Nalezena dinosauří tkáň!
Vědce šokoval nový objev – nerozložené zbytky kostní hmoty tyrannosaura. Poprvé můžeme zkoumat měkké tkáně dávno zaniklých organismů! Ohledně extrakce DNA, neřkuli klonování je však většina odborníků skeptická.
Tomáš Petrásek
Převzatý článek (včetně gramatických chyb) z expmag.sweb.cz/Dinosauri%20tkan
Tento článek sem uvádím hlavně z lenosti: proč mám v diskuzi odpovídat na různé jalové otázky povrchních evolucionistů, kteří článek, ke kterému pak diskutují, ani pořádně nepřečtou? Na tyto otázky Vám může zde odpovědět sám Váš kolega, také evolučním myšlením postižený. Srdce se Vám zatetelí, jak si šťouchne do kreacionistů. Ovšem mezi řádky se člověk hodně dozví, a jeho kreační myšlení se naopak upevní!
Pavel Kábrt
Dinosaury známe povětšinou v podobě zkamenělin. Proces fosilizace je komplikovaný a probíhá různými způsoby. Při vlastním procesu zkamenění je kost, pohřbená v sedimentu, postupně napouštěna minerály, až se změní v kámen. Jindy zbytek živočicha kompletně zetlí, a nechá v hornině pouhý dutinu, která je později zalita jinými minerály jako odlitek.
Při obzvláště příznivých okolnostech, např. v jemném bahně nebo při rychlém vysušení těla v poušti, může být zachován i obrys měkkých částí těla a opeření na vrstevní ploše, nebo struktura pokožky v podobě otisku. Otisky kůže a peří dinosaurů byly skutečně nalezeny, a ojediněle dokonce i zachovalé zkameněliny vnitřních orgánů – např. srdce nebo bránice.
Ať tak či onak, původní materiál je kompletně odstraněn a nahrazen kamenem, který vlastně s původním zvířetem nemá mnoho společného. Tak si to vědci alespoň dlouho představovali. Jenže jak to tak bývá, není žádné pravidlo, které by nemělo svoji výjimku – nedávné objevy totiž naznačují fantastickou možnost, že byla objevena nezkamenělá tkáň dinosaura – a navíc ne ledajakého, ale dokonce samotného tyrannosaura rexe.
V severovýchodní Montaně, v oblasti formace Hell Creek, byla objevena 68 miliónů let stará kostra tyrannosaura. Vykopávky měl na starosti tým doktora Johna Hornera, a protože se jednalo o výjimečně dobře zachovalý exemplář, postupovali mimořádně opatrně a práce se protáhla na tři roky.
Místo bylo značně odlehlé, a kosti byly dopravovány do civilizace s pomocí helikoptéry. K senzaci dopomohla jako obvykle náhoda. Nastal problém s obrovskou stehenní kostí, která se do vrtulníku nevešla, a k velké nelibosti vědců se tedy přistoupilo k jejímu zlomení. Jak se však říká, všechno zlé je k něčemu dobré – a tak zlomenou kost využil tým zabývající se chemickým rozborem fosílií k odebrání vzorku z vnitřku kost. A nestačili se divit!
Doktorka Mary Schweitzerová z North Carolina State University dostala tyto vzorky do laboratoře, kde je podrobila důkladnému rozboru. Obvyklým postupem je fosílii ponořit do kyseliny, která většinu minerálů rozpustí. To se stalo i v tomto případě – tím větší však bylo překvapení dotyčné vědkyně, když v kádince nenalezla nic jiného než podivnou „hužvu“!
Při bližším pohledu se ukázalo, že obsahuje něco, co vypadá jako zbytky původní živé tkáně. Některé její složky byly průsvitné, měkké a dokonce pružné. Nalezla vlákna, připomínající cévy, a v nich dokonce i červenohnědé skvrny, připomínající jádra buněk cévní výstelky, nebo dokonce krvinek (dinosauří červené krvinky měly na rozdíl od savčích jádro, podobně jako krvinky ptáků a plazů). Obsah cév se dokonce nechal vymačkávat ven. Nalezly se i útvary podobné osteocytům – buňkám, které syntetizují kostní hmotu.
Šokovaná Schweitzerová zopakovala celou proceduru sedmnáctkrát, a výsledkem bylo vždy totéž. Opatřila si tedy kost soudobého pštrosa, zvířete, které je tyrannosaurovi z dnešní fauny asi nejbližší, a provedla s ní totéž – objevily se cévy, jejichž struktura se navlas podobala domnělým cévám starým 68 miliónů let.
Proteiny a jiné měkké tkáně se zpravidla nezachovávají déle než 100 000 let – tady však šlo o materiál 700x starší! Jak by mohlo dojít k zachování měkké tkáně, která se obvykle „obrátí v prach“ bezprostředně po smrti živočicha?
Snad za to bylo zásluhou samotného tyrannosaura – tak těžké zvíře mělo mimořádně pevné a hutné kosti, což je mimochodem i důvod, proč se ostatky právě tohoto tvora nacházejí relativně často a jsou tak dobře zachovány. V případě dotyčného exempláře se zdá, že voda, nesoucí sebou minerály, se v průběhu fosilizace nedostala skrz hutnou kostní tkáň až do středu kosti, kde zůstala dutina obklopená původní hmotou.
„Má stále místa, kde nejsou druhotné minerály, není o nic hustší než moderní kost, je to kost víc než co jiného,“ prohlásila Mary Schweitzerová o unikátním stupni zachování svého nálezu.
Ještě větší bomba je, že tutéž proceduru se s podobným výsledkem podařilo zopakovat i u jiných dinosaurů – dvou dalších tyrannosaurů a jednoho 80 miliónů let starého hadrosaura.
Proč dosud nikdo neobjevil skutečnost, že zkameněliny jsou něco víc než hromada kamení? Jednoduše proto, že na nich dosud nikdo „maso“ nehledal. A i kdyby, kdo by kvůli takovému výzkumu navrtával nebo lámal vzácné exponáty? Malý úložný prostor helikoptéry tak pomohl zbourat dlouholeté teorie, které se ukázaly být pouhými předsudky!
Mnozí vědci byli skeptičtí. Samozřejmě že právem. Mimořádná tvrzení však potřebují mimořádné důkazy, a právě toto tvrzení bezesporu mimořádné bylo. Bylo nutné prokázat, že materiál pochází skutečně z dinosaura, a nedostal se do kosti druhotně, což nebylo zprvu jisté, a také nakolik odpovídá původní tkáni.
Dr. Matthew Collins z univerzity v Yorku pokládal „tkáň“ za produkt molekulární fosilizace, při níž došlo k reakci odolných molekul s proteiny a sacharidy, a vzniku odolného lipidického polymeru, který zachoval strukturu, ale nikoli původní sloučeniny.
Další analýzy však ukázaly, že skeptici se v tomto případě mýlili.
Okolní hornina a fosilie rostlin v sobě žádné měkké tkáně neobsahovaly – bylo to něco typického pro nitro dinosauří kosti. A analýza proteinových molekul dokazovala, že jejich zdroj je velice starý.
Nastalo pátrání po původních proteinech. Dr. Schweitzerová si zvolila hemoglobin, testy dopadly úspěšně. Spektroskopické a analytické postupy, stejně jako magnetická rezonance ukazovaly přítomnost hemu – základní skupiny atomů, která je v hemoglobinu zodpovědná za přenos kyslíku.
I to ponechávalo volné pole skeptikům, kteří si mysleli, že proteiny budou z velké části poškozené a pro další výzkum bezcenné.
Rozhodla se proto pro další test – injikovala vzorky dávné tkáně krysám, aby si vytvořily protilátky proti tyrannosauřímu hemoglobinu. Imunitní systém moderního potkana neselhal a protilátky vyprodukoval. To samo dokázalo, že fragmenty molekul byly dostatečně velké, aby byly bílými krvinkami rozpoznány.
Významné bylo, že tyto protilátky se vázaly i na hemoglobin z moderních zdrojů – to, co vyvolalo imunitní odpověď, muselo být velice podobné dnešnímu hemoglobinu, to znamená alespoň z části relativně dobře zachovalé.
Na dinosauří tkáně se vázaly i protilátky proti kolagenu – dalšímu proteinu, který je v kostech běžný. Zdá se tedy, že fantastický nález je přesně tím, na co vypadal hned od začátku – neuvěřitelně zachovalým kusem dinosauří měkké tkáně, tedy něčeho, co se ještě nedávno zdálo naprosto nedosažitelné.
Schweitzerová se domnívá, že by výzkum dinosauřích tkání mohl vést k lepšímu pochopení dinosauří taxonomie – tedy jejich vývojových vztahů a příbuzenství s ptáky, určit, jakého pohlaví a věku bylo konkrétní zvíře a čím se během svého života živilo.
Samozřejmě se hned naskytla fantastická možnost objevu dinosauří DNA – přesně tak, jako ve slavném Jurském parku. Dosavadní pátrání však bylo neúspěšné.
DNA je bohužel mnohem křehčí než proteiny, obvykle i za ideálních podmínek nepřetrvá déle než několik tisíc let. Nepodařilo se ji extrahovat dokonce ani z perfektně zachovaných mamutů a muzejních preparátů vakovlka. (Na druhou stranu byla DNA úspěšně extrahována z kostí neandrtálce.) I kdyby se objev dinosauří deoxyribonukleové kyseliny přeci jen podařil, jednalo by se o nepatrné fragmenty, které by ke klonování dinosaura zdaleka nestačily. Jako by toho nebylo málo, ze samotné DNA zatím klonovat neumíme – v případě Dolly a dalších zvířat byla použita celá buněčná jádra, která byla injikována do rovněž živých buněk totožného živočišného druhu. Navíc potřebujeme náhradní matku, popř. náhradní vejce, do něhož by bylo embryo uloženo, a i to nám v případě dinosaurů schází. Takže takovému postupu brání celá série překážek, a jistě ještě mnohé další zádrhele, o nichž zatím ani nevíme.
I přesto by objev byť zlomkovité DNA znamenal cennou pomůcku pro určení vývojových vztahů vymřelých a dnešních organismů.
Je tedy klonování dinosaurů nemožné? Většina vědců soudí že ano. Ovšem to se donedávna soudilo i o nálezu dinosauří tkáně – možná, že za pár desítek let bude všechno úplně jinak.
Zpráva o nálezu vyšla v březnovém čísle prestižního časopisu Science, a vyvolala nemalý ohlas i mezi veřejností, zejména mezi zastánci vybudování Jurského parku. Válečnou sekyru ovšem vykopali i kreacionisté – tedy lidé, kteří jsou přesvědčeni, že Země byla stvořena božským zásahem během šesti dnů přibližně 5000 let před naším letopočtem. Kreacionistická klika je v USA velice vlivná a početná.
Co těmto aktivistům chybí na důkazech, to vynahrazují skálopevnou vírou a neobyčejnou pílí. Při hledání na Internetu je téměř polovina odkazů ze stránek blízkých právě k těmto zdrojům! Považují objev za důkaz, že dinosauři nežili vůbec tak dávno, jak vědci tvrdí, ale že byli zahubeni Potopou, a vzhledem k nedávnému datu této události je nález měkké tkáně snadno pochopitelný. Nechci zde s tímto názorem dlouze a marně polemizovat – pouze mám dojem, že i kdyby se prokázalo, že dotyčný tyrannosaurus pošel na daném místě předevčírem, nijak to nevyvrací evoluční teorii a už vůbec to nedokazuje nadpřirozený zásah.
Byl však Schweitzerové tyrannosaurus skutečně prvním nálezem dinosauří tkáně?
Rozhodně nebyla zcela první, kdo se o podobnou senzaci pokoušel. Hodně pozornosti se v minulosti zaměřilo na nálezy z Aljašky, z lokality North Slope v povodí řeky Colville. Tyto kosti jsou relativně lehké a tudíž od začátku vzbuzovaly zvědavost – nemohlo zdejší chladné klima napomoci jejich zachování? Bohužel, zdá se, že lehkost ještě neznamená zachování, a dosud nebylo v místních fosíliích nalezeno nic jiného než minerály. To nemusí nic znamenat – v minerálech mohly zůstat inkluze obsahující původní hmotu. A tak se na definitivní verdikt teprve čeká.
A co jantar, který zpopularizovali Crichton a Spielberg jako prostředek vzkříšení dinosaurů? Některé nálezy jsou natolik zachovalé, že jsou zde patrná buněčná jádra nebo dokonce mitochondrie. Údajně se podařilo extrahovat DNA z 25 miliónů let starého termita. Manželé Poinarovi, kteří mimochodem inspirovali napsání Jurského parku, podle vlastního tvrzení získali DNA z 125 miliónů let starého brouka.
Bohužel, tato tvrzení jsou značně kontroverzní – použité postupy jsou velice náchylné k falešným poplachům způsobeným kontaminací dnešní DNA, a samozřejmě i zde je možnost úmyslného podvrhu za účelem získání publicity. Mnoho jiných pokusů skončilo naprosto neúspěšně, takže pokud v jantaru vůbec nějaká DNA zůstala, není zdaleka zachovaná ve všech vzorcích a s největší pravděpodobností je značně nekompletní.
Ze vzorků kostí lambeosaura (druh hadrosaura) a pachyrhinosaura (rohatý dinosaurus), popřípadě dokonce seismosaura (jeden z největších dinosaurů vůbec) byl údajně izolován, popř. imunologicky zjištěn protein osteokalcin, který se podílí na metabolismu kostní hmoty (tento objev je však zmiňován jen některými zdroji, takže si nejsem jist, nakolik je potvrzen). Později byl objeven např. i v kostech neandrtálců. V tomto smyslu tedy Schweitzerová a její tým nebyli zcela první. Je však rozdíl mezi nálezem ojedinělého proteinu a celé zachovale tkáně!
Jak to tedy vypadá, v pravěkých zkamenělinách se přeci jen čas od času objeví kousek něčeho šťavnatějšího. V budoucnu to může přinést mnoho nečekaných fakt ohledně biologie dinosaurů a mnoha dalších vymřelých živočichů, a snad i prokázat jejich vývojové vztahy nebo jejich příbuznost k dnešním zvířatům. Jurský park asi jen tak nevybudujeme, to ovšem neznamená, že se nás nečeká mnoho vzrušujících a snad i šokujících zjištění.