John Baumgardner, Ph.D.
(Několik informací z článku v www.icr.org/article/117/ Carbon Dating Undercuts Evolution’s Long Ages – přeložil Pavel Kábrt – 02/2010, celý článek vydal Institut pro výzkum stvoření v říjnu 2003)
Asi před dvaceti pěti lety byly zdokonaleny přístroje zjišťující množství radioizotopů v látce (AMS a urychlovače iontového paprsku). Citlivost měření poměrů 14C/12C se zvýšila z 1 % na 0,001 %, teoreticky tedy z původní možnosti datovat vzorek starý 40 000 let na 90 000 let.
Velké překvapení však nastalo, že žádný organický materiál nebyl nalezen, který by měl ono stopové množství 0,001 % 14C vůči modernímu uhlíku. Protože většina vědců věří v klasická obrovská stáří geologických formací, toto překvapivé zjištění bylo vždy vysvětlováno kontaminací vzorků. Byly tedy vynaloženy všemožné snahy, aby kontaminaci bylo zabráněno, stejně však nebyl nalezen žádný vzorek s „mrtvým“ obsahem 14C – včetně těch z velkých hloubek geologických vrstev obsahujících fosilní záznam.
Poměr 14C vůči 12C atomům se snižuje faktorem 2 každých 5730 let. Po 20ti poločasech rozpadu (114700 let – hypoteticky myšleno do minulosti) se poměr 14C/12C sníží faktorem 2^20, neboli 1 000 000. Po 1,5 mil. let je tento poměr zmenší faktorem 2^1 500 000/5730, neboli 10^79. To znamená, že kdyby na začátku byl jen čistý uhlík 14C v množství veškeré hmoty pozorovatelného vesmíru, po 1,5 mil. let by tu nezbyl ani jeden atom. A tak běžně nalézané hodnoty od 0,1 do 0,5 % 14C ve vzorcích, o kterých evolucionisté věří, že jsou staré stovky miliónů let, jsou velkou anomálií pro evoluční chronologii.
Upřímná snaha vyřešit tento „problém znečištění“ vygenerovala spoustu peer-reviewed článků ve standardní literatuře, zabývající se radiokarbonovým datováním, během minulých 25ti let. Většina z těchto článků uznává, že 14C není z kontaminace, ale je vzorku vlastní, vzorek ho obsahoval od počátku. Vysvětlení však z hlediska evoluční chronologie chybí. Kreacionisté, vědomi si důležitosti této věci, se celé záležitosti věnovali v programu RATE a vyhotovili si vlastní analýzy 14C pomocí AMS na jedné z nejprestižnějších laboratoří. Vzorky uhlí získali od U. S. Department of Energy Coal Sample Bank na Pennsylvania State University. Deset vzorků byly tři vzorky uhlí z eocénu, tři z křídy a čtyři z karbonu.
Získané hodnoty zapadají do těch, které byly publikovány v peer-reviewed literatuře. Bylo stanoveno 0,26 % pmc (percent modern carbon) pro eocén, 0,21 pmc pro křídu a 0,27 pmc pro karbon. Vidíme, že rozdíl mezi jednotlivými etážemi geologického sloupce je nepatrný a ukazuje tedy nejen na mladou Zemi, ale i na to, že všechno uhlí (černé i hnědé, tedy prvohorní i druhohorní i třetihorní) vzniklo naráz, při celosvětové potopě.
Pokud aplikujeme (extrapolujeme) výsledky rozpadu 14C do vzdálené minulosti, pak získané poměry 14C/12C odpovídají věku 50 000 let (2^-50 000/5730 =0,0024 = 0,24 pmc). Je však třeba domyslet, že potopa odstranila ohromná množství biomasy, která přispívala na obsahu uhlíku v atmosféře – dnes tato biomasa existuje ve formě ohromných zásob uhlí, ropy a roponosné (živičné) břidlice. Umírněný odhad pro předpotopní biomasu je stonásobek té současné. Pokud bychom uvažovali, že před potopou bylo v biosféře asi jen 40 % 14C vůči tomu, kolik je dnes, a uvažovali rovnoměrnou úroveň 14C v předpotopní atmosféře i biomase, pak by 14C/12C vycházelo na 0,4 % dnešní hodnoty, kterou obsahovaly předpotopní rostlinné a živočišné organizmy.
S tímto více realistickým předpotopním poměrem 14C/12C nám vychází hodnota 0,24 pmc, která odpovídá stáří pouze 4200 let (0,004 x 2^-4200/5730 = 0,0024 = 0,24 pmc). Tuto hodnotu též podporují výzkumy na zirkonových krystalech a jejich obsahu helia, který neodpovídá vysokým milionovým stářím evoluční chronologie, ale dává hodnoty stáří naší planety okolo 6 000 let.
Odkazy k celému článku
1. F. H. Schmidt, D. R. Balsley, and D. D. Leach, „Early expectations of AMS: Greater ages and tiny fractions. One failure?—one success,“ Nuclear Instruments and Methods in Physics Research B, 29:97-99, 1987.
2. J. R. Baumgardner, D. R. Humphreys, A. A. Snelling, and S. A. Austin, „Measurable 14C in fossilized organic materials: Confirming the young earth creation/Flood model,“ in Proceedings of the Fifth International Conference on Creationism, R. E. Walsh, Editor, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, pp. 127-142, 2003.
3. D. R. Humphreys, J. R. Baumgardner, S. A. Austin, and A. A., Snelling, „Helium diffusion rates support accelerated nuclear decay,“ in Proceedings of the Fifth International Conference on Creationism, R. Ivey, Ed., Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, pp. 175-196, 2003.
4. A. A. Snelling and M. H. Armitage, „Radiohalos—A tale of three granitic plutons,“ in Proceedings of the Fifth International Conference on Creationism, R. Ivey, Ed., Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, pp. 243-268, 2003.
5. A. A. Snelling, S. A. Austin, and W. A. Hoesch, „Radioisotopes in the diabase sill (upper Precambrian) at Bass Rapids, Grand Canyon, Arizona: An application and test of the isochron dating method,“ in Proceedings of the Fifth International Conference on Creationism, R. Ivey, Ed., Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, pp. 269-284, 2003.