D. Russell Humphreys, PhD.
Creation Cosmologies Solve Spacecraft Mystery, Acts and Facts, roč. 36, č. 10, str. 10–12, přeložil M. T.
Průlomový vědecký článek (1) ukazuje, že některé kreacionistické kosmologie mohou vysvětlit „anomálii sond Pioneer“, několik desetiletí starou záhadu kolem dalekých vesmírných sond. Teoretikové velkého třesku nemohou toto řešení použít, avšak nenašli žádné alternativní vysvětlení, na němž by se shodli. Takže data sond Pioneer jsou důkazem proti velkému třesku a pro biblický, mladý vesmír.
Roku 1980 začali vědci v Laboratoři tryskového pohonu (JPL) v Pasadeně, Kalifornie, registrovat zvláštnost v trajektoriích (dráhách) svých vesmírných sond Pioneer 10 a 11, jež jsou nyní velmi vzdálené, daleko za drahou Pluta (obrázek 1). Později zaregistrovali tutéž anomálii v trajektoriích sond Ulysses a Galileo. Signály podobné radarovým mezi zemí a těmito sondami ukazovaly, že sondy zpomalovaly na svých cestách směrem od Slunce více, než mohly vysvětlit propočty všech gravitačních sil (hlavně přitažlivost Slunce). Vědci důkladně zkontrolovali výpočty, dokonce i pomocí jiného programu na jiném počítači. Rok po roce se tato anomálie (rozdíl mezi očekávanými a pozorovanými rychlostmi) dále zvětšovala.
Obrázek 1: Pioneer mezi hvězdami. Jasná hvězda s oválným zářícím oblakem prachu je vzdálené Slunce. Don Davis/NASA
Nakonec roku 1998 napsali o svých pozorováních do významného časopisu o fyzice (2). Všechny sondy ztrácely rychlost více než vědci očekávali o asi 0,85 miliardtin metru/s za sekundu. Teoretikové si hned pospíšili s konstatováním, že toto číslo je velmi blízké Hubbleově konstantě rychlosti světa ( c ).Hubbleova konstanta popisuje, jak roste červený posuv světelného spektra galaxií v závislosti na jejich vzdálenosti. Toto údajné spojení s kosmologií odstartovalo záplavu teoretických studií snažících se vysvětlit anomálii se sondami.
Někteří teoretikové zastávali názor, že čísla jsou si podobná náhodou, a že případ zpomalování má prostou příčinu, jako třeba plyn unikající zrovna správnou rychlostí ve správném směru u všech čtyř sond. Tým JPL rychle odpověděl na takové hypotézy, a pak je roku 2002 zcela zavrhl v podrobném padesátistránkovém článku (3) – souhrnu dat ze sond Pioneer 10 a 11, tedy u těch, u nichž se efekt projevoval nejzřetelněji.
Jiní teoretikové vynalézali nové zákony fyziky a dovolávali se takových exotických pojmů jako „membránové světy“ či „zrcadlové světy“. Pár teoretiků se pokusilo uplatnit konvenční fyziku novými způsoby, třeba postulovat gravitační síly větší než se očekávalo vycházející z dosud nepozorovaného Oortova kometárního oblaku. Tým JPL vyhodnocoval všechny tyhle teoretické hypotézy a koncem roku 2005 je všechny prohlásil za neuspokojivé. V dalším výkladu načrtnu, jak podstatné rysy některých kreacionistických kosmologií nabízejí koherentní řešení záhady.
Vesmír má střed a rozpínal se
Moje kniha z roku 1994 „Světlo hvězd a čas“ (4) upozornila na „obchodní tajemství“ kosmologů Velkého třesku: předpokládají, že po všechny časy je všechen existující prostor zcela naplněn (přibližně rovnoměrně) hmotou a energií. To znamená, že Velký třesk nezná „nejvzdálenější galaxie“, za nimiž by byla spousta prázdného prostoru. Rovněž nezná „konec vesmíru“. Některé verze Velkého třesku mají nekonečný prostor (a hmotu), zatímco verze jiné zastávají názor, že látka v prostoru je zakřivena zpět do sebe. (Pokud této druhé verzi nerozumíte, odchyťte si nejbližšího možného teoretika Velkého třesku a požádejte ho o vysvětlení!) Teorie Velkého třesku nemají velký prázdný prostor obklopující všechny galaxie. To znamená, že tyto teorie nemohou předpokládat, že všechny hvězdy padají do či obíhají kolem společného středu hmoty. Velký třesk se žádným středem nepočítá.
Z Bible však vyplývá, že skutečný vesmír samozřejmě střed má! Dodatek B knihy „Světlo hvězd a čas“ podrobně vypočítává většinu z toho, co teď bude následovat. Když stvořil vodní kouli o průměru mnoha světelných let (Genesis 1:2, „propast…vody“), řekl Bůh „Budiž klenba (či obloha) uprostřed vod“ (Genesis 1:6).Takže klenba začínala blízko středu velké vodní koule jako tenká kulová vrstva oddělující vodní kouli velikosti planety uvnitř od mnohem většího množství vody vně (Genesis 1:7).
Obrázek 2: Biblický vesmír v hlavních rysech. Schéma bez určitého měřítka.
Pak dodává Genesis 1:8: „Klenbu nazval Bůh nebem“.Mojžíšovi první čtenáři, Izraelité ze Sinaje, rozuměli asi pod pojmem nebe prostor, který po pátém dni Stvoření obsahoval nejen oblaka a ptáky, ale také slunce, měsíc a hvězdy (např. Deuteronomium 4:19). Rozlišování mezi „atmosférou“ a „vnějším vesmírem“ je moderní myšlenka, která je cizí původnímu významu slova.
Pak Bůh klenbu roztáhl. Nejenže je myšlenka „napínání“ přítomna již v hebrejském slově pro klenbu (dosl. Expanze = rozpínání), ale potvrzuje to i sedmnáct veršů ve Starém zákoně, třeba Izajáš 40:22, kde se říká, že Bůh „…nebesa jak závoj roztahuje a napíná je jako stan k obývání .“
Bůh chtěl, aby klenba byla dostatečně velká na to, aby pojala všechny hvězdy, jež vytvořil (Izajáš 40:26) čtvrtého dne (běžně dlouhý den podle pozemských hodin): „A Bůh učinil dvě velká světla…i hvězdy…a dal je na (nikoli „nad“) nebeskou klenbu“ (Genesis 1:16-17). Takže nebesa zahrnují vše od zemského povrchu až k „vodám nad“ klenbou. Žalm 148:3-4 říká, že „vody nad nebesy“ stále existují a jsou nad hvězdami a „nebesy nebes“. (Nejde o „nebeské propusti“, jeden ze zdrojů vody pro potopu, jak je líčena v Genezi).
Na obrázku 2 jsou tyto obrysy biblického vesmíru. „Vody nahoře“ jsou za nejvzdálenější galaxií, kterou naše dalekohledy objevily, nejméně 12 miliard světelných let daleko (1 světelný rok = 9.46 bilionu km).Pokud by vody byly jen o kousek dále, 13.8 miliard světelných let, byly by za současnými odhady „horizontu červeného posuvu“, což je mez vzdáleností, kam můžeme dohlédnout.
Z mé interpretace dat sond Pioneer vyplývá, že v této vzdálenosti by vody vážily asi dvacetkrát tolik, kolik váží všechny hvězdy. Tento vodní plášť je patrně tak tenký, že pravděpodobně zmrzl a rozpadl se na jemný závoj ledových částeček. Je-li jeho složení podobné ledovým částečkám v Saturnových prstencích, byl by asi 40 metrů silný. Ačkoli „vody nahoře“ jsou jemné jako oblak, pokrývají tak rozsáhlé území, že dohromady váží velmi mnoho, což ovlivňuje fyziku v sousedství naší sluneční soustavy.
Abychom nezapomněli, kde je v tom všem země, Genesis 1:9 nám říká, že z „vod pod nebesy“ se stala moře a pevná půda třetího dne stvoření. Protože původní kulová klenba obsahovala tyto vody a byla „uprostřed“ všech vod, zdá se, že země je přibližně (v kosmologickém měřítku vzdáleností)ve středu vesmíru. (V protikladu ke geocentrizmu netvrdím, že země je v přesném středu či že je vzhledem k tomu nehybná.)
Rozpínání je příčinou anomálie sond Pioneer
Trampolína na dvorku pomůže ilustrovat, jak rozpínání vesmíru se středem vysvětluje záhadu údajného zpomalování sond Pioneer. Tato trampolína má na rámu křídlové šrouby, jež mohou podstatně utahovat a napínat elastický materiál trampolíny. Teď udělejte na trampolíně kruh z těžkého mokrého písku něco přes půl metru v průměru. Váha písku udělá v elastické látce důlek, jak ukazuje obrázek 3. Uvnitř kruhu s pískem je látka plochá. Hloubka důlku je, řekněme, 10 cm pod rámem trampolíny.
Obrázek 3: Trampolína promáčknutá kruhem písku.
Nyní utahujte napínací šrouby a vypněte látku tak, až bude kruh písku větší, tak necelý metr v průměru. Napětí v látce (síla roztahující ji) se zvětšilo, a důlek je mělčí, řekněme pouze 7 cm hluboký. Vypnutí látky zvedlo kruh písku i důlek o 3 cm. To zvětšilo jejich gravitační energii, energii, jež je zapotřebí k zvednutí předmětu.
Trampolína má jen dva vodorovné rozměry, řekněme východ-západ a sever-jih. Nehledě na toto omezení, řídí se toutéž rovnicí jako gravitace, ať už newtonovská (tři rozměry) či einsteinovská (čtyři rozměry). Jak Bůh rozepíná látku prostoru, kulovitý plášť vod se rozpíná ven spolu s ní. Uvnitř pláště roste gravitační energie látky právě tak, jak rostla gravitační energie látky na trampolíně. Napětí látky prostoru také vzrůstá.
Teď si představte vlny putující po trampolíně. Uhodíte-li karate do látky na jedné straně trampolíny, z místa úderu vyjde vlna. Čím vyšší je napětí v látce, tím rychleji vlna putuje. Snadněji můžete pozorovat tentýž efekt s těžkým kabelem uvázaným ke stromu. Postavte se několik metrů od stromu s volným koncem kabelu v úrovni očí. Tahejte vytrvale za kabel, abyste v něm vyvolali napětí. Trhněte kabelem nahoru a dolů, jen jednou, a uvidíte kmit vlnící se ke stromu a odrazivší se zpátky k vám. Čím silněji zatáhnete za kabel, tím vyšší bude napětí, a tím rychleji se bude kmit (impuls) pohybovat.
Totéž se děje s látkou vesmíru. Hlavní rozdíly jsou ty, že napětí této látky je její celková energie za jednotku objemu, a vlny jsou elektromagnetické. Gravitační energie přispívá k celkové energii látky prostoru, takže když gravitační energie vzroste, vzroste i energie celková, a s ní i napětí látky. Jinými slovy, vzrůst gravitační energie látky vesmíru a vodního pláště vyplývá z Božího zvyšování napětí v látce prostoru, aby ji roztáhl. Zvyšování napětí zvyšuje rychlost světelných vln i rádiových vln na jejich cestě prostorem.
Celkovým výsledkem je, že Boží rozpínání látky prostoru zvyšuje rychlost rádiových vln, základu radarových měření. Vzpomeňte si, že v prvním odstavci tohoto článku jsem řekl, že to byly „signály podobné radarovým mezi zemí a těmito sondami“, jež prokázaly změny v rychlostech sond. V technickém článku (1) ukazuji, že urychlení rádiových vln zmenšuje vzdálenost „radaru“ sondy pod očekávanou hodnotu přesně tím správným způsobem, který vysvětluje údajné zpomalování. Anomálie sond Pioneer je prvním důkazem, který máme, že k rozpínání vesmíru dochází dnes a tady, ne pouze v minulosti a daleko.
Základní čára
Jiným podstatným důsledkem je fakt, že proto, aby se hodil k datům sond Pioneer, musí být „důlek“ v látce vesmíru velmi hluboký, tak hluboký, že pouze před tisíci lety zřejmě existovala silná dilatace času (změny v rychlostech fyzikálních procesů). To může vysvětlit, jak se světlo ze vzdálených galaxií dostalo k zemi rychle ke konci čtvrtého dne stvoření. Některé kreační kosmologie (ne všechny z mého pera) počítají se současnou dilatací času, středem hmoty a rozpínáním vesmíru. Tyhle základní rysy vysvětlují anomálii sond Pioneer. Naopak teorie velkého třesku se těchto vysvětlení dovolávat nemohou. Takže data sond Pioneer jsou přesvědčivým důkazem pro přímé biblické pojetí mladého vesmíru, avšak představují další vážný problém pro kosmologie velkého třesku.
Pro další literaturu k předmětu viz prosím poznámky na konci odborného článku citovaného v první poznámce pod čarou zařazené za textem tohoto článku. E-mailové dotazy a připomínky na Info@ icr.org. Prosím nepředávejte odborné připomínky dříve, než si přečtete vlastní odborný článek.
Odkazy
1. Humphreys, D. R. 2007. Creationist cosmologies explain the anomalous acceleration of Pioneer spacecraft. Journal of Creation 21(2):61-70. Can be downloaded as a PDF document from the following page of the Creation Ministries International website: http://www.creationontheweb.com/content/view/5181/.
2. Anderson, J. D. et al. 1998. Indication from Pioneer 10/11, Galileo, and Ulysses Data, of an apparent anomalous, weak, long-range acceleration, Physical Review Letters 81:2858-2861.
3. Anderson, J. D. et al. 2002. Study of the anomalous acceleration of Pioneer 10 and 11, Physical Review D65:082004-1 to 082004-50.
4. Humphreys, D. R. 1994. Starlight and Time. Master Books, Green Forest, Arkansas. Available at: http://www.icr.org/store/.