William A. Hoesch, M. S.
vědecký pracovník v oblasti geologie
Z www.icr.org a časopisu Acts and Facts, roč. 37, č. 2 (únor 2008), str. 14, přeložil M. T. – 04/2008.
„Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi!“ (Kazatel 1:4-7, 10).
Pisatel knihy Kazatel kladl velkou důvěru v pravidelnost přírodních procesů. Stálé střídání lidských generací, opakující se sled východů a západů Slunce, okružní cesty větrů a kontinuita hydrologického cyklu jej vedly k vizi odvěké Země, a k zoufalství, mezi jiným. Aristoteles a Charles Hutton, později oba uniformisté, zvolili stejný přístup; a i oni dospěli k věčné Zemi (a nejspíš i k zoufalství). Bláznivá honička lidstva za vysvětlením veškeré přírody bez odkazu na Boha v úsilí být „vědecký“ není tudíž překvapivá. Ale co už je nad rámec úvah, pokud jde o důvěru, kterou vkládáme v pravidelnosti přírody?
(Charles Hutton (1737-1823), anglický matematik – ač samouk, proslul spisem o stavbě mostů (1772). S Maskalynem konal v letech 1774-76 pozorování a měření na hoře Shehallien v Perthshiru, na jejichž základě byla poprvé stanovena průměrná hustota země. Pozn. př.)
Dvě radikálně odlišná úsilí soupeří dnes o autoritu jako „věda“; obě mají ve velké vážnosti pravidelnost, kterou vidíme v přírodě, ale z rozdílných důvodů. Experimentální vědec, jako třeba chemik, míchá svoje chemikálie za pečlivě kontrolovaných podmínek (v laboratoři), a když může opakovat své výsledky, pak objevil něco o světě zde a nyní. V tomto ohledu je takový přístup bezproblémový. Mají-li být výsledky průkazné, musí taková vědecká úsilí vyloučit možnost jakýchkoli vnějších zásahů do laboratoře (Božských či jiných).
Nyní uvažujme o forenzním vědci (čili zabývajícím se historií). Archeolog zkoumající kruh kamenů, detektiv vyšetřující vraždu, geolog zkoumající horninový výchoz – ti všichni se účastní zcela jiné hry. Jejich cílem je porozumět minulosti na základě toho, co mohou pozorovat v přítomnosti. Zásadní podmínkou pro zjišttění čehokoliv neobvyklého je mít vysokou důvěru v pravidelnost běžné přírody, jak to ilustrují Paleyovy hodinky v divoké přírodě. (1). Popření možného „zásahu“ inteligentního činitele do pozorovaného jevu hned na samém počátku by tedy znamenalo– na rozdíl od experimentální vědy– marnost celého úsilí!
Pro kreačního vědce to, co činí jeho věc tak jistou, je právě jeho důvěra v pravidelnost přírody. Přes všechny paradoxy a záhady, kterým čelíme jako kreacionisté, náš světový názor je mnohem stabilnější než názor evolucionistů, přestože tito se chvástají opakem. Nebojíme se, že náš světonázor svrhne nějaký nový objev; ani nepřijímáme tu bezbřehou extrapolaci uniformních procesů a vztahů do nekonečné minulosti, coby „vědu“. Není to debata o vědě versus náboženství, ale o pravé vědě proti té falešné. Ti, kdo ctí Otce, mají tak činit „v duchu a v pravdě“ (Jan 4:24).
Odkazy
- William Paley (1743-1805), napsal v knize Přirozená teologie svou slavnou analogii s nalezením hodinek v poli a závěrem, že jejich evidentní plán vyžaduje hodináře. Více viz Cs.quaz.wiki