Z www.answersingenesis.org přeložil v červenci 2009 M. T.)
Zprávy časopisu National Geographic: „Nejbližšími příbuznými lidí jsou asi orangutani, ne šimpanzi“.
Po celou dobu, co většina vědců prohlašuje šimpanze za naše nejbližší žijící evoluční bratrance, si někteří evolucionisté myslí, že jsme možná ve skutečnosti nejblíže příbuzní s orangutany.
Za novou hypotézou stojí vědci John Grehan z Newyorského muzea vědy v Buffalu a Jeffrey Schwartz z univerzity v Pittsburghu. Tvrdí, že genetické důkazy, které většina evolucionistů užívá k podpoře těsného spojení šimpanzů s lidmi, jsou nesprávné.
Grehan a Schwartz by nahradili šimpanze orangutany, o nichž věří, že jsou spíše podobní lidem, což prý dále popírá genetická srovnávání mezi lidmi a šimpanzi. Oba vědci tvrdí, že lidé sdílejí 28 jedinečných tělesných znaků s orangutany proti sedmi sdílenými s gorilami a pouze dvěma se šimpanzi.
Mezi společnými znaky orangutanů a lidí jsou „stoličky se silnou vrstvou skloviny a plochým povrchem, větší asymetrie mezi levou a pravou stranou mozku, vyšší poměr chrupavek ke kostem v předloktí a podobně tvarované lopatky“, uvádějí zprávy časopisu National Geographic. Schwartz dále uvádí dutinu v patře, mléčné žlázy s největším rozestupem (z primátů) a nejdelší srst.
Některé ze znaků byly též porovnávány s opičími fosiliemi z Afriky a Evropy, daleko od domova moderních orangutanů v jihovýchodní Asii. Vědci věří, že prastarý, orangutanu podobný předek lidí žil v Africe, Asii i Evropě, přičemž z jedné z těchto populací nakonec vznikli moderní lidé, zatímco ostatní se vyvíjeli v izolaci.
Takové revoluční myšlení v evoluční antropologii způsobuje samozřejmě mnoho zlé krve. „Je mnoho paleontologů i molekulárních biologů, kteří brojí proti tomuhle článku“, řekl Peter Andrews z londýnského Přírodovědného muzea. Dodal pak, „Je to sporný názor“, ale pokračoval, „Myslím, že jde o věc, kterou bylo třeba ventilovat.“
Grehan a Schwartz nesouhlasí s myšlenkou, že genetické podobnosti mezi šimpanzi a lidmi dokazují jejich evoluční blízkost. „Provádíte-li opravdu přísnou analýzu vztahů, nezůstanete prostě u možného poukazu na podobnost. Musíte rozlišovat mezi znaky, které jsou sdíleny široce (tj. mezi mnoha organizmy) a znaky, které jsou sdíleny spíše v unikátních případech (mezi dvěma organizmy)“, vysvětlil Schwartz. On i Grehan věří, že uváděná 96 procentní podobnost mezi šimpanzím a lidským genomem nebere v úvahu skutečnost, že data zahrnují takové široce sdílené znaky.
Badatelé dále poznamenávají, že takové studie genetické podobnosti jsou založeny na kódovací oblasti genomu, která tvoří pouze tři procenta či méně z DNA zvířete. Nepřekvapuje nás, že toto tvrzení nevyvádí z konceptu evolucionisty, kteří vytrvale podporují spojení šimpanzů s lidmi na bázi dalších genetických studií.
To, co nás zajímá, je za prvé fakt, že evoluční důkazy jsou rozporuplné. Zdá se, že náš genom je bližší šimpanzímu; naše anatomie se naopak jeví bližší té orangutaní. Rozporné důkazy nám připomínají, že existence plánu je lepším vysvětlením pro takové podobnosti. Plán umí vysvětlit takové anomálie, kdežto evoluce ne. A nejen to; v obou případech je podobnost založena jen na „zdání“ – vědci musí předpokládat evoluci, aby odhalili evoluční vysvětlení pro takové podobnosti.
Druhým zajímavým aspektem celé věci je přístup těchto evolucionistů k genetickým studiím jako důkazům blízkých evolučních vztahů. Statistické přehledy o genetické podobnosti šimpanzů a lidí jsou často stavěny na odiv v médiích jako důkazy ipso facto, že jsme „skutečně“ sdíleli společného předka s lidoopy. Avšak odborník státu Arizona Malte Ebach ve svém komentáři k výzkumu Grehana a Schwartze dodává:
- „Kritizují molekulární data tam, kde je kritika na místě. Paleoantropologie je založena výhradně na morfologii a nelze vědecky obhájit upřednostňování DNA nad morfologickými daty. Avšak vztah lidí a šimpanzů založený na molekulárních datech je přijímán bez jakéhokoli zkoumání.“
Fakt, že evolucionisté sami napadají slabiny takových genetických závěrů, nám šetří námahu!
Zpráva na podobné téma říká, že jedné čínské fosilii byl po 15 letech odebrán status opočlověka. Zpráva časopisu National Geographic říká, že antropolog Russell Ciochon změnil názor poté, co původně označil onu fosilii za neznámou formu raného člověka, protože „se nehodila do žádné kategorie hominidů…a rovněž nezapadala do žádné kategorie lidoopů.“
Ciochon se nejprve domníval, že fosilie je primitivnější než Homo erectus a že jde spíše snad o nezávislou linii lidských předků, která se vyvinula v Asii. Nové důkazy v posledním desetiletí však naznačují, že fosilie je podobná tomu, co vědci považují za fosilie „předka orangutanů.“ Tento příběh nám přibližuje roli spekulace v antropologii i jiných historických vědách.
Srovnávání neúplných fosilií vyžaduje mnoho dohadů a zvýrazňuje roli výkladu a předpokladu evoluce, jak specificky u lidí tak obecně u všech organizmů. Což nás přivádí ke dvěma závěrečným zprávám z této oblasti. První se týká druhu Ignacius graybullianus, předpokládaného blízkého příbuzného jednoho z našich evolučních předků. Druhá se týká druhu Eritherium azzouzorum, prý nejstaršího známého sloního předka, protože „dva z dolních předních zubů tohoto tvora vyčnívají o zlomek palce z jeho čelisti.“ Takže, říká jeden vědec, „Jde o jistý druh prvotního klu modernějších slonů.“
To vypadá, že také do těchto závěrů proniká mnoho spekulací a subjektivních výkladů!