Dinosauří měkké tkáně

V patrném zoufalství se evolucionisté uchylují k železu, aby udrželi při životě představu milionů let

Calvin Smith¹

(Z článku na creation.com, „Dinosaur soft tissue“ přeložil M. T. – 06/2014. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.)

Pozn. redakce: Viz aktualizaci k tomuto článku z října 2023: Krevní sraženiny v kostech dinosaurů

Kostní buňky objevené Schweitzerovou s klasickými znaky jako jsou jádra a pojivové fibrily – z Brachylophosaura starého údajně 80 milionů let! (M. Schweitzer)

Dinosauří měkké tkáně ve fosilních kostech!? Téměř každý přednášející z CMI viděl nedůvěřivé pohledy na tvářích lidí, jak je v roce 2005 zobrazil časopis Science. Na ilustracích je vidět průhledné, rozvětvené pružné krevní cévy a červené krvinky vedle měkkých a pružných vazů z kosti T. rex, staré údajně 68 milionů let. Pozoruhodné objevy paleontoložky Dr Mary Schweitzerové přivedly vědecký svět do varu.

Čas a opět čas

Poté, co byly provedeny ty nejpřísnější testy a křížově ověřena získaná data, připouští dnes mnoho evolucionistů existenci zmíněných dinosauřích měkkých tkání a organických materiálů nejen v jednom či dvou vzorcích, nýbrž ve více než třiceti². Teď tedy musí vysvětlit, jak se mohly mimořádně jemné struktury zachovat po neuvěřitelně dlouhou dobu.

Kromě toho to nejsou jen dinosauří měkké tkáně, nýbrž přítomnost prokazatelných proteinů jako je kolagen, hemoglobin, osteokalcin^{3, 4}, aktin a tubulin, které musí vysvětlit. Jedná se totiž o složité molekuly, které mají neustále tendenci se rozkládat na molekuly jednodušší.

A nejen to, v mnoha případech máme co dělat s těmi nejmenšími podrobnostmi kostní matrix s kostními buňkami (osteocyty), vypadajícími pod mikroskopem nedotčeně a vykazujícími neuvěřitelné podrobnosti. A Schweitzerová dokonce získala zlomky ještě křehčí a složitější molekuly, DNA. Ta byla extrahována z kostních buněk s markery dosvědčujícími její původ do té míry, že jde s největší pravděpodobností opravdu o dinosauří DNA⁵.

Další vědci popsali z dinosauřích kostí rychle se rozkládající uhlík-14 – po milionu let by z něj neměl zůstat ani jediný atom⁶.

Navíc se nejnovější další objevy týkají dinosauřích měkkých tkání ve vzorcích, které jsou (podle evolucionistických předpokladů) o mnoho milionů let starší než byly vzorky, na kterých původní měkké tkáně objevila Dr Schweitzerová roku 2005. Jak říká jeden článek:

„Badatelé analyzovali rovněž další fosilie za účelem zjištění měkkých tkání a zjistili, že jejich přítomnost je zhruba v polovině vzorků pocházejících až z období jury, které trvalo od 145.5 milionu do 199.6 milionu let nazpět…“ ⁷

Obrovský problém pro evoluční model

Věřit, že proteiny mohou přetrvat desítky milionů let, vyžaduje pořádnou dávku víry. Podle zprávy ve vědeckém časopisu The Biochemist platí, že i pokud by byl kolagen uchováván při 0 °C, neočekávala by se doba jeho uchování ani v délce tří miliónů let⁸. Ale taková už je síla evolučního paradigmatu, že mnozí raději věří evidentně nemožnému, než aby přijali nabízející se vysvětlení, že vzorky nejsou tak staré, jak se tvrdí.

Tyto fotografie jsou z pozdějšího (2005) článku M. Schweitzerové, ve kterém se psalo o objevu měkkých tkání, a kromě toho o potvrzení pravosti červených krvinek – viz Stále měkké a pružné. Vlevo: Pružné větvící se struktury v kosti T. rex byly správně určeny jako „krevní cévy“. Měkké tkáně, jako jsou krevní cévy, by tam neměly být, jsou-li kosti staré 65 milionů let. Vpravo: Tyhle mikroskopické struktury se podařilo vytlačit z krevních cév a je vidět, že „vypadají jako buňky“, jak prohlásili vědci. Takže tu má Dr Schweitzerová další volné pole působnosti, a může se ptát, „Jak by mohly tyto buňky vydržet 65 milionů let?“

Článek v National Geographic s názvem „Mnoho fosilií dinosaurů by mohlo obsahovat měkké tkáně“⁹ ukazuje, že vědecká komunita očekává v budoucnosti daleko více nálezů dinosauřích měkkých tkání. Tato fakta jim jsou již několik let trnem v oku, jelikož je neuvěřitelně obtížné vysvětlit to v rámci evolučního časového rámce (milionů let). Není přitom třeba zdůrazňovat, že zapadají nádherně do biblického časového rámce (mladé země); jde totiž téměř jistě o zbytky tvorů, kteří byli pohřbeni během Potopy Genesis, přibližně před 4 400 lety.

Třebaže tato informace nebyla vyloženě skrývána, každopádně se ale nijak široce nepropagovala v muzeích či populárněvědeckých programech – a určitě ne v běžném tisku. Však také nemá většina laiků ani potuchy o přítomnosti dinosauřích měkkých tkání. To sotva může překvapit: nejsou-li horniny a fosilie miliony let staré, evoluční teorie skončila. Jak se dalo očekávat, někteří evolucionisté neztráceli čas tím, že by se snažili překvapivá data zpochybnit. Dr Schweitzerová (sama evolucionistka, třebaže zabarvená fideisticko-teisticky – 10) poznamenala, že se setkala s tím, že jí jeden recenzent řekl, že mu je jedno, co říkají data, že ví, že to, co nalézám, není možné…Odepsala jsem mu a sdělila, ´no dobře, jaká data by Vás tedy přesvědčila?´ A on řekl, ´Žádná´“ ¹¹. (To tedy na vědeckého recenzenta není moc vědecký komentář.)

Jak na to reagovat?

„Biofilm! Je to biofilm!“ Když si nevěděli rady s těmito usvědčujícími důkazy, tvrdili někteří evolucionisté, že krevní cévy, které Dr Schweitzerová našla, jsou prostě biofilmem (produktem působení bakterií v novější době)¹². Vykřikovali to občas během přednášek CMI kritici, a na antikreacionistických blozích a chatech se to objevovalo jako odpověď typu „dej se s tím vycpat“, kdykoli s tím kreacionisté vyrukovali.

Ale i kdyby byly krevní cévy biofilmem, těžko by to mohlo vysvětlit přítomnost proteinů a DNA¹³. V každém případě v posledních letech už jen málokdo argumentuje „biofilmem“, protože sama Schweitzerová dokázala předložit přesvědčivé důkazy o tom, že jde o krevní cévy a nikoli biofilmy ¹⁴.

Nové východisko?

V poslední době nás zaplavují články určené širší veřejnosti, které tvrdí, že Dr Schweitzerová možná našla odpověď. Navrhovala toto řešení už dříve (totiž že železo zřejmě pomohlo zachovat dinosauří měkké tkáně, jednak tím, že pomohlo vytvořit vazbu mezi polyméry a stabilizovat proteiny, jednak svým antioxidačním účinkem)¹⁵. Teď údajně tuto myšlenku vyzkoušela. Zde jsou dva výňatky z jednoho takového článku, které nám pomohou orientovat se v této nové hypotéze:

• „Nový výzkum na Státní univerzitě Severní Karolíny ukazuje, že železo zřejmě hraje roli v uchovávání starých tkání v dinosauřích fosiliích, může však také zabránit jejich detekování.“
• „Nejnovější výzkum Mary Schweitzerové ukazuje, že přítomnost hemoglobinu – molekuly obsahující železo, která dopravuje kyslík v červených krvinkách – může být klíčem jak k uchovávání tak skrývání původních prastarých proteinů ve fosiliích“ ¹⁶.

A tyto postřehy z dalšího článku objasňují situaci dále:

• „Volné radikály ¹⁷ způsobují zauzlování proteinů i buněčných membrán“, řekla Schweitzerová. „V zásadě působí jako formaldehyd.“
• „Formaldehyd samozřejmě tkáň konzervuje. Svým působením aminokyseliny, ze kterých se vytvářejí proteiny, sváže a pospojuje řetězce; to činí tyto proteiny odolnějšími proti rozpadu“ ¹⁸.

Ve svém odborném výkladu Schweitzerová tvrdila:

• „Hemoglobin (HB) zvýšil stabilitu tkáně víc než 200 násobně, ze zhruba 3 dnů na víc než dva roky při pokojové teplotě 25 °C ¹⁹.

Dojem vyvolaný ve veřejnosti

Síla tohoto argumentu je v jeho zdánlivé jednoduchosti. „Náš běžný Honza“ si zřejmě pomyslí toto: „Jo, teď to chápu, železo působí jako konzervant, něco jako formaldehyd, látka, kterou vědci používají ke konzervaci různých věcí. Připomíná mi to ta zvířata zachovaná v nádobkách, která jsem viděl v laboratořích. Takže železo v dinosauří krvi zřejmě uchovalo organický materiál. A vědci vědí, o čem mluví, daleko lépe než já, takže je mi to s těmi dinosauřími měkkými tkáněmi už jasné…“

Je to velmi dobrá strategie. Tím, že tohle vydávají za „odpověď“, možná kreacionisty znejistí a oslabí ráznost jejich argumentů. Odteďka „našeho běžného Honzu“ už nepřekvapí, když mu předloží fakta o dinosauřích měkkých tkáních, nalezených ve fosiliích, protože bude přesvědčen, že evoluční vědci to už vysvětlili. Kreacionisté jsou blázni, myslí-li si, že dinosauři vymřeli teprve nedávno!

Otázky

Podrobíme-li však vysvětlení Schweitzerové jen mírné kritice, rychle se její vysvětlení rozpadne na kusy. Ve svém novém článku probírá experimenty, které jsou, jak se zdá, zcela nereprezentativní co do podmínek, za kterých se tyto dinosauří ostatky skutečně uchovaly. Místo toho popisuje to, co se scvrkává na „nejlepší možný a nejhorší možný scénář“ pro uchovávání měkkých tkání.

„Namočili jednu skupinu (pštrosích) krevních cév do tekutiny bohaté na železo vyrobené z červených krvinek, a druhou skupinu do vody. Krevní cévy ponechané ve vodě se změnily za pár dní v odpornou břečku. Krevní cévy namočené do červených krvinek zůstaly rozeznatelné i poté, co byly ponechány při pokojové teplotě dva roky“ ²⁰.

Po přečtení doplňujícího materiálu v jejím článku se ukazuje, že byl užit čistý hemoglobin, nikoli buňky v rozkladu či materiály, o kterých by se dalo předpokládat, že napodobují stav přítomný ve zvířecí mrtvole. (Krevní cévy namočené do hemoglobinu, který byl připraven v laboratoři, asi sotva představují rozkládající se kosti).

Rovněž bychom se mohli ptát, jak realistický je koncentrovaný výtažek hemoglobinu ve srovnání s reálným světem. Zatímco by tedy nerealisticky koncentrovaný hemoglobin působil snad po určitou dobu jako konzervant, nevyplývá z toho, že přírodní, ředěný hemoglobin, bude působit stejně. Však se také tkáně bohaté na krevní cévy, jako třeba plíce a žábry, často rozkládají velmi rychle. Jedním z neblaze proslulých příkladů jsou v této souvislosti žábry mrtvých žraloků obrovských, které shnijí a odpadnou, takže fosilie nabude pseudoplesiosauřího tvaru ²¹.

A tvrzení, že krevní cévy zůstanou „patrné“ po dva roky, a tudíž mohly přetrvat třicetpětmilionkrát déle, vyžaduje opravdu pořádný skok v uvažování.

Dále je neobhajitelné tvrzení, že by železo mohlo být tak dobrým konzervantem jako formaldehyd, který vytváří přímo kovalentní vazby mezi řetězci proteinů, což je cosi, co železo činit nemůže. Ale i když připustíme, že železo mělo tutéž konzervační schopnost (jen tak v rámci diskuze), na základě čeho bychom měli očekávat, že by formaldehyd mohl uchovat měkké tkáně i jemné podrobnosti buněčných struktur po desítky milionů let? Balzamovači lidských těl obecně zastávají názor, že účelem formaldehydu, který při své práci používají, je pouze zpomalit neoblomný proces rozkladu, nikoli mu zabránit. Panuje všeobecné podezření, že balzamované Leninovo tělo bylo paděláno či časem poopravováno, protože vypadalo „příliš dobře“ po pouhých zhruba 90 letech, po která bylo veřejně vystavováno. I tak však je na jeho novějších snímcích ve srovnání se snímky dřívějšími jasně patrný „špatný stav“.

Je docela dobře možné, že hemoglobin v experimentu provedeném Schweitzerovou „impregnoval“ krevní cévy, takže je nemohly napadnout ani bakterie ani enzymy. Vyžaduje to koncentrovaný roztok impregnační látky (obvykle sůl a kyselé podmínky). Je-li tohle tím pravým vysvětlením, pak by ředěný roztok, nalézající se běžně v tkáních, stejně vůbec nefungoval.

A ani koncentrovaný roztok, který by uchoval příslušný materiál po ony zmíněné dva pozorované roky, by nestačil pro dlouhá údobí. Protože pokud jsou ve hře miliony let, nezáleží vůbec na tom, zda je přítomen enzymatický a bakteriální rozklad. DNA i proteiny se totiž nakonec stejně rozloží na základní chemikálie, zejména působením vody. Evolucionisté to vědí:

Po buněčné smrti začnou enzymy rozkládat vazby mezi nukleotidy tvořícími kostru DNA, a rovněž mikroorganizmy rozklad urychlují. Předpokládá se však, že v dlouhodobé perspektivě jsou reakce s vodou odpovědné za většinu degradovaných vazeb. Podzemní voda je skoro všude, takže by se DNA ve vzorcích pohřbených kostí měla teoreticky rozkládat pravidelným tempem ²².

Neprůstřelný argument?

Dalším problémem je pro Dr Schweitzerovou prostředí, do kterého byl organizmus pohřben. V jednom článku napsala:

„Pokud by byl hemoglobin přítomen v kosti pokryté pískovcem, což by ji udržovalo v suchu a izolaci od mikrobů, je větší pravděpodobnost, že se zachová ²³

Ještě optimističtěji to vyjádřil jiný vědec:

„Rovněž platí, že jsou pohřbeny v pískovci, který je porézní a zřejmě odpuzuje bakterie i reaktivní enzymy, které by jinak kost rozložily“ ²⁴

Avšak právě zmíněná porozita, o které se tvrdí, že něco „odpuzuje“, by tyto kosti za těch mnoho milionů let daleko spíše vystavila penetraci vodou, a tak urychlila rozklad. Ale každopádně, i kdybychom nepředpokládali vystavení kostí vodě, radiaci, bakteriím či útoku enzymů, svědčí měření tempa rozpadu DNA o tom, že DNA by nemohla přežít oněch údajných 65 milionů let od vymření dinosaurů. I když totiž DNA zmrazíme na –5 °C, měla by se zcela rozpadnout na své základní komponenty za méně než 7 milionů let:

„Avšak i za těch nejlepších podmínek pro uchování, při –5 °C, předpovídá náš model, že v „řetězci“ DNA nezůstanou po 6,8 milionech let žádné neporušené vazby (o průměrné délce = 1 bp [párových bází]). To dokládá mimořádnou nepravděpodobnost zachování fragmentu dlouhého celých 174 bp DNA z křídové kosti staré 80-85 miliard let.“²⁵

Myšlenkový experiment

Další cestou, jak objasnit problém zastáncům vysokého stáří země a fosilií, i kdyby jejich „odpuzovací“ argumenty mohly vyřešit problém vody, a i kdyby bylo železo stejně dobré jako formaldehyd, je následující myšlenkový experiment (musí prostě zůstat jen v myšlenkách, vzhledem k praktické bariéře, že ani několik lidských životů by nestačilo na provedení pokusu v praxi).

Vezměte vzorek připravený ke zkoumání v laboratoři, umístěte ho do misky plné formaldehydu (dokonce i za předpokladu naprosté neporušitelnosti těsnosti nádoby atd.), pak ho strčte do jamky vyhloubené v hornině – a jen pro dobré svědomí udržujte okolí permanentně zmrzlé na 0 °C. Vzorek bude přesto podléhat termodynamickému rozkladu svých složitých, křehkých molekul. Atomy i molekuly ve sloučenině jsou neustále v pohybu, dokonce i při tak nízkých teplotách. Kdyby kterýkoli vědec před objevy Schweitzerové prohlásil, že očekává existenci krevních cév, jemných buněčných struktur, DNA i proteinů po 70 milionech let od začátku tohoto zmíněného pokusu, musel by přinejlepším čelit výsměchu, přinejhorším psychiatrickému vyšetření. Kromě dřívějšího (2010) komentáře Schweitzerové existují na jedné videonahrávce její další dobré vědecké důvody:

„Zamyslíte-li se nad tím, pak přece zákony chemie a biologie i všechno ostatní, co o tom víme, nám říká, že by to mělo být pryč, mělo by to být zcela odbouráno“ ²⁶

Takže, co vlastně Dr Schweitzerová prokázala svými aktuálními „železnými“ pozorováními? Ukázala, že železo v červených krvinkách má zřejmě některé vlastnosti, které by mohly docela dobře k uchování měkkých tkání přispět, přinejmenším tehdy, jde-li o umělé koncentrace. To ovšem nejen že neohrozí argumenty biblických kreacionistů, ale je to pro ně přínosné poznání, protože to pomáhá vysvětlit, jak by vůbec takovéto křehké struktury mohly vydržet i tisíce let. Komentovali jsme již dříve její snahy, před tímto nejnovějším pokusem:

„Vlastně je tohle všechno slučitelné s biblickou kreacionistickou perspektivou, do jisté míry. Změřené tempo rozkladu u některých proteinů je kompatibilní se stářím zhruba 4 500 let (od Potopy), nikoli však s mnoha miliony let. Avšak i toto zjištění, totiž že po 4 500 letech vidíme nejen proteiny, nýbrž i buněčné mikrostruktury, je stále čímsi překvapivým, když si pomyslíme, jak snadno je mohou normálně bakterie napadat. Tyto úvahy by mohly pomoci vysvětlit přežívání po tisíce let. Ale zdá se, že pro miliony let je to zcela vyloučené…jelikož mechanizmy uchování, uvedené v našem textu, by nemohly zastavit běžný rozpad působený vodou (hydrolýzou) po dlouhé časové úseky“ ^27,28

Rozhodující faktor?

Nedávné zprávy, navrhující železo jako konzervant, svědčí o tom, že pokud není kočka už úplně z pytle venku, tak z něj alespoň kouká celá její hlava. Informace o tom, že existují záplavy měkkých tkání z tvorů, kteří údajně zemřeli před mnoha miliony let, se vymykají kontrole a pronikají do světa. Evolucionisté vědí, že se musí postavit celému problému s dinosauřími měkkými tkáněmi čelem a jejich reakce jsou zatím zcela nepřesvědčivé.

Snad nejdůležitějším poučením, které si z toho všeho můžeme vzít, je obrovská síla paradigmatu, tj. síla ideologie stavící na milionech let. Férovou vědeckou odpovědí na objevy měkkých tkání by bylo důvěřovat vědeckým zákonům a pozorováním, ze kterých vyplývá rozklad za daleko kratší dobu, než hledat s vážnou tváří odpověď, kterou půjde sloučit s „milióny let“. Avšak vzhledem k dnes rozšířenému světskému náboženství by takové férové jednání mělo ideologický dopad jako atomová hlavice. Toto světské náboženství totiž vyznává, že svět vytvořil sám sebe – a tato víra se bez miliónů let neobejde. Takže zatím pokračuje, tváří v tvář faktům, zoufalé hledání nějakého mechanizmu, který by byl třeba jen zdánlivě přijatelný, aby se toto světské náboženství mohlo zachytit alespoň nějakých stébel.

Odkazy a poznámky

1. Děkuji touto cestou za připomínky několika kolegům, zejména jde o tyto: Dominic Statham, Jonathan Sarfati, a Carl Wieland.
2. Catchpoole, D., Double-decade dinosaur disquiet, Creation 36(1):12–14, 2014; creation.com/dino-disquiet.
3. Další badatelé vypočítali „stáří“ osteokalcinu na 120 miliónů let: Embery G. a šest dalších, Identification of proteinaceous material in the bone of the dinosaur Iguanodon, Connective Tissue Res. 44 Suppl 1:41–6, 2003. V resumé článku se praví: „raná eluční frakce vykazovala imunitní reakci s protilátkou proti osteokalcinu“
4. Sarfati, J., Bone building: perfect protein, J. Creation 18(1):11–12, 2004.
5. Schweitzer, M.H. et al, Molecular analyses of dinosaur osteocytes support the presence of endogenous molecules, Bone, 17 October 2012 | doi:10.1016/j.bone.2012.10.010.
6. Wieland, C., Radiocarbon in dino bones: International conference result censored, creation.com/c14-dinos, 22 January 2013.
7. Pappas, S., Controversial T. Rex soft tissue find finally explained, livescience.com/41537-t-rex-soft-tissue.html, 26 November 2013.
8. Nielsen-Marsh, C., Biomolecules in fossil remains: Multidisciplinary approach to endurance, The Biochemist 24(3):12–14, June 2002; www.biochemist.org/bio/02403/0012/024030012.pdf.
9. Many dino fossils could have soft tissue inside, Oct 28 2010,news.nationalgeographic.com/news/2006/02/0221_060221_dino_tissue_2.html.
10. Catchpoole, D., and Sarfati, J., ‘Schweitzer’s Dangerous Discovery’, creation.com/schweit, 19 July 2006. A fideist is one who believes by ‘blind faith’ regardless of evidence, often disparaging those who seek to use evidence in showing that Christianity is reasonable.
11. Yeoman, B., Schweitzer’s Dangerous Discovery, Discover 27(4):37–41, 77, April 2006.
12. Kaye, T.G. et al., Dinosaurian soft tissues interpreted as bacterial biofilms, PLoS ONE 3(7):e2808, 2008 | doi:10.1371/journal.pone.0002808.
13. Wieland, C., Dinosaur soft tissue and protein—even more confirmation! J. Creation 23(3):10–11, 2009; creation.com/schweit2.
14. Wieland, C., Doubting doubts about the Squishosaur, creation.com/squishosaur-doubts.
15. Schweitzer, Ref. 5.
16. Iron Preserves, Hides Ancient Tissues in Fossilized Remains, NC State University, November 26, 2013, news.ncsu.edu/2013/11/schweitzer-iron.
17. These are atoms, molecules or ions with unpaired outer electrons, which makes them highly chemically reactive.
18. Pappas. Ref. 7.
19. Her technical paper is Schweitzer, M.H. et al., A role for iron and oxygen chemistry in preserving soft tissues, cells and molecules from deep time, Proceedings of the Royal Society, B: Biological Sciences 281(1775):20132741, 27 November 2013 | doi: 10.1098/rspb.2013.2741.
20. Pappas. Ref. 7.
21. Jerlström, P. and Elliot, B., Letting rotting sharks lie: Further evidence that the Zuiyo-maru carcass was a basking shark, not a plesiosaur, J. Creation 13(2):83–87, 1999; creation.com/plesiosaurs2.
22. Kaplan, M., DNA has a 521-year half-life [at 13.1°C]: Genetic material can’t be recovered from dinosaurs—but it lasts longer than thought, Nature News, 10 October 2012, doi:10.1038/nature.2012.11555 (Comment on Allentoft et al. Ref. 25).
23. Iron Preserves, Hides Ancient Tissues in Fossilized Remains, NC State University, November 26, 2013, news.ncsu.edu/releases/schweitzer-iron/
24. Pappas. Ref. 7.
25. Allentoft, M.E. et al., The half-life of DNA in bone: measuring decay kinetics in 158 dated fossils, Proc. Royal Society B 279(1748):4724–4733, 7 December 2012 | doi:10.1098/rspb.2012.1745.
26. Nova Science Now, May 2010, www.cross.tv/21726
27. Compare Sarfati, J., Origin of life: the polymerization problem, J. Creation 12(3):281–284, 1998; creation.com/polymer.
28. Sarfati, J., DNA and bone cells found in dinosaur bone, J. Creation 27(1):10–12, 2013; creation.com/dino-dna.
29. DeMassa, J.M. and Boudreaux, E., Dinosaur peptide preservation and degradation, Creation Research Society Quarterly 51:268–285, 2015.
30. Thomas, B., , a class=“externalUrl“ rel=“nofollow“ href=“https://www.icr.org/article/11137″>Does the toast model explain fossil protein persistence? Acts & Facts (Impact), 48(3) March 2019.