Jean de Pontcharra
Grenoble, Francie *)
Z sites.google.com přeložil M. T. – 9/2010. NÁSLEDUJE POUZE VÝŇATEK z článku a přednášky, prezentované na kongresu katolických vědců v listopadu 2009. Kongres měl název: „Evoluce je z vědeckého hlediska nemožná“. 9. listopadu 2009, Libera Università degli Studi San Pio V Via Cristoforo Colombo, No. 200, Rome.
Souhrn
Metody využívající účinků radioaktivního rozpadu prý mohou potvrdit naše postulované statigrafické chronologie či umožnit nám určit přesně stáří Země. Realita je ovšem mnohem složitější. Musíme totiž revokovat samotné základy, na nichž zmíněné metody staví. Otázkou kupříkladu zůstává, jaký vliv mají předpoklady o počátečních podmínkách, ze kterých vědci vycházejí, na konečný výsledek. Lze závěry z dnešních pokusů aplikovat na dávné události? A odpovíme-li na to kladně, pak co všechno musíme předpokládat (a dokázat), aby byly takové extrapolace hodnověrné?
Podíváme-li se zpět na historii radiometrických datovacích metod, zjistíme, že počátkem 20. století ještě vědci vycházeli z příliš zjednodušených předpokladů. Z extrémní prostoduchosti v chápání modelů atomů, neznalosti rozpadových řad radioaktivních prvků a jejich izotopů, hypotézy o „uzavřeném systému“, ale především z postulátů počátečních podmínek naprosto neodpovídajících skutečnosti, vyplývaly rozporuplné výsledky. V tomto článku ukážeme, že navzdory obrovským pokrokům v technikách měření nebyly tyto počáteční slabiny nikdy opraveny. Výsledky datování odporující geologické časové škále jsou systematicky odmítány. A co je nejhorší, neexistuje žádná platforma, na které by vědci mohli formulovat svoje námitky vůči počátečním hypotézám.
Vycházejíce z rozpadové řady radioaktivních prvků počínaje uranem 238, analyzujeme zde důsledky odlišných počátečních podmínek pro datování metamorfovaných (přeměněných) hornin.
S využitím několika příkladů pak v našem článku probereme spornou platnost konceptu „uzavřeného systému“ (tedy systému, v němž nedochází k výměně mezi krystaly horniny a jejich okolím), zejména u metody draslík/argon, aplikované na výlevné (vulkanické) horniny. Ty prošly hydrotermálními podmínkami hodně vzdálenými těm standardním (nadkritický stav ve velkých hloubkách) a nebyly nikdy brány v potaz v modelech krystalizace. Krystalizace, ke které dochází v tekutém či viskózním magmatu, váže plyny a v průběhu erupce nedojde k dokonalému odplynění krystalů. Přebytek argonu 40 v magmatických horninách se dá například ukázat po nedávné erupci hory Mount Saint Helens (USA) a Mount Ngauruhoe (Nový Zéland). Množství navázaného argonu 40 závisí na hydrotermálních podmínkách během tuhnutí a na struktuře krystalové mřížky. Tento jev vysvětluje neustále kolísající stáří získaná z materiálu nasbíraného na místech nedávných (recentních) erupcí.
Je zde potřeba otevřené a široké debaty na tato témata, debaty propojené se systematickými pokusy; takováto debata je životně důležitá pro věrohodnost moderních vědců, kteří pracují v této oblasti.
(Poznámky mimo článek: Mount Saint Helens = sopka severovýchodně od Portlandu ve státu Washington, která po více než 120 letech opět vybuchla 18. 5. 1980; mohutnou erupcí byl vrcholek hory vysoké 2 950 m rozmetán a vytvořen 750 m hluboký kráter. Jeho okraje jsou nyní ve výšce 2 400 – 2 550 m n. m. Nové erupce nastaly v letech 1986, 1989. Měřením ztuhlé lávy pod sopkou St. Helens metodou K-Ar se došlo k naměření stáří asi 1 milión let, ačkoliv láva byla stará kolem 20 let. Pozn. edit.)
*) Dr. Jean de Pontcharra je vedoucím výzkumné skupiny v organizaci CEA-LETI (Komisariátu pro atomovou energii-Laboratoře pro elektroniku a technologii informatiky). Je absolventem univerzity v Grenoblu, Francie, v oboru fyziky pevné fáze.