Pavel Kábrt
7. 4. 2007
Úvod
Proveďte si svůj soukromý pokus s chemikem, který tvrdí, že ze znalostí chemie odhalí původ (způsob vzniku) chemických sloučenin, ba dokonce si troufá tvrdit, že chemie je už blízko poznání, jak na naší zemi kdysi dávno vznikly chemické látky, na kterých spočívá existence života.
Připravte si v jeho nepřítomnosti dvě směsi. Do jednoho hrníčku nasypte lžičku cukru, přidejte lžičku soli, zalijte vodou a rozmíchejte. Do druhého stejně vypadajícího hrníčku nejprve nalijte vodu, do ní vhoďte kostku cukru, pak přidejte lžičku soli a opět rozmíchejte. Požádejte chemika, ať v laboratoři zjistí, v jakém pořadí byly všechny tři složky (cukr, sůl, voda) přidávány, případně, v jakém stavu tyto složky byly před promícháním (např. zda cukr byl sypký nebo v kostkách a jaký tvar tyto kostky měly atd.). Buďte si jisti, že to nezjistí. Už vůbec nezjistí, jestli jste k míchání použili lžičku nebo mixér, zda jste vše připravovali doma nebo venku na zahrádce, ve zkumavce nebo v hrníčku, nebo kolik lidí se na přípravě podílelo. Nula, absolutní nula může být z této směsi zjištěna o tom, jakým postupem vznikla. Ani nemluvě o časových relacích, tedy kdy byla tato směs připravena a v jakém časovém pořadí byly jednotlivé složky přidávány. Směs mohla stejně dobře vzniknout tak, že se něčí neopatrností vysypala ve špajzu sůl a cukr do nádoby s vodou. Z již existující směsi to nejde zjistit, dá se totiž připravit mnoha různými způsoby se stejným výsledkem.
Proto cokoliv vám bude kterýkoliv chemik vyprávět o chemické evoluci života, nic nevěřte, byť by to bylo napsáno v učebnici pro vysoké školy. Jsou to jen nesmyslné fantazie, i když tomu ochotně věří davy lidí a je to promícháno cizími výrazy, složitými chemickými vzorci, rovnicemi a výpočty. Nezapomeňme důležitou věc: vzorce, rovnice, výpočty, čísla a různá jiná fakta třeba z přírody (např. zkameněliny) – to vše, při špatné interpretaci, může velmi snadno podporovat i naprosté, totální hlouposti. Nenechte se ošálit šikovným promícháním na jedné straně neměnných, pravdivých faktů, a na straně druhé jejich špatných interpretací, kde fakta jsou jen násilně vkládána do mizerných hypotéz a nepravdivých myšlenkových předpokladů.
Pokus s fyzikem, který tvrdí, že rozborem soustavy prvků zjistí, jak tato soustava vznikla, a že fyzika je už blízko poznání, jak vznikl vesmír, Země či naše sluneční soustava:
Vezměte si dva archy papíru A4, zmačkejte je na dvě pěkné kuličky a položte vedle sebe na stůl. Pak požádejte fyzika, aby na chvíli z místnosti odešel. Vezměte jednu kuličku papíru do ruky a položte ji na podlahu vedle stolu, do druhé kuličky pak foukněte tak, aby na podlahu spadla. Poté zavolejte fyzika a požádejte ho, aby Vám řekl, jak se kuličky na podlahu dostaly. Buďte si jisti, že nezjistí nic. Kuličky se na podlahu mohly dostat mnoha různými způsoby, ale ze soustavy „stůl-podlaha-kuličky“ to nejde zjistit. Proto cokoli vám bude kterýkoliv fyzik vyprávět o původu vesmíru, o vzniku hvězd, galaxií či chemických prvků Mendělejevovy periodické soustavy, nic nevěřte. Je to jen prázdná fantazie, byť by byla prokládána výpočty, měřeními a profesionální hantýrkou. Je to podvod či konfabulace.
Vysvětlení problému
Současné vědecké poznání o světě, kde žijeme, samozřejmě přesahuje znalosti lidí, kteří žili před námi, třeba ve středověku. Ne proto, že bychom měli lepší a vyvinutější mozky než lidé ve staletích před námi, ale proto, že předchozí generace inteligentních lidí, i ten středověk, nám předaly svoje vědomosti o skladbě a fungování našeho světa a věcí v něm. My jsme tyto poznatky zdědili a jen díky tomu se můžeme pyšnit vědou 21. století. Kdybychom tyto informace nedostali, začínali bychom z toho mála, jako kdysi oni, a byli bychom na jejich úrovni znalostí i techniky. Tyto poznatky nejsou v našich genech, nejsou po narození v našich hlavách, jsou uloženy mimo nás. Můžeme se je naučit díky stejnému mozku, jaký měli oni a díky práci předchozích generací. Pýcha tedy není na místě, přestože se s ní často setkáme. Kromě pýchy se mnoho lidí též domnívá, že pokrok vědy a techniky je dán biologickou evolucí. Naprostý omyl. Kromě nemístné pýchy je tu však ještě jeden mnohem závažnější problém, o kterém jsem se zatím nikde nedočetl.
Jakého vlastně druhu jsou ony přírodovědecké vědomosti, nahromaděné generacemi před námi, na kterých my dnes dále stavíme? Jsou to vědomosti o složení věcí v našem světě a o jejich funkci. Tedy v našich dvou příkladech například o složení směsi vody, cukru a soli, nebo fyzikální soustavy nějakých těles či prvků. Ničeho jiného se tyto znalosti, hromaděné a předávané generacemi, netýkají. Jen a pouze toho, z čeho jsou pozorovatelné (v čase existující, opakovatelné) soustavy neživých prvků v našem světě složeny a jak se tyto soustavy chovají. Ať už jde o oblast astronomie či chemie, geologie či klimatologie, biologie nebo medicíny. Ať už jde o poznání přírody, nebo o oblast techniky a našich vlastních produktů, z dané věci můžeme poznat vždy jen její složení a funkci. Tedy z jakých prvků se daný systém skládá a jak se chová uvnitř i vně. Jaké v něm probíhají děje, reakce, procesy, jaké vztahy a interakce jsou mezi prvky a součástmi tohoto systému. Přírodověda a technika nic jiného neznají, nic víc neobsahují a nevlastní, jiných informací nejsou schopny se dobrat a dalším generacím předat – je to omezení plynoucí z jejich vlastní metodologické podstaty.
To ale neznamená, že jiné informace o hmotných soustavách neexistují. Existuje přece ještě druhá velká oblast znalostí a informací o hmotných věcech v našem světě, ale tato oblast je přírodní vědě zcela utajena, zavřena. Vědomosti, které přírodní vědy mají, jsou pro tuto oblast nepoužitelné, leda tak k tvorbě netestovatelných rozličných hypotéz – a kdo vychází jen z informací té první oblasti, jeho vědomosti budou v této druhé oblasti poznání úplně na nule. Tato nula se táhne celými dějinami vědy až dodnes a dá se říct, že s přibývajícími vědomostmi v té první oblasti (jak jsou systémy v přírodě složeny a jak fungují) jsme na tom s vědomostmi v té druhé oblasti dokonce hůře než byly generace před námi, jsme zmatenější a máme ještě méně vědomostí, než lidé před námi.
Jde totiž o oblast poznání, jak ta která soustava vznikla, jaký je její původ, jakým postupem došlo k jejímu uspořádání, vytvoření. Nikoli jaké má uspořádání a jak nyní funguje, ale „kde se tu vzala“. Jak k tomu došlo. A právě zde mnoho vědců podvádí veřejnost. Vzbuzují dojem – a lidé to většinou bezmyšlenkovitě přijímají, že uspořádanost a funkčnost nějaké soustavy prvků je v kauzálním vztahu k jejímu vzniku. A tím pádem kdo ví, z čeho se určitá soustava prvků skládá a jak funguje, tak také ví, jak vznikla a může vysvětlit její původ. To je obecný omyl, případně podvod, rozšiřovaný zvláště evolučními biology, ale i evolučními astronomy, chemiky, paleontology a lidmi pracujícími v dalších oblastech vědy a vyznávajícími evoluční pohled na minulost. Tito lidé hrají s veřejností velmi nečistou hru: tváří se, že když vědí mnohem lépe než za středověku (a to je pravda!), z čeho se něco ve světě skládá a jak to funguje, tak jsou také blíž než byl středověk poznání, jak to původně vzniklo (a to je lež!). Klamou veřejnost tvrzením, že porozumět uspořádanosti a funkci nějaké soustavy jde ruku v ruce s pochopením, jak tato soustava vznikla. Je s podivem, že se tato nečistá hra těmto vědcům mlčky toleruje už desítky let a skoro nikdo se proti tomu neozve.
Tyto dvě oblasti znalostí spolu totiž nemají žádnou přírodovědecky vystopovatelnou souvislost. Fyzik zná chování fyzikálních soustav, těch mikro i makroskopických, a může do tohoto chování a uspořádání zasahovat. Chemik zná a může hodně poznat složení chemických sloučenin, jak těch přírodních, tak i těch uměle vytvořených, rozumí jejich chování a reakcím, může v laboratoři tyto sloučeniny analyzovat, syntetizovat či zasahovat do nich. Biolog i lékař vědí, z čeho se skládají buňky, tkáně, orgány a organizmy a jaké procesy v živých tělech probíhají. Podobně jako opravář televizorů ví, jak televizor funguje a z jakých prvků a součástek se skládá a proč tam jsou, jakou funkci mají. Tyto rozsáhlé vědomosti však nemají naprosto nic společného s tím, jak dané soustavy vznikly, jak se dané prvky dostaly do svých umístění.
Mezi znalostí polohy hmotných prvků v nějakém systému a poznáním, jak se do této polohy tyto prvky dostaly, není totiž žádný (!) příčinný vztah. A to, jak tato soustava nyní jako celek funguje, jaké zákonitosti vykazuje, jak reaguje s okolím i uvnitř, nemá nic společného s tím, jak se její jednotlivé části (součástky) a prvky chovají mimo tuto soustavu, samostatně, za jiných okolností, ani to nesouvisí s tím, kde se tyto prvky mimo tuto soustavu třeba běžně vyskytují a v jakých vazbách.
To se týká jak tužky tak pušky, buňky i genu, křídla ptáka i celé třídy Aves (ptáci), týká se to koloběhu vody na zemi i fotosyntézy, chemických sloučenin, původu vesmíru, života na Zemi i výrobku, který právě vyjel z tovární haly. O tom všem můžeme mít obrovské znalosti, ty však nemají nic společného s tím, jak to vzniklo – a nelze to z těchto znalostí odvodit. To je také důvod, proč jedna a táž soustava stejně uspořádaných prvků může vzniknout celou řadou často naprosto různých postupů. Pochopitelně nelze zpětně odvodit ze soustavy S jednou postup P1, nebo P2, nebo P3, které všechny mohly vést k jejímu vzniku, ale mohou se zcela lišit. Je to proto, že síly, které vedly k vytvoření dané soustavy po daných drahách (tedy práce vykonaná k umístění daných prvků na jejich místa v soustavě), nejsou ty samé síly, které pak tuto soustavu udržují pohromadě a působí její funkci. Gravitace drží pohromadě cihly ve zdi domu, ale nebyla to gravitace, která je tam umístila – i když by to za jistých okolností alespoň v nepatrném měřítku také dokázala (spojit třeba dva kameny k sobě). Navíc tyto síly, které vypůsobily vznik dané soustavy, už nepůsobí (jeřáb je demontován, zedníci šli domů). Jsou jednou provždy pryč (poté, co vznik soustavy byl ukončen). A nemáme nejmenší šanci z dané soustavy tyto síly a příčiny nějak odhalit, vystopovat, a tak rozhodnout, jakého druhu byly a jak a proč působily. I když vyrobíme na chlup stejnou soustavu, jako je originál, a můžeme tak na vlastní oči pozorovat její vznik (a tak i síly a postupy, které jsou ke vzniku této kopie nutné), zůstane pouze dohadem a ničím neprokazatelnou hypotézou, zda stejným postupem vznikl předtím i originál. Jsme tam, kde jsme byli. Na nule. Můžeme se jen bez jakékoliv opory v přírodovědeckých zákonech dohadovat, zda ta první soustava, u jejíhož vzniku jsme nebyli, vznikla stejným postupem jako ta druhá, podobná, jejíž vznik nyní pozorujeme (kterou jsme si namodelovali či nějakým libovolným postupem vytvořili), nebo jinak. Ukažme si to na několika triviálních příkladech.
Voda
Jedna z nejběžnějších sloučenin na světě. O vodě se dnes mnoho ví a mnoho neví, je to stále ještě záhadná tekutina. Nicméně zcela jistě o ní víme víc než věděl středověk či starověk. Jde o oxid vodíku, známe její mnohé vlastnosti, třeba trojný bod nebo důvod, proč led v zimě neklesá ke dnu rybníka anebo proč roztrhne vodovodní trubky (na rozdíl od jiných tekutin), a mnoho dalších věcí. Umíme vodu používat v četných chemických reakcích, rozložit ji na atomy nebo tyto dva plyny (vodík a kyslík) sloučit na vodu. Z těchto a dalších znalostí o vodě nám však ani jediná neumožňuje zjistit, jak voda vznikla a kde se vzala: a to ani obecně, tedy pokud jde o naše zásoby vody na zemi, ani v laboratoři, pokud jde o nějaké konkrétní množství vody ve zkumavce či na Petriho misce.
Přijdeme-li do laboratoře a najdeme tam na misce trochu vody, nemáme nejmenší šanci z našich znalostí o vodě zjistit, jak tam tato konkrétní voda vznikla a kde se tam vzala. Někdo ji mohl vydestilovat z nějaké jiné kapaliny, nebo vyndal kousek ledu z lednice a nechal ho tam roztát; nebo setřel orosené okno v místnosti a houbičku vymačkal na misku; nebo provedl kondenzaci několika aminokyselin a takto vyloučenou vodu oddělil na Petriho misku; nebo tuto vodu vytvořil chemickou syntézou vodíku a kyslíku. Způsobů, jak voda nalezená v laboratoři mohla vzniknout, je celá řada, a my to z našich vědomostí o vodě, které o mnoho převyšují znalosti středověku, nemůžeme zjistit. Tak ani nemůžeme přírodovědecky zjistit, kde se vzala voda na naší Zemi či jak vznikla. Protože složení a vlastnosti vody, které známe, nejsou v žádném kauzálním vztahu k dějům a použitým silám pro její vznik; síla a práce vynaložená ke vzniku byť jen jedné molekuly vody, nebo všech oceánů na naší Zemi, už nepůsobí a nedají se rozborem vody identifikovat. V jedné oblasti tak můžeme mít vysoké znalosti, ve druhé oblasti jsou nám tyto znalosti k ničemu a původ této soustavy prvků (H2O) zůstává zcela neznámý.
Papír
Chemickým rozborem někde nalezeného papíru zjistíme mnoho věcí: podíl celulózy v daném kousku papíru, z počtu zřetězených glukózových zbytků můžeme odhadnout typ rostliny, ze které tato celulóza možná pochází. Zjistíme podíl použitých pojiv (pryskyřic) a další chemické látky použité při výrobě. Můžeme pak ještě z dalších výsledků našeho rozboru odhadnout, k čemu by tento papír byl vhodný a naopak, k čemu by se nehodil. Z jednoho kousku papíru se tak můžeme dozvědět veliké množství informací – informací o tomto papíru! Absolutně nic však o tom, jak byl vyroben, jak spatřil světlo světa. Tyto naše znalosti, získané rozborem daného kousku papíru, nejsou totiž v žádném vztahu k jeho výrobě. Tedy např. ke kolovému mlýnu, holendru nebo papírenskému stroji. Z rozboru papíru se nedozvíme NIC o tom, jakým způsobem se zpracovává buničina nebo proč a jak se papír rozřezává na archy. Vlastní vznik papíru a způsob jeho výroby tak zůstane pro nás i přes naše značné znalosti o daném kousku papíru zcela neznámý. Pokud nezajdeme do výroby a na vlastní oči nespatříme, jak se papír vyrábí, nebo si o tom něco nepřečteme, naše znalosti budou nulové. Je jedno, zda jsme se narodili v roce sedm nebo dva tisíce sedm. Složení papíru, jeho technologické a chemické vlastnosti nejsou v žádném kauzálním vztahu k silám, chemickým a technologickým procesům, použitým při jeho vzniku. Vysoké znalosti v jedné oblasti tak ostře kontrastují s nulovými znalostmi v oblasti druhé.
Močovina
Močovinu můžeme dnes najít v nejrůznějších oblastech průmyslové výroby, nebo také v moči živých organizmů, jako produkt rozkladu bílkovin, nebo v jejich v potu. Můžeme ji také uměle syntetizovat. Známe její vzorec, vlastnosti, umíme ji použít (např. při výrobě plastů). Ale nic z těchto znalostí ani v nejmenším nevede ke zjištění, jak močovina, kterou právě chceme prozkoumat, vznikla, pokud jsme při tomto vzniku přímo nebyli. Nezjistíme, zda vznikla v játrech, nebo ji někdo přivezl z továrny na chemikálie, nebo syntetizoval z oxidu uhličitého a amoniaku v laboratoři, kde právě jsme. Rozborem močoviny CO(NH2) 2 se to nedá zjistit, ani ze znalostí, které o ní máme. Nepomohou nám ani naše vědomosti z organické chemie, ani naše znalosti biologie či biochemie. Tyto znalosti mohou být na vysoké úrovni, ale pro zjištění původu daného vzorku močoviny mají nulovou hodnotu. Je zcela lhostejné, jestli žijeme v roce sedm nebo dva tisíce sedm, protože v žádné době znalosti o soustavě prvků a její funkci neumožňovaly zjistit, jak tato soustava vznikla.
Odborník třeba na spalovací motory jistě rozumí funkci daného motoru, jeho chování, vadám, nedostatkům i přednostem vůči jiným typům motorů, umí diagnostikovat problémy motoru a opravit jeho chyby. Přesto mu tyto bohaté vědomosti ani vzdáleně neumožňují poznat, jak se spalovací motor vyrábí. Nelze totiž odvodit ani z diagnostiky motoru, ani ze znalostí jeho principu a uspořádání informaci, jak se motor vyrábí. Jak se třeba odlévá blok, brousí kliková hřídel, nasazují pístní kroužky nebo kalibruje předstih. Z motoru nic takového nezjistíme.
Genetik může být vysoce erudovaným odborníkem na zákonitosti chování genů, jejich složení, procesy reprodukce, transkripci a translaci, způsoby exprese či genomiku, ale z těchto znalostí nelze odvodit, jak geny původně vznikly. Pro odhalení původu genů či DNA mají jeho znalosti nulový význam stejně jako znalosti specialisty na spalovací motory mají nulový význam k odhalení jejich výroby. Odhalit původ genů ze znalostí o genech nelze, protože zde není žádná příčinná souvislost mezi jejich současným chováním, biologickými či biochemickými vlastnostmi a aktivitami, složením či mechanizmy reprodukce, a na druhé straně způsobem jejich vzniku. Dnes geny vznikají jen z předchozích genů, to lze sledovat a je to opakující se proces, jako když na kopírce kopírujeme nějaký text. Dnešní geny se mohou měnit, mutovat, duplikovat, skákat a cestovat, ale to nic nevypovídá o jejich původním vzniku. Jak byl tento systém vytvořen a nastartován, jak vznikl první gen a genom, jak vznikla DNA, nukleotidy, chromozomy, plazmidy či dokonce buňka, nelze z našich znalostí o genech (ani o buňce a jejích organelách) odvodit.
Proces vzniku jakékoliv uspořádané soustavy prvků se řídí zcela jinými postupy; síly použité ke vzniku této soustavy jsou jiné a působí na zcela jiných dráhách, než potom v nově uspořádané soustavě. Když vylezu na střechu domu a shodím na ulici pár tašek, nelze z takto vzniklé díry a nepořádku na ulici zpětně určit, které síly tuto změnu ve střeše způsobily. Mohl to být člověk, vítr nebo kočka. Anebo něco jiného. Nově vzniklá soustava prvků s novým rozložením sil (střecha s dírami), novou mírou entropie a novou funkčností (zatéká do domu) nedává ani tu nejmenší možnost objevit síly a jejich dráhy, které vedly k této změně stavu, a to ani kdybychom našli na střeše otisky bot, kočičích tlapek či na taškách dole otisky prstů, nebo kdybychom našli záznam o síle větru v dané době. Ani záznam kamery by nebyl přírodovědeckým důkazem – může být podvodem. O to nemožnější by bylo zjistit, jak se tašky původně na střechu dostaly či jak byl dům postaven. To je zcela bez šance, přestože se mnozí vědci tváří, že to jde a že otázka původu hmotných soustav (to jsou i živé organizmy) souvisí s jejich profesí.
Toto byly jen namátkou vybrané příklady a jeden z více důvodů, proč znalost složení a funkce určité soustavy prvků neumožňuje rozpoznat její vznik. Jak jsem však již naznačil, situace je ještě daleko zoufalejší a tím i podvod vědců, na lidech páchaný, větší: čím je totiž daný systém prvků složitější, tím menší šanci máme k odhalení (odhadnutí, tj. od slova hádat) jeho původu, protože tím více různých postupů k jeho sestavení může existovat. Každý si nyní může domyslet, že právě živé soustavy jsou těmito extrémně složitými uspořádanostmi neživých prvků. Informaci o původu nějaké soustavy prvků můžeme získat jen tak, že u vzniku této soustavy přímo budeme, tedy že budeme vznik na vlastní oči pozorovat (zapamatujeme si to či poznamenáme), anebo nám někdo, kdo to sám viděl, o tom podá pravdivou informaci, kterou zase můžeme pak předat dál v nezměněné formě. Jinou šanci, jak se dobrat poznatků o původu čehokoliv, co na našem světě existuje, nemáme. Tento důvod, který jsem zde popsal, lze nazvat nespojitostí (mezi složením/funkcí systému a jeho vznikem).
Dalším důvodem, proč ze znalostí o nějaké soustavě nemůžeme odvodit její původ je skutečnost, že vznik se už nikdy neopakuje – to platí bez výjimky u všeho, tedy i u soustav, kde se něco reprodukuje a vznikají sobě podobné kopie. Tento důvod lze nazvat nevratností (tj. neopakovatelností vzniku čehokoli). A ještě třetím důvodem, proč nemůžeme zpětně odvodit z uspořádanosti a chování nějaké soustavy prvků její vznik, je skutečnost, že oblast (množina) sil a příčin, za kterých nový produkt vzniká, je na zcela jiné úrovni než oblast (množina) sil a příčin působících jeho další existenci a chování. Tento důvod lze nazvat hierarchií (mezi příčinami vzniku a příčinami uspořádání/chování). Souvisí to s principy neúplnosti či neodvoditelnosti, jak je objevil v roce 1931 Kurt Gödel, americký matematik rakouského původu, narozený v Brně.
Závěr
Neustále se měnící hypotézy, názorový chaos a plytké výroky podporované médii o tom, jak současné poznatky vědy vedou k odhalení původu našeho světa a „vědeckému poznání“ jak vznikl život, jak vznikla rozmanitost přírody a člověk, se nezakládají na pravdě. Zbrklé a ničím neoprávněné zavržení informací, které nám o vzniku světa zapsali naši předci (např. do Bible), často velmi čestní a moudří lidé, kteří byli původu světa časově mnohem blíž než my, a nahrazení těchto zpráv zmatečnými hypotézami současných, mnohdy velmi nečestných lidí, je součástí podvodu některých vědců, který páchají sami na sobě, studentech i na veřejnosti. Ani příroda ani přírodověda jim neposkytuje žádný mandát k takovému smýšlení a chování.