Aleš Franc
(29.12.2011)
Autor se zabývá na svém webu apolegetikou ze svého pohledu. Doporučuje také stránky www.rozumnavira.cz a www.gotquestions.org.
Rád bych se zde pokusil nastínit otázku, jak mi může pomoci apologetika v mé duchovní práci.
Hned v úvodu však musím podotknout, že hlavním předmětem mého zájmu je apologetika sama o sobě. Práce by tedy měla mít spíše název, „jak mi teologie může pomoci v apologetice“, avšak to by se již její název odchýlil od svého zadání. Než se tedy pokusím nalézt nějaké východisko, nemohu se v krátkosti vyhnout pokusu o určitou konsenzuální definici, co to vlastně apologetika je. Jedna z šíře pojímajících definic tvrdí, že apologetika je snaha o rozumové vysvětlení (obranu) víry. Kritici této definice ovšem namítají, že víra sama o sobě nevychází z racionálního poznání, a tudíž bychom měli rezignovat i na snahu jí rozumově vysvětlit.
Mohli bychom oponovat, že ačkoliv víra sama není výsledkem našeho rozumového přesvědčení, ve svých důsledcích vede k reprodukovatelným výsledkům, které racionálně zdůvodnit lze. To, že například člověk na základě své víry činí rozhodnutí, která vedou k racionálním a dokonce reprodukovatelným výsledkům, však ještě nemusí nutně znamenat, že tato víra je správná. I nekřesťanská víra totiž vede k reprodukovatelným výsledkům. Abychom mohli posoudit skutky neboli důsledky našich rozhodnutí a jednání, vyplývajících z naší víry, musíme vzít do úvahy i jejich etický rozměr. Ovšem ani etika ještě nemusí nutně vést k relevantnímu posouzení zdroje naší víry. Vždyť to, co je pro jednoho správné, může se druhému zdát jako zcela nepřijatelné.
Samotnou etiku je třeba ukotvit v něčem vyšším, přesahujícím, a do jisté míry i nezávislém na našem názoru. Jako určitý princip, rozlišující kvalitu skutků, které vycházející z naší víry, by se mohlo jevit lidské svědomí. Vždyť tímto disponuje každý a v důsledku svého svědomí je i jednou za své konání potvrzen a
jindy obviněn. Nicméně i naše svědomí, jakkoliv je nebezpečná jeho relativizace, bývá z určitého dílu ukotveno v rámci našeho světonázoru, a ten je podmíněn především kulturou. Existují totiž skutky, které jsou podřízeny našemu svědomí jen do té míry, nakolik jsme poddání kulturním sounáležitostem a vzorcům jednání, platných v naší civilizaci. Sem patří věci jako například polygamie. Ať už si to lidé připouštějí, či nikoliv, kultura je zpravidla podmíněna – alespoň historicky – místním náboženstvím. Pokud vím, žádná civilizace ještě nevznikla z ateismu.
Tak se oklikou, pragmaticky, skrze etiku, dostáváme i k náboženství. Etiku každého náboženství lze nejlépe zkoumat skrze jeho právní kodex, který je podle řady religionistů i jeho nedílným artefaktem. Tento právní kodex je výsledkem průniku souřadnic blíže definované teologie, která poukazuje i na kvalitu svého božstva. Cílem práce prvních apologetů byla právě obhajoba křesťanského náboženství a často i Boha při ohrožení církve, které pramenilo z konfliktu se společností a její kulturou, která byla utvářena na základě tehdejšího kultu.
Apologeti reflektovali jak vnější stránku, která se projevovala střetem nároků Ježíše vůči nárokům řeckého a římského polyteismu, tak vůči nárokům často sekularizovaného judaismu na straně druhé. K tomuto ohrožení se později přidal i vliv gnosticismu, který vnitřně penetroval do jednotlivých společenství. Jinými slovy apologeti ukazovali, že jejich Bůh je dobrý a tudíž i jeho přikázání jsou správná a křesťanská teologie není v rozporu se zájmy a zachováním říše.
Tímto, zajisté zkratkovitým a zjednodušujícím úvodem, který jistě není prost určitého zkreslení, jsem se snažil ukázat, že primárním cílem prvních apologetů byla obrana víry, která byla hluboce zakotvena v přesvědčení o pravdivosti, etičnosti a exkluzivitě křesťanského dogmatu. Tato obrana byla nejprve cílena vůči vnějšímu ohrožení, ale později stále více převládala potřeba vymezení se vnitřní herezi, jakým byla v té době gnóze a pozdní judaismus. I zde byl reflektován etický rozměr, neboť cílem správné věrouky je láska z čistého srdce a falešné proroky lze poznat po ovoci.
Jsem přesvědčen, že tento vnitřní rozměr dnes apologetice do značné chybí. Jednak apologetika vyklidila své pole v rámci akademické teologie, která sice řeší dogmatickou divergenci (například komparativní eklesiologie), ale bez kategorických úsudků. Navíc jakoby se apologetika zúžila jen na určité skupiny v rámci evangelikálního hnutí.
Zároveň v apologetice dominují témata, která vycházejí ze střetu s poznatky sekulární vědy, zejména těch, které odporují biblickému zjevení ve způsobu, jak bylo chápáno napříč staletími. Samozřejmě se tomu nelze divit, neboť tyto poznatky jsou absorbovány současnou církví a pro mnohé se stávají pramenem poznání na úkor samotné narativní hodnoty biblických textů.
V některých protestantských kruzích se proto skrytě a neartikulovaně upouští od zásad reformace jako „sola scriptura“ a tvrdí se, že Bibli je třeba nahlížet z hlediska proměňujícího se vědeckého paradigmatu. Poznání, podle tohoto pohledu, zřejmě s dobou roste. Zdá se, že apologetika se tak zužuje na vyvrácení některých postulátů sekulární vědy, zatímco apologetika zaměřená vůči vnitřní heterodoxii je na ústupu.
Jakkoliv si tento ústup lze alespoň z velké míry vysvětlovat infiltraci sekulární vědy do církve a z toho i plynoucím vznikem tzv. vyšší biblické kritiky (záměrně nemluvím o historicko-kritické metodě, která dala vznik některým objevům, z nichž profituje i ta nejkonzervativnější část křesťanstva), jsem přesvědčen, že je zde ještě další faktor. Je to vzestup ekumenického hnutí s jeho ideou multidenominačního konciliarismu a hledáním společné institucionální jednoty s římskokatolickou církví.
Protože shledání neslučitelných věroučných rozdílů vedlo v historii k ustavení jednotlivých konfesí, je nyní zřejmá snaha od jejich důrazů upustit. Konfese, jimž věroučná divergence vytváří svébytnou identitu, jsou alespoň z části nahlíženy jako rozkol, přičemž oprávněnost jejich existence bývá považována za skutečnost již překonanou.
Je samozřejmě nutné si uvědomit, že jednota Božího lidu je jedním ze základních předpokladů efektivity misie a že doktrinální úzkoprsost je vskutku podstatou sektářství. Vždyť hereze vznikají ve své podstatě předůrazněním izolované části Božího zjevení na úkor jeho plurality. Tu lze často přijmout jen jako dialektickou jednotu protikladů ve formě axiomů. Odvrácenou stranou mince je však akceptace toho, co bylo dříve považováno za hereze, které bývaly širokým spektrem církví odmítnuty.
Jako jeden z důsledků tohoto ekumenického posunu lze uvést postoj k římskému katolicismu. Zatímco pojem eucharistie s jejím atributem transsubstanciace a oběti byl pro protestanty projevem neslučitelné hereze s jejich svátostným pojetím Večeře Páně, dnes mnozí žádají společnou eucharistii a zavazují se k „eucharistické jednotě“.
Nejsou si patrně vědomi chápání neomylnosti a neměnnosti pojetí z římskokatolické strany, i toho, že II. Vatikánský koncil nezpochybnil žádný ze závěrů Tridentského koncilu, jimž byli i pro svoji sakramentologii protestanti prokleti. Jiným příkladem může být akceptace mormonů nebo adventistů zejména ze strany protestantských církví v USA. Nepíšu tyto věty jako soud, ale jako pouhé konstatování.
Tento posun v chápání pravověří pak vede k vzestupu mnoha různých apologetických služeb, varujících před danou skutečností, za které nevzala žádná církev odpovědnost, a které vznikají, zejména v západním
světě, na poli paracírkevních organizací. Byť jen letmý pohled na internet nás může přesvědčit, že obrany víry z pohledu teologie a dogmatu se ujala i řada obdarovaných a nadšených jedinců, kterým ale často chybí nadhled, znalost historie a potřebné jazykové vybavení. Jsem ovšem dalek toho tvrdit, že by jejich služba Bohu nebyla autentická nebo potřebná!
Jsem nicméně přesvědčen, že apologetika z pohledu obrany pravověří se nemá stát soukromou záležitostí byť odhodlaných a obdarovaných jedinců, nejsou-li tito pevně zakotveni v církvi. Tato skutečnost ovšem není vždy jejich chybou.
Současná teologická rozvolněnost, neochota církevních vedoucích ke zkoumání učení a důrazy ekumenického hnutí směrem k instituční jednotě na úkor věrouky, takovéto apologetice nepřejí. Vedoucí, který by se odlišoval nebo vyčleňoval, se stává nepopulární a někdy dostává i nálepku separatista, fundamentalista, či schizmatik a bývá vystaven mnoha tlakům.
Domnívám se proto, že by se apologetika, včetně výuky obhajoby věroučných pohledů jednotlivých konfesí, měla vrátit do církevních vzdělávacích zařízení. Jsem zároveň přesvědčen, že loajální apologeta se zdravou dávkou teologické skepse vůči vlastní tradici, s teologickým a historickým nadhledem a vyzbrojený i praktickou znalostí pastoračního poradenství, by se měl stát vítanou součástí služebností současných církví.
Mohlo by se tak předejít dvěma nezdravým jevům, kdy církev buď nereflektuje proměny a posuny dogmatu včetně aktuálních herezí nebo naopak činí ze svých důrazů exkluzivní šibolety. Součástí zdravé apologetiky musí být láska k pravdě a církev vedle nezbytné lásky a tolerance musí umět i zavřít heretikům ústa, nikoliv jim setnout hlavu.
Mohu tedy říci, že apologetika mi pomohla pochopit i formulovat řadu postojů, které mi, věřím, pomohly uvědomit si současné směřování církví i jejich historický a současný vývoj v celkovém kontextu doby.