James J. S. Johnson, J. D., Jeffrey Tomkins, Ph. D. a Brian Thomas, M. S.*
(Přeložil M. T. z časopisu Acts & Facts, roč. 38, č. 10 – říjen 2009, str. 4 – 6, článek „Dinosaur DNA Research: Is the tale wagging the evidence?“ – www.icr.org a z www.icr.org/i/pdf přeloženo 12/2009)
Dinosauři jsou oblíbeným námětem studia, ať už ve fantaziích běžné populace či ve vědeckém bádání. Vědecká obec má však svoje nečisté obchodní tajemství, pokud jde o způsob, jakým zachází s výsledky výzkumů. Když se totiž dinosauří DNA nepodobá „DNA drůbeže“ (nebo krokodýlů), bude s největší pravděpodobností odmítnuta jako „nespolehlivá“ ještě předtím, než dojde ke zveřejnění takových výsledků – a tím se to spolehlivě utají před veřejností.
Proč tomu tak asi je? Prostě proto, že se evolucionističtí vědci zaměřují pouze na zveřejňování takových dat o dinosaurech, která se hodí do jejich naturalistických pohádek o jejich původu. Navzdory ohromujícím objevům měkkých tkání v dinosauřích kostech (1) evoluční dogmata neustále ovládají výsledky výzkumu dinosauří DNA (i další výzkumy jejich „pojivových tkání“).
Dinosauří DNA
Článek uveřejněný v časopisu Science roku 1993 dokládá, jak a proč je zkoumání dinosauřích kostí vytrvale cenzurováno. Ve stati „Dinosauří DNA: Pátrání po ní a reklamní švindly“ od Virginie Morellové se píše, že „několik skupin vědců závodí o to, kdo získá jako první z dinosauřích kostí příslušnou DNA; ostatní badatelé však namítají, že jejich snahy jen odvádějí pozornost od seriózní vědecké práce s dávnou DNA.“
Zmíněný článek shromáždil fakta o tehdejších nejnovějších nálezech čerstvých dinosauřích tkání:
Mary Schweitzerová, postgraduální posluchačka biologie v Muzeu Skalistých hor při Univerzitě státu Montana, zkoumala tenký řez kosti Tyranosaurus rex…, když si povšimla řady nezvyklých struktur. Jako jakési karyotropní kuličky prostupovaly ve vláknech kostí podobné červeným krvinkám v cévách. Jenže krvinky v dinosauřích kostech měly přece zmizet už před dávnými věky. „Naskakovala mi z toho husí kůže“, vzpomíná Schweitzerová. „Bylo to přesně to samé, jako dívat se na řez moderní kosti. Samozřejmě že jsem tomu nemohla věřit. Řekla jsem laborantovi: ‚Ty kosti jsou přece 65 miliónů let staré. Jak by mohly krvinky přežít takovou dobu?‘“ (2)
Proč se Schweitzerová, očitá svědkyně zkoumající vnitřek kosti T. rex pod mikroskopem, bála uvěřit tomu, co viděla na vlastní oči? Není snad empirická věda právě jen a jen o pozorování? A navíc, jak dokladuje Morellová, „Schweitzerové se již tehdy podařilo extrahovat z kosti molekulu, která byla zřejmě dinosauří DNA.“
Pojivová tkáň se však časem kazí a rozpadá do té míry, že její DNA by vůbec neměla přežít, i kdyby tento tvor žil před pouhými 50 000 lety (3). Existence DNA staré 65 miliónů let je z hlediska biochemie zcela nemyslitelná. Jinými slovy, evolucionistická pohádka o staré Zemi je v křiklavém rozporu s fakty o čerstvých dinosauřích kostech. Jak trapné pro akademickou elitu! Tahle skutečnost může být příčinou toho, proč hromadné sdělovací prostředky většinou nevysílají nic o pokračujících objevech měkkých tkání dinosaurů.
Cenzura výzkumu
Evolucionistická „obrana před škůdci“ se projevuje „zastrašující“ (tj. vnucenou) cenzurou výzkumu se závažnými důsledky pro ty, kdo se „vzpírají systému“. Vezměte si Pracovní postup zobrazený v našem článku níže a popisující proces extrahování dinosauří DNA. Všimněte si kroku 7 a zejména kroku 8. Proč musí být vědecké výsledky zamítnuty, nepřipomíná-li extrahovaná DNA ptačí či krokodýlí DNA? Odpověď zní: Evolucionisté jsou bdělí a na stráži u bran svého evolučního hradu.
Aby se ujistila, že uvolnila tu správnou molekulu, srovnává Schweitzerová extrahované sekvence DNA se sekvencemi mnoha set žijících organismů. Ukáže-li se například, že se sekvence podobá známému genu plísní, ví, že příslušný vzorek byl kontaminován.
Takhle tedy lovci DNA zjistí, že se zmýlili. Jak ale poznají, že jsou na správné stopě, budeme-li předpokládat, že tu žádní živí dinosauři nejsou, a tudíž neexistuje po ruce žádná jejich ani podobná DNA, se kterou by nalezené vzorky mohli porovnat? Oni se prostě spoléhají na paleontologickou teorii, která tvrdí (podle většiny badatelů), že dinosauři a krokodýli vyšli ze společné skupiny a že jedinými žijícími potomky dinosaurů jsou ptáci. Proto se vědci pídí po DNA, jež je podobná, nikoli však stejná, jako DNA zmíněných skupin organismů (4).
Jinými slovy, povoluje se jedině takový výzkum DNA, jehož výsledkem jsou sekvence dinosauří DNA podobné sekvencím ptačím a krokodýlím. Jak vidíme na diagramu Pracovního postupu, všechny ostatní výsledky jsou považovány za zavrženíhodné anomálie, jako by v těchto případech šlo o známé kontaminanty jako třeba geny plísní. Takový přístup není empirickým výzkumem založeným na pozorování; zde jde výzkum, který je veden diktátem spekulace, hypotézy a censury – tedy „falešné vědy“. (5).
(Poz. editora: V Novém zákoně čteme varování, které apoštol Pavel dává svému učedníku Timoteovi: „…vyhýbej se světským prázdným řečem a nepřátelství falešně nazývané vědy.“ – 1.Tim 6:20)
Vysvětlivky k diagramu:
- PCR – angl. zkr. pro polymerázovou řetězovou reakci (polymerase chain reaction). Jde o jednu z metod molekulární biologie, která umožňuje mnohonásobné zmnožení určitého úseku DNA i z jejího nepatrného množství (v podstatě z jediné molekuly). (pozn. překl.)
- Primer – je řetězec nukleové kyseliny RNA, skládá se z několika bazí a funguje jako počáteční místo replikace jaderné DNA.
Vynucené falšování důkazů
Tento účelový způsob svévolného zatajování nehodících se dat o DNA z nefosilizovaných dinosauřích kostí (dat označených v našem diagramu jako „Anomálie“ – „nesprávná DNA“) předpokládá jednání, které advokáti či soudci ve své praxi nazývají „zastrašujícím“ nátlakem a „falšováním důkazů“ – včetně zatajování (a eventuálního ničení) nepohodlných informací proto, aby bylo protivníkovi zabráněno využít je při procesu.
Kdykoli se někdo snaží zatajit nějaké důkazy, napadá nás okamžitě otázka, proč tak činí. Intuitivně si odpovíme, že dotyčný člověk nechce, aby daná fakta odhalila určité informace. Setkáme-li se tedy s falšováním důkazů, je nám jasné, že by tyto informace oslabily či zdiskreditovaly argumentaci či podkopaly teorii toho, kdo tak jedná. Tohle konstatování je tak jednoznačné a právně silné, že soudy je označují za neoprávněnou dedukci. Jinými slovy, zatají-li takto někdo fakta, zákon předpokládá, že zatajené skutečnosti by byly poškodily jeho argumentaci. Pachatel je pak povinen prokázat, že se věci mají jinak (6).
Pravidlo podobné předešlému…zní, že úmyslné zfalšování či zničení důležitých důkazů v určité kauze vede k předpokladu, že jsou tyto důkazy pro pachatele nepříznivé…Úmyslné zničení důkazů vede k domněnce, že zničené materiály nejsou pro pachatele akceptovatelné (7).
Ze všeho, co jsme zde uvedli, plyne, že právní jurisdikce má jasno v tom, proč se v procesech falšují důkazy – svědčí to prostě o snaze zatajovat či jinak potlačovat pravdu, aby dotyčná strana příslušný proces vyhrála. V této souvislosti nás napadá jméno Arthura Andersena a jeho auditorské firmy, která skartací dokumentů v případu Enron zmařila vyšetřování vedené americkou Komisí pro cenné papíry.
Drž se zaběhnutých názorů: nebo bude zle!
V potlačovaném a utajovaném výzkumu dinosauří DNA, který je součástí sice tutlaných, avšak nezvratných objevů dinosauřích měkkých tkání, vyvstávají s plnou naléhavostí právě fakta o ničení důkazů. Proč tomu tak je? Prostě jak současné spory o dinosauří DNA, tak i současné diskuze o dinosauřích „pojivových tkáních“ znovu vynesly na přetřes otázku: žili dinosauři opravdu před mnoha miliony let, nebo žili nedávno, na Zemi obývané lidmi, potomky Adama a Evy? (9)
Jak se lidé mohou vůbec dozvědět o tom, jak se věci doopravdy mají, ohledně sekvencí DNA dinosaurů, nezveřejní-li vědci k veřejné diskuzi necenzurovaná data o dinosauřích kostech? A jak by mohla být vůbec taková data zveřejněna, když jsou všechny „skandální“ výsledky těchto výzkumů běžně označovány za nesprávné (anomální) prostě jen proto, že „se nepodobají těm drůbežím“? Jednou z cest, jak v této věci získat spolehlivější data, by bylo opakovat výzkum DNA ve více laboratořích, až by se dospělo k souhlasným závěrům.
Podobný přístup byl vlastně už uplatněn roku 1994. Vítězi v soutěži o sekvenování dinosauří DNA se stali Scott Woodward a jeho spolupracovníci, kteří zveřejnili výsledky své práce v časopisu Science (10). Extrahovali tenkrát DNA z relativně dobře zachované dinosauří kosti. Za své vítězství však nedostali žádnou odměnu. Sekvence, kterou objevili, se totiž nepodobala ani ptačí ani plazí, ale jevila se jako naprosto unikátní.
Zmínění badatelé se rozhodli, že nebudou postupovat tak, jak uvádí výše diagram Pracovního postupu z roku 1993 – taková procedura by je totiž „navedla k závěru“, že to, co objevili, byla nepřijatelná „anomálie“, nesprávná DNA. Jelikož pak tahle DNA z roku 1994 nemohla projít interpretačním filtrem evolucionistů, byli tito vědci stále na indexu. Přestože jejich výsledky nebyly nikdy vědecky zpochybněny, objevovaly se nadále pouze v redakčních úvodnících a novinářských zprávách. A důsledkem pobouření vědecké komunity pak byla skutečnost, že se jejich sekvence dinosauří DNA nikdy nestala stálou součástí žádné veřejné databáze. A právě od chvíle, kdy byli naši vědci akademickou obcí takhle veřejně pranýřováni, se vlastně žádný další badatel nepokusil zveřejnit jakoukoli zprávu o svých objevech na poli dinosauří DNA, neboť si byli podobní případní odvážlivci dobře vědomi toho, že by od akademiků dostali jen pořádnou „studenou sprchu“.
Zajímavé je i to, že ani Schweitzerová nikdy nezveřejnila žádné výsledky svého údajného zkoumání dinosauří DNA z jejich měkkých tkání, ačkoli jinak publikovala své zprávy o analýzách různých tkání a nedávno dokonce i data o bílkovinné sekvenci. Zatímco tkáňové analýzy prováděné (a publikované) v uplynulém desetiletí prakticky nelze zpochybnit, dostala se tahle nedávno publikovaná sekvence dinosauří bílkoviny z Tyranosaurus rex do ostré palby kritiků a data z tohoto výzkumu byla do krajnosti zpochybňována kolegy-vědci (peer-review) pro své údajné zmanipulování za účelem demonstrace blízké příbuznosti s bílkovinami drůbeže a pštrosů (11). Stalo se to v důsledku „paleontologické teorie a protokolu“ z roku 1993?
Závěr
Restriktivní přístup ke zkoumání dávné DNA zakotvený ve zmíněném protokolu z roku 1993 je produktem dogmatické evoluční teorie. Výsledky z roku 1994 však vystavují tohle dogma testu a zpochybňují, zda opravdu:
1. Dávná DNA, o níž se ví, že byla a je nestabilní, byla extrahována z kosti „staré 80 milionů let“.
2. Takto získaná sekvence, ačkoli na ní byly patrné známky rozkladu, potvrzuje evoluční vztah dinosaurů a ptáků, když se v žádném případě nepodobala sekvenci ptačí, o nic víc než sekvenci savčí.
Nátlak vyvíjený evolucionistickou vědeckou komunitou za účelem potlačování svobodného bádání i zveřejňování jeho výsledků odradil všechny další nadšence od případného publikování takových závěrů z výzkumu dinosauří DNA, které by nebyly v souladu se zmíněným diktátem evolucionistů. Takováto autocenzura „zmrazuje“ další empirický výzkum a brání informovat veřejnost o objevovaných sekvencích DNA. To vše má jediný cíl: předejít vědeckému nezávislému ověřování, zda široce rozšířený a propagovaný evoluční příběh o tom, jak se atomy samovolně staly lidmi, je pravdivý.
Kde jsou skuteční vědci na poli výzkumu dinosauří DNA, kteří se odmítnou plazit před bodyguardy evoluce?
Odkazy
1. Thomas, B. 2009. Dinosaur Soft Tissue Issue Is Here to Stay. Acts & Facts. 38 (9): 18.
2. Morell, V. 1993. Dino DNA: The Hunt and the Hype. Science. 261 (5118): 160.
3. Ibid, 161. (This illustrates the thermodynamic maxim „as time increases, chemistry wins over biology.”)
4. Difficulties With Dinosaur DNA, ibid, 161.
5. 1 Timothy 6:20.
6. See Wal-Mart Stores, Inc. v. Johnson, 106 S.W.3d 718, 46 Tex. Supr. Ct. J. 685 (Tex. 2003) (summarizing Texas jurisprudence regarding spoliation of evidence), citing Armory v. Delamirie, 1 Strange 505, 93 Engl. Rep. 664 (K.B. 1722) (illustrating how spoliation of evidence, as a legal problem, predates the USA’s existence).
7. Quoting H.E. Butt Grocery Co. v. Bruner, 530 S.W.2d 340, 344 (Tex. Civ. App. – Waco, 1975, writ dismissed by agr’t), citing McCormick & Ray, TEXAS EVIDENCE (2nd ed.), Volume I, § 103, pages 141-142.
8. See, e.g., In re Enron Corporation Securities, Derivative & „ERISA“ Litigation, 2003 WL 25508889 (S.D. Tex. 2003) (discussing how Arthur Andersen accountants committed spoliation of evidence by shredding Enron documents to hinder the SEC’s investigation of Enron, etc.).
9. There are indications that dinosaurs have lived within the last few thousands, and maybe even hundreds, of years. See Cooper, B. 1995. After the Flood. Chichester, UK: New Wine Press, 130-161, which documents and discusses historical records of human encounters with strange creatures during various centuries after Christ, involving detailed descriptions of wild animals that today would be called dinosaurs.
10. Woodward, S. R., N. J. Weyand and M. Bunnell. 1994. DNA Sequence from Cretaceous Period Bone Fragments. Science. 266 (5188): 1229-1232.
11. For more details, see Tomkins, J. 2009. Dinosaur Protein Sequences and the Dino-to-Bird Model. Acts & Facts. 38 (10): 12-14.
*O autorech
Dr. Johnson je zvláštním poradcem v ICR. Dr. Tomkins, který spolupracuje na výzkumu ICR, pracoval jako akademický pracovník ve výzkumu genetiky a genomiky po více jak 18 let, z nichž 12 let věnoval klonování a sekvenování DNA ze široké oblasti rostlin, zvířat a mikrobů. Pan Thomas je vědeckým publikačním pracovníkem v Institutu pro výzkum stvoření (ICR).