Jeffrey P. Tomkins, Ph.D.
Z www.icr.org/article přeložil Pavel Kábrt – 02/2016. Vyšlo na stránkách ICR 21. ledna 2016.
Aktualizace 2. května 2020: Problém sirotčích genů ani po letech nepostoupil kupředu. Na portálu Current Science Daily se snaží Duben Bamburg tuto (pro evolucionisty) nepříjemnou záhadu vysvětlit, ale nijak zvlášť se mu to nedaří. Nakonec závěru sám uznává, že „počet osiřelých genů podcenili a nadhodnotili počet těch osiřelých genů, které byly vytvořeny divergencí“, a i když se snaží čtenáře přesvědčit, že je to i tak dobrá zpráva, nicméně znalé problému tím nemůže oklamat. (PA)
Sirotčí geny stále víc popírají evoluci a podporují záznam o stvoření v [biblické knize] Genesis. Tyto geny jsou unikátními soubory kódujících sekvencí, které jsou jedinečné jen pro dané tvory. Vysvětlit tohle ve světle evolucionistických představ je velký problém. Z provedeného výzkumu vědci ve své zprávě popisují nový soubor 1 307 sirotčích genů, které jsou naprosto rozdílné u lidí i u šimpanzů.1
Jak už název naznačuje, sirotčí geny se nevyskytují v žádném jiném typu organizmu, takže nemají žádnou evoluční historii. Toto zjištění je další klíčovou předpovědí kreačního modelu. Nejenže by tvorové měli mít podobné kódy pro podobné funkce, ale také by měli mít unikátní kódy, které by je činily odlišnými od jiných tvorů. Na podporu této kreacionistické předpovědi vědci zjistili, že sirotčí geny jsou neuvěřitelně důležité pro specifické biologické procesy a znaky, které odpovídají specializovaným adaptacím. Několik předchozích článků publikovaných v novinkách na stránkách ICR popisovalo tento typ genů nalezených u zebřiček (sladkovodní akvarijní rybka Dánio pruhované) a včel medonosných.2,3
Mnoho organizmů s podobnými typy tělních plánů a dalších sdílených biologických znaků má podobné sady jaderných genů. Evolucionisti tvrdí, že toto je důkaz o společném předku. Jenže kreacionisté nabízejí mnohem zřejmější a průkaznější vysvětlení: společný genetický kód je předvídatelným znakem účelně vyprojektovaných systémů v genomech tvorů, které sdílejí společné prostředí a vyžadují podobné potřeby. Je to stejné, jako když počítačový programátor používá společné úseky kódu pro různé softwarové programy.
V ještě jiné vědecké zprávě popisují vědci 634 sirotčích genů u lidí a 780 u šimpanzů.1 Jinými slovy, máme nyní 1 307 genů, které jsou zcela odlišné u lidí a u šimpanzů. Skutečností dále je, že tyto specializované geny nenalézáme ani u žádných jiných předpokládaných šimpanzích předků – jako jsou makakové či současné opice. Tyto geny jsou jedinečné jen u šimpanzů, stejně jako jsou lidské sirotčí geny jedinečné u lidí. Darwinistická evoluce nepředvídala tento pozoruhodný objev.
Vědci tuto základní slabinu evoluce odhalují, když o sirotčích genech říkají: „Po celých 20 uplynulých let jsou vědci vyváděni z míry podivným, nicméně všudypřítomným jevem; v každém genomu je sada genů, které jsou zcela unikátní pro daný konkrétní druh. Jsou to geny, které postrádají svoje homology [podobné protějšky] v jakémkoliv jiném druhu.“1
Dalším zajímavým faktem kolem těchto znovu a znovu objevovaných sirotčích genů je to, že tyto geny reprezentují jen podskupinu unikátních genů u šimpanzů a lidí. Výzkumníci analyzovali pouze geny pro expresi jater, srdce, mozku a varlat. Mnoho dalších tělních tkání je nutno teprve prozkoumat. K tomu přistupuje fakt, že vědecký tým analyzoval jen ty geny, které prodělaly sestřih, čili jde o komplexní geny s kódujícími i nekódujícími oblastmi; nekódující oblasti jsou poté vystřiženy z RNA transkriptu po svém zkopírování z DNA. Mnoho dalších genů v genomu neprochází sestřihem, a tyto geny nebyly v této studii zahrnuty. Musíme říci, že nesčetné genové rozdílnosti, které vědci mezi lidmi a šimpanzy objevili, nelze vysvětlit darwinistickou teorií o společném předku.
Nejenže sirotčí geny, vzbuzující úžas nad specifickými znaky, které kódují ve stvořených organizmech, popírají evoluci, ale také pomáhají kreacionistům rozumět vzorům genomové struktury ve vztahu ke stvořeným druhům. Zatímco zjevné rozdíly mezi lidmi a šimpanzy popírají evoluci ve velkém měřítku, přítomnost sirotčích genů podtrhává jedinečnost lidí stvořených k obrazu Božímu.
Odkazy
- Ruiz-Orera, J. et al. 2015. Origins of De Novo Genes in Human and Chimpanzee. PLoS Genetics. 11 (12): e1005721.
- Tomkins, J. 2013. Newly Discovered ‚Orphan Genes’ Defy Evolution. Creation Science Update. Posted on icr.org August 26, 2013, accessed January 4, 2016.
- Tomkins, J. 2015. Honey Bee Orphan Genes Sting Evolution. Creation Science Update. Posted on icr.org February 19, 2015, accessed January 4, 2016.