Redakční poznámka: Časopis Creation [Stvoření] je vydáván bez přestávky od roku 1978. Z toho důvodu občas publikujeme některé starší, ale zajímavé články z našeho archivu. Tento článek k takovým patří. Pro získání těch nejaktuálnějších poznatků za účelem výuky a sdílení informací, doporučujeme našim čtenářům, aby si k takovému staršímu článku ještě vyhledali články novější, které najdou například v angličtině v sekci Podobné články a další četba níže pod článkem.
(Z creation.com přeložil Pavel Kábrt – pavelkabrt@seznam.cz – 4/2015. Translated with permission from Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com. Článek vyšel v časopisu Creation 10(1):9 v prosinci 1987. Časopis Creation v angličtině si můžete předplatit zde.)
Mohou ryby naslouchat opeře? Zní to absurdně, a přesto byla jednou tato otázka součástí vědeckého pokusu zaměřeného na zjištění, zda ryby slyší.
Na začátku 20. století profesor Otto Korner, ředitel ušní kliniky na univerzitě v Roztokách ve Východním Německu, patřil do skupiny těch, kteří si mysleli, že ryby jsou hluché. Profesor Korner s dalšími lidmi došli výzkumem anatomie rybích uší k závěru, že ryby musejí být hluché, protože jim ve vnitřním uchu chybí některé struktury, které se pro slyšení považují za klíčové.
Aby svoje tvrzení dokázal, profesor vymyslel pár neobvyklých experimentů.1 Připravil několik nádrží s rybami. Našpulil ústa a na svoje malá stvoření zapískal, aby viděl jejich reakci. Ryby nereagovaly, a tak to bylo jasné. Musel tedy ještě zkusit podrobit svoje rybky nějaké lepší zvukové zkušenosti.
A tak si najal slavnou operní pěvkyni. Měla na rybách vyzkoušet okouzlující zážitek při zpěvu německých písní. Její sopránové trylky a uši trhající tóny nadchly pana profesora, ale ryby nechaly nevšímavé stejně tak, jako předtím jeho nelibozvučné hvízdání. Profesor Korner oznámil, že když ryby naprosto nereagovaly na jeho pokusy, prokazuje to jeho tvrzení: ryby jsou hluché!
Vídeňského přírodovědce Karl von Frische, který později objevil včelí ´taneček´ coby metodu jejich komunikace, pokusy pana profesora Kornera nepřesvědčily. Řekl si, že pískání a operní zpěv nebude asi to pravé, po čem ryby prahnou, pokud si asi nějak nenavyknou na podnět s vjemem potravy.2
A tak von Frisch použil slepé sumce. Několikrát za den se přiblížil k nádrži s rybami, zapískal několik tónů, a pak zamával chutným soustem nad rybím nosem. Šest dní ryby reagovaly jen na potravu a vypadalo to tak, že pískání ignorují. Až nakonec si sumci spojili pískot s přísunem potravy. Jakmile pak Frisch zapískal, slepé ryby vyrazily vpřed – dřív než jim nabídl kus červa. Toto byla přesvědčivá demonstrace, která uspokojila i profesora Kornera a další skeptiky, že ryby mají schopnost slyšet.
Odborníci se mohou mýlit. Špatné závěry, jako byly ty pana profesora Kornera, plynou ze špatných předpokladů nebo chybných výchozích pozic. Mohou se všichni sekulární evolucionisté mýlit? Přirozeně že se nemýlí ve všem. Ale tím, že zapírají Stvořitele i to, jak se k člověku přiblížil, může způsobit, že jejich evolucionistické předpoklady a experimenty dávají chybné závěry, stejně tak špatné, jako byly závěry profesora Kornera z jeho pokusů, ze kterých chtěl zjistit, zda ryby slyší operní zpěv.
Odkazy a poznámky
- Sparks, J., The Discovery of Animal Behaviour, William Collins and BBC, London, 1982, pp. 181–2.
- Ridley, M., Animal Behaviour, Blackwell Scientific Publications, Oxford, 1986, p. 43.