D. Russell Humphreys, PhD.
(Z Creation Matters, roč. 9, č. 6, listopad – prosinec 2004, str. 1-2, přeložil M. T. – 01/2008)
Jeden kreacionista se mě zeptal, jak by ovlivnila základní hypotéza projektu RATE1 (totiž zrychlování jaderného rozpadu) moderní „izochronní“ metody jaderného datování. Začal s předpokladem, že:
„Vzorky vykazují totéž stáří, použijeme-li mnohonásobné izochronní datovací metody.“
Jenže velmi často tomu tak není! A dodal,
„Předpokládám, že všechny systémy vykazují dobré izochrony““
To však není pravda! Mnoho izochronů je „dobrých“ v tom smyslu, že jsou to hezké rovné čáry s malým rozptylem. Ale jsou „špatné“ pro uniformisty v tom, že pro jediný vzorek horniny jsou směrnice čar (a tedy stáří) obvykle různé až dvojnásobně, v závislosti na použitém izotopu.
Zamysleme se nad izochronní metodou nejodolnější vůči mezerám (výjimkám), metodou „minerálních“ izochron v jediném vzorku horniny. Některé nerosty v hornině mají například více draslíku, a tedy více 40K než nerosty jiné. Takže jak postupuje rozpad, nerosty s vysokým obsahem draslíku získávají více dceřinného prvku 40K, 40Ar, než nerosty s nízkým obsahem draslíku.
Obrázek 1: Izochronní datovací metoda nerostů. Další rozpad posouvá horní čáru dále proti směru hodinových ručiček. (1, 2, 3, 4 = nerosty; Osa Y: dceřinný izotop, 40Ar/36Ar.)
Na tomto obrázku je svisle vyneseno množství 40Ar (příbuzného s 36Ar, „nepravým“ izotopem nezískaným radioaktivním rozpadem) ve čtyřech různých nerostech (číslovaných 1 až 4) v jediném vzorku horniny. Vodorovně je vyneseno množství 40K (příbuzného s týmž nepravým izotopem) v těchže nerostech. Výsledná křivka by měla postupovat proti směru hodinových ručiček směrem ke svislé souřadnici (Y) tak, jak pokračuje rozpad.
Kniha Steva Austina o Grand Canyonu2 vysvětluje tyhle věci velmi jasně. Navzdory názvu „izochrona“ (stejný čas) je směrnice křivky (tj. velikost jejího úhlu od základny – Time = čas) závislá na množství rozpadu, ke kterému dojde, ne na času per se. Například došlo-li v hornině k rozpadu v hodnotě 500 miliónů let (v dnešních rychlostech), výsledná izochrona by vypadala stejně bez ohledu na to, zda ono množství rozpadu proběhlo za rok (např. rok potopy z Geneze) či za mnohem delší čas. Takže se zrychlováním jaderného rozpadu bychom očekávali „hezké“ rovné izochrony vykazující spoustu rozpadu K – Ar, které často skutečně nalézáme.
Nyní stanovme u téže horniny izochronu nerostů řady rubidium – stroncium. Pak opakujme tento proces pro samarium – neodym a pár dalších sad izotopů. Dostaneme sadu izochronních čar (křivek).
Obrázek 2: Rozdílná stáří ze čtyř typů izochron pro diabasovou žílu v Bass Rapids, Grand Canyon, Arizona. Svisle: věk (milióny let); 40K beta = draslík; 238 U alfa = uran; 87Rb beta = rubidium; 147 Sm alfa = samarium.
Vykáží-li všechny izotopy tentýž faktor zrychlení (řekněme epizodu 500 miliónů „radiometrických let“ za reálný rok), pak by měly všechny izochrony z jediné horniny mít tutéž směrnici křivek (sklon čar), a tedy vykazovat totéž stáří.
Ale Steve Austin a Andrew Snelling ukázali, že směrnice (sklony čar) jsou obvykle zcela rozdílné. Stáří různých izochron nerostů z jediné horniny se v zásadě liší až dvojnásobně.
A co více, zdá se, že tu máme co dělat s jakousi trvalou „hierarchickou stupnicí“ ve stářích. Rozpady alfa dávají vyšší stáří než rozpady beta. Delší poločasy dávají vyšší stáří než poločasy kratší. Obrázek 2 ukazuje jednu takovou sadu výsledků z jediné formace v Grand Canyonu. Detaily najdete v několika odstavcích nad závěrem článku obou vědců v ICC O3 (Pátá mezinárodní konference o kreacionismu).3
Rozdíl izochron z jediné horniny by bylo to, co bychom očekávali, kdyby byly násobky zrychlení jaderného rozpadu různé pro každý izotop. „Hierarchická stupnice“ naznačuje stálost mezi typy rozpadu a velikostí poločasů. Toto jsou velmi důležité klíče pro kreacionistické jaderné teoretiky4 k poznání toho, jak to Bůh udělal.
Považuji tato data, a také mnoho jiných podobných dat, za jasné důkazy toho, že různé izotopy se rozpadaly výrazně rozdílnými rychlostmi než se tomu děje nyní. Izochrony jsou teď našimi přáteli!
Odkazy
- Vardiman, L. et al. 2003. Radioisotopes and the age of the earth. InProceedings of the Fifth International Conference on Creationism (ICC03), edited by R.L. Ivey, Jr. Creation Science Fellowship, Pittsburgh, pp. 337-348. Information on this article’s Fig. 1 is on pp. 342-343. Archived at: www.icr.org/research/icc03/pdf/RATE_ICC_Vardiman.pdf
- Austin, S.A. 1994. Are Grand Canyon rocks one billion years old? InGrand Canyon: Monument to Catastrophe, edited by S.A. Austin, Institute for Creation Research, Santee, CA,pp. 111-131. See especially his Fig. 6.3 on p. 116.
- Snelling, A.A., S.A. Austin, and W.A. Hoesch. 2003. Radioisotopes in the Diabase Sill (upper Precambrian) at Bass Rapids, Grand Canyon, Arizona: An application and test of the isochron dating method. In ICC03, pp. 269-284. Archived at: www.icr.org/research/icc03/pdf/ICCBassRapidsSill_2-%20AAS_SA_and_WH.pdf
- Chaffin, E.F. 2003. Accelerated decay: theoretical models. In ICC03, pp. 3-15. Archived at:www.icr.org/research/icc03/pdf/RATE_ICC_Chaffin.pdf