(Evoluční) biofyzik Ken Dill: „Proteinové stroje jsou skutečné stroje. To není metafora.“
Z evolutionnews.org přeložil Pavel Akrman – 01/2025.
Ken Dill je biofyzik a člen Národní akademie věd USA, Americké akademie umění a věd a ředitel Centra pro fyzikální a kvantitativní biologii na Stony Brook University. Je špičkovým odborníkem na proteinové stroje. O těchto molekulárních systémech v našem těle diskutuje v nenápadném, přesto však výborném pořadu „TEDx talk“, a zdůrazňuje, že se jedná o skutečné stroje.
O proteinových strojích přednáší (evoluční) biofyzik Ken Dill
(zapněte si prosím automatické titulky v češtině)
Přednáška sice nese název „Problém skládání proteinů: závažný vědecký hlavolam“, ale ve skutečnosti problém skládání proteinů příliš neřeší. Může v tom být tak trochu klamavá reklama, ale to vůbec nevadí – rozhovor je nesmírně cenný. Ken Dill mimo jiné říká:
„V tomto případě vám chci nejprve říci, že proteiny jsou stroje. Ve svém těle máme až 20 tisíc různých typů strojů. A jiné druhy živých organismů mají i jiné druhy proteinových strojů. Existují desítky tisíc až statisíce různých strojů. Předně bych chtěl zdůraznit, že se jedná o skutečné stroje. To není metafora. Využívají energii, otáčí se kolem osy, fungují jako čerpadla, dokáží vyvolat sílu v pohybu.“ (čas 6:58–7:27)
Ken Dill předkládá různé ilustrace, včetně několika velmi poutavých animací, které vám připomenou videa, uvedená v minulosti i zde. Ken Dill pokračuje:
„Ukázal jsem vám jen několik příkladů z desítek tisíc proteinových strojů. Ale to, o co mi v této přednášce jde, je vás přesvědčit, že jsou to skutečné stroje, jen jsou na super-mikroskopické úrovni.“ (10:42–10:54)
„Je zde mnoho technologických příležitostí, které bychom mohli využít pro naše velké stroje.“ (12:12:12:17)
„Ale chci vám také říci, že je tu pro nás vyhlídka pro rozšíření miniaturních strojů, jako jsou proteiny, do celého světa.“ (13:48–14:00)
„Na světě je právě teď asi půl bilionu velkých strojů. Přitom ve špičce našeho malíčku máme více strojů, než je celkový počet velkých strojů na světě.“ (14:35–14:50)
Nakonec pak mluví o modelování lidských technologií „velkého světa“ založených na biologických proteinových strojích:
„Skvělé na tomto oboru je historicky vzácná možnost vidět fungování této technologie ještě předtím, než ji vůbec vyvineme. Vidíme, že v malém měřítku funguje. Jde jen o to, zda ji dokážeme zvětšit.“ (15:57–16:13)
Z důvodu upřesnění a objektivity je třeba říci, že tyto poznámky jsou vlastně v souladu se známým pozorováním Bruce Albertse již z roku 1998:
„Na celou buňku lze pohlížet jako na továrnu, která obsahuje velmi důmyslnou síť vzájemně propojených montážních linek, z nichž každá se skládá ze sady velkých proteinových strojů. … Proč nazýváme velké proteinové sestavy, na nichž spočívá fungování buňky, proteinovými stroji? Právě proto, že tyto proteinové stroje obsahují vysoce koordinované pohyblivé části, stejně jako stroje vynalezené lidmi se snaží efektivně vypořádat s makroskopickým světem.
(Bruce Alberts, „The Cell as a Collection of Protein Machines: Preparing the Next Generation of Molecular Biologists“, Cell, 92 (6. února 1998): 291–294)
Alberts byl v té době ředitelem Národní akademie věd, kde pracují hlavní postavy v biologii. Nejsou to zastánci inteligentního designu, ale z podtextu jejich výroků – i když to nepochybně nezamýšleli – je aspekt designu tak silný, že téměř není třeba nic dál vysvětlovat.