Z creation.com/young-moon přeložil M. T. – 09/2011. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
Lidé kráčeli po Měsíci, sbírali tam vzorky, které byly důkladně analyzovány, a některé z nich byly vystavovány po celém světě. Stále si vzpomínám na dojetí, se kterým jsem se díval na tenký řez měsíční horninou pod mikroskopem, když jsem ještě před (příliš!) mnoha lety studoval na univerzitě. A to, co jsem viděl, odpovídalo tak krásně modelu, který jsem již přejal od svých profesorů: Měsíc je patrně kusem primitivní Země vyrvaným ke konci akrečního stadia sluneční soustavy po srážce s masivním tělesem (možná protoplanetou). A protože byl mnohem menší než Země, chladl rychleji a jeho povrch nyní připomíná zmrzlý obraz roztaveného pekla, které na něm vládlo na počátku. Jakmile povrch ztuhl, začaly se v něm uchovávat jizvy po četných impaktech, které zaplnila láva a vytvořila čedičové nížiny – moře – typický prvek měsíční krajiny. Navíc, protože ke zchladnutí došlo před plnou gravitační diferenciací všech chemických prvků (s doprovodným teplem gravitačního tření), nebylo dost času na to, aby na Měsíci začala tektonika litosférických desek. Desková tektonika na Zemi je pokládána za recyklační mechanizmus hornin, který udržuje zemský plášť aktivní a dostatečně horký na to, aby ji poháněl.
Brzy se stalo dogmatem, že měsíční horniny jsou v zásadě mafické, tj. bohaté na hořčík a železo. Bylo proto překvapením, když astronauti Apolla 14 přivezli na Zemi několik zlomků pravé žuly. Jelikož byly tyhle zlomky radiometricky datovány jako skoro 4 miliardy let staré, má se nyní za to, že jde o důkaz přítomnosti vody v dětství Měsíce, před jeho „termální smrtí“.
NASA přišla nedávno s novými fakty, která zpochybňují všechny ony úhledně uspořádané interpretace dat z terénu. Na temné (či „odvrácené“, jak se vám líbí) straně našeho Měsíce byly v datech poskytovaných postupně sondami Lunar Prospector roku 1998 a Lunar Reconnaissance Orbiter (2011) zjištěny stopy křemitého vulkanizmu. Abychom pochopili, proč je to tak důležité, musíme podniknout malou petrografickou „exkurzi“.
Geologové třídí vyvřeliny (horniny vytvořené zchladnutím a utuhnutím roztavených směsí) především podle místa jejich údajného zchlazování. Rozdělují je tedy na plutonické, tj. intruzívní horniny (o kterých soudí, že chladly a tuhly velmi pomalu v zemské kůře) a vulkanické, tj. extruzívní horniny (které dosáhly povrchu a chladly a tuhly rychle). Petrologové (geologové specializovaní na studium hornin jako chemických a fyzikálních entit) třídí vyvřeliny do souvislých řad podle obsahu křemíku SiO2 , od ultramafických (méně než 45% křemíku) po felzické (více než 69% křemíku). V každé takové skupině pak existují zástupci intruzívní i extruzívní. Takže například gabro je mafická plutonická hornina s čedičem jako svým vulkanickým protějškem, tzn., že čedič je v podstatě gabrem, které vyvřelo na povrch a tam ztuhlo. Žula je felzickou plutonickou horninou s ryolitem jako svým vulkanickým protějškem. Pro geologa je existence ryolitu na povrchu téměř vždy známkou existence hlubinného žulového lávového krbu.
A teď zpátky k Měsíci: NASA informovala o objevu jednoznačně vulkanických struktur, kuželů a kalder se strmými svahy a prohlubněmi na vrcholech, což jsou všechno útvary, které na Zemi vytváří viskózní (křemitý) vulkanizmus. Je zajímavé, že podobné křemité (felzické) vulkanické struktury byly objeveny na Měsíci již dříve, a to jak na jeho přivrácené tak na odvrácené straně (1), ale byly považovány za nepodstatné výjimky, které nepředstavovaly vážné problémy pro standardní model. Zmíněný nový objev přinesl závažné překvapení, a jako vždy, když jsou zavedené a populární teorie zpochybněny fakty, naskočili vědci do „univerzálního vlaku plného spekulací“, a začali se prostě ohánět kdejakým divokým vysvětlením, které jim slina na jazyk přinesla, jen aby udrželi zavedený model nad vodou. A hypotézami a spekulacemi se to v nejnovějších zprávách jen hemží (1). Na rozdíl od dříve objevených křemitých sopek – které se vyskytovaly v sopečných oblastech měsíčních moří, tj. impakty vytvořených pánví, do kterých se vylila čedičová láva – se nedávno objevené útvary vyskytují nejen vně zmíněných moří, nýbrž vystupují jako osamocené a velmi výrazné prvky měsíční krajiny. Skutečnost, že nejsou poznamenány obvyklými impakty – na odvrácené straně Měsíce, která je nejvíce bombardována! – , svědčí o tom, že jde o útvary mladší. A protože na Měsíci neexistuje desková tektonika, musí být takový felzický vulkanizmus důsledkem hlubinného tavení v plášti, jelikož v kůře by neměly existovat žádné aktivní žulové lávové krby, je-li model správný. Tavenina z hloubky pláště by pak musela vyvřít vzhůru skrze 50 km lunární kůry (podle seizmických dat), a to není něco, co by geologové očekávali. Takže spekulace pokračují formulacemi jako „mohlo by“ a „možná“ jako všelékem. Zdá se, že vědci si moc nelámou hlavu se složitými výklady, nutnými k vysvětlení chemických i fyzikálních procesů předpokládaných v jejich scénáři (extrémní chemická frakcionace, tj. naprosté oddělení mafických a křemitých složek v krbu uvnitř statické kůry). Nonšalantně konstatují, že „složením podmíněný vulkanizmus skutečně probíhal na místech velmi vzdálených od měsíčních moří s jejich vulkanizmem čedičovým“, a přitom otevřeně připouštějí, že jde o „záhadu“. Je sice dokonale vědecké užívat slov jako „možná“, pokoušíme-li se o vysvětlení faktů, ale proč by se tak mělo dít jen při naturalistických, evolucionistických vysvětleních? Proč jsou jako směšná odbývána v tolika případech vysvětlení kreacionistická, použijí-li tutéž formulaci? Otázka je vysloveně rétorická!
Sledovali jsme se zájmem práci sondy Lunar Reconnaissance Orbiter a zdůraznili jsme, že objev (2010) brázdiček potvrzuje nízké stáří Měsíce. Světští vědci vysvětlili brázdičky jako důsledek scvrkávání lunární kůry během chladnutí a použili k vysvětlení též „univerzální lunární hodiny“, tj. impaktní krátery (protínané brázdičkami, které proto musí být mladší), které prý svědčí o stáří 100 milionů let. Dobrá tedy, jenže objev recentního křemitého vulkanizmu přináší lepší vysvětlení původu brázdiček: měsíční plášť je stále aktivní, což může způsobovat tektoniku (vrásnění) na povrchu (pravý opak vrásnění v důsledku scvrkávání).
Pro kreační vědce nejenže existuje mnohem jednodušší a přímější odpověď – tato odpověď je také zcela v souladu se známou vulkanickou aktivitou i s křesťanským světovým názorem: Měsíc je stejně jako Země dost mladý na to, aby měl aktivní plášť, který by stále chemicky frakcionoval lávu; má také dost vnitřního tepla na to, aby vytlačil zmíněnou lávu na povrch. Na rozdíl od Země nemohl měsíční plášť odstartovat deskovou tektoniku, s největší pravděpodobností proto, že tomu zabránila silná zemská přitažlivost. Očividný rozdíl v chemickém složení hornin na bližší a vzdálenější straně Měsíce je v souladu s gravitačním tahem těžších prvků v plášti a jádře směrem k Zemi, což způsobuje malé výchylky v rotaci Měsíce. Tento jev může dobře vysvětlit lunární libraci (=kývavý pohyb). Asymetrie jádra a pláště pak může docela dobře stát za neexistencí deskové tektoniky na Měsíci.
Odkazy
- Jolliff, B.L. et al., Non-mare silicic volcanismon the lunar farside at Compton-Belkovich, Nature Geoscience 4:566–571,August 2011.
Čtenářův komentář:
Daryl vdB., Austrálie, 26. srpna 2011
- Tenhle článek zaměňuje pojmy „odvrácená strana“ Měsíce (strana, kterou ze Země nikdy nevidíme) a „temná strana“ Měsíce (strana odvrácená od Slunce), třebaže nejde o jedno a totéž, protože Slunce svítí na odvrácenou stranu Měsíce, jak obíhá kolem Země. Věděl jsem, co máte na mysli, ale rozšiřovat omyly není dobré, zejména tehdy, nelze-li předpokládat, že by jiní čtenáři článku mohli mít tak detailní vědomosti.
Emil Silvestru odpovídá:
- Promiňte, že jsem způsobil nedorozumění! Narážel jsem – jak jsem se pokoušel výklad odlehčit – na album skupiny Pink Floyd „Temná strana Měsíce“. V astronomii je tenhle pojem totožný s „odvrácenou stranou“ jen při úplňku. Ale pokud vím, v běžné řeči jsou oba výrazy používány jako synonyma.