Alden Bass
(Z Apologetics Press přeložil M. T. – 02/2014. Článek vyšel na stránkách Apologeticspress)
(Poznámka ed. Apologetics Press: Čas od času zveřejňujeme články, jejichž autorem je jeden nebo více vědeckých aspirantů, kteří s námi během léta pracují. Článek v tomto čísle našeho měsíčníku napsal jeden z oněch vědeckých aspirantů, Alden Bass, který s námi trávil již čtvrtý rok během léta 2003. Alden studuje jako hlavní obor religionistiku na Yalově univerzitě v New Havenu, Connecticut. Myslím, že zhodnotíte jeho článek o egyptské chronologii porovnané s biblickou jako zcela fascinující, a že si na jeho základě uděláte přesnější představu o kvalitě mladých mužů pracujících u nás v rámci své aspirantury. Vřele vám článek od Aldena doporučuji.)
Lidé obhajující Bibli (apologeti) si už celá staletí uvědomují důležitost historických podrobností v biblické zprávě a její vliv na to, že je Bible přijímána jako svrchovaně pravdivá a mající božský původ. Proslulý je výrok o tom, že „chronologie je páteří historie“ (Thiele, 1983, str. 33). Je-li tento maxim pravdivý, pak si musí člověk obhajující Bibli uvědomit, že útoky na biblickou chronologii podkopávají jak historicitu tak pravdivost Svaté knihy a poškozují samu podstatu poselství evangelia. Naštěstí se této problematice dlouho věnují obránci víry, kterým se znovu a znovu daří s úspěchem Bibli obhájit. Theofil Antiochijský, „otec křesťanské chronologie“ (1971, str. 118nn.), vypracoval začátkem druhého století systematické datování hlavních událostí biblických dějin, jen s využitím Písma, a srovnáním biblické chronologie se světskými dějinami dospěl k přesvědčení, že chronologie Bible je starší a přesnější než chronologie přítomná v kterémkoli profánním díle. Podobně ve třetím století napsal o tomto tématu Julius Africanus pět svazků (ze kterých se dochovaly jen zlomky), přičemž se zaměřil zejména na námitky týkající se starobylosti egyptské civilizace. A skutečně, po celou dobu, po kterou lidé studují biblickou chronologii, je kardinální překážkou při snaze o obhajobu Božího slova problém starobylosti dalších civilizací, zejména té egyptské.
Posvátná chronologie, jak ji uvádí Bible a potvrzují učenci, byla po celá staletí plně přijímána; situace se změnila teprve zcela nedávno. James Barr bez skrupulí poznamenal: „Třebaže by se mohlo zdát, že biblickou chronologii berou v moderní době vážně jen pomatenci a snílkové, kdysi se jí vážně zabývala řada největších myslitelů“ (1999, str. 379). Přijímali ji „církevní otcové“, podporovali ji scholastici, a učenci v období osvícenství byli asi jejími nejhorlivějšími zastánci. Zmínění badatelé se přitom neopírali pouze o informace Bible, i když byla jejich primárním pramenem; porovnávali rovněž genealogie a seznamy králů ve Starém zákoně s dalšími dávnými historiografickými díly. S použitím Bible jako rámcové struktury pak byly události veškerých dalších světských dějin na tuto kostru navazovány, což vedlo k vytvoření podrobného vylíčení světových dějin. Tento cenný vědecký odkaz nám zanechali například svatý Augustin v pátém století, Isidor Sevillský (velký katolický teolog) v sedmém století, anglický učenec Beda Ctihodný v osmém století a rabín Moše ben Maimon (Maimonides) ve dvanáctém.
A na těchto dějinách se shodovali lidé, kteří by jinak jeden druhého upálili na hranici kvůli vzájemným neshodám v jiných bodech: Melanchton i Tostatus, Lightfoot i Jansen, Salmeron i Scaliger, Petavius i Kepler, inkvizitoři i reformátoři, jezuité i jansenisté, kněží i rabíni, ti všichni byli zajedno ve víře, že Písmo dokazuje, že ke stvoření člověka došlo mezi lety 3900 a 4004 před Kristem (White, 1896, str. 197-198).
I když bylo v průběhu staletí o této problematice napsáno nesčetně slov, dílo jednoho člověka je všechna zastiňuje – Jamese Usshera, arcibiskupa armaghského a primase irského.
Nyní je Ussher (1581-1656 předmětem velkého všeobecného posměchu, ale jeho učeností se mu nikdo nevyrovnal a za svého života byl znám i četnými jinými přednostmi než jen zběhlostí v chronologii. Jelikož byl tak trochu zázračným dítětem, byl v třinácti letech přijat na Trinity College, vysvěcen na kněze ve dvaceti, a nakonec se roku 1625 stal hlavou anglo-irské církve. Po desetiletích pečlivého studia v rozsáhlé osobní knihovně (jedné z největších sbírek knih v západní Evropě) plus výzkumu 2000 stránek v latině Ussher prohlásil, že svět byl stvořen roku 4004 př. Kr. A právě tenhle ultimativní závěr a jeho posvěcení zařazením mezi odkazy v prostředním sloupci anglické King James Bible připravuje panu biskupovi dneska ostudu. V Ussherově díle pokračoval slavný cambridgeský hebraista John Lightfoot, který dále specifikoval, že Stvořitelský týden trval od 18. do 23. října 4004 př. Kr., a že Adam byl stvořen 23. října v 9:45 greenwichského času. Když o tomto tvrzení referoval, poznamenal jeden učenec sarkasticky: „Tak na minutu se to neodvážil určit coby opatrný učenec ani sám aktivní rektor univerzity v Cambridge“ (viz Ramm, 1954, str. 121).
Ussherovo dílo, přestože se mu mnoho lidí vysmívá, došlo přece jistého uznání: významný biolog Stephen Jay Gould je uznal za hodné toho, aby mu věnoval esej, ve kterém v rozumné míře obhajuje dílo tohoto uznávaného učence a varuje samozvané kritiky, aby neposuzovali teologa ze sedmnáctého století podle vědeckých měřítek století dvacátého (1993, str. 181 nn.). Podobně profesor Vanderbiltovy univerzity James Barr často Usshera ospravedlňuje a líčí ho jako schopného intelektuála své doby (1985; 1999). Navzdory arcibiskupovým nesporným zásluhám a opatrnému návratu do přízně dnešní akademické obce je stále jeho přesná biblická chronologie odmítána, protože „základním východiskem oné metodologie“ je „víra v neomylnost Bible“ – víra, která je neslučitelná s dnešním poznáním a nepřijatelná pro moderní akademickou obec (Gould, str. 186).
Všeobecně přijímaná biblická chronologie začala být zpochybňována dokonce už v šestnáctém století, kdy znovunalezení byzantského souhrnu Manethónových spisů vedlo k opětnému otevření problému stáří Egypta. S využitím zmíněného dokumentu propočítal francouzský klasický filolog Joseph Scaliger (1540-1609), že první egyptská dynastie začala roku 5285 př. Kr. – nějakých 1336 let před datem, které vypočítal pro Stvoření (3949 př. Kr.). Scaliger, oddaný protestant, byl znepokojen tímto zjevným nesouladem mezi biblickou zprávou a světskými zdroji, a rozvinul teorii „předjímajícího času“, která umožňovala přijmout existenci prebiblických civilizací (viz James 1991, str. 7). Protože Scaligerova učenost byla uznávána, byl nesoulad mezi posvátnými a světskými chronologiemi po dalších dvě stě let prakticky ignorován (White, 1896, str. 198).
I když i ve Scaligerově době bylo občas slyšet pochybovačné hlasy, nebral nikdo až do devatenáctého století chronologie sahající i před rok 4000 př. Kr. vážně, a prostí lidé je nepřijímali až do století dvacátého. Průměrného člověka zkrátka zaprášené rukopisy ani suchá vědecká pojednání nepřiměla k přehodnocení běžně panující víry v mladou Zemi. Veřejné mínění se změnilo, až když učený svět nastoupil novou cestu: intelektuálové opustili knihovny, nasadili si sluneční přilby a začali systematicky vykopávat dávná města a artefakty, o kterých dříve pouze četli. Archeologie začínala jako honba za poklady, ale postupně získávala vědečtější základy s tím, jak se mezi prosévaným pískem začala nacházet stále větší a velkolepější překvapení. Roku 1738 našli Johann Winckelmann a Ennio Visconti pod nánosy popílku města Herkulaneum a Pompeje. Napoleonova výprava do Egypta roku 1799 objevila rosettskou desku, kterou přeložil zčásti Jean Francois Champollion ve 20. letech 19. století a zčásti Henry Rawlinson v letech 1846 až 1855. Poté, co Rawlinson rozluštil staroperské písmo, byly přeloženy tisíce nápisů na zdech a destiček s klínovým písmem z oblasti celého Středního východu. Spolehlivý obraz starověku nabýval stále zřetelnějších obrysů, když se zájem vědců soustředil na nové odvětví archeologie – egyptologii. Fascinace se stupňovala s každým novým nálezem a země pyramid se pevně zabydlela v povědomí veřejnosti ve 20. letech 20. století, když Howard Carter a lord Carnarvon objevili neuvěřitelné poklady faraona Tutanchamona.
Moderní archeologie používá při hledání informací složité techniky a vybavení; tato věda vyplnila postupem doby mnoho mezer v dřívějších teoriích, vrhla světlo na mnoho temných míst a vyjasnila mnohá tajemství obklopující staré civilizace. Pod rouškou těchto moderních metod začínají někteří vědci s příběhem člověka před 250 000 lety (třebaže dokumentované dějiny lidstva se datují teprve asi od roku 3000 př. Kr.). „Důkazy“ nabízené archeology vypadají dokonale vědecky a jsou využívány ke konstruování světa, ve kterém archaický člověk poprvé použil oheň asi před 460 000 lety, poprvé si postavil umělá přístřeší asi před 380 000 lety, začal se zemědělstvím kolem roku 9000 př. Kr., začal tavit kovy kolem roku 6500 př. Kr., a konečně vynalezl písmo kolem roku 3700 př. Kr. (viz Scarre, 1993, str. 1nn.). Kočovníci založili mezopotamské město Uruk označované za „první metropoli světa“ kolem roku 2500 př. Kr. Harapská kultura se vytvořila kolem roku 2600 př. Kr., kdy podél břehů řeky Indus vyrostla města – přibližně v téže době, kdy byly vystavěny v Peru chrámové plošiny (viz „The History of Mankind“, 1997, str. 344). Takže podle některých odborníků nám studium dávných civilizací (a zejména egyptologie) poskytuje „další přesvědčivý důkaz o tom, že jakkoli jsou morální a náboženské pravdy v našich posvátných knihách i jejich historická data cenné, jsou tyto pravdy a data nutně zasazeny do mytického a legendárního rámce“ (White, 1896, str. 208).
Tento závěr považovaný mnohými za nevyhnutelný nahlodává důvěryhodnost Bible a je nutné ho uvážlivě přezkoumat a prověřit. Mnohé ze svrchu probíraných civilizačních milníků, včetně datování, je založeno na spekulacích, na filozofii humanismu, a debata probíhá i mezi profesionály (viz Brantley, 1993). Před rokem přibližně 3000 př. Kr. neexistuje žádný psaný záznam; kterýkoli předmět datovaný do dřívější doby musí být proto chronologicky situován pomocí datování letokruhů, porovnávání keramiky či radiouhlíkovým datováním. O všech těchto metodách, které jsou zakotveny v evolucionistických apriorních předpokladech staré Země, se ví, že jsou vysoce subjektivistické a nepřesné (viz Major, 1993). Tím nechceme odbýt století vědeckého zkoumání mávnutím ruky, protože každou situaci je třeba posuzovat individuálně, avšak málo ze zmíněných prastarých nálezů představuje argument bona fide pro vysoké stáří lidstva.
Ačkoli může být datování střepů dávné keramiky a kamenných nástrojů subjektivistické a jsou zde činěny trochu zbrklé závěry, gargantuovské kamenné struktury už nelze tak snadno přehlížet. Velebné pyramidy v Gíze jsou němými svědky věků skutečně dávných a velké starobylosti civilizovaného člověka. Sir Walter Raleigh se o tom zmínil již roku 1603.
- Neboť v Abrahamově době byly už všechny tehdy známé části světa na vysoké úrovni… Egypt měl mnoho překrásných měst… a ta se neskládala z proutěných chýší, nýbrž ze staveb z otesaného kamene… a této velkoleposti musela předcházet civilizace starší, než tito další lidé předpokládají (citace podle Whitea, 1896, str. 198).
Tyhle obří monumenty – jejichž obrazy se nám tak pohotově nabízejí jako zaklínadla v souvislosti s Egyptem – byly postaveny za Staré říše, která začala roku 2686 př. Kr. a trvala 500 let (všechna data převzata z Claytona, 1994). Egyptské dějiny se dělí na čtyři říše – Starou, Střední, Novou a Pozdní. Mezi dvěma říšemi vládlo podvakrát přechodné období, které představuje interval charakterizovaný politickou nestabilitou a zmatkem. Těchto šest období se dále dělí na přibližně třicet dynastií – řadu zřejmě účelově utvořených celků tradovaných ze spisů egyptského dějepisce Manethóna ze třetího století př. Kr. Panuje všeobecná shoda na tom, že první pyramidu nechal postavit Džóser roku 2630 př. Kr. v Sakkáře, a další díla brzy následovala: Snofrewova Nakloněná pyramida a Rudá pyramida v Dahšúru roku 2600 př. Kr., Chufuova Velká pyramida v Gíze roku 2550 př. Kr., a Chafrova Velká sfinga krátce nato (viz Roberts, 1995, str. 2). Všechny zmíněné monumenty i mnoho dalších stále stojí.
Je to neuvěřitelné, ale egyptská společnost považuje tyto dávné monolity i období Staré říše, kdy byly postaveny, za starší, než ve skutečnosti jsou. Za prvního egyptského krále je považován Narmer, záhadný chlapík, jehož jméno znamenalo „sumcovitá ryba“. Na dobře zachovaném artefaktu vyrobeném z tmavozelené břidlice, Narmerově tabulce, je zapsán příběh sjednocení Horního a Dolního Egypta Narmerem před nástupem první dynastie – geneze prvního národního státu na světě; egyptologové předpokládají, že k tomu došlo kolem roku 3150 př. Kr.
Za „normálních“ okolností by tato informace neměla křesťana nijak znepokojovat; je výsledkem více než 200 let hromadění důkazů a pečlivého zkoumání. Důkazy o starobylosti Egypta nejsou založeny na vágních spekulacích, nýbrž doslova vytesány do kamene (jakož i papyru a hlíny). Nejužitečnějším ze všech je však pramen nemající takovýto vlastní nosič – Manethónův seznam faraonů. Toto dílo je tou skutečnou základnou egyptské chronologie, a třebaže tento dokument dnes již neexistuje, je možné ho poskládat ze zmínek roztroušených ve starověkém světě v zachovaných dílech Josefa Flavia, Julia Africana, Eusebia a Georgia Monacha. Zdá se, že je zde egyptská chronologie pevně stanovena pomocí údajů z historiografie, archeologie a astronomie, ale tato běžně přijímaná egyptská chronologie udává stáří událostí skoro o tisíc let vyšší než Bible!
I když nám při doslovném chápání Bible vyjde datum stvoření světa na dobu kolem roku 4000 př. Kr. (takže zbývá spousta času na to, aby roku 3100 př. Kr. vznikla egyptská civilizace), Noemova Potopa je tradičně datována zhruba do roku 2300 př. Kr. Kdyby byla Potopa pouhou místně omezenou událostí, neexistoval by zde žádný problém, ale z Genesis 7 víme, že tomu tak nebylo. Vody Potopy „na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všecky vysoké hory, které jsou pod nebesy…a zahynulo všecko tělo, které se pohybuje na zemi (7: 19, 21, slova tučným písmem zdůraznil autor). Je pošetilé předpokládat, že by pyramidy mohly Potopu přežít – událost tak prudkou, že při ní „byly protrženy všechny prameny obrovské propasti a nebeské propusti byly otevřeny“ (Genesis 7:11) – a že pak egyptská civilizace „pokračovala tam, kde přestala“ před Povodní. To, že k Potopě skutečně došlo, je mimo pochybnost; nejenže ji zaznamenává jako fakt Mojžíš v knize Genesis, ale o její autenticitě mluví i Petr, dále pisatel listu Židům, a dokonce i náš Pán (srov. Matouš 24:37-39; Židům 11:7; 1.Petrova 3:7). Gleason Archer z toho vyvodil:
Problémy spojené s touto metodou (doslovného chápání – Alden Bass) časových údajů se znásobí, přijmeme-li zcela jasné důkazy o tom, že egyptská dynastie I začala zhruba roku 3100 př. Kr., s předcházejícím dlouhým obdobím oddělených království v údolí Nilu. A k tomu všemu mohlo stěží dojít dříve než dlouho po Potopě, teprve tehdy, když se podstatně zvýšil počet obyvatel na zemi (srov. Genesis 10) (1979, 1:361).
Takový očividný nesoulad mezi biblickými a vědeckými údaji může mít zhoubné důsledky pro víru poctivého hledače pravdy. A už jen kvůli nepřehlednému množství materiálů napsaných o této problematice a zjevnému nedostatku úcty k Bibli projevovanému moderními archeology může přinášet i sebedůkladnější zkoumání těchto otázek pouze opakované zklamání. Ačkoli se tedy jeví situace jako beznadějná, přece jen existují řešení tohoto největšího chronologického hlavolamu.
Pokud opravdu všechna fakta sedí, pokud k Potopě došlo tak, jak je to popsáno, a nelze-li pochybovat o dějinách Egypta, pak musíme případné řešení hledat jedině v datování událostí. Biblický archeolog David Down s tím souhlasí: „Je-li Bible historicky přesná…pak musí být chyba v zavedené interpretaci egyptské chronologie, kterou musíme o několik století zkrátit“ (2001, 15(1):57). Archeologové a filologové objevují artefakty a překládají staré rukopisy, ale je to odborník na chronologii, kdo určuje jejich časovou posloupnost a jejich místo v dějinách. Světská chronologie stejně jako svrchu popsaná biblická chronologie jsou obtížné a spletité obory: hemží se to v nich subjektivními názory a spekulacemi. Podobně jako je tomu u kteréhokoli jiného vědeckého snažení, vycházejí i chronologické závěry často z apriorních tezí jako je uniformitarianizmus a evoluční teorie. Tato předpojatost dominuje sice spíše u těch, kdo datují prastaré „prehistorické“ položky, ovlivňuje však i vědce pracující v oblasti historické (3000 př. Kr. – současnost).
Páteří egyptské chronologie jsou seznamy faraonů, z nichž nejdůležitější sepsal Manethón, egyptský velekněz a chrámový písař Ptolemaia I i Ptolemaia II (323 – 282 př. Kr.). Manethón sestavil kolem 280 př. Kr. podrobné dějiny Egypta, které obsahovaly jména všech faraonů i časové intervaly jejich panování. Třebaže se jeho rukopis nedochoval v úplnosti, egyptologové se o něj do značné míry opírají, což je skutečnost, kterou Clayton nazývá „zvláštní“ (1994, str. 9). Manethónův seznam doplňují petroglyfické inventáře vytesané do různých kamenných monumentů po celé zemi; patří sem palermský kámen a seznamy králů z Karnaku, Abydu a Sákkary. Tyto seznamy představují pro chronografy neocenitelné prameny, třebaže jsou většinou poškozeny a čitelná je jen část původního textu.
Seznamy králů jsou užitečné při snaze o zpětnou rekapitulaci dějin tak, že postupně přidáváme ke známé době panování jednoho krále období vlády dalších; avšak vzhledem k různým obdobím dvojvládí, ať už vládli dva faraoni jednomu území či každý v jiném, ale v téže době, a vzhledem k obdobím bezvládí (interregna), je tahle metoda sama o sobě nepřesná. V jednom ze seznamů je třeba uváděno panování jako čtyřleté, a přitom ve skutečnosti dotyčný vládl jen tři roky a tři měsíce. Zde tedy dochází k omylu o devět měsíců. Takové přibližné údaje pak při trvání říše tři tisíce let a skoro 200 faraonech vedou k významným nesrovnalostem. V důsledku toho používají egyptologové jisté astronomické jevy jako „záchytné body“ pro orientaci v seznamech faraonů. Občas totiž najdeme ve starých záznamech zmínky o zatměních slunce či měsíce, která můžeme zpětně datovat, třebaže mají badatelé zřídka dost štěstí, aby v literatuře objevili dost srozumitelné zmínky o takových jevech. Daleko cennější pro stanovování egyptských chronologií je Sirius, „psí hvězda“.
Staří Egypťané užívali tři kalendáře: občanský kalendář trvající 365 dnů, solární kalendář o délce o malinko menší než 365.25 dní a sothický kalendář trvající přesně 365.25 dne a určený pro výpočet data svátku vycházejícího Siria. Astronomové, odpovědní za tyto výpočty, si nikdy nevšimli nepatrného nesouladu mezi sothickým a solárním rokem (v podstatě nezařadili do svého kalendáře přestupný rok). Tento rozdíl činil sice za rok jen několik hodin, ale v průběhu staletí se to nasčítalo – a rozdíl činil jeden den každé čtyři roky. Sothisův (jiné jméno pro Siria) svátek, běžně slavený 19. července v parném létě, se vzhledem ke zmíněnému nesouladu postupně posouval, a nakonec se slavil na podzim, v zimě, a pak na jaře. Na správný den (19. července) pak opět připadl až za 1460 let (Egypťané slavili tento svátek vždy svého 19. července; avšak kvůli chybě ve výpočtu kalendáře mohl jejich 19. červenec být naším 5. srpnem či 15. prosincem atd.). Jestliže tohle víme a využijeme i další vodítka z historické literatury, poslouží nám sothické cykly jako záchytné body v egyptských dějinách; vědci tak mohou datovat 2000 let historie s využitím pouhých šesti hlavních astronomických jevů (Breasted, 1927, 1:29).
Navzdory značnému pokroku na poli egyptské chronologie stále přetrvávají nepřesnosti a otázky. James H. Breasted, jeden z největších odborníků na egyptskou chronologii, ji charakterizoval jako „zmatenou“ (1927, 1:25), a Peter Clayton poznamenal, že „člověka může zaskočit, uvědomí-li si, že je krajně obtížné stanovit pravdivá čili absolutní data v egyptské chronologii“ (1994, str. 12, pasáž tučným písmem zvýraznil autor). Sir Alan Gardiner, přední egyptolog dvacátého století, hovořil o „politováníhodných mezerách“ a „mnoha pochybných interpolacích“; nakonec zanaříkal: „To, co se hrdě vydává za egyptské dějiny, je pouhou sbírkou hadrů a cárů“ (1961, str. 48, pasáž tučným písmem zvýraznil autor). Předesílaje, že naše současná znalost egyptské chronologie má „daleko k dokonalosti“, vysvětlil Olaf Toffteen, kurátor Hibbardovy egyptské knihovny v Chicagu, že nedostatky „nelze připisovat skrovnosti materiálu, nýbrž spíše jeho záplavě. Tento materiál…si v mnohém tak protiřečí, že se egyptologové a historici radikálně rozcházejí v teoriích o egyptské chronologii“ (1907, 1:149). Tato mlhavost nezbavuje sice chronologii veškeré platnosti, musíme si však uvědomit, že dávná chronologie Egypta, třebaže má dobré základy, není zdaleka neomylná.
Nejistota, o které se tito badatelé zmiňují, pramení z chatrných základů, na kterých je egyptská chronologie postavena. Manethón, pramen „základní struktury čili kostry egyptské chronologie, kterou dnes používáme“ (Clayton, str. 9), je nespolehlivý a nepřesný. V úvodu ke svému překladu onoho historika poznamenal W. G. Waddell: „Od samého počátku bylo v Manethónově díle mnoho chyb“ (1997, str. xxv). Dalším, kdo zpochybňuje tento starověký pramen, je Breasted, který se svěřuje: „Kdekoli můžeme ověřit jeho údaje, zjistíme, že Manethón se v nich většinou mýlí, a všechny chronologie stavící na jeho datech jsou beznadějně scestné“ (1927, 1:32). Ať už je důvod Manethónovy nedůvěryhodnosti jakýkoli, je nám okamžitě jasná nespolehlivost systému, jehož „základní struktura“ je „beznadějně scestná“.
Podobně je astronomické datování, které se zprvu zdá tak spolehlivé, zapleveleno podivnými dvojznačnostmi. „Absolutní data ze starého Egypta se opírají o astronomické datování“, konstatuje Clayton (str. 12). Jack Finegan tomu dává za pravdu, když nazývá heliakální východ Síria „základnou, o kterou se můžeme opřít při dalších extrapolacích“ (1999, str. 20). Pokud se tedy prokáže astronomické datování jako nespolehlivé, jsou „absolutní data“ starého Egypta zpochybněna. Bez sothického datování (založeného na východech hvězdy Sirius) se egyptští chronologové neobejdou, a James nazývá postulát o platnosti takového datování „základním axiomem egyptské chronologie“ (1991, str. 225). Jako obvykle však shledáme při bližším pohledu na tento datovací systém několik nedostatků.
James podrobně rozebírá nedostatky sothického datování a nazývá je „spletí domněnek“ postavenou na „chatrných základech“ (1991, str. 227). Jednou z domněnek přijímaných egyptology je přesvědčení o neměnnosti egyptského kalendáře; dovozují, že nebyl měněn ani aktualizován přes tisíc let. V pozdějších dokumentech jsou zmínky o opravách učiněných v nedokonalém kalendáři po této době, nejen Egypťany, nýbrž i Řeky a Římany. Ptolemaiovci (asi 305-30 př. Kr.) provedli několik zásadních změn v průběhu pouhých tří staletí, což činí nanejvýš nepravděpodobným předpoklad, že mezi 2781 a 1381 př. Kr. (období jednoho sothického cyklu) k žádným změnám, ať už jakéhokoli druhu, nedošlo. A už zpochybnění tohoto jediného předpokladu (a systém je přitom ve skutečnosti založen na několika) činí neplatnou celou teorii. James došel k závěru, že „jediná oprava kalendáře“ v období před Ptolemaiovci by „učinila zcela neplatnými sothické výpočty pro jakékoli období před ní“ (str. 228, formulace tučným písmem zdůrazněny již v originálu).
Ve 40. letech 20. století varoval H. H. Rowley, abychom „nepřikládali odhadovaným časovým údajům archeologů přílišnou váhu, jelikož v nich hrají určitě jistou roli subjektivní faktory, jak o tom dostatečně svědčí značné rozdíly mezi nimi“ (podle citace v Ungerovi, 1954, str. 152). Tyto „značné rozdíly“ jsou jasně patrné v datování první egyptské dynastie v uplynulých 150 letech. Roku 1839 vypočítal její začátek Jean Francois Champollion, překladatel rosettské desky, na 5867 př. Kr.; Unger jej stanovil roku 1867 na 5613 př. Kr.; a Breasted roku 1906 na 3400 př. Kr. (viz Macnaughton, 1932, str. 6). Data se tak až zhruba do přelomu devatenáctého a dvacátého století stále snižovala, což přivedlo Breasteda ve 30. letech dvacátého století k domněnce, že je „vysoce nepravděpodobné, že budoucí objevy posunou tato data o víc než jedno století nahoru či dolů“ (1927, 1:39). Čas však nedal profesoru Breastedovi za pravdu; údaj pro první dynastii se nadále snižoval, a letopočet, na kterém panuje shoda dnes (3100 př. Kr.) je o 300 let nižší než byl jeho odhad.
Data vykazují velké výkyvy i během života jediného vědce. Eduard Meyer, na jehož díle je dnes založena velká část chronologie, stanovil roku 1887 letopočet 3180 př. Kr., a pak ho roku 1904 zvýšil na 3315 př. Kr. Sir Flinders Petrie považovaný za prvního vědce, který zahájil vykopávky v Egyptě na odborné úrovni, navrhl roku 1894 letopočet 4777 př. Kr., posunul ho roku 1906 směrem dolů na 5510 př. Kr., a pak ho opět zvýšil roku 1929 na 4553 př. Kr. (Macnaughton, 1932, str. 6). Odlišnosti v datování mezi jednotlivými chronografy lze vysvětlit zčásti tím, že každý z nich použil jinou metodiku, někteří upřednostnili Manethóna, jiní spoléhali na údaje ze stavebních památek, přičemž většina vědců dnes využívá oba uvedené prameny (včetně některých dalších). Probíraná raná data jsou však stejně zcela spekulativní a nelze je stanovit jednoznačně. Gardiner v této souvislosti napsal: „Je patrně nejlepší přijmout rok 1872 př. Kr. jako nejranější relativně bezpečně známý letopočet v egyptské historii“ (1961, str. 61). Toffteen konstatoval, že se tyto rozmanité školy chronografů liší o zhruba 2000 let už jen při určování začátku samotné první dynastie (1907, 1:150).
Třebaže bylo roku 2003 dosaženo shody ohledně data začátku první dynastie, ukazují shora uvedená čísla na nejistoty při datování egyptských dějin jak mezi jednotlivými vědci tak pokud jde o změny stanovisek v průběhu doby. Dnes tedy panuje všeobecná shoda na roku 3100 př. Kr., ale koncem devatenáctého století se také všichni shodovali na roce 5000 př. Kr. Navzdory zmíněné převažující shodě o počátcích egyptské civilizace existují tací, které znepokojuje celková nenapravitelná vágnost egyptské chronologie – tací, kteří se od přijímané „normy“ odchylují. Na takové badatele pohlíží vědecká komunita zásadně s opovržením pro jejich křiklavé podceňování většinového názoru. Totální pohrdání, se kterým se tito lidé setkávají, přesahuje však značně meze nesouhlasu vyjadřovaného v akademické obci; ve dvou případech byly zakázány jejich knihy či jim bylo znemožněno publikovat. Clayton označil takové disidenty za „fundamentalistické“ chronology, kteří zavádějí do ustálené chronologie to, co označil za „bizarní a nepřijatelné změny“ (1994, str. 13). Tito okrajoví archeologové, třebaže se mezi sebou zřídkakdy shodnou, neústupně tvrdí, že vědecký establishment špatně propočítal – ve skutečnosti nadhodnotil – chronologii starého Egypta. Argumenty a závěry předkládané těmito lidmi jsou různorodé i nesourodé, ale často logické. Jejich dedukce jsou komplexní a jejich logika je vytříbená (mnoho z jejich děl čítá několik svazků). Na tomto omezeném prostoru není možné ani začít s analýzou důkazů uváděných tím kterým autorem; pokusím se však objektivně uvést jejich závěry a specifikovat důsledky, které mají pro konflikt mezi Biblí a egyptskou chronologií.
Jedním z těchto zneuznaných ikonoklastů je dobře známý Immanuel Velikovsky. Jako evoluční katastrofista se Velikovsky pokoušel světu dokázat, že mýty a legendy pradávných kultur jsou vlastně vyprávěními očitých svědků skutečných astronomických jevů. V procesu „dokazování“ toho, že planeta Venuše začala jako kometa, která se otřela o Mars a skoro srazila se Zemí, vysvětlil a datoval Velikovsky mnoho starozákonních událostí. Například deset pohrom v Exodu je vysvětleno jako důsledky průletu komety (která se prý stane Venuší) příliš blízko Země. Podobně jsou jevy na Sinaji, mana na poušti, Jošuův dlouhý den a hromada dalších příběhů – nejen ze Starého zákona, nýbrž i z řecké, mayské a indiánské tradice – vysvětleny jako plody zmíněné astrální krize.
Navzdory svým dosti pochybným astronomickým teoriím Velikovsky přece jen poskytl některé přesvědčivé argumenty ohledně chronologie starověku. Ve svém inspirativním díle Věky v chaosu snesl důkazy pro odečtení 600 let od období Střední říše v egyptských dějinách. Tvrdil, že oněch 600 let je tam navíc, v důsledku čehož další chronologie, které jsou zakotveny v egyptské chronologii a závisí na ní (jako třeba hebrejská, chetitská, asyrská a babylonská), obsahují 600letý „temný věk“, kdy se nic (v historickém slova smyslu) nedělo. Základem této teorie je myšlenka, že vyprávění o deseti Mojžíšových pohromách není pohádkou, nýbrž naopak skutečnou historickou událostí, která musí být spojena s podobnou událostí v egyptských dějinách. Velikovsky pak svou teorii rozvíjí tvrzením, že k odchodu (exodu) Židů došlo zhruba v téže době, kdy do Egypta vtrhli Hyksové, národ ztotožněný s Amálekovci Starého zákona. Velikovsky poukázal na Exodus 17:8 jako důkaz toho, že Izraelci porazili Amálekovce, kteří se v oné době chystali vyplenit Egypt. Usoudil dále, že královna Hatšepsut z Nové říše je jedna a táž osoba jako královna ze Sáby popsaná v 1. Královské 10. Velikovsky uvedl ještě další méně důležité paralely, kterými se zde nebudeme zabývat.
Ve výzkumech Dr. Velikovskyho najdeme tu a tam zrnko pravdy stejně jako téměř v každém úsilí, jakkoli bizarním. Národ Hyksósů pocházel skutečně z Asie, a existují „temné věky“ v oněch dějinách datovaných pomocí egyptských paralel. I když nevěřil v Bibli, je Velikovskyho oddanost doslovnému biblickému textu příkladná.
Inspirován Velikovskym odečetl Donovan Courville, profesionální duchovní, rovněž od standardní egyptské chronologie 600 let. Třebaže v mnoha ohledech se svým předchůdcem souhlasil, odstranil Courville oněch 600 let tak, že postuloval paralelizmy v Manethónově seznamu králů a využil přitom sothický seznam jako primární informační pramen (1971, str. 128). Svou teorii opřel rovněž o spisy učence z druhého století Eusebia. Courville ztotožnil faraona z Exodu s králem 18. dynastie Koncharisem (nezmíněným v seznamu Manethónově, pouze v seznamu sothickém), i když některé z jeho podpůrných argumentů byly dosti spekulativní (ztotožnil rovněž Šíšaka ze 2. Paralipomenon 12:2 s Thutmosem III). V podstatě však podal Courville pádné argumenty pro přesnost biblické zprávy.
Nejnovější „novou chronologii“ zpochybňující tradiční chronologii egyptologů navrhl jeden z jejich vlastních řad. Ani Courville (duchovní) ani Velikovsky (lékař) neměli zkušenosti vědců-archeologů, ale David Rohl, britský egyptolog, se nevěnuje ničemu jinému. Jeho nyní slavná kniha, Zkouška času, byla vyloučena roku 1995 z Britského muzea kvůli své „kacířské“ nové chronologii. Rohlovým základním záměrem byla harmonizace biblických postav a míst s egyptskou historií. Nejzajímavější je jeho ztotožnění Josefa s vezírem (čímsi jako „ministrem zahraničí“) Amenemhata III z 12. dynastie (1995, str. 452), i když provedl i další podobná srovnání. Trochu problematičtější je jeho tvrzení, že objevil místo Noemova přistání na konci Potopy jakož i Zahradu Eden. Jaksi sympatičtější je však fakt, že Rohl zkrátil třetí přechodné období o zhruba 140 let, a umístil Potopu (kterou nesprávně chápe jako místní záplavy) do roku 3100 př. Kr. Na rozdíl od dříve probíraných chronologií prodlužuje Rohlův systém biblické genealogie a zhušťuje egyptská data, čímž dospívá ke kompromisu mezi oběma.
Rohl není jediným archeologem razícím názor, že egyptská chronologie byla uměle nafouknuta. Jedna uznávaná skupina vědců – v čele s britským archeologem Peterem Jamesem – se do celého zápolení rovněž zapojila. Ve své knize-mezníku Staletí temnoty Dr. James tvrdí, že chronologie jiných civilizací – zejména řecké, chetitské, kyperské a núbijské – jsou zřejmě nafouknuty, aby poskytly historikům záchytné body pro chronologii egyptskou. Umělé roztažení egyptské chronologie však není třeba, píše dr. James, pokud zkrátíme Třetí přechodné období. I když James odstranil ze zavedené chronologie pouze asi 200 let, přece jen tím také podal svědectví o vratkosti egyptské chronologie.
Mohli bychom citovat ještě spoustu dalších biblických i světských chronologů, ale to bychom se jen opakovali. Někteří chronologové jako Velikovsky, Courville a Crombette (toho jsme zde neprobírali) berou Bibli doslova a přizpůsobují egyptskou chronologii chronologii biblické. Jiní začínají světskými prameny (např. Kenneth Kitchen z liverpooloské univerzity) a pak se pokoušejí podle toho přetvořit Bibli. Bibli sice musíme striktně považovat za daný standard a zdroj Pravdy, ale je pravda, že ani jediný seriózní vědec nebyl schopen dostatečně zkrátit egyptskou chronologii – tak, aby žádná z aktivit egyptské civilizace nezačínala dříve než roku 2300 př. Kr. I při maximálním zhuštění (tj. vypuštění 600 let navrhovaném Courvillem a Velikovskym) vychází pro počátek egyptské civilizace rok 2500 př. Kr. – datum, které je stále 200 let před Potopou, a neposkytuje tedy žádný časový úsek mezi Potopou a počátkem egyptské civilizace. Zmíněné alternativní světské chronologie jsou tedy nejvýše s to omezit oblast konfliktu na minimum, na 250 let. Nyní od nich musíme přejít k biblické chronologii.
V každé chronologii musí existovat záchytné body. Egyptologové využívají sothický cyklus ke stanovení tří bodů, na kterých je postavena veškerá další chronologie. Podobně určují bibličtí chronologové záchytné body, což jsou události zaznamenané v Bibli, ke kterým lze přiřadit přesně datované události mimobiblické. Naštěstí se obyvatelé rozdělených království Juda a Izrael často stýkali s Asyřany, svými dobře zdokumentovanými severními sousedy. Chronologie této země je spolehlivá, alespoň do desátého století př. Kr.; za použití asyrských dat a odkazů lze s jistotou stanovit určité biblické letopočty. Letopisy Salmanassara III., asyrského vládce z devátého století př. Kr., zmiňují přítomnost krále Achaba v bitvě u Karkaru, ke které došlo roku 853 př. Kr. Týž vladař zaznamenává, že dostal od krále Jehúa zhruba v roce 841 poddanskou dávku. S využitím zmíněných dvou zjištěných letopočtů a seznamů králů v biblických knihách Královských a Paralipomenon stanovíme pevné datum 930 př. Kr. pro nastolení Rechabeáma a rozdělení Izraele (Thiele, 1983, str. 78).
(Král Achab je zmíněn na stéle Salmanassara III. Srov. k tomu heslo „Achab“ v „Encyklopedii starověkého Předního východu“, Libri Praha 1999. Pozn. překl., korekce edit.)
Od tohoto ověřeného letopočtu (930 př. Kr.) musí chronologista provádět zpětné kalkulace s využitím genealogických informací a dalších vodítek přítomných v textu. Takovou jednoznačnou narážku najdeme v 1. Královské 6:1, kde se líčí zasvěcení Šalomounova chrámu. Tam umísťuje pisatel pro potřebu čtenáře přesný chronologický údaj:
„Čtyři sta osmdesát let po vyjití Izraelců z egyptské země, čtvrtého roku svého kralování nad Izraelem, v měsíci zívu (duben/květen – AB), což je druhý měsíc, začal Šalomoun budovat dům Hospodinu“ (text zvýraznil autor článku).
Šalomoun panoval čtyřicet let (1. Královská 11:42) a po něm nastoupil roku 930 př. Kr. Rechabeám; čtvrtý rok Šalomounovy vlády by tedy byl rok 967 př. Kr. Přidáme-li k tomu 480 let, dostaneme pro Exodus rok 1447 př. Kr. Pavel vysvětlil, že úmluva byla uzavřena na Sinaji (dva měsíce po Exodu), 430 let poté, co byl dán Abrahamovi slib (Galatským 3:15-18; viz Bass et al., 2001), což by bylo roku 1877 př. Kr., když bylo Abrahamovi 75 let (Genesis 12:1-4). Genesis 11 pak uvádí Abrahamovy předky zpět až k Nóachovi, z čehož lze zjistit rok Potopy jako rok 2349 př. Kr. (Ussher). Ti, kdo chtějí datovat Stvoření, pak prostě k tomuto číslu přidají údaje v genealogiích Genesis 5 (Ussher vypočítal, že mezi Stvořením a Potopou uplynulo 1656 let).
K výpočtu těchto čísel použil Ussher masoretický text, na kterém jsou založeny naše anglické Bible, avšak někteří dospívají k číslům vyšším, když používají Septuagintu. Septuaginta čili LXX, jak je někdy označována, je řecký překlad Starého zákona pořízený kolem roku 250 př. Kr. skupinou 72 alexandrijských Židů na popud egyptského krále Ptolemaia II. Filadelfa. Jejich verze je prakticky totožná s hebrejským čili masoretickým textem; jedinou podstatnou odlišností jsou genealogická data v počátečních kapitolách Genesis. Septuaginta významně zvyšuje věk patriarchů a přidává tak nějakých 780 let mezi Teracha (Abrahamova otce) a Potopu. Tahle dodatečná staletí posouvají značně dobu Potopy zpět, až před rok 3000 př. Kr., na rok, který výborně odpovídá upravené egyptské chronologii.
Tato nafouklá data jsou žel, považována za „vyrobená ad hoc“ – naroubovaná židovskými překladateli na původní text se záměrem dosáhnout lepšího souladu dějin Židů se starobylostí Egypta. Sir Lancelot Brenton, překladatel Septuaginty, varoval:
„Máme-li vystihnout celkové pojetí této verze, musíme si uvědomit, že jejími překladateli byli Židé naplnění vlastními tradičními představami o smyslu Písma; a že by jim tedy jedině naprostý zázrak mohl zabránit v tom, aby do své verze nepromítali představy a myšlenky, které se jim honily hlavami“ (2001, str. iii, zvýrazněná formulace pochází od autora článku).
I novější vědecké práce se s tímto názorem ztotožňují a dospívají k názoru, že změny v LXX byly „pozdějšími úpravami“ (Larsson, 1983, str. 409). Když porovnal Septuagintu a samaritánský Pentateuch (jinou verzi Pentateuchu, která udává kratší odstupy mezi generacemi od Adama po Nóacha), napsal Alfred Edersheim: „Téměř všichni špičkoví učenci jsou nyní zajedno v tom, že, jak jsme ostatně mohli očekávat, správnou chronologii obsahuje hebrejský text“ (1890, 1:69). Septuaginta tak sice představuje snadné řešení chronologického hlavolamu, v tomto případě je však nemoudré přijímat takový značně pochybný pramen.
I další vědci se v podobném duchu pokoušeli nafouknout biblickou chronologii tak, že přidají další léta ke genealogiím; jenom přitom nepoužívali úplně jiné verze Bible. Gerald Aardsma, redaktor časopisu Biblický chronologista, například tvrdí, že v 1. Královské 6:1 je chyba a mělo by tam stát „1480. roku po vyjití Izraelců z egyptské země“ místo 480. roku. Umísťuje těchto „chybějících“ tisíc let mezi knihu Soudců a 1. Samuelovu. Aardsma má za to, že tento posun je třeba udělat s ohledem na archeologické nálezy, a tvrdí, že 480 let nestačí na proputování pouští, dobytí Kanaánu, období Soudců a vlády Saula a Davida (1993, str. 40nn.). Bohužel je tato hypotéza krajně pochybná a zavrhují ji všichni další bibličtí chronologové. Bryant Wood, ředitel Asociace pro biblický výzkum, kriticky zhodnotil Aardsmovu knihu s tím, že jeho teorie je „scestná, postrádá důvěryhodnost a chybí jí racionální základ“. A pokračoval s tím, že „uvažujeme-li o ní byť jen mimochodem, odvádí nás to od správného chápání biblických dějin a chronologie“ (1993, 6(4):111).
Třebaže různé teorie selhávají, datovací problém v Bibli své řešení mít musí. Již jsme doložili flexibilitu egyptské chronologie; její počátek lze i v rámci standardní argumentace posunout zhruba do roku 2600 př. Kr. Takže tam, kde kdysi zela mezi biblickými a světskými daty tisíciletá mezera, máme nyní díky upřesněné chronologii co dělat pouze s obdobím zhruba 250 let. Těchto pár let představuje tedy vše, co je třeba vysvětlit k vyřešení celé záhady. Lze je však najít v mezerách v biblické chronologii? Pár příkladů „skrytého času“ zde snad postačí. Genesis 5:32 zaznamenává, že Noemovi bylo 500, když se narodili jeho tři synové, což by znamenalo, že by Semovi muselo být rok po Potopě 101 let. Avšak Genesis 11:10-11 mluví o tom, že Semovi bylo pouze 99, když Potopa skončila. Logickým vysvětlením je, že Noe začal mít syny ve svém pětistém roce, ale neměl všechny tři téhož roku. Protože Sem nebyl prvním synem, ale evidentně třetím, můžeme k chronologii přidat dva roky. Stejně tak je v Genesis 11:11 uveden jako Semův syn Arpakšád, ale ukazuje se, že ani on nebyl synem prvorozeným (Genesis 10:22).
V genealogiích jsou synové často uváděni hromadně, a pro celou skupinu je uveden jediný letopočet, jako je tomu u Noemova potomstva. Podobnou, ale delší mezeru nalézáme v Genesis 11:26, v rodopisu Terachových synů. Podle této pasáže zplodil sedmdesátiletý Terach Abrama, Náchora a Hárana. Chlapci však nebyli trojčaty, a z jiné pasáže je zřejmé, že rozestup mezi nimi byl dost velký. Abramovi bylo 75 let, když opustil domov (Genesis 12:4), ale odešel teprve po smrti svého otce Teracha (Skutky 7:4). Na tom zatím není nic divného, dokud se nezamyslíme nad Genesis 11:32: „Bylo pak dnů Terachových 205 let, když umřel v Cháranu.“ Terach měl Abrahama, když mu bylo 130 let, ale začal plodit děti, když mu bylo 70. Důkladným promyšlením tohoto oddílu genealogií přijdeme na šedesát let, o kterých by jinak věděl pouze Bůh. Jak poznamenali Whitcomb a Morris: „Máme tedy jasně prokázáno, že můžeme přidat omezený počet let k životům některých z těchto patriarchů k celkovému počtu let od Potopy k Abrahamovi“ (1961, str. 480, zdůraznění provedl autor tohoto článku). Jen pár takových dodatků je třeba, abychom navršili oněch 250 let nutných pro natažení biblického času zpět před Egypťany. Krátce řečeno, v biblické zprávě existuje jistá flexibilita (viz Lyons, 2002), stejně jako existuje ve zprávách o Egyptu.
Tento skrytý čas v žádném případě nezpochybňuje integritu zprávy Genesis ani není známkou toho, že by snad v Genesis byly zásadní mezery. Někteří vědci přišli s tím, že Genesis 5 a 11 je třeba číst jako alegorie či že mají pouze teologický význam, čímž je chtěli sladit s chronologiemi světskými, ale to není třeba. Genealogie v Genesis byly sice v první řadě napsány proto, aby byly užívány v bohoslužbě, to však není jejich jediný účel. Informace, které podávají, jsou pravdivé a přesné, i když ne vždy tak do puntíku, jak bychom si snad přáli. Šedesátiletá mezera týkající se Teracha či dvouletá mezera v případě Sema svědčí o neurčitosti, ne o nepřesnosti. Křesťan může přijímat doslovnou interpretaci těchto pasáží bez zbytečných spekulací, ale musí si být zároveň vědom možnosti, že mohla existovat další léta, která nejsou zaznamenána. Bůh napsal všechno, co potřebujeme vědět, ne všechno, co chceme vědět.
Na „egyptský paradox“ nejsou žádné definitivní odpovědi. Zde jsme uvedli několik možností, a vyzýváme čtenáře, aby se nad všemi ještě důkladně zamyslel. Biblické i historické důkazy svědčí o mladé Zemi i o tom, že člověk byl stvořen teprve nedávno. Archeologové přicházejí sice s různými spekulacemi, neexistuje však jasný důkaz o tom, že by lidé existovali dříve než přibližně roku 3000 př. Kr. Dějiny se tedy vynořují náhle, ne nepodobně takzvané „kambrické explozi“, kterou evolucionisté tak dobře znají. Whitcomb a Morris konstatovali: „Je pozoruhodné, jak mnoho důkazních proudů historické povahy pramení zhruba v roce 3000 př. Kr., který tak znamená počátek skutečné civilizace“ (str. 394). Města a civilizace se v záznamech objevují náhle, plně rozvinutá a moderní téměř ve všech ohledech. Henry s tím souhlasí, když uvádí:
„I když Genesis neuvádí žádná pevná data, klade počátky dějin lidstva do doby, kterou podle biblických chronologistů musíme vidět jako vzdálenou ne dříve než 6000 a ne později než 10000 let od současnosti…Dokonce i historik Arnold J. Toynbee ochotně uznává, že Ussherův spekulativní a tolikrát zesměšňovaný letopočet 4004 př. Kr. ´přibližně vystihuje dobu, kdy se na Zemi objevili první zástupci toho, co nazýváme civilizovanou společností´(The Atlantic Monthly…červen 1942)“ (citováno v Jenkins, 1969, str. 25).
Někteří chronologové jako James Jordan lpějí stále na striktní biblické chronologii a odmítají jakoukoli flexibilitu. V jednom článku o „egyptském problému“ shrnul Jordan slabiny egyptské chronologie, připomněl tři staletí odstraněná Peterem Jamesem a šest staletí odstraněných Courvillem a Velikovskym, a dospěl k závěru, že „veškeré snahy o smíření biblické a egyptské chronologie…vyznívají dnes naprázdno“ (1994). Jordan zcela ignoruje příslušnou matematiku; 3100 minus 600 je stále 2500 – doba, která předchází rok Potopy o 200 let. Připouští sice, že chronologie, která je založena na tomto druhu logiky, má „pouze zápory a žádné klady“, avšak nadále obhajuje Ussherova data (1979). Bibli nesmíme obhajovat slepě, na úkor neoddiskutovatelných důkazů jako jsou velké pyramidy. Někteří přesvědčují křesťany, aby ignorovali vědecká fakta namísto ignorování interpretace oněch faktů, a tímto přístupem prokazují celé věci pouze medvědí službu. Slovy Williama F. Albrighta: „Bible…utrpěla v mnoha ohledech větší šrámy od svých příliš horlivých zastánců než od svých poctivých nepřátel“ (1965, str. 291).
Pravda ani křesťané se nemusí bát ničeho. Bůh stvořil Zemi, moře i „všechno viditelné i neviditelné“, a právě tak suverénně řídil dějiny tohoto světa; a o těchto věcech nás informoval v Bibli. Otázka biblické chronologie může být řešena z několika úhlů pohledu, ale podstatné je, že může být řešena. Materialističtí archeologové budou mít vždy své apriorní teorie o staré Zemi, avšak fakta hovoří sama za sebe. Důkazy svědčí o mladé Zemi a nedávné Potopě, a, co je nejdůležitější, Bůh říká, že tomu tak je.
Prameny
Aardsma, Gerald (1993), A New Approach to the Chronology of Biblical History from Abraham to Samuel (Loda, IL: Aardsma Publishing), second edition.
Albright, William Foxwell (1965), History, Archaeology and Christian Humanism (London: Adam & Charles Black).
Archer, Gleason (1979), “Chronology of the Old Testament,” The Expositor’s Bible Commentary, ed. Frank Gæbelein (Grand Rapids, MI: Zondervan).
Barr, James (1985), “Why the World was Created in 4004 B.C.: Archbishop Ussher and Biblical Chronology,” Bulletin of the John Rylands University Library of Manchester, 67[2]:575-608, Spring.
Barr, James (1999), “Pre-scientific Chronology: The Bible and the Origin of the World,” Proceedings of the American Philosophical Society, 143[3]:379-387, September.
Bass, Alden, Bert Thompson, Kyle Butt (2001), “The Length of the Egyptian Sojourn,” Reason & Revelation, 22:41-43, June.
Brantley, Gary (1993), “Dating in Archaeology: Challenges to Biblical Credibility,” Reason & Revelation, 13:81-85, November.
Breasted, James Henry (1927), Ancient Records of Egypt (Urbana, IL: University of Illinois Press, 2001 reprint).
Brenton, Lancelot (2001 reprint), “Introduction,” Septuagint (Peabody, MA: Hendrickson).
Clayton, Peter (1994), Chronicles of the Pharaohs (London: Thames and Hudson).
Courville, Donovan (1971), The Exodus Problem and Its Ramifications (Loma Linda, CA: Challenge Books).
Down, David (2001), “Searching for Moses,” Technical Journal, 15[1]:53-57.
Edersheim, Alfred (1890), Bible History (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1972 reprint).
Finegan, Jack (1999), Handbook of Biblical Chronology (Peabody, MA: Hendrickson).
Gardiner, Alan (1961), The Egyptians (London: Folio Society).
Gould, Stephen Jay (1993), “Fall of the House of Ussher,” Eight Little Piggies (New York: W.W. Norton).
Herodotus (1996 reprint), The Histories, transl. Aubrey Selincourt (London: Penguin).
“The History of Mankind” (1997), Encyclopaedia Britannica [Propaedia] (Chicago, IL: Encyclopaedia Britannica).
James, Peter (1991), Centuries of Darkness (New Brunswick, NJ: Rutgers University Press).
Jenkins, Ferrell (1969), The Theme of the Bible (Orlando, FL: Gogdill Foundation).
Jordan, James (1979), “The Biblical Chronology Question: An Analysis,” CSSH Quarterly, 2[2]:9-15, Winter.
Jordan, James (1994), “The Egyptian Problem,” Biblical Chronology, 6[1]:1-8, January.
Julius Africanus (1971 reprint), Ante-Nicene Fathers, transl. and ed. Alexander Roberts and James Donaldson (Grand Rapids, MI: Eerdmans).
Larson, Gerhard (1983), “The Chronology of the Pentateuch: A Comparison of the MT and LXX,” Journal of Biblical Literature, 102[3]:401-409, March.
Lyons, Eric (2002), “When did Terah Beget Abraham?” Reason & Revelation Resources, 1:21-R, June.
Major, Trevor (1993), “Dating in Archaeology: Radiocarbon & Tree-Ring Dating,” Reason & Revelation, 13:73-77, October.
Macnaughton, Duncan (1932), A Scheme of Egyptian Chronology (London: Luzac).
Ramm, Bernard (1954), The Christian View of Science and Scripture (Grand Rapids, MI: Eerdmans).
Roberts, David M. (1995), “Age of Pyramids: Egypt’s Old Kingdom,” National Geographic, 187[1]:2-42, Jannuary.
Rohl, David M. (1995), A Test of Time (London: Arrow).
Scarre, Chris (1993), Smithsonian Timelines of the Ancient World (London: Dorling Kindersley).
Theophilus of Antioch (1971 reprint), Ante-Nicene Fathers, transl., Marcus Dods, ed. Alexander Roberts and James Donaldson (Grand Rapids, MI: Eerdmans).
Thiele, Edwin (1983), The Mysterious Numbers of the Hebrew Kings (Grand Rapids, MI: Zondervan).
Toffteen, Olaf (1907), Ancient Chronology (Chicago, IL: University of Chicago Press).
Unger, Merrill (1954), Archaeology and the Old Testament (Grand Rapids, MI: Zondervan).
Velikovsky, Immanuel (1952), Ages in Chaos (Garden City, NY: Doubleday).
Waddell, W.G. (1997), “Introduction,” Manetho (Cambridge, MA: Harvard University Press).
Whitcomb, John and Henry Morris (1961), The Genesis Flood (Grand Rapids, MI: Baker).
White, Andrew Dickson (1896), A History of the Warfare of Science with Theology in Christendom (New York: Free Press, 1965 reprint).
Wood, Bryant G. (1993), “One Thousand Years Missing from Bible History?” Bible and Spade, 6[4]:97-111, Autumn.
Apologetics Press
230 Landmark Drive
Montgomery, Alabama 36117
U.S.A.
Phone (334) 272-8558