Indexové (vůdčí) fosilie – opravdu?

©iStockPhoto.com/antb

Evoluční paleontologové používají „indexové fosilie“ k určování stáří vrstev sedimentárních hornin a s nimi spojených fosilií.

Evoluční teorie předpokládá, že určitý tvor se vyvinul ze svých předků, po určitou dobu úspěšně žil a poté zanikl, pokud se jeho potomci lépe vyvinuli pro přežití. Jinými slovy, tento tvor měl vymezenou „evoluční délku životnosti“. Můžeme se tak například dozvědět, že „se mu dařilo v devonském období“. Všichni přece „víme“, že dinosauři se „vyvinuli“ před asi 230 miliony let a vymřeli před 65 miliony let, že?

Nebo ne? Aby to lidé „věděli“, musí učinit dva předpoklady.

Předpoklady

Jedním z nich je ten, že „stáří“ fosilií a hornin lze přesně určovat přímo, pomocí různých vědeckých technik. Nicméně, bez ohledu na to, jak přesná jsou měření chemických látek v hornině, neexistuje žádný způsob, jak kalibrovat datovací techniku ​​pro údajně prehistorické události.¹ Přestože se paleontologové snaží dát těmto vědeckým měřením nějaký smysl, ve skutečnosti jsou „data“, která přiřazují horninám, omezena jen fosiliemi, které se v nich nacházejí.

Například pokud se v horninové vrstvě vyskytují fosilie dinosaurů, automaticky se předpokládá, že jsou staré nejméně 65 milionů let. Pokud tedy výsledek radiometrického datování naznačuje stáří 40 milionů let, je interpretován jako představitel ne stáří horniny, ale pozdějšího geologického procesu, jako je narušení, přeskupení nebo kontaminace. Fosilie mají vždy navrch před údajně objektivním radiometrickým datováním!²

Druhý předpoklad má dvě vzájemně se doplňující části. Za prvé, ve vrstvách nad a pod („po a před“) vrstvou, kde se vyskytují známé fosilie konkrétního tvora se předpokládá, že v té době neexistoval. Evolucionisté by řekli, že se ještě nevyvinul nebo že zanikl. Zadruhé a naopak, pokud se konkrétní fosilie často vyskytuje v horninách určitého „stáří“, můžeme potom říci, že tento tvor je fosilním indikátorem stáří této horniny – je tedy „indexovou (vůdčí) fosilií“. Jinými slovy horniny, které obsahují fosilie tohoto tvora, musí být tohoto „stáří“, a to platí i pro všechny ostatní přidružené fosilie.

Graptoliti, fosilie koloniálních mořských tvorů, jsou široce používáni jako indexové fosilie.

Ale pokud se tvor neobjevuje ve fosilním záznamu v konkrétním časovém rozsahu hornin, můžeme si být jisti, že předtím neexistoval? Ne, nemůžeme.

Podívejme se na mnohé tzv. „živé fosilie“ – to jsou tvorové, jejichž fosilie se nenalézají v žádných mladších horninách určitého stáří, ale dnes se objevují živé. Tím nejznámějším příkladem je latimérie, ryba považovaná za vyhynulou údajně před 65 miliony let, protože od té doby se ve fosilním záznamu nevyskytovala. Přesto byla v roce 1938 objevena a je stále žijící. Podobně i nedávné objevy dinosauřích kostí za posledních dvacet let vyvracejí myšlenku, že dinosauři zmizeli z povrchu Země před 65 miliony let, protože kosti obsahovaly dosud pružnou tkáň a krvinky.³

Tyto příklady prokazují nesmyslnost tohoto předpokladu. Skutečnost, že organismus není nalezen ve fosilním záznamu vůbec neznamená, že někde na Zemi není naživu. Například „starověké“ a „primitivní“ organismy (ostnokožci, mechy, stromatolity atd.) bujely již na samém počátku fosilního záznamu a pokračují až do současnosti, ale neobjevují se na všech úrovních geologického sloupce. To uznávají i sami evolucionisté svým příslovím: „Absence důkazu není důkazem absence.“ To ale rozhodně není žádný důkaz výskytu!

Rozsahy se neustále zvětšují

Vlevo: Část „evolučního stromu“ dinosaurů (sauropodi).⁸
Vpravo: Jsou-li odstraněny oblasti, pro které neexistují žádné fosilní důkazy, tento „strom“ zmizí. Klikni pro zvětšení

To by nás mělo varovat, že data přiřazená „indexovým fosiliím“ nemůžeme považovat za skutečné hranice doby jejich existence. Žádnou výjimkou nejsou ani fosilie „na nesprávném místě“ (nebo v náhradním, tzv. „ofset rozsahu“ – v geologii znamená ofset rozsah časový rozdíl mezi posledním fosilním výskytem taxonu a skutečným vymizením tohoto taxonu, pozn. překl.),⁴ například v Číně byly nalezeny fosilní ryby o miliony let starší, než se původně myslelo.⁵ O takových nálezech se neříká, že jsou „na nesprávném místě“, ale ošetří se zvětšením fosilního rozsahu existence daného organismu. V důsledku toho „evoluční délka životnosti“, přiřazená evolucionisty mnohým indexovým fosiliím neustále vzrůstá, jak jsou vzorky nalézány v horninách různého přiděleného „stáří“.⁶

Dalším faktorem, který popírá dlouhá období milionů let, vytvořená těmito datovacími metodami, je absence evoluční změny u mnoha organismů během těchto dlouhých věků, což je fenomén, který dostal dokonce i svůj název – stáze. Jak je možné, že se ostnokožci a latimérie během těchto milionů let nevyvíjeli? V průběhu času by se změna měla ukázat. Pokud změny chybí, vyvolává to pochybnosti o myšlence milionů let a také zda vůbec k nějaké evoluci dochází.

Evoluční geologové při interpretaci fosilií předpokládají, že se živočichové vyvíjeli v průběhu milionů let a že fosilie pohřbené společně (tj. ve stejné horninové vrstvě) spolu žily ve stejné době. Předpokládají, že vrstvy v různých částech světa obsahující stejné fosilie jsou také stejného stáří. Toto je celé pozadí myšlenky používání indexových fosilií, vztahujících se na horniny po celém světě. Připusťme však, že došlo k celosvětové Potopě. To by potom byla drtivá většina všech fosilií pohřbena během jednoho roku Potopy. Různé vrstvy by tedy spíše obsahovaly fosilie přemístěné z různých ekosystémů než z různých evolučních časových období, což by zcela zbořilo myšlenku, že indexové fosilie představují různé evoluční „doby“. Při globální Potopě bychom očekávali, že v různých částech světa budou ve vrstvách stejného „stáří“ určité fosilie někdy přítomny a někdy ne, a stejně tak „indexové fosilie“ se budou vyskytovat v horninách domněle „nesprávného“ stáří.

Na obrázku hlavonožec se schránkou. Amoniti jsou často využíváni jako indexové fosilie.

Na typickém schéma „evolučního stromu“ má každý tvor přiřazený nějaký „evoluční životní cyklus“ (viz výše). Svislá linie ukazuje bod, v němž se „objevil“, a pokračuje buď až do současnosti nebo do bodu, kde se náhle zastaví, což naznačuje – jak evolucionisté věří – že tvor zanikl. Jak jsme však viděli, tvor nemusel zaniknout, ale stále někde na světě žije. On zkrátka jen chybí v některých částech fosilního záznamu. A ještě důležitější je možnost, že tvor mohl existovat i před tím, než se poprvé objevil jako fosilie. Ve skutečnosti žil jeho „druh“ na Zemi od stvoření až po svůj první „výskyt“ jako fosilie. A to by se ve fosilním záznamu „objevil“ plně zformovaný, bez „evolučních předků“, tedy právě tak, jak to předpovídá Bible, a přesně tak, jak to skutečně nalézáme v horninách.⁷

Nic takového

Co tedy z toho všeho můžeme vyvodit? V zásadě to, že nic takového jako indexové fosilie vůbec neexistuje. Nejsou žádnými ukazateli evoluční progrese a nelze se na ně spolehnout jako na ukazatele stáří nějaké konkrétní horninové vrstvy. Pokud vůbec na něco „ukazují“ pak na to, že Bůh stvořil různé druhy plně utvořených zvířat a rostlin a pohřbil je ve svém soudu nad světem v biblické Potopě asi před 4 500 lety.

Odkazy a poznámky

1. Viz Walker, T., The fatal flaw in radioactive dating, Creation 32(1):20–21, 2010.
2. Viz popis dlouhodobého sporu o datování známé fosilie KNM-ER 1470 in Sarfati, J., The Greatest Hoax on Earth?: Refuting Dawkins on Evolution, Creation Book Publishers, pp. 194–195, 2010.
3. Doyle, S., The real Jurassic Park, Creation 30(3):12–15, 2008; creation.com/real-jurassic-park.
4. Oard, M., Are fossils ever found in the wrong place, Creation 32(3):14–15, 2010, creation.com/fossils-wrong-place.
5. Walker, T., Slow fish in China, Creation 22(3):38–39, 2000, creation.com/slow-fish-in-china.
6. Woodmorappe, J., The fossil record: Becoming more random all the time, Journal of Creation 14(1):110–116, 2000; creation.com/fossil-random.
7. Viz také Morris, J.D. and Sherwin, F.J., The Fossil Record, Institute for Creation Research, Dallas, TX, 2010; Sarfati, J., Greatest Hoax on Earth? chs. 8 and 9, Creation Book Publishers, 2010.
8. Světově proslulý odborník na dinosaury, Paul Sereno: The evolution of dinosaurs, Science 284: 2137–2147, 1999.