Jantar a jeho datování

Průkopnické datování uhlíku ¹⁴C wyomingského jantaru a jeho důsledky pro mladou Zemi a globální katastrofu

Hugh R. Miller, J. R. Michaels a Matt M. Miller

Z Creation Research Society Quarterly č. 2, září 2006, ročník 43, str. 84 – 92 přeložil M. T.

Souhrn

Geologové mají problémy nejen s uhlím obsahujícím mimořádně velká množství ¹⁴C, ale též se ¹⁴C v kostech dinosaurů, zuhelnatělém dřevě a jantaru. Účelem tohoto článku je 1) podat přehled datování metodou radioaktivního uhlíku ¹⁴C u zuhelnatělého dřeva a kostí dinosaurů, 2) zavést studium jantaru metodami radioaktivního uhlíku a infračerveného záření a 3) porovnat datování jantaru a jiných přírodních pryskyřic metodou radioaktivního uhlíku s reálným časem.

Toto je první známý případ, kdy je přímo datován „pravý jantar“. Data pro jantar získaná metodou ¹⁴C byla v horním rozmezí datovací metody AMS (AMS – Urychlovačový hmotnostní spektrometr). Jantar z Hanson Ranch uložený s triceratopsem je o něco mladší než jantar z Baltu užívaný pro kontrolu, ale všechny pravé jantary mají zhruba stejné stáří určené metodou radioaktivního uhlíku jako uhlí použité jako předběžný vzorek. Kosti dinosaurů a zuhelnatělé dřevo byly všechny v rámci rozsahu jak konvenční metody, tak metody AMS. Prvotní chemikálií v jantaru z Hanson Ranch je kyselina jantarová a její soli, jantarany a jantary jsou tytéž jako v jantaru z Baltu, což prokázala měření infračerveným zářením. Je patrné, že k uložení dinosaurů i jantaru na Hanson Ranch došlo ve spojení s katastrofou.

Úvod

Data naměřená metodou radioaktivního uhlíku (RU) byla získána pro mnoho vzorků, jež byly dříve považovány za příliš staré na to, aby obsahovaly zjistitelné hladiny uhlíku ¹⁴C. Vzorky uhlí jsou většinou 40 000 RU let před současností (PS) (Rotta, 2004), rovněž tak zuhelnatělé dřevo (Fields et al., 1990). Apatit s kostmi pěti různých dinosaurů ze západu Spojených států se pohyboval v rozmezí 9 890 až 36 500 RU let (Fields et al., 1990; Dahmer et al., 1990). Diamant je mladší než 58 000 RU let (Baumgardner et al., 2003). Fosilizované dřevo ve starém pískovci (údajně 225 – 230 miliónů let staré) poskytlo stáří RU 33 720 (plus mínus 430) RU let PS (Snelling, 1999).

Tyto anomální výsledky ¹⁴C jsou v jasném rozporu s běžně přijímanými myšlenkami geologů týkajícími se věku testovaných vzorků. Tato měření ve spojení s dalšími rozpornými pozorováními jsou vážnou výzvou pro standardní model geologie.

Současné geologické myšlení čelí období krize ne nepodobnému období krize ve fyzice kolem přelomu 19. a 20. století. V oné době přiměly anomálie v měřeních posunu perihélia planety Merkur astronomy k předpovědi existence nějaké neobjevené planety kdesi mezi Merkurem a Venuší, jež Merkura přitahuje. Předpokládaná planeta dostala jméno Vulkán.

Dalšími nepovedenými experimenty byly velmi slavné pokusy Michaelsona a Morleye. Ti neuspěli v měření rychlosti Země při průchodu hypotetickým éterem (jenž, jak se věřilo, vyplňoval prázdný prostor) za pomoci světelných paprsků. A konečně zde byla ještě jedna anomálie v řadě experimentů z této doby, týkajících se též povahy světla – došlo se k definitivnímu popření tehdy všeobecně přijímané teorie světla jako vlny.

Všechny tyhle tři nepřekonatelné problémy vyřešil jediný vynikající vědec – Albert Einstein. Einstein předvedl, že staré teorie světla, přitažlivosti, prostoru a času byly nepřiměřené a musely je nahradit teorie nové, jež byly s to přirozenou cestou vysvětlit ona anomální pozorování. Tyhle nové teorie jsou kvantová mechanika a speciální i obecná teorie relativity.

Podobná krize postihla dnes standardní model geologie, jelikož mimořádná data a jiná geologická pozorování dnes volají po novém modelu, jenž by je přesně vysvětlil. Skutečná věda hledá porozumění pro všechna fakta shromážděná pozorováními, ne pouze pro ta nejslučitelnější se specifickou teorií. Také přijímá dokázané anomálie jako známku toho, že je současná teorie nepřiměřená. Objevování anomálií je integrální součástí povahy poznávání, a proto je nahrazování starších teorií novějšími a komplexnějšími teoriemi tím, co činí vědu funkční, a popírání existence platných anomálních měření a pozorování znamená naopak pro vědu brzdu.

Autoři tohoto článku měli to štěstí, že spolupracovali od 5. do 14. července 1996 s týmem vykopávajícím dinosaura ve Wyomingu během vykopávek i po nich. Zhodnotili jsme a nafotografovali mnoho vzorků jantaru a pomáhali jsme vědcům napojeným na Polskou akademii věd svými zprávami, makrofotografiemi jantaru, svými doporučeními a vybranými vzorky jantaru z Hanson Ranch pro datování RU.

Proč datujeme jantar radioaktivním uhlíkem?

Nečekaný věk 12 800 let před současností (PS) byl zjištěn u „spálené větve“uložené v horninové vrstvě z období křídy na dně řeky Paluxy River v Texasu (Beierle, 1979). Znamenalo to, že vzorek se zdál být 10 000krát mladší než byl jeho věk ve všeobecně přijímaných geologických záznamech – 108 miliónů let PS. Proto jsme se rozhodli ověřit platnost kontroverzní teorie o koexistenci lidí a dinosaurů datováním RU. Naměření relativně mladého věku pro jantar by podpořilo možnost souvisejících mladých věků pro dinosaury a běžné geologické éry obecně. Pokud by tato mladší stáří byla opravdu přesná, pak by ověření lidských a dinosauřích stop nalezených společně ve fosiliích bylo monumentálním vědeckým objevem (Morris, 1980). Poskytlo by to jen další důkaz pro naši hypotézu mladé Země. Tyhle otázky byly tedy v popředí celé debaty o počátcích života koncem 70. let a v 80. letech 20. století.

Ověření faktu, že fosilie obsahující uhlík (včetně jantaru) obsahují též měřitelný ¹⁴C, by potvrdilo názor, že dinosauři a člověk skutečně žili v téže době – i bez nálezu jejich stop společně v téže vrstvě. Dokázalo by se také, že křídové vrstvy z Glen Rose (zvané též „austinská křída“) byly uloženy pouze před několika tisíci lety. Důsledky těchto konstatování by představovaly vážnou výzvu těm, kdo si myslí, že historie Země je extrémně dlouhá. Znamenalo by to, že údajných 65 miliónů let evoluce od dob dinosaurů nikdy neexistovalo, a geologické tabulky založené na dlouhých obdobích by se skutečně zhroutily. Cesta k urovnání celého sporu by znamenala zrychlit veškeré relevantní bádání. A to by zahrnovalo oblasti paleoarcheologie i radiometrického datování.

Pokud jde o paleoarcheologii, zúčastnili se někteří z nás od roku 1982 vykopávek na příbřežních terasách slavné řeky Paluxy River v Glen Rose, Texas. Tyto vykopávky inicioval Carl Baugh z Muzea dokladů o Stvoření (Creation Evidences Museum – CEM), když dostal povolení od rančerské rodiny McFallů provádět vykopávky na jejich příbřežních terasách řeky Paluxy (Baugh a Wilson, 1991) spíše než pokračovat v bádání na dně řeky (Morris, 1980).

Prvním úkolem, který jsme měli, bylo zhodnotit otisk lidské ruky v křídovém vápenci vykopaném roku 1982 (Baugh a Wilson, 1991). Její rysy byly totožné s rukou moderního člověka, a doprovázela ji skupina čtyř 40centimetrových stop nohou podobných lidským. Vedoucí této nezávislé studie, doktor geofyziky, napsal o celé věci článek, který přednesl na První mezinárodní konferenci o kreacionismu (ICC) (DeVilbiss, 1986).

Skupina osmi nezávislých badatelů (Fields et al., 1990) přednesla navazující referát na Druhé ICC. Od publikace těchto dvou konferenčních referátů byly objeveny další dvě řady stop nohou podobných lidským. Jedna řada vykazuje pozoruhodnou 22,5 cm dlouhou stopu nohy podobné lidské na dně erodované, 42,5 cm dlouhé, stopy dinosaura. Tato stopa podobná lidské byla chybějící čtvrtou stopou v řadě pěti stop, jež byly součástí původní série stop z mělčiny vykopané roku 1982. Jíl na dně stopy dinosauří nebyl onoho roku zcela odstraněn, jak to dokázal roku 1997 člen týmu CEM. Dodejme ještě, že kombinace stop člověka a dinosaura byla vyzdvižena z horniny s povolením vlastníka pozemku a můžete ji spatřit v CEM.

Ještě před shora uvedeným výzkumem byla pozorována slavná Taylorova řada stop podobných lidským a podobných dinosauřím společně v korytě řeky Paluxy River (Morris, 1980). Rozdílné interpretace této řady různými vědci byly pak původním zdrojem sporů, nikoli existence stop, které byly čerstvě nalézány v dalších letech na příbřežní terase McFallových (asi 90 stop humanoidních a 300 dinosauřích). Posledně uvedené stopy byly vykopány pod tunami křídových vápenců a několika centimetry jílu, pět vrstev nad korytem řeky (Baugh a Wilson, 1991; Helfinstine a Roth, 1994).

Dalším velkým objevem v řece Paluxy byla řada 136 dinosauřích stop považovaných za stopy Acrocanthosaura (Patton, 2000). To by mělo zvláště zajímat všechny ichnology (vědce studující zbytky rýh či stop vymřelých rostlin či zvířat) i lidi lačné po vědění o dinosaurech. Tyto stopy byly znovu objeveny během řady vykopávek roku 2000 vedených geologem. Tato řada byla nazvána Řadou Turnage Pattonovou. Patton (2000) popisuje řadu na své webové stránce a čtenáře této studie vyzýváme, aby si tam prohlédl fotografie obou řad stop.

Otisky jsou hluboké a zachované v neuvěřitelných podrobnostech. Práce spojená s odkrýváním a čištěním celé řady stop začala 9. září a pokračovala souvisle až do 14. října. Byla prováděna pod záštitou Institutu pro výzkum stvoření (ICR) Metroplex a Muzea dokladů o Stvoření . Přední autority na dinosauří stopy přiznaly, že nevědí o žádné jiné nepřetržité řadě dinosauřích stop v Severní Americe, jež by byla takhle dlouhá. Jak délka tak krásně zachované podrobnosti určitě činí z tohoto nálezu jeden z nejlepších příkladů dinosauřích stop na světě. Po počáteční dobře zachované řadě je asi 75 cm stop na svrchní straně nezřetelných vinou eroze a pak se řada objevuje znovu jedenadvaceti souvislými stopami; celkem je jich 157 (Patton, 2000).

V korytě řeky nalézáme čeřiny v sedimentární hornině spolu se stopami dinosaurů i člověka (Patton, 2000). Všechny shora uvedené informace jsou dokumentovány a jsou zde uváděny proto, aby se doložila nutnost datovat radioaktivním uhlíkem tolik různých fosilií kolik je jen možno (včetně jantaru), aby se přesněji stanovila doba, kdy svrchu zmíněné druhy zanechaly své „ichnity“.

Datování fosilií radioaktivním uhlíkem

Od roku 1978 podnikalo několik týmů úspěšné pokusy s RU datováním fosilních materiálů jako byla ohořelá větev stromu uložená v křídové sedimentární vrstvě na dně řeky Paluxy (Beierle, 1979). Datování karbonizovaného fosilního dřeva z řeky Paluxy mezi dvěma svrchními vrstvami přineslo stáří RU 38 000; 39 000 (Morris, 1980); 37 480 (+2950/-2140); a 37 420 (+6120/-3430) pro karbonizované dřevo ve vrstvách jílu, a 45 000 (+5550/-3250) pro zuhelnatělé dřevo a rákos (Fields et al., 1990) při použití konvenční metody.

Metoda AMS byla použita pro karbonizované (zuhelnatělé) dřevo uložené v samotné hornině a vystavené atmosféře na pouhou půlhodinu během rozbíjení horniny. Podmínky, v jakých hořelo dřevo (zapáleno bleskem, ohněm rozdělaným člověkem, sopečnou erupcí či dopadem asteroidu) nalezené usazené v řece (Beierle, 1979) mohly přispět k „fixaci“ ¹⁴C ve dřevě, když bylo ještě horké a doutnající ve směsi vody a vápence či jílu – tak se zabránilo starým humusovým kyselinám a uhličitanům ze směsi vápencové vody a bentonito-illitových jílů ve „zředění“ obsahu ¹⁴C jeho absorpcí do celulózové struktury dřeva.

Stáří tohoto dřeva bylo pouhých 12 800. AMS byla též použita u zuhelnatělého dřeva uloženého v samotné hornině a vystaveného atmosféře na pouhou půlhodinu, kdy byla hornina rozlamována. Zde jsme obdrželi stáří přes 49 900 RU let PS roku 2005 z autorizované analytické laboratoře ve Spojených státech amerických. Podle soukromého rozhovoru s Dr. Johnem DeVilbissem (jaro 1986) ukázalo zkoumání jílu přítomného mezi vrstvami hornin přibližné stáří více než 5000 a méně než 50 000 let PS.

Carl Baugh určoval stáří svého objevu kostí Acrocanthosaura a obdržel věk více než 36 000 RU let. V oné době neměl nikdo představu o tom, jak významný tento údaj je. A tak aby se zjistilo, kdy tyhle otisky v původním vápnitém bahně vznikly a aby se snad napříště potvrdila koexistence lidí a dinosaurů, přikročilo se k datování zlomků dinosauřích kostí od Texasu po Aljašku rovněž metodou radioaktivního uhlíku s RU stářím pohybujícím se od 9 980 po více než 36 500 RU let PS (Fields et al., 1990). Pokud jsou tyto údaje správné, jsou závěry jasné: člověk a dinosauři skutečně žili v téže době a evoluční geologické tabulky musí být řádově 1 000krát až 10 000krát mladší než běžně geologové usuzují.

A opravdu, zásady sedimentologie podporující tradiční geologické tabulky byly již vážně zpochybněny laboratorními i terénními studiemi, jak to dokládá Berthault (1994) a jak to tento výzkum zřejmě potvrzuje. Zejména je zajímavé, že když byla použita metoda AMS k datování jiných kostí Acrocanthosaura, obdrželi vědci mnohem mladší údaje RU, a to 23 760 (+ – 270) a 25 750 (+ – 280) let (Dahmer et al., 1990).

Naštěstí nemohl náš konzultant – geofyzik v 80. letech (DeVilbiss, 1986) najít vulkanický materiál k provedení datování metodou K/Ar v jílu mezi vrstvami horniny. Existence takového materiálu by mohla přivodit v datování určitý zmatek založený na tom, co nyní víme o problémech s radiometrickými datovacími systémy určujícími dlouhý věk (Miller, 2005).

Nicméně, podle Dr. Johna DeVilbisse (soukromý rozhovor, jaro 1986), prokázalo zkoumání jílu mezi vrstvami hornin, provedené laboratoří pro výzkum půd, odhadované stáří více než
5 000 a méně než 50 000 let PS, jak jsme se již dříve zmínili. Avšak jsou tato data RU v něčem spolehlivější než systémy radiometrického datování pro dlouhé věky? Rozdíly anomálních dat RU pro fosilní dřevo a dinosauří kosti naznačují nedostatek přesnosti v datování RU, a dále ukazují na možnost, že žádné radiometrické datování nemůže poskytnout absolutní data (Brown, 1992; Van Oosterwych – Gastuche, 1999).

Kvůli pochybám, které vznášejí vědci zastávající koncepci staré Země a kteří zastávají odlišné filozofie o původu života, zůstává ve hře myšlenka, že možná byly kosti a zuhelnatělé dřevo kontaminovány moderním uhlíkem 14 z prostředí. Je logické, že kontaminace by mohla být příčinou různosti dat RU, pokud by byla váha uhlíku absorbovaného do povrchu kostí či do jejich hmoty 1% či více (Stafford, 1992). Proto bylo naším cílem ukázat, že RU datování jantaru z období křídy by mohlo pomoci vyrovnat se s otázkou kontaminace. Jantar obsahuje kolem 80% uhlíku (Rice, 1980).

Odhadovali jsme, že naše studie by mohla mít několik možných závěrů:

1. Kvůli vysokému obsahu uhlíku v jantaru (80%) by byla daleko větší možnost kontaminace než u dinosauřích kostí obsahujících 2 – 5% uhlíku (Andre Ivanov, 1995, osobní rozhovor). Pokud by vzorky jantaru byly kontaminovány, vycházela by velmi mladá data RU.
2. Na druhé straně by mohlo existovat menší riziko absorpce atmosférického ¹⁴C do jantaru vzhledem ke složení a povaze jantaru samotného.
3. Mohlo by též přicházet v úvahu, že kontaminace je pouhým argumentem – strašákem a nikoli vážným problémem; evolucionisté mohou prostě nabízet kontaminaci jako jednoduchou odpověď na otázku, proč fosilie údajně 70 miliónů či více let staré obsahují zjistitelné hodnoty ¹⁴C.
4. Problém s anomálními daty může ve skutečnosti znamenat, že datování RU je založeno na nesprávných předpokladech a neposkytuje absolutní stáří (Brown, 1992; Whitelaw, 1993; Van Oosterwyck – Gastuche, 1999; Humphreys, 2004).

Jantar byl tedy považován za fosilní materiál, který se nejlépe hodí k ověření teorie kontaminace. Šťastný nález jantaru ve Wyomingu roku 1996 (Ceranowicz et al., 2001) urychlil celý výzkum. Bylo tak možno se vyhnout některým komplikacím a výdajům spojeným s hledáním a sbíráním vhodných vzorků jantaru.

Fyzikální a chemické vlastnosti jantaru; světová naleziště a geologie nalezišť ve Wyomingu a u Baltu

O jantaru je známo, že obsahuje mnohem více uhlíku než dřevo. Podle laboratoře AMS byl obsah uhlíku 82 – 88% (založeno na pozorovaném tlaku CO2) (Ceranowicz et al., 2001). Podrobnosti o chemickém složení jantaru můžeme nalézt u Riceho (1980): například fakt, že tento materiál snadno hoří jasně žlutým plamenem; obsahuje 79% uhlíku, 10.5% vodíku a 10.5% kyslíku, někdy stopy síry; taje při 250°C a vydává bílé páry a vůni borovic. (Další podrobnosti o chemii a historii jantaru můžete najít na různých webových stránkách na Internetu).

Na druhé straně obsahovalo deset zlomků dinosauřích kostí z Carnegieho přírodovědného muzea jen 2 až 7% uhlíku (založeno na stěrech z jejich hnědého až černého povrchu a změřeno analýzou v analytické peci Leco) (Fields et al., 1990; Dahmer et al., 1990). Podobný obsah uhlíku byl zjištěn v příčných řezech dinosauřích kostí, jež byly zřejmě částečně či úplně zkamenělé (Andre Ivanov, 1996, osobní rozhovor).

Riceova kniha s názvem „Jantar, zlatý klenot věků“ (1980) je výborným zdrojem informací o historii a/nebo fyzikálních vlastnostech jantaru. Baltský jantar pochází z ložisek v pobřežních oblastech Baltského moře kolem Dánska, Švédska, severního Německa, Polska a bývalého Sovětského svazu. Jinak bylo nalezeno malé množství jantaru či fosilních pryskyřic na Sicílii, v Rumunsku, Číně, Barmě, Thajsku, Japonsku, v bývalém Sovětském svazu, Kanadě a ve Spojených státech. V současné době je velké množství jantaru těženo v Dominikánské republice (Rice, 1980).

Následuje stručný popis jantaru v jeho surovém stavu, jak jej nalézáme ve Wyomingu:

„Někdy má proměnlivou, práškovitou, drobivou načervenale hnědou, světle hnědou či šedou kůru. Nalézáme jej v různě tvarovaných hlízách. – Jestliže je uložen v aluviálním písku či štěrku, nemá už jantar tento neprůhledný povlak a je často zaoblený do valounků či zrn.“ (Lyman, 1986, str. 308).

Jantar také plave ve slané mořské vodě, což je důvodem toho, že byl nalézán po staletí podél pobřeží Baltského moře, jak jej podmořské proudy či jiné otřesy uvolňovaly z jeho pohřebišť pod vodou. Další hlavní zdroje jantaru zahrnují: Kolumbii, Dominikánskou republiku, Mexiko, Jižní Karolínu, New Jersey, a dokonce naleziště za polárním kruhem jako třeba ostrov Axela Heiberga. Další menší naleziště jsou ve Spojených státech i jinde po světě (Rice, 1980).

Ceranowicz et al. (2001) udává více lokalit. Také (jak se zjistilo později v Polsku) obsahovala naleziště jantaru spojená s nalezišti triceratopse sukcinity (jantary) založené na infračervených absorpčních spektrech, jež potvrdila, že jde o skutečný jantar. Jsou zde přítomny příčné uhlíkové vazby a soli jantarové kyseliny zvané sukcinity či sukcináty (jantarany).

O výparech jantaru se říká, že mají velký léčebný účinek, a využívá se toho po staletí. Jantarová kyselina je vlastně kyselina dikarboxylová (čtyři atomy uhlíku). Jantar obsahuje 3 –8% kyseliny jantarové (Rice, 1980).

Jantar v celkovém i místním pohledu

Ranč Hansonových v Roxsonu ve Wyomingu leží ve východním Wyomingu nějakých 120 kilometrů západně od Mount Rushmore, Jižní Dakota, a 23 kilometrů západně od silnice 85 na Cheyenne River Road. Časem jsme nasbírali početné vzorky pod vedením Joea Taylora z Muzea fosilií Mt. Blanco, Crosbyton v Texasu, jenž věděl, kde najít současnou 30 cm silnou vrstvu těžkého bláta a jílu, z níž byl vyzdvižen triceratops „Vinny“.

Joe nám také pomohl se získáním povolení rodiny Hansonových k provádění tohoto výzkumu a ukázal nám přesné vrstvy, kde byl „Vinny“ vykopán (Derstler, 1994). Toto vydání časopisu CRSQ nabízí též fotografickou reportáž z vykopávek na Hansonově ranči. Dále, referát Holroyda et al. (1996) obsahuje úplnější popis Hansonova ranče a cíle možného výzkumu. Nyní sbírá vzorky dinosaurů na Hansonově ranči Jihovýchodní adventistická univerzita.

Ani fosilie hadrosaura ani triceratopse (o 5 kilometrů dále) nebyly pohřbeny ve skále, nýbrž v tmavě šedém jílu (gumbo) souvrství Lance. Jíl je nazýván „loam“ (mastná hlína) (Ceranowicz et al., 2001). Ceranowicz (2001) cituje slova paleontologa, který původně vykopal „Vinnyho“ v 90.letech 20.století, Kraiga A. Derstlera:

„Mastná hlína obsahuje vločky muskovitu a zuhelnatělý rostlinný detritus, zejména malé zlomky dřeva. Tenoučké zvrstvení patrné v mastných hlínách je zdůrazněno na plocho uloženými zlomky zuhelnatělých zbytků. Tato poloha svědčí o poklidné sedimentaci.“ (str. 77).

(souvrství Lance = nejmladší souvrství svrchní křídy v USA odpovídající přibližně maastrichtu nebo danu. Zbytky dinosaurů. Souvrství stanovil J. B. Hatcher roku 1903. – pozn. překl.).

Avšak jemné zvrstvení a plošně uložený dřevnatý detritus nesvědčí nutně o „poklidné sedimentaci“. Paleohydraulika nám říká (Berthault, 1988, 2002a, 2002b, 2004; Clark a Voss, 1994; Fineberg, 1997; Flood, 1981; Julien et al., 1993; Lalomov, 2001; Makse et al., 1997;

McKee et al., 1967; Snelling, 1997; Walthur, 1894), že jemná zvrstvení mohou svědčit o uložení ve vířivém proudu.

Mt. St. Helens (stát Washington) je nejlepším příkladem rychlého usazování jemných vrstev. Plochý dřevěný materiál mohl být uložen spolu s jílem a dinosauřími kostmi v šikmé poloze právě vinou rychlého víření. Experiment v plavicím kanálu by mohl pomoci vyřešit tuto malou nesrovnalost: přidaly by se prostě různě tvarované kousky dřeva do vířící směsi jílu a vody v různých hydraulických rychlostech a studovalo by se uspořádání plochých kousků dřeva.

Největší muzeum jantaru a středisko jeho výzkumu na světě je ve Varšavě v Polsku, v „Muzeu Země“. Proto jsme usilovali o pomoc polských vědců, již jako první v Polsku užívali standardní laboratoř ¹⁴C.

Avšak kvůli malým rozměrům wyomingského jantaru jej nemohla analýza běžné laboratoře datovat. Místo toho vzali vědci vzorky z muzea ve Varšavě a datovali je RU spolu s jantarem wyomingským v laboratoři Urychlovačového hmotnostního spektrometru (AMS), a napsali o tom skvělý článek, který je k dispozici u Hugha Millera. Ukázalo se, že jde o analýzu obtížnou, neboť (jak konstatovali v monografii), „skutečný jantar, sukcinát, nebyl nikdy datován RU, protože je pro tento z působ datování považován za příliš starý“ (Ceranowicz et al., 2001, str. 77).

Urychlovačový hmotnostní spektrometr (AMS)
(hp.ujf.cas.cz/~wagner/prednasky/subatom/aplikace/datovani)

V úvodu ke svému článku o jantaru také zdůraznili:

Za účelem srovnání jakéhokoli datování učiněného na materiálu z Wyomingu jsme považovali za nutné datovat zároveň nějaké skutečné vzorky jantaru (sukcinátu) z vykopávek ve známých geologických nalezištích. Ty by snad mohly představovat lepší materiál pro předběžnou chemickou analýzu než tradiční vzorky uhlí užívané v analýze ¹⁴C. Pro tento účel byly považovány pryskyřice již datované za příliš mladé pro srovnání a také nezařaditelné do určitého naleziště, jelikož se nalézaly na pláži (podél pobřeží Baltského moře).

Dva vykopané vzorky nám tedy zapůjčilo pro srovnávací testy Muzeum Země ve Varšavě. Vlastní výsledky jantaru moc nepomohly s datováním souvrství ve Wyomingu, ale jelikož je to poprvé, kdy byl jantar testován na obsah RU, považujeme za užitečné dosažené výsledky publikovat (Ceranowicz et al., 2001, str. 77).

AMS většinou vyžaduje vzorky, jež obsahují minimálně 3 mg uhlíku. Je však zajímavé, že když jsme datovali mamutí kel (blíže o tom v příštím článku), našla laboratoř AMS jen 0.2 mg kolagenu, ale stanovila stáří RU cca 4 980 RU let PS. Tento poznatek by měl pomoci s datováním starých fosilních kostí.

Poklidné resp. rychlé usazování jantaru na wyomingských pohřebištích dinosaurů

Poslední dva výroky paleontologa, jenž původně objevil naleziště Vinnyho roku 1994 (viz dřívější text) byly nejzdařileji zpochybněny Garym Gordonem (dřívějším členem Institutu pro výzkum Stvoření), když zkoumal množství malých zuhelnatělých úlomků dřeva. Během interview s naším videografem Andym Graybealem poznamenal Gary Gordon, že „jemné rozsekané úlomky zuhelnatělého dřeva ve vrstvě GUMBO mluví pro vířivou vlnu mořského dmutí pohybující se rychlostí 1 500 km/h přes Zemi – tak, jak tomu mohlo být během Nóachovy potopy, když měsíční přitažlivost působila tyto přílivové a odlivové vlny po celé Zemi 150 dní dvakrát denně.“

Gumbo = překládáno též „lepkavé bláto“; (též gumbotil = severoamerický interglaciální půdní typ v podobě zvětrávací kůry na povrchu glacigenních uloženin (hlavně souvkových hlín). (Typický gumbotil je většinou žlutohnědý až šedý, dokonale odvápněný a oxidovaný, nevrstevnatý písčitý jíl, který je za vlhka velmi tuhý, za sucha velmi tvrdý – pozn. překl.).

Jemná vrstvení se mohou vytvořit během rychlého hydraulického ukládání, jako tomu bylo třeba na Mt. St. Helen v „malém Grand Canyonu“. Tato vrstvení se ukládala rychle v řádu hodin a nikoli během nějaké předpokládané „poklidné sedimentace“.

Většina geologických odhadů stanoví rychlost usazování pro veškeré geologické tabulky na „jeden centimetr/1000 let“ (Officer, 1996). Na výstavě Muzea v Marylandu (hora Sideling Hill) je odhadovaná rychlost pro 130 metrový silniční zářez přibližně jeden centimetr/1600 let. (viz internetové stránky pro podrobnosti o tomto „sedle“: www.dnr.state.md.us/publiclands/western, a www.mgs.md.gov.)

Pokusy v laboratoři i plavicím kanálu (Julien et al., 1993; Snelling, 1997) podporují uvažovaný scénář hydraulického ukládání při katastrofě, jež pohřbilo dinosaury ve Wyomingu.

Nasekaný dřevěný materiál a maličké rozlámané kousky jantaru (zřídkakdy větší než hrášek) jsou dalšími důkazy rychlého hydraulického ukládání. Většina jantarových částic měla daleko méně než ½ cm v průměru a téměř vždy byly tyto částice zoubkované, což činilo dojem, že byly vylámány z mnohem větších kusů. Baltský jantar neobsahoval zubaté kousky a vůbec byly jeho kusy daleko větší než u jantaru z Wyomingu. Pokud se baltský jantar skutečně účastnil hydraulického ukládání, můžeme se domnívat, že událost byla mnohem klidnější než ta, k níž došlo ve Wyomingu.

Datování mamutů radioaktivním uhlíkem ve srovnání s dinosaury

Jedním z hlavních projektů skupiny Paleo pro rok 2005 bylo nasbírat a prostudovat velké množství důležitých dat RU. Jeden takový článek se zabýval stářím RU mamutů (Vasil´chuk et al., 1997). Třistašedesát RU dat je v tabulce založené na datování ¹⁴C kostí (cca 130), klů a stoliček (cca 190) a měkkých tkání (cca 40). Na eurasijském kontinentu sahala data od 9 670 (+ – 60) až k více než 53 170 RU let PS. Kromě 21 dat byla všechna mladší než 40 000 RU let. Z dat starších než 40 000 RU let byla většina v rozsahu 43 380 (+ – 380) let pro nefosilizované dřevo ze zálivu Prudhoe pohřbené v trvalém permafrostu ve 40 metrové hloubce (stáří RU získané z licencované laboratoře ¹⁴C v USA roku 2004).

Vasil´chuk et al. (1997) prováděli rozsáhlé studie těchto kostí (z oblasti permafrostu), ale nezabývali se obsahem kolagenu. Datovali též rostlinný materiál nalezený spolu s kostmi. Jejich závěry zněly: 1) neexistuje statistický rozdíl RU mezi kostmi a ostatním organickým materiálem a 2) datování mamutích kostí je spolehlivé. Dodejme jen, že z Wrangelova ostrova v Severním ledovém oceánu nad Sibiří pochází osm mamutích kostí, klů a zubů, jejichž rafinovaný kolagen byl použit k datování RU se zjištěným stářím méně než 5 000 let (Vartanyan, 1995).

Možná kontaminace moderním RU

Skupina Paleo (cca 1990) datovala RU pět různých úlomků kostí dinosaurů chudých na kolagen a zjistila podobný rozsah dat o stáří (9890 + – 50 až 25 750 + – 250 RU let) jako tomu bylo u stáří RU různých mamutů. Jedna licencovaná laboratoř AMS datovala RU humusové a alkalické podíly u šesté dinosauří kosti nalezené 30 kilometrů od Severního ledového oceánu na Aljašce a zjistila stáří RU 36 140 (+ – 560) respektive 31 050 (+ – 230) (kontrakt s licencovanou laboratoří v zámoří roku 1998).

Ačkoli má jantar rozsáhlý povrch obsahující vysoké koncentrace uhlíku (80% uhlíku), stáří ¹⁴C pro jantar se pohybovalo ve stejném rozpětí jako u jiných fosilií včetně uhlí. Pokud by tedy uhlíkové sloučeniny měly tendenci nasávat moderní CO2 ze vzduchu či z organické chemické absorpce, znamenal by vysoký obsah uhlíku v jantaru, že je tento materiál nejlepším kandidátem pro takovou absorpci. Ve výsledcích datování jantaru metodou ¹⁴C neexistoval však ani náznak takové kontaminace. Námitky Stafforda (1992), že dinosauří kost je relativně mladá pro datování ¹⁴C, se proto zdají být nepřiměřenými argumenty pro anomální RU stáří křídových resp. jurských dinosaurů.

Tyto dinosauří kosti neobsahovaly kolagen, jenom kostní apatit (Dahmer et al., 1990). Zlomky kostí obsahující málo kolagenu či žádný kolagen byly proto datovány RU. Skupina Paleo zjistila a konstatovala, že i bez kostního kolagenu obsahovaly dinosauří kosti zbytkových 2 – 5% uhlíku v celé struktuře kosti (Andre Ivanov, 1996, osobní rozhovor) podobně jako bylo uhlíku z povrchových stěrů (Dahmer et al., 1990). Toto zjištění stačí k tomu, abychom konstatovali, že dinosauří kostní apatit je stejně spolehlivý jako datování mamutích kostí včetně datování extrahovaného kolagenu či bez tohoto kolagenu.

Je známým faktem, že uhlík může absorbovat organické sloučeniny, ale na jeho povrch se může vázat pouze omezené hmotnostní množství organických znečišťujících látek (plynových či kapalných). Čas, po který tato absorpce probíhá, se počítá na dny, měsíce či nejvýše pár let (záleží na tom, kolik organických znečišťujících látek se navazuje).

Časové období pro absorpci netrvá však nikdy 70 miliónů let; jinak by byla malá poptávka po průmyslově vyráběném aktivním uhlí. Například roztoky niklu pro galvanizaci musí být udržovány sterilní (bez organické kontaminace) stálým filtrováním pumpami obsahujícími aktivní uhlí. A během plného chodu takové výroby se musí uhelný filtr vyměňovat každý týden (Safranek et al., 1960).

Zdálo by se, že kosti nebyly zcela zkamenělé a některé, jako slavný Acrocanthosaurus z povodí řeky Paluxy, obsahovaly kerogenózní materiál v Haversových kanálech, jak vědci pozorovali, když jej preparovali a vycpávali (Hugh Miller, 1990. Nepublikovaná mikrofotografie příčného průřezu zlomku kosti Acrocanthosaura z Muzea dokladů o Stvoření, Glen Rose, Texas).

Vysvětlivky:

Kerogén = silně chemicky heterogenní přírodní látka tvořená vysokopolymerizovanými makromolekulami s různě kondenzovanými aromatickými kruhovými a alifatickými systémy (Welte 1972). Představuje v chloroformu nerozpustnou část organické hmoty obsaženou v sedimentech – výchozí látku při vzniku ropy. (pozn. překl.)

Haversovy kanály = vzájemně propojené podélné kanály v kompaktní kosti, obsahují cévy (Clopton Havers, 1650 – 1702, anglický anatom a lékař, pozn.překl.)

Kvůli antibakteriální povaze sukcinátů (sukcinitů) v jantaru není pravděpodobné, že by atomy ¹⁴C nahradily uhlíkové atomy z těsných vazeb molekul typu jantarové kyseliny jinak než v podobě diamantu (Baumgardner et al., 2003). Jelikož byla data RU na horní mezi datovací soustavy AMS, je zřejmé, že ke kontaminaci nedocházelo.

Evolucionisté občas namítali, že jistí mikrobi mohli kontaminovat jantar (a dinosauří kosti) moderními atomy ¹⁴C, a tak způsobit, že tyto materiály vykazovaly nepřiměřeně mladý věk RU. Avšak neexistuje důkaz, že by ztvrdlý jantar mohl absorbovat moderní ¹⁴C v jakékoli formě, takže je mikrobiální aktivita prakticky irelevantní pro obdržená data RU.

Dále je třeba konstatovat, že analytické procedury pro testování obsahu ¹⁴C v jantaru vyžadují takové zacházení s kyselinami i zásadami, které by odstranilo jakoukoli buněčnou tkáň i mikrobiální odpadní produkty pozorované laboratoří (Snelling, 1999). Mohlo by tedy být bezpečné předpokládat, že RU datování dinosauřích kostí není poznamenáno mikrobiální aktivitou, ale stále zůstávají některé otázky. RU datování kolagenu z těchto kostí bude asi nutné k tomu, abychom tyto otázky zodpověděli.

Je též známo, že hydrotermální aktivita, třeba ta spojená se sopečnou činností, způsobuje starší RU data vzhledem k absorbování plynů obsahujících starý uhlík (Van Oosterwych – Gastuche, 1999). Voda za vysoké teploty a tlaku by mohla být příčinou kontaminace rostlinných i zvířecích materiálů starým uhlíkem ve formativním období pohřbívání a fosilizace, což pak může být hypoteticky „fixováno“. Skutečná stáří mnoha fosilií mohou tak být mnohem mladší než naznačuje datování RU. Je plánován výzkum, jenž by zhodnotil možnou kontaminaci moderních organických materiálů materiály obsahujícími starý uhlík.

V případě textilií způsobil hydrotermální vliv, že staré textilie vypadaly mnohem mladší (Van Oosterwych – Gastuche, 1999).

Nedostatek kolagenu a měkkých tkání v dinosauřích kostech přičítáme horkému podnebí západu Spojených států. Čím severnější je zeměpisná šířka, tím více kolagenu bychom očekávali v kostech vzhledem k jeho lepšímu zachování v chladnějším podnebí či permafrostu, jak tomu asi bylo i u některých mamutů.

Tento koncept uchování organického materiálu v chladnějším podnebí odpovídá kreačnímu modelu potopy a doby ledové a tání v průběhu pouhých několika tisíc let (Oard, 2004a, b). Nedávný objev měkké tkáně v kosti dinosaura Tyrannosaurus rex je velkým problémem pro evoluční biology a paleontology (Schweitzer et al., 2005). Datování pomocí ¹⁴C této i jiných fosilií může dále přispět k popření všeobecně přijímaných geologických dat.

Radiouhlíková data pro wyomingský jantar v rámci rozsahu detekčního systému AMS?

Článek z Polska (Ceranowicz et al., 2001) končil takto:

Vzorek 3, z Wyomingu, se téměř podstatně liší od nuly a proto se zdá, že jeho horní mez není příliš daleko od daného minimálního stáří. Pravděpodobnost, že je různý od nuly, je v řádu 94% (P = 0 .0608), což svědčí o tom , že datování souvrství Lance by mělo být téměř v rámci rozsahu datování pomocí ¹⁴C. Avšak podobnost infračerveného spektra s jinými křídovými sedimenty řadí souvrství Lance do této stratigrafické pozice. Jelikož také vzorky jantaru měly pozitivní čtení FMC, pak kdyby byl některý z nich užit coby srovnávací vzorek místo uhlí (které mělo 0.0031 FMC), vzorek z Wyomingu by byl ještě méně podezřelý z mladého stáří (str. 80).

Pozorování a závěry

Vzorky jantaru z wyomingského naleziště triceratopse jsou maličké, bublinkovité, a mají různou barvu od žluté po červenou, jako by byly bývaly vystaveny velmi vysoké teplotě a tlaku. Některé úlomky jantaru mají velké praskliny s četnými zlomeninami jako křehké povlaky chrómu na poniklované oceli či odlitky kostek zinku (Safranek et al., 1960). To naznačuje, že vnitřní křehkost jantaru byla odpovědí na značnou vnější sílu jako je teplota a tlak, a jantar byl rozlámán jako se to stalo u zuhelnatělého dřeva.

Většina jantaru byla červená s určitým kolísáním od žluté po oranžovou až rudou (u jistých vzorků na ploše pouhých několika mm). Svědčí to o vysokém stupni oxidace vzhledem k vysoké teplotě po malé časové období. Popis některých vzorků jantaru odpovídá popisu Lymanovu (1986), že totiž „jantar má někdy práškovitou, drobivou načervenale hnědou, světle hnědou či šedou kůru, podle změn, kterými prošel“ (str. 308).

Velmi malé šupinky průhledné či bílé slídy (muskovitu) vedle jantaru a v matečném jílu vrstvy „Vinny“ naznačují, že plátky slídy mohly být násilně odděleny ze své původní základní hmoty valivým působením oblázků a kamení v rychlých proudech vody po dlouhou dobu.

Původní dřevo, nyní křehké, rozlámané a zuhelnatělé, mohlo být vystaveno vysokým teplotám a tlakům po svém pohřbení. Malé vzorky (menší než 6 cm2) spolu s částmi šišek byly zuhelnatěny podobně jako je to možné vidět v jílu a skále řeky Paluxy, Texas a v Coloradu spolu s fosiliemi stáří dinosaurů.

Částečky jantaru pohřbené spolu s triceratopsem v roztoku slané vody musely být pohřbeny rychle, protože jinak by byly bývaly snadno odneseny jinam. To vše svědčí pádně pro mohutnou vodní katastrofu způsobenou slanou vodou.

I když je mnoho stáří RU blízko horní detekční meze systému AMS, už jen samotný fakt, že ve všech fosiliích obsahujících uhlík je přítomen nějaký uhlík ¹⁴C (je ho však méně než v diamantu – Baumgardner, 2003), podporuje tezi o nedávné celosvětové kataklyzmatické události, jež tyto fosilie uložila.

Zdá se, že vztah dat RU zjištěných u jantaru k reálnému času zapadá dobře do kalkulací s reálným časem pro jiné fosilie při použití Brownovy (1992) korelační rovnice, což podporuje tvrzení, že pochybovačné domněnky o radiouhlíkovém datování jsou mylné.

Datování RU je naším skutečným „přítelem“ (Humphreys, 2004), jelikož nová data (Snelling, 1999; Wieland, 2003; Baumgardner, 2003) odpovídají datům RU z 80. let (Fields et al., 1990; Dahmer et al., 1990). Všechna podporují mladou Zemi a katastrofizmus.

Tato studie spolu se stovkami jiných individuálních studií od různých badatelů (z nichž se mnohé objevily v CRSQ) pokračuje v tlaku na revizi standardních evolučních geologických tabulek založených na paleohydraulice, jak to učinil Berthault (2004b) a jiní se skupinou Tonto v oblasti Grand Canyonu, Lalomov (2001) na Krymu, a Morris (1980), Fields et al. (1990), a Baugh a Wilson (1991) v povodí řeky Paluxy, Texas.

Navrhovaný další výzkum jantaru

Budou-li peníze, plánujeme pokračovat ve studiích RU i infračervených studiích pryskyřic z různých vrstev po celém světě ve spolupráci s dalšími vědeckými organizacemi. Doufáme, že výsledky uplatníme pro změny geologických tabulek. Plánujeme také provádění studií v plavicím kanálu za použití různých velikostí a tvarů zlomků dřeva v jílovém prostředí, abychom zjistili, jak se seřadí ve sledu sedimentů; výsledky takových studií by mohly vést terénní pracovníky ve studiu paleohydrauliky.

Je velmi důležité navrhnout správné experimenty, jež určí, zda starý uhlík opravdu působí stárnutí moderního biotického materiálu v hydrotermálních podmínkách. Je též třeba zahájit intenzívní studii ¹⁴C u hloubkových vzorků z Prudhoe Bay atd. Doufejme, že podobné studie pomohou vědě pochopit důvod pro podobnosti ve stářích ¹⁴C u dinosaurů a mamutů jakož i jiných fosilií jako je jantar a nefosilizované dřevo. Budeme se snažit stanovit též dobu, kdy byly tyto materiály uloženy. Takové intenzivní vědecké programy budou uskutečněny v příhodnou dobu pouze tehdy, budou-li na ně peníze.

Poděkování

Rádi bychom poděkovali majitelům Hansonova ranče i těm, kdo se starali o vykopávky hadrosaura v létě 1996. Chtěli bychom též ocenit úsilí Dennise Petersona, Joea Taylora, Otise Klineho a Doris Bowersové za jejich výzkumy na místě, paleontologické i archeologické úsilí. Děkujeme také CRSEF i přispěvatelům, kteří umožnili týmu Columbus Ohio účastnit se vykopávek a provádět nákladné radiouhlíkové datování metodou AMS; a, samozřejmě, našim inspirovaným kolegům z Polska za jejich výběr baltského jantaru pro srovnání, jejich studie infračervené absorpce a výbornou studii.

Při zpětném pohledu nesmíme zapomenout na průkopnické úsilí Roberta Whitelawa (1970), jenž učinil studium datování RU tak fascinujícím a užitečným. A především nemůžeme zapomenout poděkovat za inspiraci inteligentnímu Tvůrci, který nám pomáhá udržet si víru našich otců v „šestidenní stvoření“ pomocí Jeho vědy.

Použitá literatura

CRSQ—Creation Research Society Quarterly
Amber web sites. 2005. History of amber, succinic acid, rosin, succinite, medicine, medicinal, therapy, therapeutic, treatments, health, healing, artifact, homeopathy. www.amberjewelry.com/Amber_in_Therapeutics_2.htm – 25k.
Baumgardner, J.R., A.A. Snelling, D.R. Humphreys, and S.A. Austin, 2003. Measurable ¹⁴C in fossilized organic materials: Confirming the young earth Creation-Flood model. In Ivey, R.L. (editor), Proceedings of the Fifth International Conference on Creationism (technical symposium sessions), pp. 127–142. Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA.
Baugh, C., and C. Wilson. 1991. Dinosaur, Scientific Evidence that Dinosaurs and Men Walked Together. Creation Evidence Museum, Box 307, Glen Rose
TX 76043. Promise Publishing Co., Orange CA.
Beierle, F. P. 1979. A new kind of evidence from the Paluxy. CRSQ 16:87–88, 131.
Berthault, G. 1988. Sedimentation of a heterogranular mixture, experimental lamination in still and running water. Comptes Rendus de l’Academie des Sciences, Serie II 306:717–724.
Berthault, G. 1994. Experiments on stratification. In Walsh, Robert E. (editor), Proceedings of the Third International Conference on Creationism (technical symposium sessions), pp. 103–110. Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA.
Berthault, G. 2002a. Geological dating principles questioned. Paleohydraulics: a new approach. Journal of Geodesy and Geodynamics (China) 22(3):19–26.
Berthault, G. 2002b. Analysis of main principles of stratigraphy on the basis of experimental data. Lithology and Mineral Resources 37:442–445.
Berthault, G. 2004. Sedimentological interpretation of the Tonto Group stratigraphy (Grand Canyon Colorado River). Lithology and Mineral Resources 39:480–484.
Brown, R. H. 1986. Radiometric dating from the perspective of biblical chronology. In Walsh, R.E., C.L. Brooks, and R.S. Crowell (editors), Proceedings of the First International Conference on Creationism, volume 2 (technical sessions), pp. 31–36. Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA.
Brown, R.H. 1992. Correlation of ¹⁴C age with real time. CRSQ 29:45–48.
Ceranowicz, B. K., M. Giertych, and H. Miller 2001. Cedarite from Wyoming: infrared and radiocarbon data. Prace Muzeum Ziemi 46:77–80.
Clark, M.E., and H.D. Voss. 1994. Toward an understanding of the tidal fluid mechanics associated with the Genesis Flood. In Walsh, Robert E. (editor), Proceedings of the Third International Conference on Creationism (technical symposium sessions), pp. 151–167. Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA.
Dahmer, L.H., D. Kouznestsov, A. Ivanov, J. Whitmore, J. Detwiler, and H. Miller. 1990. Report on chemical analysis and further dating of dinosaur bones and dinosaur petroglypths. In Walsh, R.E. and C.L. Brooks (editors), Proceedings of the Second International Conference on Creationism, volume 2 (technical symposium sessions), pp. 371–374. Creation Science Fellowship, Pittsburgh PA. (RC laboratory reports available from Hugh Miller).
Derstler, K. 1994. Dinosaurs of the Lance Formation in eastern Wyoming. In Nelson, C.F. (editor), Wyoming Geological Association, 44th Annual Field Conference Guidebook, pp. 127–146. Wyoming Geological Association, Casper. WY.
DeVilbiss, J.W. 1986, The discovery of quasi-human ichnofossils in the Glen Rose dolomite, Paluxy River, TX. In Walsh, R.E., C.L. Brooks, and R.S. Crowell (editors), Proceedings of the First International Conference on Creationism, volume 2 (technical sessions), pp. 227–232. Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA.
Dorf, E. 1942. Upper Cretaceous floras of the Rocky Mountain region. II Flora of the Lance Formation at its type locality, Niobrara Co., Wyoming. Carnegie Institute of Washington Publication 508:79–159.
Fields, W. and H.R. Miller, J. Whitmore, D. Davis, G. Detwiler, J. Ditmars, R. Whitelaw, and G. Novaez. 1990. The Paluxy footprints revisited. In Walsh, R.E. and C.L. Brooks (editors), Proceedings of the Second International Conference on Creationism, volume 2 (technical symposium sessions), pp. 155–175. Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA.
Fineberg, J. 1997. From Cinderella’s dilemma to rock slides. Nature 386:323–324.
Flood, R. 1981. University professors probe Flood geology. Moody Monthly 81(5):96–98.
Helfinstine, R.F., 1994. Texas Tracks and Artifacts: Do Texas Fossils Indicate Coexistence of Men and Dinosaurs? Presto Graphics Inc., South Anoka, MN. (Order from R.F. Helfinstine, 1136 5th Ave., South Anoka MN 55303)
Holroyd, E.W. III, M.J. Oard, and D. Petersen. 1996. Opportunities for creationist studies of the Hanson Ranch, Roxson, Wyoming. CRSQ 33:136–140.
Humphreys, R.D. 2004. ¹⁴C -The creationists’ friend. Creation Matters 9(6):5.
Julien, P.Y., Y. Lan, and G. Berthault. 1993. Experiments on stratification of heterogeneous sand mixtures. Bulletin de la Société Géologique de France 164(5):649–660.
Lalomov, A.V. 2001. Flood geology of the Crimean Peninsula, Part I: Tavrick Formation. CRSQ 38(3):118–124.
Lyman, Kennie (editor). 1986. Simon and Schusters Guide to Gems and Precious Stones. Simon & Schuster Inc, New York, NY.
Makse, H.A., S. Havlin, P.R. King, and H.E. Stanley. 1997. Spontaneous stratification in granular mixtures. Nature 386:379–382.
McKee E.D., E.J. Crosby, and H.L. Berryhill. 1967. Flood deposits, Bijou Creek, Colorado, June 1965. Journal Sedimentary Petrology 37:829–851.
Miller, H.R., 2005. More failures for long age potassium argon K/Ar dating (Letter to the Editor). CRSQ 42:207–210.
Morris, J.D. 1980. Tracking Those Incredible Dinosaurs & the People Who Knew Them. Master Books, San Diego, CA.
Oard, M. 2004a. Frozen in Time. Master Books, Green Forest, AR.
Oard, M. 2004b. The Missoula Flood Controversy. Creation Research Society Books, Chino Valley, AZ.
Officer, C. 1996. The Great Dinosaur Extinction Controversy. Helix Books, New York, NY.
Patton, D. 2000. 25 pictorial essay photos of fossil footprints and fossil ripple marks in the Paluxy River; and, other evidences for dinosaur and human coexistence. www.bible.ca/tracks/buy.htm.
Rice, P.C. 1980. Amber, The Golden Gem of the Ages. Van Nostrand Rheinhold Company, New York, NY.
Rotta, R.B. 2004. Evolutionary explanations
for anomalous radiocarbon in coal. CRSQ 41:104–112.
Safranek, W.H., H.R. Miller, R.W. Hardy, and C.L. Faust. 1960. New data on the performance of nickel and chromium plated zinc die castings, 47th Annual Proceedings, American Electroplaters Society. American Electroplaters Society Inc. Newark, NJ and Westbrook Publishing Co. Philadelphia, PA.
Schweitzer, M.H., J. L. Wittmeyer, J.R. Horner, and J. K. Toporski. 2005. Soft-tissue and cellular preservation in Tyrannosaurus Rex. Science 307:1952–1955.
Snelling, A. 1997. Nature finally catches up! Creation Ex Nihilo Technical Journal 11(2):125–126.
Snelling, A. 1999. Dating Dilemma: Fossil wood in ‘ancient’ sandstone. Creation Ex Nihilo 21(3):39–41.
Stafford, T.W. Jr., 1992. Radiocarbon dating dinosaur bone: More pseudoscience from creationists. Creation/Evolution 12(1):10–17.
Van Oosterwyck-Gastuche, M.C. 1999. Le Radiocarbone Face au Linceul de Turin—Journal d’une Richerche (Trans: Radiocarbon dating as applied to the shroud of Turin—A Journal of Research). Francois ‘Xavier de Guivert, Paris, FR.
Vartanyan, S.L. 1995. Radiocarbon dating evidence for mammoths on Wrangle Island, Arctic ocean, until 2000 BC. Radiocarbon 37(1):1–6. packrat.aml.arizona.edu/Journal/v37n1/vartanyan [x] Vasil’Chuk, Yurij, J. M. Punning, and A. Vasil’Chuk. 1997. Radiocarbon ages of mammoths in Northern Eurasia: Implications for population development and late quaternary environment. Radiocarbon 39(1):1–18.
Walthur, J. 1894. Eintleitung in die Geologie und Historische Wissenschaft. Gustav Fisher Verlag, Jena , DEU.
Whitelaw, R.L. 1970. Time, life and history in the light of 15,000 radiocarbon dates. CRSQ 7:56–70.
Whitelaw, R.L. 1993. Radiocarbon dating after forty years: Do creationists see it as supporting the Biblical Creation and Flood? – A review and critique of pertinent creationist writing, 1950–1990. CRSQ 29:170–183.
Wieland, C. 2003. Rate group reveals exciting breakthrough (more great news on radiocarbon dating), www.answersingenisis.org (As of August 21, 2003).