Z answersingenesis.org přeložil Pavel Akrman – 10/2018.
Velká část sporů mezi evolucionisty a kreacionisty se týká stáří hornin a fosilií. Evoluce, která se spoléhá na čirou náhodu, vyžaduje nesmírné množství času, abychom vůbec zakopli o něco aspoň vzdáleně připomínajícího integrovanou komplexitu, kterou vidíme dokonce i v těch nejjednodušších živých organizmech. Více než 100 let se geologové snažili vymyslet metody určování stáří země, které by byly v souladu s evolučním dogma. V době, kdy byla publikována Darwinova kniha O původu druhů, bylo stáří země „vědecky“ stanoveno na 100 milionů let. Do roku 1932 bylo zjištěno, že už je to 1,6 miliardy let. V roce 1947 geologové pevně stanovili, že země je stará 3,4 miliardy let. Nakonec v roce 1976 objevili, že „opravdové“ stáří země je 4,6 miliardy let. Tyto údaje ukazují, že během 100 let se stáří země v průměru každých 20 let zdvojnásobilo. Pokud bude tento trend pokračovat, do roku 4000 po Kristu dosáhne země stáří 700 tisíc bilionů-bilionů-bilionů let. Nicméně tato „předpověď“ vychází jen z vybraných údajů a určitých předpokladů, které nemusí být pravdivé. Jak uvidíme, selektivní údaje a neprokazatelné předpoklady představují problém pro všechny metody určování stáří země, a stejně tak pro datování fosilií a hornin. To všechno se stalo jakousi „hrou na datování“, kde hrát je povoleno jen podle evolučně nastavených kritérií.
Nejrozšířenější metodou pro určování stáří fosilií je datování podle „známého stáří“ horninových vrstev, ve kterých se nacházejí. Na druhé straně je nejpoužívanější metodou pro stanovování stáří horninových vrstev datování podle „známého stáří“ fosilie, kterou obsahují. Toto je skandální případ uvažování v kruhu a geologové si to dobře uvědomují. J. E. O’Rourke například přiznává:
- Při používání hornin pro datování fosilií, a stejně tak fosilií pro datování hornin má inteligentní laik dlouhodobě podezření, že jde o uvažování v kruhu. Geolog se nikdy nenamáhal přemýšlením o dobré odpovědi a měl pocit, že pokud práce přináší výsledky, nestojí takové vysvětlování za případné problémy (American Journal of Science 276: 51).
V této metodě „datování v kruhu“ jsou všechna stáří ovlivněna evolučními předpoklady a pořadím, v jakém se podle této víry fosilizované rostliny a živočichové museli vyvinout.
Většina lidí je překvapena zjištěním, že ve skutečnosti neexistuje žádný přímý způsob určování stáří jakékoliv fosilie nebo horniny. Takzvané „absolutní“ metody datování (radiometrické metody) skutečně měří pouze aktuální poměry radioaktivních izotopů a jejich produktů rozpadu v odpovídajících vzorcích, nikoliv jejich stáří. Tyto naměřené poměry se pak extrapolují (odhadne se přibližná hodnota, pozn. překl.) pro stanovení „stáří“. Tato extrapolace je založena na skutečnosti, že nestabilní (radioaktivní) chemický prvek, nazývaný rodičovský izotop, se rozpadá v současné době známou rychlostí, aby vytvořil stabilnější dceřiný izotop. V případě radiokarbonového datování dochází k rozpadu nestabilního izotopu uhlíku (14°C) na dusík (14N). Toto se v současné době děje rychlostí, která by podle očekávání snížila množství mateřského uhlíku 14C o polovinu každých 5730 let (poločas rozpadu). Jinými slovy, čím méně naměříme ve vzorku rodičovského izotopu (a více dceřiného izotopu), tím předpokládáme, že je starší.
Radiokarbonové datování ve skutečnosti není pro evolucionisty moc užitečné. Existuje pro to několik důvodů. Za prvé, žádné horniny a poměrně málo fosilií neobsahují měřitelné množství uhlíku jakéhokoli druhu. Za druhé, kvůli krátkému poločasu rozpadu 14°C může radiokarbonová metoda datovat pouze vzorky jen do stáří 50 000 let. V podstatě se v tomto „krátkém“ časovém rámci nemohlo odehrát nic, co by mělo z evolučního pohledu nějaký význam. Nejčastěji používané radiometrické metody pro „datování“ geologických vzorků jsou metody draslík-argon, uran-thorium-olovo a stroncium-rubidium. Všechny tyto tři procesy rozpadu mají poločasy měřené v miliardách let. Žádná z těchto metod nemůže být přímo použita na fosiliích nebo sedimentárních horninách, v nichž se fosilie nalézají. Všechna radiometrická data (s výjimkou uhlíkového datování) musí být provedena na vyvřelých horninách (tj. těch, které ztuhly z roztaveného stavu, jako je láva). Tyto radiometrické „hodiny“ začnou uchovávat čas, jakmile roztavená hornina ztuhne. Vzhledem k tomu, že v roztavených horninách se fosilie vyskytují jen vzácně, lze datovat jen lávové proudy, které se mezi vrstvami sedimentárních hornin příležitostně objevují.
Problém se všemi radiometrickými „hodinami“ spočívá v tom, že jejich přesnost je kriticky závislá na několika počátečních předpokladech, které jsou do značné míry nepoznatelné. K radiometrickému datování vzorku je za prvé nutné znát počáteční množství rodičovského izotopu na počátku existence vzorku. Za druhé, musíme si být jisti, že na počátku nebyly přítomné žádné dceřiné izotopy. Za třetí musíme mít jistotu, že do vzorku nebyly nikdy přidány nebo z něho odstraněny rodičovské ani dceřiné izotopy. A za čtvrté, musíme si být jisti, že rychlost rozpadu rodičovského izotopu na dceřiný izotop byla vždy stejná. To, že jeden nebo více z těchto předpokladů je často neplatný, je zřejmé z publikovaných radiometrických „údajů“ (nemluvě o nepublikovaných datech) zaznamenaných v literatuře.
Jedním z nejvíce zjevných problémů je to, že několik vzorků ze stejného místa dává často značně rozdílné stáří. Například vzorky z měsíce (program Apollo), které byly datovány metodou jak uran-thorium-olovo, tak draslík-argon, daly výsledky, lišící se v rozmezí od 2 milionů do 28 miliard let. Lávové proudy ze sopek na severním okraji Grand kaňonu (které vybuchovaly až po jeho zformování) se metodou draslík-argon ukazují o miliardy let „starší“ než nejstarší horninové podloží v dolní části kaňonu. Láva z podmořských sopek poblíž Havaje (o kterých je známo, že explodovaly v roce 1801) byla „datována“ metodou draslíku a argonu s výsledkem, který se pohyboval v rozmezí od 160 milionů až téměř 3 miliardy let. Není proto divu, že laboratoře, které horniny „datují“, naléhavě žádají předem o příslušné „evoluční stáří“ vrstev, ze kterých byly vzorky odebrány – tímto způsobem potom vědí, které údaje mají považovat za „přijatelné“ a které je třeba ignorovat. Jednou věcí si můžete být jisti: kdykoli se „absolutní“ radiometrické údaje podstatně liší od předpokládaného evolučního stáří daných fosilií, vždy převládne fosilie.
Pokud jde o hodnověrnost evoluce, je zcela lhostejné, zda je země stará 10 miliard let nebo 10 tisíc let. I kdyby se totiž celá evoluce zredukovala jen na pouhou šanci vyprodukovat jedinou kopii nějakého biologicky užitečného proteinu, nebylo by ve známém vesmíru ani jen vzdáleně dostatečné množství času a materiálu k tomu, aby k tomu došlo. Čas sám o sobě jednoduše neudělá z tohoto beznadějného scénáře slepé náhody a přirozeného výběru něco rozumného. Dejme tomu, že jedno dítě bude tvrdit, že e surovin samo zvládne postavit letadlo Boeing 747 zza 10 vteřin, a druhé by tvrdilo, že to dokáže za 10 dní. Považovali bychom to druhé dítě za méně pošetilé než to první jen proto, že na splnění úkolu si vyhradilo téměř milionkrát více času? … Náš Stvořitel oznamuje: „řekl si blázen v srdci svém: není žádného Boha.“ (Žalm 53:2)