Krao: Dokonalý chybějící mezičlánek?

Jerry Bergman, Ph.D.

Z Creation Matters 22/5–2017 přeložil Pavel Akrman – 06/2024.

Podcast

Zvuková verze tohoto článku

Vydání Darwinovy knihy O původu druhů v roce 1859 dalo nový podnět myšlence, že lidé se vyvinuli z nějakého druhu tvora, podobného opicím. Jedním z nejznámějších domnělých Darwinových chybějících článků byla žena jménem Krao Farini (1876–1926). V tom viděli někteří lidé velmi dobrý marketingový potenciál jak „poskytnout veřejnosti konkrétní důkazy pro Darwinovu teorii.“

Mezi tyto snaživce patřili P.T. Barnum (známý produkcí filmu „Největší show na Zemi“) a Signor Farini (pseudonym Američana Williama Leonarda Hunta), kteří „se ihned chopili šance k legitimizaci a propagování Darwinových nápadů prostřednictvím svých show.“ (Donald a Munro, 2009, s. 177)

Dívka jménem Krao byla objevena v Indočíně, v oblasti nyní známé jako Laos, Carlem Bockem, který pracoval pro pana Fariniho. Poprvé byla uvedena v Británii v Royal Aquarium v ​​roce 1883 a byla představena veřejnosti jako „živý důkaz Darwinovy ​​teorie o vývoji člověka‘“ Donald and Munro, 2009, s. 177). Příznivci tohoto názoru tvrdili, že Krao zaplnila mezeru, kterou Darwinovi kritici používali ke zpochybnění evoluce.

Hlavním argumentem proti Darwinově teorii a tvrzení, že člověk a opice měli společného předka bylo vždy to, že „dosud nebylo objeveno žádné zvíře v přechodovém stavu mezi opicí a člověkem (Donald a Munro, 2009, s. 177). Krao však nebyla žádnou hříčkou přírody, její stav byl dědičný.

Vystavována již od šesti let

Poprvé byla vystavena v Evropě, když jí bylo pouhých šest let, a brzy poté byla ukazována ve Spojených státech (Hartzman, 2005, s. 54). Krao byla i na těle pokryta hustými černými vlasy, měla nos podobající se opičímu a lícní váčky, které vyčnívaly dopředu téměř jako u šimpanze – díky všem těmto rysům velmi připomínala opici (Snigurowicz, 1999). Jako dítě měla pravděpodobně nedostatek vitaminu C, který způsobil některé její rysy podobné opicím, jako např. i její vystouplé rty.

Původně se jí říkalo opičí dítě, později opičí dívka, a nakonec opičí žena (Rothfels, 1996, s. 126–163). Když byla ještě malá, budily její dětské končetiny dojem, že jsou „opičí“ (Donald and Munro, 2009, s. 177). Obličej Krao byl popisován jako „prognatický“ (s předkusem) a díky „jejím mimořádným úchopovým schopnostem nohou a rtů získala titul Darwinův chybějící článek‘“ (Gould a Pyle, 1896, str. 231). K posílení přesvědčení veřejnosti o jejím stavu mezi opicí a člověkem byla „podvodně představována tak, že má … úchopy prstů na nohou podobné opicím, chrupavku v nose a další opičí rysy“ (Bogdan, 1988, s. 115). Často byla také prezentována v textu i na obrázcích s mnohem zarostlejší, než ve skutečnosti byla (Donald a Munro, 2009, s. 177).

„Vědecká“ studie

K podpoře tvrzení vědců a „cirkusáckých popularizátorů“ provedl korespondent etnografické instituce pan Kaulitz-Jarlow „vědeckou“ studii ohledně Krao, když jí bylo asi šest let. Popsal ji jako velmi podobnou opici s hustými, sytě černými, hladkými vlasy, které jí pokrývaly hlavu a tvořily na krku virtuální hřívu. Poté velmi podrobně poukázal na to, „jak moc se její obličejová struktura podobala gorile“ (Drimmer, 1973, s. 163; viz také Drimmer, 1991, s. 74). Ve skutečnosti to byla typická siamská dívka, až na to, že trpěla patologickým stavem (Rothfels, 1996, s. 163).

Ještě jako mladá dívka byla fotografována v prostředí džungle v pózách, které záměrně posilovaly její veřejné vnímání jako mezičlánku opice a člověka (Durant a Durant, 1957, s. 105). Farini také uvedl, že Krao patřila ke kmeni zvláštních lidoopů, kteří žili „vysoko na stromech“ a živili se syrovým masem a rýží. Ačkoli měla být součástí kmene lidoopů, její držitel, královský dvůr Laosu tvrdil, že povolení opustit zemi dal pouze dívce Krao a nikomu jinému (Rothfels, 1996, s. 163). Farini tvrdil, že dostal povolení od barmské královské rodiny vzít Krao do Anglie a adoptovat ji jako svou dceru. A pak o ní tvrdil, že „právě ona byla tím příkladem Darwinova chybějícího článku“ (Gylseth a Toverud, 2003, s. 95–96).

Podvod se vydařil

Klam zafungoval: ochlupená dívka z Thajska byla po mnoho let hvězdou cirkusové společnosti Ringling Brothers (Drimmer, 1973, s. 219). Show nejprve představil známý londýnský bavič Farini. Klíčovým faktorem byl její objev v době „bujné debaty nad teorií Charlese Darwina, že člověk pochází z tvorů podobných opicím … přičemž následovníci Darwina neustále doufali, že se jim podaří nalézt tvora ve stavu mezi člověkem a opicí“ (Drimmer, 1991, s. 162–163).

Ke zvýraznění tohoto chybějícího článku použila jedna výstavní brožurka dřevorytovou ilustraci obou rodičů Krao v téměř opičí podobě a s přehnaným ochlupením. Na snímku její údajné matky byl celý její obličej pokrytý vlasy. Důležité je, že tyto nebo podobné obrázky viděl i Darwin, protože je zmínil ve své knize The Descent of Man (Původ člověka) jako důkaz pro svou evoluční teorii (Donald a Munro, 2009, s. 177).

Faktem je, že i když byla Darwinova kniha O původu druhů vydána téměř patnáct let před vystavováním Krao, stále byla hodně v povědomí veřejnosti. Její kouzlo bylo nesmírně populární, protože víra v „evoluci posilovala a vědci i naturalisté byli tímto exemplářem fascinováni, takže klam se velmi rozšířil díky jejich bytostné touze dokázat spojení mezi lidmi a opicemi (Homberger, 2005, s. 116). Dva letáky o ženě Krao, ačkoliv používaly stejný text, ukazovaly dva její velmi odlišné obrázky. Na jednom měla jen opásaná bedra látkou, s pozadím bujného listí džungle, a na druhém byla zobrazena „jako vědecký exemplář zdůrazňující její dětinské vlastnosti, a tím i dětství lidstva“ (Donald a Munro, 2009, str. 177).

Vpravo: Cirkusové představení, Krao stojí třetí zleva ve spodní řadě.

Její propagátoři „toho bleskově využili a nabídli Krao jako důkaz Darwinových myšlenek – tedy jako přechodový článek mezi člověkem a opicí … Někteří vědci vzali toto tvrzení o „chybějícím mezičlánku“ vážně a opravdu napsali studie o ženě Krao ve smyslu chybějícího mezičlánku (Hartzman, 2005, str. 54). Tato podpora tedy pomohla uvést Krao na trh jako Darwinovu dosud postrádanou přechodovou formu (Hartzman, 2005, s. 54). Krao byla dokonce vystavena jako darwinovský chybějící mezičlánek i v některých předních akademických institucích své doby (Rothfels, 1996, s. 163). Homberger poznamenal, že Dr. A.H. Keane a další skutečně věřili, že Krao je tolik postrádaný mezičlánek, a jeho „prozkoumáním se nade vší pochybnost potvrdilo přesně to, co hledali“ při prokazování evoluce od opic k člověku (Homberger, 2005, str. 116).

Status chybějícího mezičlánku přijat

Tento stav „podobnosti k opicím“ a označení jako postrádaný evoluční mezičlánek se velmi dobře ujalo, a v šíření tohoto „chybného názoru“ pomáhaly dokonce i noviny (Hutchinson a kol., 1902, str. ii). Manažer Krao prohlašoval, že příprava představení Krao vědecky náročným návštěvníkům uspokojila i jeho samotného v darwinovských myšlenkách“ a celé to prodával jako „odhalení etnologického nálezu“. Účinnost jeho představení je dána tím, že „fotografie Krao se nacházejí v mnoha vědeckých antropologických sbírkách. Jak řekl jeden komentátor: [Farini] toho dokázal za několik měsíců víc, než chudák Darwin … dosáhl za celý svůj život.“ (Donald a Munro, 2009, s. 179).

Nicméně etnografická studie ukazuje, že údajné „opičí vlastnosti“ byly ve skutečnosti způsobeny onemocněním zvaným hirsutismus, přesto však, žel, byla Krao až do své smrti (16. dubna 1926 ve věku 49 let) i nadále hvězdou cirkusových společností Ringling Brothers a Barnum & Bailey Circus.

Odkazy

1. Bogdan, R. 1988. Freak Show: Presenting Human Oddities for Amusement and Profit. Chicago: University of Chicago Press.
2. Donald, D. and J. Munro. 2009. Endless Forms: Charles Darwin, Natural Science, and the Visu- al Arts. New Haven, CT: Yale University Press
3. Drimmer, F. 1973. Very Special People; The Strug- gles, Loves, and Triumphs of Human Oddities. New York: Amjon Publishers.
4. Drimmer, F. 1991. “Apewomen” pp. 72–91 in Born Different. New York: Bantam.
5. Durant, J. and A. Durant. 1957. Pictorial History of the American Circus. New York: A.S. Barnes.
6. Gould, G.M. and W.L. Pyle. 1896. Anomalies and Curiosities of Medicine. Philadelphia, PA: W. B. Saunders.
7. Gylseth, C.H. and L.O. Toverud. 2003. Julia Pastra- na: The Tragic Story of the Victorian Ape Woman. England: Sutton Publishing.  Translated by Donald Tumasonis.
8. Hartzman, M. 2005. American Sideshow: An Ency- clopedia of History’s Most Wondrous and Curi- ously Strange Performers. New York: Jeremy Tarcher/Penguin.
9. Homberger, F. 2005. Carny folk: The World’s Weird- est Sideshow Acts. New York: Kensington Pub- lishing Company.
10. Hutchinson, H.N., J.W. Gregory, and R. Lydekker. 1902. The living Races of Mankind: A Popular Illustrated Account of the Customs of Mankind Throughout the World. New York: D. Appleton
11. Rothfels, N. 1996. Aztecs, aborigines, and the ape- people: science and freaks in Germany 1850–1900, In Thomson, R.G. 1996. Freakery: Cul- tural Spectacles  of  the  Extraordinary Body.  New York: New York University Press. Chapter 11, pp. 158–172.
12. Snigurowicz, D. 1999. Sex, simians, and spectacle in nineteenth-century France; Or, how to tell a “Man” from a Monkey. Canadian Journal of History, 34:51–81.
13. Wellcome Images. 1887. “Krao, the missing link.” London: Wellcome Library. (Copyrighted work available under Creative Commons Attribution only licence CC BY 4.0)