Pokud by byly naše kontinenty staré, už by tu dávno nebyly.
Pavel Akrman
Úvodní foto: Rychle erodující kalifornské útesy v Del Mar, zdroj: Del Mar Times.
S vážně myšleným nápadem, že Země je nesmírně stará, přišel v roce 1785 James Hutton, skotský lékař, který se stal geologem. Domníval se, že procesy viděné v současnosti jsou tytéž jako byly procesy v minulosti, a budou takto fungovat i v budoucnu. Jeho proslulé tvrzení, že „neexistují žádné stopy po počátcích, a žádné vyhlídky na ukončení“, nakonec připravilo cestu pro Darwinovu evoluční teorii.1
Evolucionisté obecně věří, že kontinenty vznikly nejméně před 2,5 miliardami let. Avšak při bližším pohledu zjistíme, že tyto názory jsou zcela neudržitelné. Existuje mnoho geologických procesů, které svědčí proti takovému stáří kontinentů. Jedním z těchto procesů je eroze. Kontinenty nemohou být staré miliardy let, protože by již dávno erodovaly. Nic by z nich nezůstalo.
Obr. 1.: Jane Willenbringová s kladívkem a dlátem vzorkuje podloží pobřežní plošiny v Del Mar.2 (Foto kredit: Travis Clow)
A právě erozi, konkrétně mizení pobřežních útesů, se věnoval tým vědců ze Stanfordské univerzity.2 Tisková zpráva z dubna 2023 říká, že současná naměřená rychlost eroze útesů 5–12 cm za rok v Del Mar v jižní Kalifornii byla za posledních 2 000 let relativně konstantní. Vedoucí studie Jane Willenbringová říká:
„Na skalnatých pobřežích, jaká jsou podél Kalifornie, nelze útes po erozi do oceánu nahradit. Ve skutečnosti to místo, kde byla skála, nahradí vzduch. … V této konkrétní lokalitě byla rychlost eroze útesů stejná po tisíce let, takže bychom neměli očekávat, že se bude snižovat. Pokud něco, pak bychom měli očekávat, že v budoucnu bude vyšší.“
Studijní oblast byla pro metodologii výzkumníků ideální, protože pláž Del Mar má úzkou pobřežní plošinu a skalní podloží, kde se obvykle nacházejí přílivové bazény. Za použití devíti vzorků horninového podloží spoluautoři měřili koncentrace chemického izotopu beryllium-10, který sleduje vystavení terénů kosmickému záření z vesmíru.
Naměřené hodnoty ukázaly, že rychlost eroze pobřeží zůstala za poslední dvě tisíciletí relativně konstantní – přibližně 5–12 cm za rok. Takže za 2 000 let ustoupilo pobřeží v této oblasti o 10 000–24 000 cm (100–240 m).
Naskytla se však otázka, zda tyto údaje platí jen pro Del Mar? Data byla porovnána s rychlostí ústupu útesů z nedávných studií založených na leteckém snímkování. Když Jane Willenbringová díky tomuto výzkumu zjistila, že více než polovina veškerého pobřeží na Zemi eroduje stejně rychle jako v Kalifornii, byla překvapena.
Všimněme si v této souvislosti jedné zajímavé věci – tisková zpráva i ostatní média mluví o dopadech eroze pro budoucnost, ale nikdo nezmiňuje vliv mizení pobřeží za údajné miliony let v minulosti. Je zřejmé, že nemáme svědky z Del Mar před příchodem domorodců do Kalifornie, ale pojďme si trochu pohrát s naměřenými rychlostmi ve vztahu k minulosti.
Tou minimální naměřenou rychlostí, tj. 5 cm za rok, by za milion let kalifornské pobřeží ustoupilo o 50 km. Za 60 milionů let (tedy přibližně v době, kdy měl dopad asteroidu údajně vyhubit dinosaury) by západní pobřeží ustoupilo o 3 000 km – a protože by samozřejmě erodovalo i východní pobřeží, zmizel by v podstatě celý americký kontinent (jeho současná šířka je 5 950 km).
Tedy za použití té minimální sazby uvedené ve studii (5 cm za rok) by před 100 miliony Darwinových let, kdy se na americkém západě měli prohánět obří dinosauři, by celá Severní Amerika už dávno neměla existovat.
Jistě, věřící ve starou Zemi budou nejspíš namítat, že současně probíhaly i další procesy, jako desková tektonika, orogeneze (tvorba pohoří), doba ledová, kolísání hladiny moře a podobně. Nicméně nemůžeme se vyhnout této otázce: Proč tak renomovaný zdroj, jako je Stanfordská univerzita, zcela pominul důsledky svých měření na minulost? Jak mohla pobřeží přežít stovky milionů let? Ještě že máme kalkulačku.
Odkazy
- Hutton, J., Theory of the Earth with Proof and Illustrations. Nature, July 1899
- Stanford University: New approach estimates long-term coastal cliff loss