Zavrhněme ji a držme se reality
Pavel Kábrt
Kulatost Země je v Bibli zvěstována už před tisíciletími a arabští učenci ji brali jako samozřejmost přibližně nejméně od 9. století n. l. (vypočetli obvod rovníku s chybou méně jak 200 m). Dnes je tento fakt i dobře pozorovatelný z vesmíru, nicméně vždy bylo možné poměrně snadno zjistit, že Zeměkoule není placka (třeba pozorováním kulatého Slunce a Měsíce, zemského stínu při zatmění Měsíce nebo mořské hladiny atd.). Bezbožníci ovšem dlouho o kulatosti Země nic nevěděli. A potom, když se dozvěděli, zas nevěděli, že je o ní už dávno napsáno v Bibli. Proto Bibli mylně označovali za nevědeckou a tvrdili, že „Bible učí plochou Zemi“ – což bylo svědectví ne o Bibli, ale o jejich neznalosti a plochém myšlení. Země skutečně plochá je, vzhledem ke svému obrovskému povrchu (510 mil. čtv. km), ale Zeměkoule plochou deskou v prostoru není. Věci, které lze pozorovat, patří do přírodovědy, ostatní do dějepisu či jiných oblastí lidského poznávání. O pozorovatelné skutečnosti se opírají hlavně kreacionisté, zatímco evoluční teoretici vypráví mnoho příběhů o minulosti, které pozorovat dnes nejde a právě se současným pozorováním jsou v rozporu, tedy s realitou. Ten rozpor je tak obrovský, že můžeme evoluční teorii označit za plochou Zemi rozumu.
Aby tento rozpor (mezi pozorováním současné reality a evoluční vírou) evoluční ideologové odstranili, říkají, že evoluci v krátkém časovém úseku pozorovat nejde, že vyžaduje miliony let a nedá se člověkem pozorovat. Tím ovšem sami dokazují, že nejde o přírodní vědu, ale o dějepravu či ideologii, protože to, co nejde pozorovat, nepatří do přírodních věd. Ukažme si několik příkladů očividného rozporu mezi realitou a evolučním učením. Hned to první, co nás překvapí, je ono samotné, zcela nevědecky umělé udržování této vadné hypotézy přesto, že výzkumy už přes sto let ukazují zcela jiným směrem.
1. Kreacionista učí: když někdo přijde s novou hypotézou o minulosti (s nápadem, jak a co se kdysi stalo a nestalo) a snese pro to řadu argumentů, prověřme tyto argumenty. Jsou-li potvrzeny dalšími výzkumy a pozorováním, výpočty, nálezy z terénu a třeba i naší zkušeností, pracujme s touto hypotézou dál, testujme ji, doplňujme atd.; zjistíme-li však, že původní argumenty pro podporu této hypotézy byly mylné, že se autor dopustil chyb, nesprávných závěrů či pozorování už při samotném stanovování této hypotézy, zavrhněme celou hypotézu jako chybnou (byla stanovena a je založena na základě mylných argumentů) a více se touto hypotézou nezabývejme, je to omyl. Bylo takto přistupováno k Darwinově hypotéze?
Darwin přišel v polovině 19. století s názorem, že vše živé v našem světě nevzniklo na základě promyšleného tvůrčího úsilí, tedy inteligentním stvořením, ale že to vzniklo samovolně, jen neřízenou samoorganizací hmotných soustav prvků, bezcílnou evolucí. Ta vedla k postupné transformaci těl organizmů z jednodušších forem ke složitějším. Pro tuto hypotézu snesl řadu argumentů z různých oblastí přírody, které se však dalším výzkumem ukázaly biologům jako zcela mylné – prakticky všechno, na čem svůj evoluční nápad založil, je z hlediska současného poznání chybné, např. dědičnost získaných znaků, rekapitulační pravidlo, chemická jednoduchost přeměny neživé hmoty na živou buňku, hromadění nových dědičných informací při segregaci plemen, podobnost embryí nepříbuzných organizmů a další. Z toho důvodu by bylo čestné udělat to, co se v takovém případě vždy dělá: zavrhnout jeho hypotézu o postupné transformaci (evoluci) organizmů jako mylnou a už ji více nepoužívat, protože byla založena na omylech. Tak se to dělá s každou jinou falzifikovanou hypotézou. Dál se už nevylepšuje, nezkoumá, ale zavrhne se. Proč se tak nestalo právě u Darwinovy hypotézy? Protože ta jako jedna z mála hypotéz úzce souvisí s přístupem k životu, morálkou, obrazem, který si každý člověk o světě a smyslu své existence dělá. Úzce souvisí s náboženstvím či ateismem (příp. agnosticismem) a nejhlubšími záhyby lidského srdce. Proto tato hypotéza o původu našeho světa zůstala dál vášnivě vyznávaná, znovu a znovu pozměňovaná, rozvíjená a vylepšovaná – protože posiluje v některých lidech už předem chtěný či oblíbený postoj k životu a kýžený obraz světa – přestože jak z přírodovědeckého hlediska tak i z hlediska historických záznamů je tento obraz zcela nereálný a falešný.
2. Kreacionista učí: pozorujme chování neživých prvků. Jeví dnes nějaká soustava neživých prvků sklon dlouhodobě se vyvíjet, evolvovat, stávat se stále složitější a složitější v průběhu času? Pozorujeme něco takového dvacet, třicet sto či dvě stě let u nějaké chemické sloučeniny či souboru prvků? Popsal nějaký odborný časopis takový jev v laboratoři či ve volné přírodě?
Nikde nic takového nepozorujeme, nikde nic takového nebylo popsáno. Dnes pozorujeme, že otevřené soustavy prvků podléhají samovolnému vzrůstu entropie, morfolýze (ztrátě vazeb, funkčnosti, tvaru), degeneraci informačního obsahu, rozpadají se a stárnou. Proto nesedíme a nečekáme, až se nám věci kolem nás vyvinou a vylepší, ale musíme vynakládat na vznik nových věcí a udržení funkčního stavu věcí starých tvůrčí úsilí, musíme vše inovovat, opravovat, vyměňovat součástky, rekonstruovat a restaurovat.
Řada samovolných degenerativních změn je nevratných a musíme pak takovou věc vyhodit, recyklovat atd. Tento proces samovolného úpadku a degenerace neživých věcí kolem nás je stejně tak dobře pozorovatelný ve fyzikálních, jako i v chemických soustavách (sloučeninách) a termodynamické rovnice, které ho popisují, jsou uplatňovány ve fyzice i chemii. Zavrhněme proto tvrzení, že v dávné minulosti to všechno bylo jinak, když přece jak lidské výrobky tak živé organizmy jsou sestaveny ze stejných prvků (kyslík, uhlík, vodík, vápník, železo, křemík, dusík atd.). Opusťme tvrzení, že se neživé prvky kdysi dávno samy od sebe vyvíjely od jednoduchých molekul až ke složitým strukturám života, jako mylné. Nevyvíjí-li se v krátkém časovém intervalu (desítek či stovek let), proč věřit, že se vyvíjely v dlouhém čase (miliony let)? Je to v rozporu se současným pozorováním i proti logice. Držme se reality.
3. Kreacionista učí: studujeme živé organizmy, jak se dnes mění, co se v nich dědí a co se naopak nepředává, co je nové a co stejné v průběhu generací. Pozorujeme někde v přírodě nebo v laboratoři, že se jednobuněčné organizmy vyvíjejí a stávají mnohobuněčnými a že mnohobuněčné vyvíjejí nové, předtím neznámé orgány ve svých tělech byť jen v náznaku? Bylo něco takového popsáno v odborné literatuře, na rozdíl od vývojově bezvýznamných změn a rozdílů mezi generacemi?
Nic takového vědci, chovatelé nebo pěstitelé nepozorují a nebylo to nikdy popsáno, ani na živočiších, rostlinách či houbách. Vývoj ve smyslu samovolného vzrůstu informačního obsahu (u jednobuněčných) a morfologické či fyziologické složitosti až k úrovni nových orgánů (u vícebuněčných) nepozorujeme ani na rychle se množících organizmech (jednobuněčných, hmyzu apod.), ani na vyšších organizmech v průběhu desítek či stovek let, po které existují záznamy a experimenty. Zavrhněme proto tvrzení, že se organizmy v dávné minulosti vyvíjely, jako mylné, protože se nevyvíjejí ani dnes. Držme se reality.
4. Kreacionista učí: vše, co dnes vykazuje rysy extrémní složitosti, ať už jsou to lidské výrobky nebo živé organismy vykazující růst, látkovou výměnu, rozmnožování, dráždivost, adaptabilitu a negentropii, je důsledkem buď tvůrčí inteligence, nebo do soustavy vloženého programu, souboru informací, který je u živých organizmů přenášen (kopírován) z generace na generaci a který je pak exprimován do konkrétního fenotypu. Zcela obdobně pracuje i člověk, když konstruuje svoje výrobky pomocí již existujících programů, jen není schopen napodobit tak obrovskou programovou složitost, jaká je v přírodě. Pozorujeme-li tedy živou a neživou přírodu, musíme se ptát, zda někde spontánně (samovolně) takovéto programy v přírodě vznikají.
Nic takového nikde nepozorujeme, ani to nebylo nikde nikdy zdokumentováno. Programy a soubory informací vznikají buď působením člověka – programátora, nebo se předávají JEN kopírováním programů již původních, od počátku existujících. Jejich samovolný vznik nikde nepozorujeme. Proto zavrhněme myšlenku, že byla kdysi doba, kdy tomu bylo jinak než dnes a kdy programy (soubory informací) se samovolně tvořily. Je to v rozporu s realitou.
5. Kreacionista učí: pozorujeme okolí naší Země a ptáme se, zda na vůči Zemi blízkých vesmírných tělesech sluneční soustavy, třeba na Měsíci, Venuši či Marsu existují podobné věci těm, které vidíme i zde, na povrchu naší planety.
Z dosavadních pozorování je zřejmé, že na okolních tělesech není žádná živá příroda, rostliny, živočichové, ptáci či lidé. Dokonce ani jednodušší věci neshledáváme na těchto tělesech, jako je voda, atmosféra nebo alespoň nějaký náznak evolučních procesů či snaha o vývoj čehokoli. Počáteční podmínky těchto těles byly velmi podobné Zemi, a přece konečný stav je zcela, diametrálně rozdílný. Jakoby tam evoluce „zaspala“. Navíc v laboratoři je možné měnit a simulovat podmínky na těchto tělesech ještě promyšleněji a plynuleji, kombinovat rozličné varianty, ale i zde se ukazuje, že samy fyzikální, chemické i jiné podmínky (změny teploty, tlaku, ph, složení atmosféry, padání meteoritů, výbuchy vulkánů, chemické složení regolitu, výboje a dopady různých energií atd., atd.) nestačí ke vzniku uspořádanosti té úrovně, kterou vidíme na Zemi, ani té nejjednodušší. Zavrhněme proto evoluční spekulace o „příhodných podmínkách“, díky kterým je tu náš svět, jako zcela mylné. Ony příhodné podmínky byly na počátku naší sluneční soustavy prakticky totožné pro řadu blízkých těles – Stvořitel však vybral pouze Zemi pro svou další činnost, ostatní tělesa nechal úhorem (na pospas neexistující evoluci). Proto výsledek je zcela rozdílný. Držme se tedy pozorovatelného, tj. reality.
6. Kreacionista učí: každé velké události v dějinách země, zvláště jsou-li dlouhodobé, zanechávají svoje stopy a záznamy v zemských vrstvách (podobně i v písemných vzpomínkách národů, o tom viz dále), lze je rozpoznat v sedimentech, skalních formacích, horninách, ledovcích atd. Pozorujeme v zemských vrstvách stopy po chemické evoluci, např. miliardy tun zbytků dusíkatých sloučenin, purinů, aminokyselin, či nějakých proteinogenních sloučenin? Máme v zemských vrstvách důkazy, že kdysi byla Země bez kyslíkové atmosféry, jak tvrdí spekulace kolem chemické evoluce a vzniku života?
Nic takového v zemských horninách nepozorujeme byť jen v náznaku. Nenalézáme žádné stopy po chemické evoluci, ale naopak četné stopy po volném vzdušném kyslíku už v nejstarších vrstvách, což by chemickou evoluci zcela znemožnilo. Proto zavrhněme neoprávněnou spekulaci, že na počátku byla atmosféra Země bez kyslíku a pod ní oceány nasycené miliardami tun organických chemických prvků a biogenních sloučenin, které se samovolně vyvíjely stovky milionů let až ke vzniku prvních buněk a primitivních organizmů. Tento obraz o minulosti je zcela mimo realitu.
7. Kreacionista učí: zkoumáme po celém světě usazené vrstvy a v nich obsažené zabité a často zničené organizmy, tedy fosilie neboli zkameněliny, stopy dávného života. Vedle zahynulých bezobratlých vodních živočichů (kteří tvoří asi 95% všech zkamenělin) máme také velké množství zkamenělin suchozemských živočichů, plazů, ptáků, savců i lidí, někdy jsou to doslova hřbitovy zkamenělin. Pozorujeme na těchto zkamenělinách postupnou transformaci miliard organismů od mořských organizmů na suchozemské, přes obojživelníky k plazům, ptákům, savcům a lidem? Pozorujeme postupný vývoj končetin, plic, křídel, peří, napřimování páteře a vznik lidského těla? Pozorujeme na milionech těchto zkamenělin, které dnes máme k dispozici, nějaký jejich spojitý vývoj, od organizmů v nejnižších vrstvách země až po ty nejsvrchnější?
Ne, nic takového v sedimentech neexistuje ani v nejmenších náznacích. Vzorek zkamenělin, který máme ve světě k dispozici, je dnes už víc jak statisticky dostatečný a reprezentativní; přesto v něm nelze pozorovat žádný postupný vývoj organizmů: naopak, stagnaci či zachování, degeneraci a vymírání, případně mendelovskou variabilitu. Kromě vyhynulých živočichů nalézáme ty samé nebo velmi podobné, dnes žijící organizmy, také ve zkamenělinách. Proto zavrhněme myšlenku postupného vývoje jako neudržitelnou. Zkameněliny mnohem realističtěji vypovídají o obrovské celosvětové potopě, jak ji líčí Bible a řada dalších starověkých literárních pramenů. Držme se proto reality, kterou zkameněliny skutečně zobrazují – ne toho, co bychom v nich chtěli vidět (tedy evoluci).
8. Kreacionista učí: Darwin měl nápad, ale postupným prověřováním jeho reálnosti se ukázalo, že tento nápad byl omyl. Jedna z věcí, které Darwin nemohl ve své době prověřit, bylo stáří zemských vrstev, zkamenělin či dokonce Země a vesmíru. Tehdy neexistovaly hmotové spektrometry ani jiné metody měření stáří a Darwin se jen dohadoval a přál si, aby se vysoké stáří Země jednou v budoucnu potvrdilo. Dnes, více jak sto padesát let poté, se ukazuje, že měření stáří je velmi obtížný úkol a velkou roli při něm hraje očekávání a předpoklad, jak velké stáří asi naměříme a naměřit toužíme. Evolucionisté se pro svou hypotézu neobejdou bez milionů let, a tak si vybírají ty výsledky datování, které potvrzují jejich předpoklady. Stejně tak kreacionisté poukazují na velkou řadu výsledků, které ukazují zcela opačně: na velmi nízké stáří Země i vesmíru, zemských vrstev i zkamenělin, jen v řádů tisíců, nikoli milionů let, na základě řady měření, výpočtů a pozorování.
Proto otázku po stáří našeho světa nechávají někteří vědci buď zcela otevřenou, anebo se kloní k těm metodám a výsledkům, které potvrzují jejich zamilovanou hypotézu. Bible např. jednoznačně vypovídá, že ke stvoření světa (vesmíru, Země, života) došlo před šesti tisíci lety během šesti našich běžných dnů. Tento věk je podpořen mnoha současnými výzkumy a měřeními. Držet se reality znamená v tomto případě počkat na další výzkumy, protože v současné době je datování značně nejednoznačné.
9. Kreacionista učí: lidé před námi nebyli žádné poloopice, chrochtající primitivové s polovičním mozkem a nízkými schopnostmi. Všechny antropologické nálezy lze zařadit buď do kategorie „plnohodnotný člověk“, nebo zvíře. Současný vědecký a technický pokrok není dán evolucí mozku, jak si lidé běžně pletou, ale fyzickým hromaděním poznatků a jejich předáváním dalším lidským generacím – jen takto, vlastně vnějškově, mimo tělesné schopnosti a geneticky podmíněné znaky, je umožněn technický pokrok lidstva. Mozek a jeho schopnosti se tím nemění. Jinými slovy: lidem před tisíciletími to myslelo stejně dobře (ne-li lépe) než nám (vždyť geny pro vznik mozku se předávají stále stejně z generace na generaci jen kopírováním), ale protože dávní lidé žili časově před námi, neměli tolik nahromaděných poznatků o světě a jeho fungování (z předchozích generací), jako máme my, kteří jsme tyto informace převzali od předchozích generací, proto ani neměli možnost pracovat s nimi a aplikovat je na okolní svět, např. na techniku. Co však naši dávní předci dokázali hned od samého počátku své stvořené existence, bylo, pozorovat okolní přírodu i vesmír, počítat poměrně složité matematické výpočty a zaznamenávat svoje poznatky i historické události. Nalézáme v jejich záznamech podporu evoluce nebo spíše stvoření?
Ve starověkých záznamech různých národů po celém světě máme zaznamenány vzpomínky na události, které se vztahují ke stvoření a jeho následnému zániku celosvětovou potopou. Zaznamenány jsou vzpomínky na dávný zlatý věk lidstva, ráj, pád civilizace a potopu světa v důsledku lidské špatnosti, a další události po potopě. Archeologové mohou potvrdit rychlý (neevoluční) nárůst starověkých civilizací po potopě a odborníci na starověkou literaturu ví, že lidstvo prostřednictvím mnoha národů zaznamenalo písemně to, co tvrdí i Bible a co lze také prokázat výzkumy z terénu. Časově dramaticky rychlé (nikoli se stovky tisíc let se vyvíjející) vynoření se starověkých civilizací s jejich nesčetnými dovednostmi i architekturou, to vše ani trochu nevypovídá o postupném vývoji člověka ze zvířat během statisíců let, ale o velmi rychlém osidlování země po potopě, uplatňování starých znalostí a rychlém rozvoji starověkých civilizací. Držme se proto reality, o které kromě přírodovědy vypovídají i vědy o historii, např. archeologie.
10. Kreacionista učí: je naše současná a zároveň tisíciletá zkušenost lidstva evoluční, nebo kreační? Máme svoji každodenní zkušenost s tím, že se kolem nás věci vylepšují nebo alespoň nezhoršují, že jsou stále tak pěkné a nové, jako když byly vyrobeny, narážíme každý den na zkušenost, že není třeba přemýšlet, studovat, učit se ovládat dovednosti v různých lidských oborech, ale stačí jen čekat, sedět, dívat se, jak se vše kolem nás samo od sebe udržuje, vylepšuje a vyvíjí? Máme někde záznamy lidí o jejich zkušenostech s evolucí, samovolným vývojem, nebo spíše se stvořením a nutností do samovolného běhu událostí a hmotných dějů zasahovat tvůrčím úsilím?
Naše lidská zkušenost, ať už jsme vzdělaní nebo nevzdělaní je, že chceme-li, aby věci fungovaly, aby byly užitečné, hezké a dlouho vydržely, musíme zapojit do tohoto úsilí mozek a rozum – a to tím víc, čím je věc složitější. Obrazně řečeno, musíme materiál a věci nutit do funkce a stavu, do kterého by samy od sebe nikdy nedospěly, ale naopak, ze kterého se samy od sebe postupně vzdalují – proto jsou školy a učiliště, výzkumné ústavy a vědecká pracoviště. Stejně jako se naše zahrádka neobejde bez nás, zahradníků, tak se neobejde laboratoř bez laboranta a továrna bez dělníků a projektantů. To je pozorovatelná zkušenost dneška i přejatá z minulosti. Tvrzení, že evoluce vyžaduje miliony let a není možné s ní mít zkušenost a pozorovat ji v současnosti, je jen řečnický fígl. Tak argumentuje ideologie a zaslepený fanatismus. Přírodní věda se zabývá jevy jasně pozorovatelnými, všechno ostatní patří někam jinam. Držme se proto reality.