Evoluce člověka: ach, tak jasné?

Don Batten

(Z creation.com přeložil M. T. – 07/2011. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.)

Někteří evolucionisté tvrdí, že našimi nejbližšími příbuznými jsou orangutani, ne šimpanzi.  (© iStockphoto/Haze64)

Všichni „vědí“, že lidé a šimpanzi měli společné předky. Dokazují to podobnosti DNA, že ano?

Ovšem DNA o ničem takovém nesvědčí (1). Podobnosti by spíše mohly svědčit o tom, že máme společného Stvořitele, nikoli společné předky. Náš Stvořitel mohl stvořit ony podobnosti proto, aby nám ukázal, že za plánem všech živých organizmů stojí jediná mysl. Naše podobnost s opicemi nás spojuje se všemi ostatními tvory, což svědčí o jediném Stvořiteli, nikoli o mnoha (2). Je to jeden z důvodů, proč nás nic neomlouvá, když nevěříme v jednoho Stvořitele-Boha (Římanům 1:20), když buďto nevěříme v žádného Stvořitele (ateizmus či panteizmus) nebo věříme ve více stvořitelů (polyteizmus). Pochopitelně že musíme mít stejnou základní biochemii jako ostatní stvořené živé organizmy, abychom se mohli najíst!

Údajné důkazy evoluce člověka se vykládají neobyčejně různorodým způsobem, takže zdaleka neposkytují (na rozdíl od toho, co tvrdí propaganda) jasný obrázek o skutečnosti.

Někteří poukazují na blízkou podobnost určitých segmentů DNA, které podle jejich názoru nemají žádnou funkci („odpadní“ DNA). A tvrdí, že takové podobnosti musejí vznikat evolucí, protože Bůh by nestvořil paralely v „odpadu“. Necháme stranou otázku, jak vědí, co by Bůh dělal či nedělal. Ukazuje se totiž, že znalosti o zmíněných sekvencích jako „odpadu“ se postupně vynořují. Každým dnem přibývá vědeckých důkazů o tom, že tyhle úseky DNA, které jsou podobné, vůbec nejsou odpadem, nýbrž že mají své funkce. Je-li tomu tak, pak vyplývají uvedené podobnosti z funkce; musí si být podobné proto, aby řádně fungovaly.

Navíc svědčí podrobná srovnání dalších podobných sekvencí DNA, které by mohly být opravdu nefunkční, o tom, že jejich podobnost je důsledkem silné tendence mutací vyskytovat se na týchž místech v DNA, nikoli o evoluci (vývoji ze společného předka) (3).

Mezi různými „tábory“ v evolucionistických názorech na původ člověka najdeme takové dva malé, z jejichž samotné existence vyplývá, že ani data DNA ani fosilie nedokazují, že našimi nejbližšími příbuznými jsou šimpanzi.

1. Tábor „orangutanů“

V kontroverzním článku zveřejněném roku 2009 se tvrdí, že našimi nejbližšími příbuznými nejsou šimpanzi, nýbrž orangutani (4). Článek vyvolal bouři nevole (5). Jeho autoři shromáždili sérii dat o podobnostech a rozdílech mezi nejrůznějšími žijícími opicemi (jako třeba šimpanzi, orangutany a gorilami), fosilními opicemi a lidmi. Vycházejíce z evoluční teorie, sestavili pak rodokmen, který zmíněným datům nejlépe odpovídal. A na tomhle „nejlepším“ rodokmenu byli lidem nejblíže orangutani, nikoli šimpanzi. Ale pozor: to, že jde o nejlepší rodokmen, ještě neznamená, že odpovídá skutečnosti; sbírku předmětů vyrobených člověkem, jako jsou kolová vozidla nebo čajové lžičky, můžete rovněž za použití podobných technik uspořádat do rodokmenu.

Myšlenka, že orangutani jsou nám ze všech opic nejbližší, není nová; Schwarzová, jedna z autorek nedávného článku, to tvrdí již od 80. let 20. století (6).

Autoři článku odmítají data DNA „dokazující“ údajně blízké vztahy lidí a šimpanzů s poukazem na to, že: „ Závěry molekulárních analýz ovlivňují fenetické procedury jako je přiřazování podle vnějškové podobnosti a jsou patrně založeny na primitivních stereotypech.“ Jinými slovy, tihle autoři tvrdí, že z dat DNA nelze činit závěry, protože všechny podobné studie pracují s předem danými předpoklady, a podobnosti lze vysvětlit i jiným způsobem než tak, že lidé a šimpanzi jsou blízce vývojově příbuzní. Toto skutečně sedí!

Zajímavé je, že úvodník v New Scientist schvalující jinak zveřejnění článku varoval zároveň před rizikem s ním spojeným: kreacionisté by ho mohli použít jako argument proti evoluci se slovy, že „tohle je důkazem, že evoluční teorie se hroutí“. Ne, já bych řekl, že článek svědčí o tom, že údajné důkazy o evoluci člověka lze chápat mnoha různými způsoby, takže zjevně nejsou tak jednoznačné, jak tvrdí propaganda.

2. Tábor „vodních opic“

Jiní evolucionisté jsou toho názoru, že lidstvo mělo vodního předka (7). Hlavní zastánkyní této myšlenky je Elaine Morganová /8/, ale rozhodně není s tímhle názorem osamocena.

Lidé mají mnoho znaků, které chybí oněm opicím, o kterých se běžně tvrdí, že jsou našimi příbuznými či předky. Zastánci teorie vodní opice z těchto rozdílů vyvozují, že náš rodokmen není odvozen z „klasických“ opic. Mají za to, že naším předkem musel být nějaký blíže neupřesněný vodní primát se zmíněnými znaky společnými s lidmi. Tvrdí, že z něho se pak snad vyvinul Homo habilis či Homo erectus (9).

Znaky vyskytující se pouze u lidí a chybějící u našich údajných opičích příbuzných zahrnují: vzpřímenou chůzi, omezené potní žlázy s velmi slaným potem, slzy, schopnost zadržet dech, podkožní tuk, schopnost plavat hned po narození, pokleslý hrtan, měkké patro schopné otevírat průdušnici (bránící vniknutí vody do plic) a lásku k vodě.

Věčně proměnlivý příběh lidské evoluce

Zdá se, že skoro každý paleontolog, který najde nějakou fosilii primáta, tvrdí, že je třeba zásadním způsobem přepsat příběh lidské evoluce. Tento fakt jen podtrhuje skutečnost, že onen příběh není nic jiného než snůška dohadů. Příkladem může být kolotoč kolem fosilie primáta známého jako „Ida“ v „Darwinově výročním roce 2009“ (10), a ještě později kolem „Ardi“ (11). Jak poznamenal v souvislosti s evolucí člověka ironicky před několika lety jeden evolucionista:

• „Každý ví, že fosilie jsou nevypočitatelné; kosti budou vždy tancovat tak, jak budete pískat.“ (12)

„Fakta“ o lidské evoluci sdělovaná před 40 lety v muzeích a populárněvědeckých časopisech jako je National Geographic nemají téměř nic společného s evolučními příběhy vyprávěnými dnes. Dávní „opo-lidé“ vypadli z lidského rodokmenu. Týká se to například Ramapitheka, Eoanthropa (piltdownského člověka, prohlášeného za podvod od samého začátku), Hesperopitheka (člověka z Nebrasky, opírajícího se o nález jediného zubu podobného prasečímu), Pithecanthropa (člověka jávského), Sinanthropa (člověka pekingského) (13), i druhů Paranthropus robustus, Paranthropus boisei a Paranthropus aethiopicus. A mohli bychom sem též zařadit tvory, o kterých se kdysi tvrdilo, že jsou přímými předky člověka, ale dnes přeřazené do postranní větve údajného rodokmenu, jako je třeba Australopithecus africanus. Troufám si tvrdit, že po dalších zhruba 40 letech bude příběh znít opět značně odlišně, ale muzea, učebnice i Time ho budou stále vydávat za „skutečnost lidské evoluce“.

A tak právem přistupujeme ke všem podobným tvrzením o svých dějinách se zdravou dávkou skepse. Žádný očitý svědek lidské evoluce neexistuje a důkazy o ní, které máme dnes k dispozici, lze očividně vykládat velmi odlišně, dokonce i tehdy, pocházejí-li tyhle výklady z téhož evolucionistického tábora. Žádní skuteční „opolidé“ se nikdy nenajdou, protože nikdy neexistovali. Jediný svědek původu lidstva, Bůh, inspiroval pisatele Genesis k tomu, aby nás informoval, že „Bůh vzal prach a učinil člověka… (Genesis 2:7).

Odkazy a poznámky

1. What about the similarities between ape and human DNA? creation.com/genetics#dna.
2. U mnohých kultur takovýto vzor podobnosti přinese čest svému Tvůrci a jen dosvědčí jeho mistrovskou dovednost. Viz Holding, J., Not to be used again: homologous structures and the presumption of originality as a critical value, Journal of Creation 21(1):13–14, 2007; creation.com/homologous.
3. Carter, R., The slow, painful death of junk DNA, creation.com/junk-dna-slow-death.
4. Grehan, J. and Schwartz, J., Evolution of the second orangutan: phylogeny and biogeography of hominid origins, Journal of Biogeography 36(10):1823–1844, 2009.
5. Lawton, G., Are orangs our nearest relatives? New Scientist 202(2713):6–7, plus editorial, p. 3, 2009.
6. Schwartz, J., The evolutionary relationships of man and orang-utans, Nature 308(5959):501–505, 1984.
7. Bergman, J., The Aquatic Ape Theory: challenge to the orthodox theory of human evolution, Journal of Creation 21(1):111–118, 2007.
8. Morgan, E., The Aquatic Ape Hypothesis: The Most Critical Theory of Human Evolution, Souvenir Press, London, 1999.
9. Někteří evoluční paleontologové považují Homo habilis za „neplatný taxon“; tvrdí, že tento tvor nikdy neexistoval, ale vznikl jako takový odpadní koš, ve kterém se smíchaly různé fosilie odlišných tvorů. Homo erectus je plně lidský. Viz Line, P., Fossil evidence for alleged apemen Part 1: the genus Homo, Journal of Creation 19(1):22–32, 2005; creation.com/apemen1.
10. Batten, D., Ida: Darwin fossil hyper-hype, Creation 32(1):44–46, 2009; creation.com/darwin-fossil-ida-hype.
11. Wieland, C., Ardipithecus again: a recycled ape man, creation.com/ardipithecus-again, 5 October 2009.
12. Shreeve, J., Argument over a woman, Discover 11/8/:58, 1990.
13. Úlomky fosilií Pithecanthropa a Sinanthropa byly přiřazeny Homo erectovi (který není opočlověk, ale lidský druh).