Celosvětová Potopa – argument 3

Dr. Andrew A. Snelling

Přeloženo z www.answersingenesis.org

RYCHLE UKLÁDANÉ VRSTVY USAZENIN SE TÁHNOU ROZSÁHLÝMI ÚZEMÍMI

Nalézáme vrstvy hornin, které můžeme sledovat přes celé světadíly – dokonce i mezi světadíly – a fyzické rysy v těchto vrstvách naznačují, že byly uloženy rychle. Například tapeatský pískovec a redwallský vápenec ve Velkém kaňonu můžeme sledovat přes celé Spojené státy, nahoru do Kanady a dokonce přes Atlantský oceán do Anglie. Anglické křídové vrstvy (bílé útesy doverské) můžeme sledovat po celé Evropě až na Střední východ a také je nalézáme na středozápadu Spojených států a v západní Austrálii. Křížové (šikmé) vrstvy coconinských pískovců ve Velkém kaňonu svědčí o 30 000 krychlových kilometrů písku uložených mohutnými proudy vody během několika dnů.

(Coconinské pískovce = souvrství bílých pískovců, statigraficky náležející střednímu permu. Na příkrých srázech kaňonu se ostře odráží jeho bílá barva jak od červeně zbarvených vápenců v nadloží, tak i od podložních červených vrstev spodního permu (hermitské vrstvy a série supai). Křížově a diagonálně zvrstvené coconinské pískovce představují uloženiny rozsáhlých písečných přesypů. V jižním Utahu laterálně přecházejí do kaibabského vápence. – Pozn. překl.)

Komentář k argumentu 3

TRANSKONTINENTÁLNÍ HORNINOVÉ VRSTVY

Každý kontinent obsahuje vrstvy sedimentárních hornin, které se táhnou rozsáhlými územími. Mnohé z těchto vrstev můžeme dokonce sledovat i přes kontinenty.

Rychle uložené vrstvy sedimentu táhnoucí se rozsáhlými územími

Na všech světadílech nalézáme vrstvy sedimentárních hornin na rozsáhlých územích. Mnohé z těchto sedimentárních vrstev lze sledovat přes celé kontinenty i mezi kontinenty. A dále, zkoumají-li geologové tyhle horniny blíže, nacházejí důkazy toho, že ony sedimenty byly uloženy rychle.

Třeba sedimentární horninové vrstvy odkryté ve stěnách Velkého kaňonu v severní Arizoně (obrázek 2). Tento sled vrstev není typický jen pro tuhle oblast USA. Už více než 50 let zastávají geologové názor, že tahle strata patří k šesti makrosledům (velmi silné, charakteristické sledy sedimentárních horninových vrstev), které můžeme pozorovat přes celou Severní Ameriku (1).

Nejspodnějšími sedimentárními vrstvami ve Velkém kaňonu jsou tapeatské pískovce patřící k makrosledu Sauk. Ten a jeho ekvivalenty (ony vrstvy tvořené týmiž materiály) pokrývají většinu USA (obrázek 3). Těžko si lze představit, jakých sil bylo třeba k uložení takových rozsáhlých sérií sedimentů zabírajících celý kontinent. V základu tohoto sledu jsou však velké balvany (obrázek 4) a vrstvy písků uložené bouřemi (obrázek 5). Obé jsou důkazy toho, že masivní síly uložily tyhle sedimentární vrstvy rychle a prudce po celých USA. Pomalé a postupné (tzv. uniformitariánské) procesy nemohou vysvětlit tyhle nálezy, avšak globální katastrofická Potopa podle Geneze určitě může.

Další vrstvou ve Velkém kaňonu je spodněkarbonský (mississippský) redwallský vápenec. Patří do severoamerického makrosledu Kaskaskia. Takže tytéž vápence najdeme na mnoha místech Severní Ameriky včetně vzdálených Tennessee a Pennsylvanie. Tyhle vápence jsou také v přesně stejné poloze ve sledu vrstev a vykazují přesně stejné fosilie a další stejné rysy.

Bohužel byla těmto vápencům dána odlišná jména na jiných místech, protože geologové viděli pouze to, na čem právě v konkrétním místě pracovali a nepoznali, že jiní geologové studují na jiných místech v podstatě tytéž vápencové vrstvy. A co je ještě pozoruhodnější, tytéž karbonské vápencové vrstvy se vyskytují též tisíce kilometrů východněji v Anglii a obsahují tytéž fosilie i jiné znaky.

Obrázek 1: Křídové vrstvy jižní Anglie můžeme sledovat přes Francii, Německo a Polsko až na Střední východ.

Křídové vrstvy

Křídové vrstvy z období křídy v jižní Anglii jsou známé, protože se objevují jako nádherné bílé útesy podél pobřeží (obrázek 1). Tyto křídové vrstvy můžeme sledovat směrem na západ přes Anglii a objevují se opět v Severním Irsku. V opačném směru můžeme tytéž křídové vrstvy sledovat přes Francii, Nizozemí, Německo, Polsko, jižní Skandinávii a další části Evropy do Turecka, pak do Izraele a Egypta na Středním východě a dokonce až do Kazachstánu (2).

Zvláštní je, že tytéž křídové vrstvy s týmiž fosiliemi a týmiž typickými straty nad i pod nimi nalézáme též na středozápadě USA, od Nebrasky na severu po Texas na jihu. Vyskytují se též v perthské pánvi v západní Austrálii.

Uhelné sloje

Zamyslete se nad dalším jevem – uhelnými slojemi. Na severní polokouli jsou uhelné sloje svrchního karbonu (pennsylvánské) na východě a středozápadě USA totožné (s týmiž rostlinnými fosiliemi) s oněmi v Británii a Evropě. Táhnou se po polovině zeměkoule, od Texasu po Doněckou pánev severně od Kaspického moře v bývalém SSSR (3). Na jižní polokouli nalézáme tytéž permské uhelné sloje v Austrálii, Antarktidě, Indii, jižní Africe a dokonce v Jižní Americe! Tyhle sloje sdílejí tentýž druh rostlinných fosilií v celé oblasti (nejsou však totožné s fosiliemi v pennsylvánských uhelných slojích).

Důkazy rychlého uložení

Vrstva coconinských pískovců ve Velkém kaňonu obsahuje šikmé vrstvy pískovce zvané křížové vrstvy. Tyto vrstvy jsou pozůstatky písečných vln tvořených vodními proudy během Potopy.

Obrázek 6 – Šikmé vrstvy pískovce

Žlutohnědý coconinský pískovec je velmi typický pro stěny Velkého kaňonu. Je silný průměrně 96 m a pokrývá
oblast minimálně 518 000 čtvereč. kilometrů východním směrem přes sousední státy (4). Takže objem písku ve vrstvě coconinských pískovců je minimálně 41 682 krychlových kilometrů. Zatímco převládající vrstva pískovce je vodorovná, tyto křížové vrstvy jsou zřetelné jako šikmá lože (obrázek 6). Tahle lože jsou zbytky pískových vln tvořených vodními proudy, které písek uložily (jako písečné přesypy, ale pod vodou) (obrázek 7). Takže můžeme doložit, že voda, proudící rychlostí 4.8 – 8 km/h uložila coconinské pískovce jako masivní vrstvy písku, s vlnami písku vysokými až 18 m (5). Při této hodnotě by byly celé coconinské pískovce (všech 41 682 čtver. km písku) uloženy za pouhých několik dnů!

Mohutné, rychle plynoucí proudy vod přemísťují písek po dně oceánu jako pískové vlny čili přesypy (obrázek 7a). Jak jsou zrna písku hnána přes hřebeny přesypů, padají na čelo dalšího přesypu (duny) vytvářejíce šikmá písková lože, a také na vrchol odtokové hrany (týlu) přesypů vpředu. Přesypy tak postupují jeden přes druhý, což vyúsťuje v diagonální zvrstvení (obrázek 7b) s vnitřními šikmými loži (křížovými vrstvami).

Obrázek 8

Ayers Rock (či Uluru) ve střední Austrálii je tvořen hrubozrnnými pískovcovými loži, která jsou téměř svislá, se sklonem asi 80°

(obrázek 8 : Celková tloušťka těchto pískovcových loží, s výchozem v Ayers Rock a přítomných pod okolními pouštními písky, je 5 500 – 6 100 m. (6). Nerosty v pískových zrnech jsou zvláštní, a jejich nejbližší zdroj je minimálně 101 km vzdálen.

Pod mikroskopem se písková zrna jeví rozrytá a mají různé rozměry (obrázek 9). Jeden z nerostů se nazývá živec a zdá se, že je v pískovci stále neobvykle nezvětralý. Tyto znaky implikují rychlý transport i uložení veškerého zdejšího písku, než mohla zrna živce zvětrat nebo než se mohla zrna písku obrousit do valounků či být vytříděna podle velikosti (7).

Charakteristické & rozryté nerosty v pískovci

Obrázek 9

Ayers Rock ve střední Austrálii (obrázek 9 tvoří hrubozrnná pískovcová lože, která jsou téměř svislá, se sklonem asi 80°. Charakteristické nerosty v zrnech písku se jeví rozryté a mají různé rozměry), když se na ně díváme pod mikroskopem. Tyhle znaky implikují rychlou dopravu a uložení veškerého tohoto písku dřív, než měl čas být hladce obroušen.

Takže polévkovité suspenze sedimentů známé jako kalové proudy, které cestují rychlostmi až 113 km/h, musely přepravit veškerý tenhle písek, 6 000 až 7 000 m silný, na vzdálenost nejméně 40 km, a uložit ho jako pískovcová lože Uluru za pouhé hodiny! Toto zjištění popírá evoluční ideologii, ale zapadá do příběhu o Stvoření/Potopě popsaného v Genezi.

„Jasné svědectví“ o Božím soudu

Vrstvy sedimentů, které se táhnou přes rozsáhlé kontinenty, jsou důkazem, že tyto kontinenty pokrývala v minulosti voda. Ještě průkaznější jsou vrstvy sedimentů obsahující fosilie, které byly uloženy rychle na mnoha či většině kontinentů v téže době. Katastrofické uložení tak rozsáhlých vrstev sedimentů předpokládá globální zaplavení kontinentů. Tento krátký článek popisuje pouze několik z mnoha příkladů rychle uložených vrstev sedimentů táhnoucích se přes rozsáhlé oblasti (.

Když Noemova Potopa katastroficky zalila všechny kontinenty a vytvořila globální oceán (popsáno v Genezi 7-8), očekávali bychom, že vody uloží vrstvy sedimentů obsahujících fosilie, a to rychle a v rozsáhlých oblastech po celé zeměkouli. A přesně tohle nalézáme – další důkaz, že globální katastrofická Potopa podle Geneze byla skutečnou historickou událostí, jak nám Bůh zvěstoval ve svém očitém svědectví o historii země.

Další článek v této speciální sérii je o sedimentech, dopravovaných na dlouhé vzdálenosti.

Odkazy k argumentu 3

1. L. L. Loses, “Sequences in the Cratonic Interior of North America,” Geological Society of America Bulletin no. 74 (1963): 93–114.
2. D. V. Ager, The Nature of the Stratigraphical Record (London: Macmillan, 1973), pp. 1–2.
3. Ibid., pp. 6–7.
4. D. L. Baars, “Permian System of Colorado Plateau,” American Association of Petroleum Geologists Bulletin no. 46 (1962): 200–201; J. M. Hills and F. E. Kottlowski, Correlation of Stratigraphic Units of North America-Southwest/Southwest Mid-Continent Region, American Association of Petroleum Geologists (Tulsa, Oklahoma, 1983); R. C. Blakey and R. Knepp, “Pennsylvanian and Permian Geology of Arizona,” in J. P. Jenney, and S. J. Reynolds, eds., Geologic Evolution of Arizona: Arizona Geological Society Digest, vol. 17 (1989): 313–347.
5. A. A. Snelling and S. A. Austin, “Startling Evidence of Noah’s Flood,” Creation Ex Nihilo 15, no. 1 (1992): 46–50; S. A. Austin, ed., Grand Canyon: Monument to Catastrophe (Santee, California: Institute for Creation Research, 1994), pp. 28–36.
6. C. R. Twidale, “On the Origin of Ayers Rock, Central Australia,” Zeitschrift für Geomorphologie Neue Folge Supplement no. 31 (1978): 177–206; J. Selby, “Ayers Rock,” Geology Today 5, no.6 (1989): 206–209; I. P. Sweet and I. H. Crick, Uluru and Kata Tjuta (Canberra: Australian Geological Survey Organisation, 1992).
7. A. A. Snelling, “The Origin of Ayers Rock,” Ex Nihilo 7, no. 1 (1984): 6–9; A. A. Snelling, “Uluru and Kata Tjuta: Testimony to the Flood,” Creation 20, no. 2 (1998): 36–40.
8. D. V. Ager, The Nature of the Stratigraphical Record (London: Macmillan, 1973), pp. 1–13.