Timothy R. Stout
Z Creation Matters, roč. 20, č. 4, červenec/srpen 2015, strana 8, přeložil M. T., editace Pavel Kábrt – 10/2015.
Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit v jakoukoliv pitomost.
(Chesterton)
V jednom dřívějším článku v Creation Matters jsem dokazoval, že systém řízený informacemi se musí poprvé objevit najednou v jediném kroku (Stout, 2013). Jak počítače tak živé buňky jsou příklady takových systémů. Velký objem informací musí být uskladněn na nějakém médiu. Informace musí být od počátku plně aktivní. Zároveň musí existovat hardwarový mechanizmus schopný přesně načíst informace z média, přesně je rozšifrovat a přesně je použít ke splnění úkolu. Ani informace ani hardware nemají cenu, nejsou-li přítomné najednou. Takže se jak mechanizmus tak informace musí poprvé vyskytnout v jediném kroku a obojí musí být plně funkční.
Jelikož je evoluce ze své vlastní definice procesem postupných změn rozložených do mnoha kroků, je evoluce na základě této definice pravým opakem výskytu v jediném kroku. Mechanizmus řízený informacemi je neredukovatelně komplexní; proto nemohou evoluční procesy vést k jedinečnému vzniku ústrojí řízeného informacemi. Oba jeho základní prvky (tedy informace a mechanizmus) se musí objevit v jediném kroku, zároveň, jako jedinečný jev.
Laik si většinou myslí, že množství informací uložené v DNA určité buňky dostačuje k dokonalému určení její struktury i fungování. Ve skutečnosti tomu tak není. Citujeme podle článku v BioScience (Johnson a Lam, 2010). Tito autoři vysvětlují situaci uvedením dvou věcí, které jsou obě důležité pro naši diskuzi:
Abychom zhodnotili důležitost buňky v náležité perspektivě, začneme dvěma fakty jistě známými všem biologům: za prvé, geny nekódují konstrukci buněk; buňku musíte zdědit, stejně jako geny, od rodiče. Za druhé, buněčné mechanizmy, naprosto nezávislé na vlivu DNA, jsou nesmírně složité.
První ze „dvou faktů“, o kterých mluví článek, opakovaně zdůrazňuje, že fyzickou strukturu musí buňka zdědit, jelikož v genech je nedostatek informací, které by kódovaly její konstrukci. V souladu s tím autoři konstatují, že
…geny nekódují konstrukci buněk; buňku musíte zdědit, stejně jako geny, od rodiče.
Protože buňku musíte zdědit, a protože její procesy nemohou být stále konstruovány de novo podle genetických instrukcí…
Navíc, taková genetická informace by byla bezcenná bez plně funkční membrány, zděděné od rodiče, na které by mohla působit…
Tohle je problémem pro abiogenezi vzhledem ke druhé za dvou položek: „Buněčné mechanizmy…“ (a z toho plyne, že i struktury, které jim umožní fungovat) „jsou nesmírně složité.“ Jinými slovy, aparát, který musíme zdědit, není jednoduchý. Probíhá v něm řada komplikovaných procesů, které jsou vzájemně provázané; všechny se musí poprvé objevit už jako hotové a plně funkční spolu s mechanizmem k jejich replikaci.
Například je buňce zcela k ničemu, má-li systém metabolizmu živin bez systému produkujícího energii k jeho pohánění. To vede logicky k závěru, že kompletní první buňka se musí poprvé objevit již jako celek v jediném kroku. Tuto první buňku bude pak tvořit její genetická informace, médium, ve kterém je skladována, a buněčné struktury (tj. mechanizmy) pro všechny minimálně vyžadované funkce pro řádné fungování a replikaci buňky.
Richard Dawkins, známý ateista/evolucionista, rozebírá nerealistickou povahu výskytů v jediném kroku ve své knize The Blind Watchmaker (Slepý hodinář).
Podle jeho propočtů by i něco tak jednoduchého, jako správné vygenerování věty „ZDÁ SE MI, ŽE JE TO PODOBNÉ LASIČCE“ v jediném kroku, za použití jednoduchého počítače, který měl v 90. letech, trvalo průměrně milion, milion, milion, milion, milion let. To, jak říká, je milion, milion, milionkrát déle než činí doba dosavadní existence vesmíru. Avšak buňka je mnohem komplikovanější než tato fráze. Výsledkem tedy je jeho závěr, že „kdyby se evoluční pokrok musel spoléhat na výběr jediným krokem, nikdy by nikam nedošel“ (Dawkins, 1996, str. 49).
Autoři článku v BioScience dále objasňují, že mnoho součástí buňky se skládá samo. Samovolné skládání obstarává zděděná buněčná struktura; není zakódováno v genech. Geny tedy neobsahují veškerou informaci nutnou pro stavbu buňky; informaci, která chybí, dodává zděděná buněčná struktura.
Problémem je, že neexistuje přirozený zdroj, který by zajistil informace či aparát nutný pro první výskyt živé buňky. Logický prostředek pro překlenutí mezery mezi samoreplikující molekulou a první živou buňkou schopnou dědičnosti je mimo naše chápání; není možné ani rozumně spekulovat o hypoteticky proveditelných krocích k dosažení tohoto cíle. Neexistuje žádná vědecká základna, která by to umožňovala.
Závěry z pozorování, o kterých referuje článek v BioScience, jsou zřejmé. Věda, jak ji známe, nás v současnosti poučuje velmi jasně o nemožnosti přirozeného, neřízeného vzniku života. Je mnohem logičtější připisovat vznik života živému Bohu Stvořiteli, než věřit, že by úplná, plně funkční buňka mohla vzniknout v jediném kroku neřízenými, náhodnými procesy. Co je smutné, je, že o faktech, o kterých referuje článek, se říká, že jsou „určitě známa všem biologům“. Vzhledem k těmto pozorováním nepochybně neexistuje výmluva pro typické, otevřené nepřátelství mnoha biologů vůči Bohu Stvořiteli i vůči těm, kdo v Něho věří.
Odkazy
- Dawkins, R. 1996. The Blind Watchmaker. W.W. Norton & Company: New York, p.49.
- Johnson, B.R. and S.K. Lam. 2010. Self-organization, natural selection, and evolution: cellular hardware and genetic software. BioScience 60(11):879. Retrieved January 27, 2015, from bioscience.oxfordjournals.org
- Stout, T. 2013. The testimony of the Mullerian three-step. Creation Matters 18(5):10