potkany. Jinak řečeno ani krysy, ani potkani, ani jiná stvoření, nejsou žádným produktem evoluce.
Odkazy
- Encyclopædia Britannica (15th Edition) 23:407, 1992.
- Encyclopædia Britannica (15th Edition) 23:408, 1992.
- Duane T. Gish, Evolution: the fossils STILL say NO!, Institute for Creation Research, p. 188, 1995.
(Článek ještě dál pokračuje řadou zajímavých informací o hlodavcích v angličtině.)