Timothy R. Stout
(Z Creation Matters, Volume 15, Number 2, March / April 2010, str. 4, přeložil Pavel Kábrt – 07/2010)
Když jsem četl knihu Charlese Darwina O původu druhů, byl jsem překvapen, jak Darwin důsledně používal metodu, kterou si sám vytvořil, aby si svoje myšlenky obhájil. Kdykoli pozoroval důkazy, které byly v rozporu s jeho teorií, použil svůj způsob vysvětlení tohoto rozporu, a poté, aniž by nabídl nějaký experimentální důvod tohoto svého ospravedlnění, považoval toto svoje vysvětlení za dostatečně nosné.
Ve svém důsledku to znamená, že Darwin dával vyšší prioritu důkazu, který si vysnil (sugeroval) než pozorované skutečnosti. Pokud někdo čte pečlivě O původu druhů pochopí, že nic jiného Darwinovi nezbývalo: buď musel takto postupovat, anebo přijmout, že velká část průběhu evoluce, kterou se snažil popsat, odporovala vědeckému pozorování. A tak použil kompromitaci pomocí své metody.
Často se dnes opakuje, že lidé včetně vědců věří evoluci proto, že je to tak učili. Já jsem ale přesvědčen, že v tomto věku zvýšených znalostí vědci čelí stejnému dilematu jako Darwin. I oni musí buď ignorovat pozorovatelná fakta, anebo by museli uznat, že tato fakta ukazují proti dlouhodobému evolučnímu procesu, ve který chtějí věřit. Z mého pohledu lidé, kteří chtějí následovat Darwina v jeho víře v evoluční teorii, musí také přijmout jeho falešnou metodu. Podívejme se nyní na některé reprezentativní příklady Darwinových praktik v O původu druhů.
Hranice variací
V první kapitole Darwin diskutuje pozorované hranice variability. V době, kdy psal O původu druhů, byl už plně přesvědčen, že se ryby přeměnily na obojživelníky, ti se přeměnili na plazy, ze kterých vznikli ptáci a savci. Aby se toto mohlo uskutečnit, tvrdil, že neexistují žádné přirozené limity či hranice variací, kterým by organizmus mohl čelit.
Jenže, zcela jasně tu byl problém. Pěstitelé rostlin a chovatelé zvířat hlásili, že velmi rychle narazí na limity variací pokaždé, když chtějí vysegregovat nějaký specifický znak. Naneštěstí, toto pozorování bylo v rozporu s požadavky evoluční teorie. A tak Darwin toto velmi dobře známé, pevně doložené pozorování zkušených chovatelů a pěstitelů, zredukoval na pouhý předpoklad:
„Na druhé straně běžná víra, že množství dosažitelných variací je přísně limitováno, je rovněž jen pouhou domněnkou.“ (Darwin, 1872, str. 31)
Pochopitelně dnes rozumíme genetickému omezení variací a víme, že chovatelé a pěstitelé měli pravdu. Jakmile dojde k redukci různých možných alel (alternativ) určitého genu až k té jedné možnosti, pak už běžně nejsou možné další variace pro znak či skupinu znaků řízených tímto genem. Možnou výjimku může způsobit příležitostná mutace, která by mohla zvýhodnit daný znak. Nicméně i tato situace vzniká na úkor celkové ztráty zdatnosti. A tak ani náhodné mutace nepřinášejí chovatelům a pěstitelům neomezený potenciál variací, který Darwin potřeboval. Darwin si tedy vybájil vysvětlení, aby se tak vyhnul dobře potvrzené pozorovatelné skutečnosti.
Výše popsané se soustřeďuje na to, jak Darwin odmítl skutečnost, kterou chovatelé a pěstitelé mohli pozorovat, ne na to, co evolucionisté tvrdí, že dokázaly milióny let. Dopad mutací na variační potenciál je pro chovatele minimální i z evoluční perspektivy.
Záznam zkamenělin
Darwin byl otrávený tím, co sám nazýval „nedokonalosti“ fosilního záznamu. Zkameněliny se vyskytují ve skupinách dobře doložitelných podobnými charakteristikami, ale mezi těmito skupinami jsou pravidelné mezery. A tak se dočteme, že „…muselo skutečně existovat ohromné množství mezičlánků. Proč není každá geologická formace a každá vrstva plná těchto spojujících článků? Geologie zcela jistě nepodává řetězec těchto jemně odstupňovaných organizmů; a toto asi bude ta nezřejmější vážná námitka proti této teorii. Jak ale věřím, vysvětlení spočívá v extrémně nedokonalém geologickém záznamu.“ (Darwin, 1859, str. 230)
„Z těchto několika úvah je nepochybné, že geologický záznam, pohlížíme-li na něj jako na celek, je extrémně nedokonalý…“. (Darwin, 1859, str. 240)
„V současnosti musí tento případ zůstat nedořešen; a může být vpravdě použit jako silný argument proti názorům, které jsem zde představil.“ (Darwin, 1859, str. 252)
Darwinova teorie požadovala velké množství mezičlánků, ale všimněme si, že v jeho době pozorovatelná skutečnost svědčila o pravidelných mezerách. A tak je tomu pořád až dodnes. Jenže místo aby Darwin přijal důkazy, tak se jich zbavil. Přednost před pozorovanými důkazy dal vybájeným důkazům.
Oko
Darwin byl zneklidněn složitostí oka. Ve své knize O původu druhů vlastně připustil, že si neumí představit mechanizmus, který by takovou složitost mohl vysvětlit. Protože v této době však už plně věřil v evoluci, nevyvedlo ho to z konceptu. A tak napsal:
„Předpoklad, že se oko se všemi svými nenapodobitelnými důmyslnostmi…mohlo vytvořit přírodním výběrem, vypadá, to musím přiznat, jako absurdita nejvyššího stupně…Rozum mi říká…že obtíž věřit, že se dokonalé a složité oko mohlo vytvořit přírodním výběrem, i když je to nepředstavitelné naší obrazotvornosti, by neměla být chápána jako zdrcující pro tuto teorii /evoluce/. (Darwin, 1859, strany 155-156)
Darwin si neuměl představit, jak obejít problémy spojené s okem. Avšak rozum mu říkal, že by měl být schopen si to představit – a to stačilo. Darwin se podřídil „sugesci“ vybájeného důkazu, aby se vyhnul pozorovatelným problémům.
Tato situace mi připomíná to, co čteme v Římanům 1:22: „Mají se za moudré, ale stali se blázny.“ Ano, skutečně, z biblického hlediska je vědec bez výmluvy, když vyznává evoluci přes její neslučitelnost s mnoha pozorovanými fakty.
Odkazy
- Darwin, 1859, On the Origin of Species by Means of Natural Selection. 1st edition. London: John Murray.
- Darwin, 1872, On the Origin of Species by Means of Natural Selection. 6th edition. London: John Murray.
- Author’s note: Searchable text and photocopies of all editions of Darwin’s Origin are available free