Evoluční podvod u velryb

Po další ikoně evoluce zbyl jen zvířený prach

Don Batten

Z aktualizace časopisu Creation 36(4):34–35; říjen 2014 přeložil Jakob Haver – 11/2018.

Obrázek 1: Exponát AMNH (New York)  2012 – dosud vystavovaná falešná rekonstrukce Pakiceta „s otvory velrybích nozder“ (červená šipka) a nízko položeného oka (bílá), přestože lebka publikovaná v roce 2001 jasně ukázala, že nozdry na rypci a očí byly na vrcholu hlavy, vůbec ne jako u zubaté velryby. Foto z 3. vydání Evoluce: Velký experiment, © Dr. Carl Werner, 2014.

Muzea a učebnice dnes tvrdí, že fosilie velryb poskytují nejjasnější důkaz o evoluci – většinou se již upustilo od evoluce koní, protože tato historka již nebyla schopna odolávat oprávněné kritice.¹ V příběhu velryb existují tři klíčové fosilie – Pakicetus, Ambulocetus a Rodhocetus, o kterých se tvrdí, že jsou spojovacími články mezi suchozemskými zvířaty a velmi dlouhými a štíhlými velrybami známými jako basilosauři.² Bez těchto tří by se celý příběh zhroutil do prachu.

Dr. Carl Werner, autor knihy Evoluce: Velký experiment, tato tvrzení ověřoval a mluvil s výzkumníky a dalšími lidmi. Zjistil, že žádná z těchto fosilií není udržitelná jako přechodová forma k velrybám. Jeho nálezy, publikované v hlavním 25stránkovém dodatku k nové edici jeho knihy z roku 2014, tento příběh o evoluci velryb zcela rozmetaly. Zde jsou některé zajímavosti.

Pakicetus

Na tuto prezentovanou extrémně bizarní povídačku ohledně Pakiceta jsme již upozornili, a to včetně dr. Philipa Gingericha,.³ Nekompletní fosílie lebky byla představována tak, že patří tvorovi podobajícímu se velrybě, a byl zveřejněn jako umělecké ztvárnění na obálce prestižního časopisu Science v roce 1983. O několik let později byly nalezeny zbývající části Pakiceta a publikováno to bylo v roce 2001 – ukázalo se, že s velrybou to nemá nic společného. Na rozdíl od toho, co předpokládal dr. Gingerich, nebyly tu žádné otvory nozder, nebyly tam žádné ploutve (jen kopyta/paznehty) a nebyl tam žádný velrybí krk (jen krk typický pro suchozemské savce). Přesto doktor Werner odhalil, že americké Muzeum přírodní historie v New Yorku a Muzeum historie přírody v Londýně nepřestaly používat tuto falešně zkonstruovanou lebku s otvory velrybích nozder (viz obr. 1).

V dokumentu National Geographic v roce 2009 doktor Gingerich stále tvrdil, že na základě sluchové kosti by měl být Pakicetus řazen mezi velryby. Sluchové kosti však nejsou jako velrybí, která má unikátní, prstu podobný esovitý splav (sigmoid process), ale jsou plošší, podobné fosiliím suchozemských zvířat známých jako sudokopytníci.

Obrázek 2. Kresba Ambuloceta ve Smithsonově institutu, ukazující falešné otvory nozder a drobné uši. Pro ani jeden z těchto proklamovaných velrybích vlastností neexistují žádné fosilní důkazy. Foto z 3. vydání, Evoluce: Velký experiment, © Dr. Carl Werner, 2014.

Ambulocetus

Obrázek 3. Srovnání lícních kostí kytovce (delfín, který patří do rodiny velryb), Ambuloceta a koně. Doktor Thewissen tvrdil, že lícní kosti Ambuloceta jsou zeštíhlené a podobné velrybím, ale tak tomu vůbec není (z Evolution the Grand Experiment, třetí vydání, 2014), © Dr. Carl Werner)

„Chodící velryba“ je zobrazena jako mezičlánek mezi Pakicetem a Rodhocetem. Dr. Hans Thewissen, původně student Dr. Gingericha uvedl, že existovalo osm charakteristických rysů, které ukazovaly, že Ambulocetus byl velrybím předkem. O Ambulocetovi jsme také mluvili (obr. 2),^4, ale podle toho, jak Dr. Werner zaznamenal na videu s Dr. Thewissenem (viz níže), je klíčovým důkazem velrybího předka esovitý splav (sigmoid process) kosti ušního ústrojí, což (opět) nebylo ve skutečnosti nic podobného velrybě.

Rovněž tak lícní kost, o které Thewissen tvrdí, že je zúžená podobně jako lícní kosti velryb, ve skutečnosti vůbec zúžená není; kůň má například mnohem více zúženou lícní kost než Ambulocetus (viz obrázek 3).

K tomu všemu laboratoř dr. Thewissena dodala modely Ambuloceta do nejrůznějších muzeí, která ukazují na rypci lebky otvory nozder, přestože neexistují žádné fosilní důkazy. Dr. Werner říká: „Všech osm znaků, o kterých mluvil jako o velrybích rysech, znepokojivě velrybími znaky nejsou.“

Rodhocetus

Rodhocetus byl prohlášen za vodního živočicha, u něhož se vyvíjely přední ploutve a lalok s ocasními ploutvemi jako má velryba (horizontální ploutve) – je tedy údajně na dobré cestě k tomu, aby se stal velrybou. Nicméně když Dr. Werner upozornil paleontologa Dr. Gingericha, který Rodhoceta objevil, že neexistují žádné fosilní kosterní důkazy pro ocas nebo ploutve, doktor Gingerich přiznal, že je to tak.

Také přiznal, že nyní si myslí, že tento živočich neměl ani jeden z těchto rozhodujících znaků velryby. Některé z těchto informací jsme poskytli v časopise Creation z roku 2011.⁵ Nicméně ocas a ploutve jsou stále zobrazovány v mnoha dokumentech a já očekávám, že stejně jako tomu bylo v případě Haeckela a jeho „umělecky ztvárněných“ embryí, to potrvá⁶ mnoho let než dojde k nápravě.

Bez těchto tří údajně přechodných článků se celá historka o evoluci velryb hroutí. Další evoluční ikona se obrátila v prach!

Odkazy a poznámky

1. Sarfati, J., The non-evolution of the horse, Creation 21(3):28–31, 1999; creation.com/horse.
2. A podle evoluční paleolontoložky obratlovců Barbary Stahl, „basilosauři nemohou být předky současných velryb.” Stahl, B.J., Vertebrate History: Problems in Evolution,p. 489, McGraw-Hill, New York, 1974.
3. Williams, A. and Sarfati, J., Not at all like a whale, Creation 27(2):20–22, 2005; creation.com/pakicetus.
4. Batten, D., A whale of a tale (last updated May 2012); creation.com/ambulo.
5. Batten, D., Rodhocetus and other stories of whale evolution, Creation 33(3):54–55, 2011; creation.com/rodhocetus.
6. Van Niekerk, E., Ernst Haeckel, fraud is proven, Journal of Creation 25(3):89–95, 2011; creation.com/haeckel-fraud.