Důkazy mluví jasně: Ve vesmíru jsme sami

E.T. by nebyl žádnou záhadou, pokud by byla ochota prověřit data za 60 let výzkumu a vyvodit z nich logický závěr.

Dr. Danny R. Faulkner

Z answersingenesis.org přeložil Pavel Akrman – 02/2019.

Jsme ve vesmíru sami? Jsou někde mimo nás i další, nám podobné bytosti? Takovou otázku si položil snad každý, tím spíše mnozí vážení vědci. Ale vědci i přes utracené miliardy dolarů a zasvěcení své celé kariéry tomuto výzkumu odmítají přiznat, že o tom žádné důkazy neexistují.

Problém není v nedostatku dat – těmi jsme přímo zaplaveni. A problémem není ani to, že bychom neměli žádné dobré testovací metody. Několik skvělých vědeckých mozků již navrhlo pár solidních způsobů, jak existenci mimozemského života otestovat.

Podívejme se teď na tři nejznámější testy a zjistíme, že k dosažení logické odpovědi brání něco víc než jen střízlivá, tvrdá věda.

Kde všichni jsou? (Fermiho paradox)

Jeden z nejznámějších vědců, kteří o tomto tématu přemýšleli, je fyzik Enrico Fermi. Na téma mimozemského života přišla řeč někdy kolem roku 1950, během oběda se dvěma kolegy. V té době si většina lidí uvědomovala, že naše civilizace bude brzy vyspělá natolik, že se bude moci vypravit do vesmíru. Ale Fermi poznamenal, že pokud by byl inteligentní život ve vesmíru běžný, pak je nepravděpodobné, že tou nejpokročilejší civilizací jsme my.

Zdůvodňoval to tím, že kdyby existovaly vzdálené civilizace, mnohé z nich by si už vesmír podmanily. Pokud by existovaly, pak by tyto civilizace během času postupně kolonizovaly vesmír. Ale žádná z těchto cizích civilizací se na Zemi ještě neukázala. Tak kde ti mimozemšťané jsou?

Pro ty, kteří věří, že život je ve vesmíru běžný, zůstává tato poznámka – která dostala název Fermiho paradox – i po 70 letech nadále záhadou.

Kde jsou jejich rádiové signály? (SETI)

Deset let po tomto Fermiho zpochybnění se astronom Frank Drake, ve snaze ověřit existenci inteligentních bytostí ve vesmíru, vydal jinou cestou. Za jeho dnů už lidé vysílali rádiové vlny po několik desítek let. Zemskou atmosférou a do vesmíru neustále proudí množství rádiových vln, takže vzdálené civilizace by měly mít možnost je zachytit a dozvědět se o naši existenci. Drake však tento proces úplně obrátil – zdůvodnil to tak, že pokud by jiné civilizace mohly detekovat naše vysílání, měli bychom být stejně tak i my schopni zachytit to jejich.

Ilustrace – SETI teleskop

V roce 1960 vedl Drake Projekt Ozma. Sledoval rádiové signály ze dvou blízkých hvězd podobných Slunci – Tau Ceti a Epsilon Eridani. Sto padesát hodin sledování během čtyřměsíčního období neodhalilo vůbec nic. V sedmdesátých letech astronomové Ben Zuckerman a Patrick Palmer Drakeho práci rozšířili v dalším projektu Ozma II. Během čtyřletého období Ozma II sledovali nepravidelně 670 blízkých hvězd podobných Slunci. Opět žádné detekce inteligentních rádiových signálů.

V osmdesátých letech se aktivita SETI (Search for Extra Terrestrial Intelligence – Hledání mimozemské inteligence) – tak byla tato iniciativa pojmenována – výrazně zvýšila. Pokroky v technologii usnadnily a zefektivnily vyhledávání. Vládní a časem i soukromé finanční dotace narostly. Jedním z dlouhodobých programů je SERENDIP (Search for Extraterrestrial Radio Emissions from Nearby Developed Intelligent Populations – Vyhledávání mimozemských radiových signálů z blízkých rozvinutých inteligentních civilizací). Vzhledem k tomu, že velké pátrací teleskopy jsou drahé, program SERENDIP využívá stávající kosmické výzkumné programy a zkoumá jejich data, aby našla případné inteligentní signály. Aby udrželi náklady v únosných mezích, získal jejich projekt SETI@home pomoc stovek tisíc dobrovolníků, kteří umožnili používat jejich počítače a tím pomáhali při pátrání.

Dalším pozoruhodným projektem SETI je Allen Telescope Array (ATA) na observatoři Radio Hat Creek v severní Kalifornii. Společnost ATA, financovaná spoluzakladatelem společnosti Microsoft Paulem Allenem, byla uvedena do provozu v roce 2007 a skládá se ze 42 asi šestimetrových radioteleskopů. Přestože si prošla několika rozpočtovými problémy, v současné době pracuje 12 hodin denně.

Toto jsou jen některé z hlavních iniciativ SETI, a po celou dobu jsou navrhovány stále nové. Různé programy SETI generovaly v průběhu let terabajty dat bez jakéhokoli náznaku mimozemského vysílání.

Kde jsou další planety podobné Zemi? (exoplanety)

Okouzlení z možností života kdekoli ve vesmíru bylo živnou půdou pro třetí zkoušku. Předpokládá se, že mimozemšťané, pokud vůbec existují, musí žít na planetách obíhajících hvězdy. Z toho, co jsme se naučili o ostatních planetách obíhajících naše Slunce je jasné, že v naší Sluneční soustavě jsme sami. Ale co planety, které obíhají jiné hvězdy?

Až donedávna jsme o planetách mimo sluneční soustavu neměli žádné důkazy. Většina lidí však předpokládala, že planety musí být běžné, jen jsme je dosud neuměli odhalit. To se ale před 25 lety změnilo. Od té doby narostl počet známých exoplanet na téměř 4 000. Hnací silou pro hledání exoplanet byla touha ukázat, že takové planetární systémy jsou běžné. A ne že to má být jen nějaký druh planety, která by byla podobná Zemi, aby podporovala život.

Co tento skrytý poklad exoplanet odhalil? Data ukázala, že planety obíhající jiné hvězdy, a dokonce i planetární systémy, jsou opravdu běžné. Zprávy navíc tvrdí, že některé z těchto exoplanet (i když jich není moc) jsou podobné Zemi.

Když se však podíváte blíž, s každou jsou problémy. Co musí planeta splňovat, aby byla skutečně podobná Zemi? Za prvé, musí mít podobnou velikost. Pokud je planeta příliš velká, bude její silná gravitace nejspíš zadržovat nevhodný druh plynů, které by měly podporovat život. Ale pokud je zase planeta příliš malá, její slabá gravitace pravděpodobně neudrží žádnou vhodnou atmosféru. Takže titul „Zemi podobná“ si může nárokovat jen velmi malé rozpětí hmoty.

Za druhé, Zemi podobné planety musí mít podobné složení. Země má mnoho železa a niklu, z čehož většina je v jádru. Toto vytváří magnetické pole, které je klíčem k ochraně života před smrtícími částicemi vyzařovanými z hvězd a dalších zdrojů v kosmu. Jsou však nutné i další prvky, jako je křemík. Bez křemíku by byla jakákoli planeta pravděpodobně plynným obrem jako je Jupiter nebo jen vodním světem pro život bez země.

Exoplanety – zeleně je vyznačena obyvatelná zóna. Klikni pro zvětšení

Za třetí, Zemi podobná planeta musí obíhat v úzkém rozmezí zvaném „obyvatelná zóna.“ Pokud exoplaneta obíhá svou hvězdu příliš blízko, teplo odpaří veškerou tekutou vodu nezbytnou pro život. Ale pokud je exoplaneta příliš daleko, veškerá její voda zmrzne, což je pro zachování života rovněž tak problematické.

To ale přináší čtvrtý problém: obíhání té správné hvězdy. I když tedy planeta obíhá v obyvatelné zóně své hvězdy, k čemu je to dobré, pokud nestabilní hvězda vyzařuje smrtící radiaci? Většina „Zemi podobných“ planet, které se ukazují ve zprávách, obíhá kolem velmi slabých červených trpaslíků. Tyto hvězdy jsou dobře známé svými magnetickými bouřemi, které uvolňují obrovské množství nabitých částic. Jakákoli exoplaneta, která obíhá příliš blízko, bývá zaplavována zářením, které je stokrát, ne-li tisíckrát větší než na Zemi.

Protože červení trpaslíci jsou tak malí, obyvatelná zóna je velmi blízko hvězdy. To vytváří další problém: velmi pravděpodobně to vylučuje možnost ochranného magnetického pole. Jak je to možné? Vzhledem k tomu, že takové planety obíhají své mateřské hvězdy tak blízko, slapové síly nepochybně zpomalují rotaci těchto planet, což zabraňuje vzniku nějakého patrného magnetického pole z tekutého jádra. Bez magnetického pole by nejspíš nabité částice „odfoukly“ z exoplanety jakoukoli atmosféru.

Za páté, taková mocná slapová síla může tyto exoplanety uzamknout do synchronní rotace, kdy budou planety jednou stranou trvale nastaveny vůči hvězdě a jejich druhá strana bude neustále odvrácena. Jedna polovina planety bude pro život příliš horká, zatímco ta druhá polovina bude trvale zmrzlá. Za předpokladu, že nebudeme brát v úvahu ostatní problémy, život by mohlo v takovém případě podporovat jen úzké pásmo podél rozhraní. Každopádně žádná z údajných Zemi podobných planet vůbec není jako Země.

Kdybyste se před třiceti lety zeptali většiny vědců, kolik by mezi 4 000 exoplanetami očekávali Zemi podobných planet, jen pár by jich řeklo, že žádnou. Většina z nich by naopak věřila, že bychom planet podobných Zemi měli najít mnoho.

Proč nejsou žádné negativní závěry?

Jsou tu tři linie přesvědčivých důkazů: všechny tři ukazují, že jsme ve vesmíru sami. Tak proč jsme to dosud neslyšeli od všech vědců (přede mnou)?

Mnoho vědců může namítat, že dosud ještě nemáme všechny údaje. Ale budeme vůbec mít někdy všechna data? Můžeme jen stále shromažďovat další údaje. Navíc můžeme vidět, že vědci často vyvozují závěry na základě mnohem menšího objemu dat. Tak proč je v tomto případě taková neochota učinit závěr? Závěr, který by byl zdůvodněn těmito daty, by nepodporoval evoluční světový názor většiny vědců. Na toto existuje zvláštní termín: podjatost. A v tomto případě je to extrémní podjatost.

Tady vůbec nejde o důkazy ani o vědu. Pokud věříte v evoluci, pak ve vesmíru musí být evoluce běžná. Tečka. A negativní odpověď je zcela mimo diskusi ne proto, co vědci objevili, ale kvůli jejich neochvějné oddanosti víře.

Nicméně pokud věříte v biblického Stvořitele, pak nebudete mít žádný problém sledovat data k jejich logickému závěru. Bibličtí kreacionisté chápou, že život nevznikl jen tak z ničeho (a dobrá věda s tímto závěrem souhlasí). Ten stvořil Bůh teprve před 6 000 lety.

Tři výše představené linie důkazů – Fermiho paradox, nulové výsledky SETI a chybějící planety podobné Zemi – to je množství vědeckých údajů. A všechny tři jsou v souladu s biblickou zprávou o stvoření: ve vesmíru jsme sami. Aby evoluční vědci dospěli ke správnému závěru, nepotřebují k tomu více údajů o životě někde jinde ve vesmíru, ale správné počáteční přesvědčení o životě zde na Zemi.

Hrátky s pravděpodobnostmi

Téměř veškeré diskuse o možnosti života někde jinde musí spoléhat na pravděpodobnosti. Snad nejznámější shrnutí pravděpodobností je známé jako Drakeova rovnice, publikovaná v roce 1961 – tedy rok poté, co Frank Drake rozběhl svůj projekt Ozma k detekci mimozemských rádiových signálů. Drakeova rovnice obsahuje sedm činitelů, které musíme brát v úvahu při zvažování pravděpodobnosti, že se život vyvinul i v jiném planetárním systému kdekoli v naší galaxii.

Zde je sedm činitelů „zdravého rozumu“, které jsou vyjádřeny zavedenými znaky:

Drakeova rovnice. Klikni pro zvětšení

N = R × f_p × n_e × f_l × f_i × f_c × L

• N = počet civilizací v naší galaxii, které by s námi mohly komunikovat
• R = průměrná rychlost tvorby hvězd v galaxii
• f _p = podíl hvězd, které mají své planety
• n _e = průměrný počet planet na hvězdu, které by mohly podporovat život
• f _l = podíl obyvatelných planet, na kterých se rozvíjí alespoň nějaká forma života
• f _i = podíl planet s životem, kde se rozvíjí inteligentní život (civilizace)
• f _c = podíl civilizací s rozvinutou technologií, které vysílají do vesmíru detekovatelné signály o jejich existenci
• L = doba, po kterou tyto civilizace vysílají detekovatelné signály do vesmíru

Podívejme se na tyto evoluční předpoklady. Rovnice předpokládá, že život vzniká spontánně (f _l). Ale nejen to – většina vědců předpokládá, že že šance na takový vývoj je vysoká. Proč? Protože pokud se život přirozeně rozvinul na Zemi, musí to být běžné i všude jinde.

Ovšem pokud jsme spontánní vznik života nikdy nepozorovali, neměla by dobrá věda vyvodit závěr, že činitel f _l je roven nule? Ve skutečnosti neznáme žádné z těchto čísel, i když informace, které zatím o exoplanetách máme, nám mohou poskytnout něco málo o některých z těchto čísel. Vypadá to, že tyto údaje vedou k závěru, že činitel n _e je také nulový.

Evoluční vědci odmítají vkládat takové odhady, které jsou mizivě malé, protože by to učinilo život na Zemi jedinečným. Tím by se stala Země a její život velkou zvláštností a podporovala by víru ve stvoření. Možnost přímého stvoření většina vědců odmítá, protože tím by se stal činitel f _l nejen malým, ale nulovým.

My však víme z Božího Slova, které nepochybně vznik života dokumentuje, že se život tady ani nikde jinde nevyvinul. Výsledkem Drakeovy rovnice je nula. A to znamená, že nikde jinde život neexistuje.

Tento jednoduchý teoretický přístup odpovídá tomu, co vidíme ve světě. Proto je čas to patřičně pojmenovat: Ve vesmíru jsme – kromě Boha a andělů – sami.

Více viz na creationresearch.org/extraterrestrial-life/