Josef Potoček
Ing. Josef Potoček tento článek uveřejnil v časopise Brána č. 2/2016. Mně ho poslal 13. dubna 2016 s povolením uveřejnit ho na těchto stránkách, za což mu děkuji. Pavel Kábrt
Teistická evoluce je označení pro koncept, který se snaží o harmonizaci evoluční teorie s křesťanskou vírou. Snahy o evoluční popis světa zde byly už před Darwinem, ale teprve jeho vystoupení (1859), které mělo ambice vědecké teorie, vyvolalo potřebu důkladné teologické reflexe. Bylo to nutné i proto, že se evoluční teorie už od začátku vědomě vymezovala vůči tradičnímu konceptu stvoření. Tak např. v dopise americkému botanikovi Asa Grayovi Darwin píše: „Pokud jsem se zmýlil v hodnocení významu přírodního výběru, což ale ani zdaleka nepřipouštím, tak jsem alespoň – jak doufám – podstatnou měrou přispěl k překonání dogmatu o speciálním stvoření“ (1861). Anebo na jiném místě: „Starý argument o návrhu v přírodě, jak ho použil Paley, a který se mi dříve zdál tak přitažlivý, se nyní, po objevu zákona přírodního výběru, hroutí.“ Současný Darwinův životopisec David Quammen píše, že evoluci je třeba chápat „jako výsledek pevných zákonů, podobně jako gravitaci nebo tepelný pohyb“. Podstatným aspektem celé věci pak je, že teorie samotná je teistickými evolucionisty přijímána bez výhrad, pouze se k ní formuluje určitý teologický rámec. Anglický biolog Denis Alexander z Cambridge např. říká: „Jako křesťané přijímáme evoluční proces jednoduše jako cestu, kterou Bůh zvolil, aby vytvořil biologickou diverzitu, včetně nás… Přesvědčivým výrazem Boží všemohoucnosti je stvoření a zachovávání vlastností hmoty určených k tomu, aby přesně splnily jeho záměry a cíle.“ A upřesňuje: „Fyzikální vlastnosti vesmíru byly definovány v prvních femtosekundách [femto = 10-15] po velkém třesku, a proces evoluce plně závisí na tomto souboru vlastností. Bez nich bychom tady nebyli.“ Když to trochu rozvedeme, tak to znamená: na začátku všeho byl velký třesk, který vedl ke vzniku elementárních částic a následně lehkých prvků; pak následoval vývoj a zánik hvězd první a druhé generace spojený se syntézou těžkých prvků; pak proces pokračoval vznikem planety Země u hvězdy třetí generace, vznikem života a nakonec i člověka. Do vlastního průběhu evoluce přitom Bůh už nezasahoval. „V hmotě jsou nejen základní čtyři fyzikální síly, nýbrž i úsilí k životu a schopnost kreativity… Hmota sama, věrna svému zadání, je tvůrčí; v ní samotné je zakódována schopnost evoluce,“ říká Marek Vácha, český biolog a katolický kněz, známý zastánce teistické evoluce.
Podobně to vidí americký genetik Francis Collins: „Bůh, který stvořil vesmír a zavedl přírodní zákony, které ve vesmíru vše řídí… zvolil elegantní mechanismus evoluce, v čehož důsledku vznikli mikrobi, rostliny a zvířata všech druhů… Lidé jsou současníky tohoto procesu a mají společného předka s velkými opicemi… Když začala probíhat evoluce, nebylo už zapotřebí žádného nadpozemského zásahu.“ Dr. Collins byl ředitelem známého projektu přečtení lidského genomu, který skončil v roce 2000. Své působení potom zúročil jako autor řady knih z této oblasti, z nichž nejznámější je titul Boží řeč z roku 2006 (česky 2012). Označení teistická evoluce považuje Collins za nevhodné a místo něho navrhl označení BioLogos, které podle něho – v narážce na začátek Janova evangelia – „vyjadřuje víru, že Bůh je zdrojem všeho života a že život vyjadřuje Boží vůli.“
Teistická evoluce ve výše naznačeném smyslu je křesťanské veřejnosti předkládána jako věrohodná a konsistentní syntéza „zdrcující tíhy vědeckých dat“ se zjeveným slovem Bible. Její problém je ale v tom, že se v řadě věcí dostává s tradičně chápaným obsahem Bible do zásadního rozporu. Jedná se především o původ člověka, o otázku pádu do hříchu a o problém utrpení a smrti. Těchto těžkostí jsou si zastánci teistické evoluce vědomi, řešení podle nich spočívá v nalezení „nového teologického významu“ příslušných částí biblického svědectví. Pokud se jedná o původ člověka, tak zde je výsledek jednoznačný: „Studium genomu vede neúprosně k závěru, že se my lidé dělíme o společného předka s ostatními živými bytostmi.“ Tak to vidí i Pavel Javornický, biolog z Církve bratrské (2008): „Vytvoření našich těl nebyla Boží sochařská práce. Stvořitel si je připravoval dlouhými postupnými změnami našich polozvířecích předků – hominidů. V tom měl Darwin zřejmě pravdu… Biblicky orientovaný křesťan proto nemusí být pohoršen úvahami o tzv. živočišném původu člověka.“ Podobně R. J. Berry, profesor genetiky z Londýnské univerzity, říká: „Nový zákon považuje Adama za předka celé lidské rasy. Pohled dnešní biologie je jiný. S našimi vědomostmi je více konsistentní předpokládat, že Bůh použil přírodních procesů a stvořil člověka z těla opice, které připravil evolučním procesem.“
Tomu odpovídá pohled na historii lidského rodu, který má tuto podobu: Primáti se na Zemi objevili před 50 miliony let, odštěpení od větve orangutanů nastalo před 12 – 15 miliony. Před 8 – 11 mil. let došlo k odštěpení větve hominidů, společný předek lidí a opic žil před 6 miliony let. Australopithecus, jeden z přímých předchůdců člověka, se objevil v době před 2 – 4 mil. let, společný předek moderních lidí a neandrtálců zhruba před 500 tisíci lety. Homo sapiens, anatomicky moderní člověk, se začal vynořovat kdesi v Africe před 200 tisíci lety. Tato populace (z počátku jen několik tisíc jedinců) se postupně vyvíjela co do schopnosti řeči, kultury a vnímání duchovní dimenze života. Pokud jde o řeč, evoluční badatelé se shodují, že k jejímu vzniku došlo zhruba před 50 tisíci lety (odhadují, že to vyžadovalo mutační změny stovek různých genů). A v určitém bodě naší historie musela nastat situace, kdy si lidé začali být vědomi duchovního života a poznání Boha, které předtím neměli. „Nemůžeme tudíž utéci před historickou otázkou, kdy se to asi mohlo stát“, uvažuje Alexander a nabízí řešení: Bylo to v době před 6 – 8 tisíci lety, kdy se Bůh zjevil jednomu páru farmářů na Blízkém východě. Na scénu tak vstoupil Homo divinus – historický Adam a Eva. Tehdy ovšem na Zemi žila už populace 1 až 10 milionů lidí, geneticky s nimi totožných, všech „bez výjimky stvořených k Božímu obrazu… Fyzicky nebylo možné rozlišit mezi Adamem a Evou a jejich současníky“. U tohoto prvního páru se stalo poprvé zjevné, co „Boží obraz“ stvořeného člověka vlastně znamená: že je to osobní vztah s Bohem a poslušnost jeho příkazům.
První kapitola Bible, která podává úplně jiný pohled na průběh stvoření, je podle těchto autorů jen alegorickým vyprávěním bez historického významu. Verše Gn 1,29-31, které naznačují úplně jinou povahu stvoření před pádem člověka, jsou jen jakýmsi originálním literárním ornamentem, bez nějakého hlubšího smyslu. Opakovaná prohlášení „I řekl Bůh“, která ukazují ke strukturovanému, diskontinuálnímu Božímu působení, nemají pro teistickou evoluci žádnou věcnou relevanci. Neboť stvoření podle ní proběhlo naprosto jinak – jako postupný, kontinuální vývojový proces, bez přímých Božích zásahů, podmíněný pouze sebeorganizačním potenciálem stvořené hmoty. Celkově to ukazuje, jakého rázu musí být interpretace biblického textu, aby se dosáhlo „konzistence“ s pohledem evoluční biologie. Např. mezi dvojitým (genetickým a historickým) Adamem evolučního původu a stvořením prvního člověka „z prachu země“, vč. celého biblického kontextu (Gn 3,20, Mt 19,4, Lk 3,38, 1 Tm 2,13, atd.) se těžko hledá něco společného. Evoluční teorie nemá uspokojivé vysvětlení vzniku genetické informace a rovněž – na rozdíl od všeobecně sdíleného mínění – vzniku zásadních inovací živého světa (první buňky, mnohobuněčnosti, tělesných orgánů, vědomí atp.).Tak např. konstrukce oka „trápila“ už Darwina samotného a na tom se nic nezměnilo ani dnes. Alexander k tomu uvádí, že z matematického modelování plyne, že k vývoji oka chobotnice (konstrukčně blízkému oku člověka) bylo třeba 2 000 kroků v průběhu 400 tisíc generací, tj. doby minimálně 1,5 milionu let.
Pokud jde o otázku pádu do hříchu, nejednalo se o historickou událost, nýbrž o alegorii o hříšné povaze člověka. Adam se pak svým selháním a pádem do hříchu stal prototypem chování celého lidstva, které „duchovní smrt pohltila, jako když se šíří nějaký nebezpečný oblak“. Bible v tomto ohledu není směrodatná. Pavlovy výklady v 5. kap. Římanům sice obsahují, že Adam byl jako Kristus historickou osobou, toto pojetí je však s vědeckým poznáním „těžko slučitelné“, což musí být pro interpretaci pavlovských textů určující. Pavla je prostě nutné chápat v kontextu jeho doby. Jak už uvedeno, Collins i Alexander mluví o tvoru zvaném Homo divinus, který byl „stvořen“ z Homo sapiens, a který potom zhřešil s následkem „duchovní smrti“. Fyzické smrti se to netýkalo, neboť ta byla přítomna v přírodě už od začátku, jako nutný průvodní jev postupného procesu evoluce. Nadprodukce, konstrukční chyby, nemoci, smrt – to všechno jsou jen vedlejší produkty evolučního mechanismu, bez kterých nemůže vůbec fungovat. To v závěru své knihy „O původu druhů“ pregnantně vyjadřuje už Darwin: „Tak z boje v přírodě, z hladu a smrti přímo vyplývá ten nejvznešenější pojem, který jsme schopni pochopit, totiž vznik vyšších zvířat“. Současný biolog Hans Mohr to říká podobně: „Kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života… Z tohoto axiomu evoluční teorie nevede žádná cesta ven. Pokud tedy přijímáme evoluci jako reálné stvoření, přijímáme tím také svoji smrt jako pozitivní a tvořivý faktor.“ V pohledu evoluce je tak smrt chápána – včetně fyzické smrti člověka – jako princip s hluboce pozitivním obsahem. Kdežto z hlediska svědectví Písma je smrt principem jednoznačně záporným, jako zhuštěné vyjádření všeho, co v situaci světa i člověka vzniklo v důsledku jeho hříchu. „Elegance“ údajné Boží metody stvoření tím dostává povážlivé trhliny a především, chápání utrpení a smrti se s biblickým pohledem dostává do zásadního protikladu. Jen z Bible lze pochopit, že vedle znaků účelnosti, konceptu a řádu prostupují stvořením i prvky degradace, destrukce a smrti, které v něm původně obsaženy nebyly.
J. L. Hromádka mluví ve své knize Evangelium o cestě za člověkem o „ponuré a tísnivé skutečnosti zla“, v tradičním pohledu má utrpení co do činění s hříchem člověka. Tím však problém není zcela vyřešen, upozorňuje, neboť zlo není jen v nás, ale „jest i mimo nás, kolem nás a nad námi“, zůstává zde – slovy jiného autora – jako „osten teismu“. S tím pak úzce souvisí další rovina evangelia: Kristus nad mocnostmi zla na kříži zvítězil, plnost jeho moci se projeví v podobě nového nebe a nové země, v podmínkách stvoření úplně jiné povahy: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnávat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů… Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“ (Ř 8,18-21). „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo… A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,1-4). Půjde o naplnění vize proroka Izajáše (11,6-9; 65,16-25), vázané na dokonané dílo Mesiáše: „Vlk bude pobývat s beránkem… kráva se bude popásat s medvědicí… Já stvořím nová nebesa a novou zemi… nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu“. Izajášova vize má formu alegorie. Alegorie ovšem, která má naprosto jasný věcný a historický podtext, na kterém nová teologie teistické evoluce nemůže nic změnit. Utrpení je znakem hříchem porušeného stvoření, smrt není nutným průvodním jevem stvořitelského dění, natož „motorem evoluce“. Imperativem teistické evoluce je podřízenost interpretace Bible aktuálnímu stavu poznání světa. V angličtině se to dá vyjádřit slovní hříčkou jako důraz na „World“ před „Word“. „Nová teologie“ teistické evoluce je fatálním omylem, ostudnou kapitulací před naturalistickou ideologií, je to marná snaha o sloučení neslučitelného. S biblickým svědectvím o stvoření to nemá nic společného.
Použité prameny
- Hromádka, Josef Lukl: Evangelium o cestě za člověkem, Kalich, Praha 1958
- Berry, R.J.: I believe in God…, in: Derek Burke (Ed.), Creation and Evolution, IVP 1985
- Alexander, Denis: Creation or Evolution – Do We Have to Choose? Monarch Books 2008
- Javornický, Pavel: Když se víra s vědou nehádá, Testament, Praha 2008
- Quamen, David: Darwin: první střípky inspirace, National Geographic, únor 2009
- Lennox, John C.: Seven Days That Divide the World. Zondervan, Grand Rapids 2011
- Collins, Francis: Boží řeč, Columbus, Praha 2012
- Vácha, Marek: Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis, Cesta, Brno 2014