Představujeme vám páté číslo kreacionistické přílohy časopisu Život v Kristu.
(Více o časopisu naleznete zde)
Lidé od pradávna s údivem hleděli na hvězdy i na přírodu. Je přirozené, že je jejich zvědavost zahrnovala nejrůznějšími otázkami. Mytologická obrazotvornost barvitě popisovala jejich původ či fungování. K nejstarším představám o Zemi či vesmíru patří staré sumerské, akkadské (Enuma Eliš) či babylonské nebo egyptské mýty. V čínské literatuře tvoří dodnes starobylá Kniha proměn základ pro taoismus.
V Evropě pochází z předklasického období Hésiodova Theogonia. Pro zajímavost si uveďme jednu z mnoha mytologických představ o Zemi: mýty Hinduismu mluví o ploché Zemi spočívající na hřbetech čtyř slonů, kteří stojí na veliké želvě. Želva plave v praoceánu. V jiném podání želva plachtí volným prostorem (ve vesmíru).
Naší kultuře bližší je zřejmě řecký mýtus popisující nebeskou klenbu se zavěšenými hvězdami, kterou nese na svých zádech Atlas (podle pozdějších podání nese zeměkouli). Řekové Zemi chápali jako plochý disk na čtyřech sloupech, pod jehož povrchem se nachází podsvětí… Otázkami: „Jak to tedy je?“ se zabývá kosmologie, vytváří a zkoumá modely vesmíru (nejen ve Sluneční soustavě ale i daleko za hranicemi naší galaxie). Astronomové se sice již přes 2500 let pokoušejí racionálně vysvětlit pozorované jevy (tělesa, jejich pohyby či vztahy, nebo procesy, které je ovlivňují), leccos se jistě podařilo, ale stále zůstává řada nezodpovězených otázek a hypotéz. Nad některými se možná budou po čase lidé usmívat tak, jako se my dnes bavíme představou veliké Želvy se slony a plochou Zemí.
Kosmologické modely obvykle teoreticky popisují vesmír v jeho vývoji, pohybu a neustálých změnách. Astronomové zabývající se kosmologickými otázkami ověřují nebo vyvracejí hypotézy porovnáváním daného modelu s měřeními.
Jak jsme naznačili již minule, na přelomu 7. a 6. stol. př.n.l. začínají. Řekové preferovat ověřitelné rozumové závěry před čistě mytologickými, a tak i kosmologie ztratila svůj mýtický charakter. Už předsókratičtí myslitelé (Thalés z Milétu, Anaximandros a mnozí další přírodní filosofové) kriticky zkoumali původ pozorovatelného světa. Například kulatou Zemi (ne tedy plovoucí disk) předpokládal údajně již Pýthagorás. Jeho žák Filoláos v 5. stol. př.n.l. přišel s názorem, že Země není nehybným středem vesmíru. Aristotelés doložil kulatý tvar Země pomocí pokusu s ovocem – různé geometrické tvary (ploché disky, polokoule a koule) vrhaly různé stíny – z porovnání stínů Země při zatmění Měsíce logicky usuzoval na kulový tvar Země.
Cestovatelé navíc dokládali, že při pohybu k severu nebo jihu se mění obzor a s ním i hvězdy. Mořeplavci pozorovali a měřili zakřivení obzoru nad mořem. Ve 3. a 2. stol. př.n.l. nebylo již třeba diskutovat o tom, je-li Země koule či placka, ale jaký má poloměr a obvod. Erathostenes vypočítal poloměr Země na 6 844 km a později Poseidonios (přes chybu v měření) ještě přesněji na 6 570 km. Již ve starověku se objevují mapy známého světa, nejvýznamnějším kartografem byl Klaudios Ptolemaios. Ptolemaiova slavná Geografie se dochovala v několika pozdějších opisech. Když jeden z těchto opisů koncem 13. stol. v Konstantinopoli nalezl byzantský učený mnich Planudes, nechal zhotovit nový doplněný soubor map, který daroval byzantskému císaři. V Evropě ale Ptolemaios zůstal zapomenut, dokud jej pro potřeby mořeplavců znovu neobjevila Kolumbova doba.
Středověká církev obecně považovala antickou kulturu za pohanskou, proto se také k jejím přírodovědným závěrům stavěla mnohdy odmítavě. Antická kultura sice upadala v zapomnění a mnohé památky byly zničeny, ale přesto zejména učenci scholastiky uznávali řeckou filosofii a vědu, např. Aristoteles či Platón platili až do renesanční doby za vážené autority. O kulatosti země proto nebylo pochyb, diskuse se vedly o to, zda-li je Země kulatá spíše jako vejce nebo jako pomeranč či jablko. Mluvit o temném středověku by tedy nebylo nejpřesnější. Neznamená to však, že by se nenašli snaživí naivní mniši, kteří by se nestavěli do opozice.
Jedním z nich byl Kosmas Indikopleustés, kupec z Alexandrie a později mnich Sinajského kláštera ze 6. století, autor díla Christianike topografia. Zde varoval křesťany, aby nepodlehli bludům pohanů, proto odmítal názory o kulaté Zemi, pohybu Země a hvězd ve volném prostoru. Do takových bludů lidé podle Kosmy upadli kvůli stavbě babylonské věže, odkud se rozšířily. Podle svého pochopení Bible předpokládal, že má Země tvar obdélníkové ploché desky. Tu omývá obdélníkový oceán, za nímž žili lidé před Potopou, na severu prý leží hora, kolem níž se otáčí Měsíc, hvězdy i Slunce, když je Slunce za horou, nastane noc. Kosmova snaha o protiváhu Ptolemaiova učení sice nabízela (zdánlivou) shodu s Biblí, ale nezískala si zájem ani podporu.
Představa o nevzdělaných mniších, kteří šíří pověry o ploché Zemi, pochází až z konce 19. století. Tato doba viděla ve vědecko-technickém pokroku zbraň proti „zpátečnické církvi a jejímu tmářství“. Není proto divu, že lékař a nepřítel církve John B. Draper (1877-1882) a zakladatel Cornellovy Univerzity Andrew Dickson White (1832-1918), použili tuto „válečnou lest“, aby rafinovaně nechali zlidovět klamnou představu pro diskreditování církve.
Bible prioritně není vědecká kniha a tak neuvádí, kolik má Země v poloměru… Ale, a to je klíčové, netvrdí také nic, co by dnešní věda mohla vyvrátit jako nepravdivé. Z některých zmínek vidíme, že Bible předpokládá kulatou Zemi už před tisíciletími v době, kdy ostatní národy teprve tvořily své mýty o deskách a želvách (tj. dávno předtím, než první zeměměřiči začali počítat délky stínů a různé úhly…).
Bůh, který stvořil Zemi a všechno na ní, logicky ví, nejen jaký má jeho dílo tvar, ale i řadu dalších skutečností, na něž vědci postupně přicházeli a přicházejí i dnes. Tento Bůh, když svým Duchem vedl lidské pisatele Bible, proto nenechal zapsat do Bible informace, které by byly nepravdivé, i když to pisatelé nemohli ještě dlouho ani tušit, natož ověřit.
Bible není dílem lidí, kteří v dávnověku sbírali lidovou slovesnost a sestavovali své mýty do uceleného psaného cyklu. Rovněž Bible není židovskou obdobou mýtů o Stvoření či o Potopě s nimiž se setkáváme u ostatních národů. Nemluvil bych ani o tom, že se snad pisatelé Bible inspirovali babylonskými předlohami mýtů. To jsou představy liberálů z konce 19. stol., kteří bez hlubšího porozumění Bibli tvořili „logické“ závěry z prostého pozorování podobností.
Mýty (např. o Potopě) tvořili lidé – proto obsahují věcné chyby. Informace brali od předků, kteří o Potopě slyšeli „z první ruky“. Každý národ si je zpracoval po svém – proto obsahují shodné prvky, ale i odlišnosti dané podáním jednotlivých autorů.
Skutečnost, že Bible mluví o Stvoření, Potopě a o dalších tématech, k nimž se věda snaží celá staletí až dodnes kompetentně vyjadřovat, pokládá dvě zásadní otázky: „Kdo je zdrojem informací?“ a „Jaká je jeho věrohodnost?“ Bible nenechává prostor lidové tvořivosti. Jasně učí o tom, že Stvořitelem i původcem informací v Bibli je Hospodin – tj. Ten nejpovolanější. Jako doklad tohoto tvrzení poznáváme fakta (ta v mýtech nejsou), která lidstvo v době sepsání Písma nemohlo vědět a složitými metodami se potvrzují až dnes. Bible nás ujišťuje navíc o Boží 100% pravdomluvnosti. Což nám dává na výběr: buď Bibli přijmout jako pravdivou, nebo ji odmítnout a pokládat Boha za lháře.
Další možnosti odpovědí typu: „Bůh není autorem a lidé si Bibli sepsali sami.“ neodpovídají na to, jak se pisatelé mohli vyhnout všem nepřesnostem a mytologickým představám běžným u jiných národů a odkud brali pravdivé informace.
Závěrem můžeme říci, že Bible „se svou kulatou Zemí“ svědčí o Bohu přímo. Lidé skrze rozum a vědu k těmto poznatkům přicházejí později, oklikou a nepřímo. Jaké z toho plyne poučení?