Frank Sherwin, MA a Brian Thomas, PhD.
Z www.icr.org přeložil Pavel Kábrt – 04/2010.
Mnohá stvoření se nám jeví jako soubor mozaikově poskládaných vlastností, rysů sdílených i jinými, zcela nepříbuznými organizmy. Třeba hemoglobin nacházíme ve všech obratlovcích, dále v dešťovkách, mořských hvězdicích, řadě škeblí, u některého hmyzu a dokonce u některých bakterií. Nenajdeme zde žádný evoluční vzor, protože hemoglobin je rozšířen zcela nepravidelně. Přesto je však zcela kompaktně integrován do všech živých forem, které ho obsahují, což ukazuje na to, že byl pro každý organizmus účelně navržen.
Pokud by byl „velký evoluční obraz“ pravdivý, pak by musely být všechny vlastnosti hemoglobinu vysledovatelné od jednoho druhu organizmu k „vyšším“ druhům, do kterých se ty předchozí údajně vyvinuly. Jenže stejně tak, jako čočka oční bulvy, která láme světelný paprsek, je takto navržena a nalézáme ji v obratlovcích, ale i u chobotnice, tak se přečasto mnohé mozaikové vlastnosti nalézají zcela sporadicky v různých organizmech bez jakékoliv evoluční linie typu „předchůdce – potomek“.
Někteří mořští slimáci (nahožábří, nudibranchs), požírají mořské sasanky, ale vyvarují se strávit či rozložit specielní žahadlové sasančiny buňky. Jakýmsi způsobem vysoce citlivé spouštěče těchto buněk nejsou aktivovány při průchodu nahožábřím střevem a kanálky až do kůže mořského slimáka. Ale to není všechno: mořský slimák tyto žahavé buňky, vlastně cizí munici, kterou ukradl, skladuje, aby ji pak využil pro vlastní obranu (1). Tato munice je připravena vyslat explozívní rychlostí mikroskopickou harpunu i do nejjemnějšího rybího ocásku.
Poté, kdy je tato munice mořského slimáka vyčerpána pro jeho obranu, bude dodána další z jeho příští potravy.
Velmi podobně mnoho mořských slimáků extrahuje neporušené chloroplasty z řas, kterými se živí. A opět podobně, jako žahavé buňky, i tyto jsou transportovány pro další využití do slimáčího hřbetu, kde jsou nejprve vystaveny působení slunečních paprsků v mělkých mořských vodách. Sluneční energie je pak převedena na živiny pro mořského slimáka. Ve většině případů, když jsou chloroplasty takto využity a vyčerpány, jsou nahrazeny konzumací dalších řas.
Evolucionisté tvrdí, bez jakékoliv opory ze skutečného pozorování, že všechny tyto do sebe perfektně zapadající části – včetně průsvitné kůže umožňující průchod slunečních paprsků – a schopnosti umožňující pohltit a využít chloroplasty z potravy, mořští slimáci prostě jen tak vyvinuli.
A aby toho nebylo málo, evolucionisté navíc věří, že tato symbióza se „vyvinula mnohokrát uvnitř skupiny nahožábří, kde jsou příklady této symbiózy u zcela nepříbuzných rodů a řádů“ (2). Patnáct různých druhů klasifikovaných do šesti rodů nahožábřích používá tento mechanizmus. Toto partnerství rostliny a živočicha vykazuje nulovou evoluční linii a jeví se jako mozaiková vlastnost. Prokazuje se tím jedinečné stvoření.
Jeden mořský slimák, Elysia chlorotica, používá tuto symbiózu ještě v jiné rovině. Umí si získaný chloroplast udržet po celý svůj život, tedy asi jeden rok. Produkuje přesně ty chemikálie, které tyto chloroplasty potřebují k udržení své funkce, včetně chlorofylu (3), což je světle zelená chemikálie shromažďující světelné fotony pro složitý proces fotosyntézy. A jistěže, jako většina rostlin, tento malý živočich je zelený. A jak se jednou nasytí dobrého jídla z řas, po zbytek života se jen tak sluní. Aby však vznikl chlorofyl, je třeba 16 různých specifických enzymů, které pracují v harmonii s dalšími buněčnými částmi. Evolucionisté předpokládají, že mořský slimák nějak vtělil tyto geny z řasy do svého vlastního genomu, ale tento druh genetického přenosu z říše do říše nebyl nikdy pozorován, ani není znám jeho případný mechanizmus. A i kdyby možný byl, jakou pravděpodobnost by asi měl slimák dostat právě ty správné geny?
Spíše to svědčí o tom, že E. chlorotica byla inteligentně navržena k produkci právě těchto potřebných chemikálií.
Vyvinulo se toto fantastické partnerství mezi fotosyntetizující a žahavou buňkou mořských slimáků a jejich okolím pomocí evoluce? Pokud ano, proč tento proces nikde nepozorujeme?
Velký Stvořitel si zaslouží naši plnou úctu za tento podivuhodný projekt drobných mořských tvorů.
Odkazy
- Chapman, G. 1992. Sea slugs leave Darwin’s theory slipping. Creation. 15 (1): 24-25.
- Rudman, W. B. Solar-powered sea slugs. Sea Slug Forum. Fact sheet, Australian Museum, Sydney. Posted on seaslugforum.net October 11, 1998, accessed January 15, 2010.
- Milius, S. Green Sea Slug Is Part Animal, Part Plant. Wired Science. Posted on wired.com January 11, 2010, accessed January 13, 2010. Image © 2008 National Academy of Sciences (used with qualified permission, as a noncommercial and educational use). See Proceedings of the National Academy of Sciences, 2008, 105:
17867..17871 (showing credit to M. E. Rumpho et al). Usage by ICR does not imply endorsement by NAS.