O (ne)příjezdu evolučního vlaku

(litujeme – vyjel špatným směrem)

Carl Wieland

Z creation.com přeložil Jakob Haver – 10/2018. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

Atmosféra v přeplněné přednáškové aule pulzovala napjatým očekáváním. Bylo to koncem sedmdesátých let, v prvních pohnutých dnech vzniku kreacionistického hnutí v jižní Austrálii. Měl jsem se zúčastnit panelové diskuse na téma stvoření / evoluce, vůbec první tohoto druhu v regionu, za přítomnosti asi 40 vědeckých učitelů a také významného evolučního akademika.

V průběhu živé diskuse jsem zjistil, že můj hlavní oponent seděl jen pár metrů ode mě po mé levici. Docent (v americkém pojetí asistent profesora) populační biologie zapáleně mluvil ke skupince svých příznivců a zjevně si neuvědomoval, že jeho kreacionistický soupeř byl na doslech.

„Je to opravdu frustrující“, slyšel jsem, jak říká. „Připadám si jako astronaut, vracející se z Měsíce, který viděl kulatou Zemi a teď má debatovat s někým, kdo se lidem snaží namluvit, že je plochá. V mé práci vidíme, jak evoluce probíhá před našima očima.“

Zpětně vzato, jeho uvažování bylo celkem pochopitelné, protože kreacionistické argumenty dosud ještě nebyly dostatečně rozšířené. To by snad mohlo být pro učitele biologie určitou omluvou v jejich setrvávání v takovéto naivní víře. Jednoduše předpokládali, že snadno pozorovatelné genetické změny v mnoha typech živé populace byly jasnou ukázkou toho, že evoluce od mikroba k člověku je fakt. Stačí dát tomu jen dostatek času, a voilà – takové „mikro“ změny se hezky nahromadí, jsou neustále tříděny a vedeny dál přirozeným výběrem. Zdálo se, že takové očekávání je zjevné a logické, že tyto „malé kroky“ se budou neustále načítat a povedou k „makro“ změnám – tedy k opravdu velkým skokům – od žáby k princi, od ryby k filozofovi a tak podobně. (Jak v tomto článku ukážeme dál, pravý opak je pravdou.)

V tomto světle může být pocit zmatené frustrace biologického lektora snadno pochopitelný, protože on si myslel, že často vidí něco z toho, co se časem stává velkou částí změny. Musíme si uvědomit, že takto přemýšlí většina evolucionistů, dokonce ještě i dnes. Proto, když většina biblicky věřících takové biologické změny zpochybňuje, jsou jejich obvyklé odpovědi – upřímně řečeno – zcela mimo.

Odpůrce například může říci: „Komáří si za pouhých 40 let vyvinuli odolnost proti DDT. Pokud tohle není evoluce, probíhající před našima očima, tak co to potom je?“ Křesťanské odpovědí se většinou soustřeďují na množství změn. Například budou říkat: „Ale to je jen variace v rámci druhu.“ Nebo jiná odpověď: „Ale komár zůstává stále komárem, nebo ne? Nezměnil se v něco jiného.“

Obě tyto odpovědi jsou pravdivé. Jsou však nedostatečné a jen sotva zapůsobí na oponenta, který si myslí: „Dobrá, to je ale jen takový úhybný manévr křesťanů. Tyto změny tu máme za pouhých 40 let, ale evoluce trvá miliony let. Jen tomu dej milion let a uvidíš, jakou změnu potom dostaneme!“

Abych toto vysvětlil, používal jsem řadu let na veřejných přednáškách přirovnání k železničnímu vlaku. Dejme tomu, že se díváte na vlak, který vyjíždí, řekněme ze stanice Miami na Floridě a směřuje na sever do Chicaga.¹ Úsek jeho cesty, který vidíte, je jen několik stovek metrů. Ale můžete důvodně předpokládat, že bude-li mít dostatek času, dojede do Chicaga. Viděli jste spolehlivé důkazy, které ukazují, že vlak je v podstatě schopen svou cestu vykonat a nepotřebujete k tomu vidět celou jeho jízdu. A to je stejné, jako když evolucionisté vidí malé změny (často nazývané „mikroevoluce“, (ale viz pasáž o něco níže), které se dějí všude kolem nás. Pokud se komár za posledních 40 let trochu změnil, nepotřebujete vidět, jak se mění ve slona – jak bylo ukázáno, je tedy v podstatě schopen tuto cestu vykonat.

Říkám posluchačům, co je nutné si uvědomit a na co zaměřit své odpovědi – není to množství či rozsah změn, ale charakter nebo směřování změny. Není to jen o tom, že by vlak tak daleko nedojel, ale že míří špatným směrem. Ukážeme si, že typy dnes pozorovaných změn, přestože mohou být zohledněny v evolučním rámci, jsou přesným a prokazatelným opakem těch, které evolucionisté skutečně potřebují, aby dodali alespoň přibližnou podobu důkazu o věrohodnosti jejich věroučného systému.

Takže i když můžete vidět vlak vyjíždějící ze stanice v Miami, tak pokud není ve skutečnosti nasměrován severně až do Chicaga, ale směřuje opačným směrem dolů, kde koleje (pokud by tam byly) končí v hloubkách modrého oceánu, pak nikdy do Chicaga nedojede. Čas tento problém nevyřeší, jelikož je z principu nemožné dostat se do Chicaga vlakem, který je nasměrován na jih. A právě tak můžeme lidi upozornit na to, že jakmile „evoluční vlak“ (neboli vlak biologických změn) směřuje dolů a nikoli nahoru, pak čím víc je tu času, tím méně je pravděpodobné, že se celý ten evoluční scénář naplní.

Než vysvětlím, co myslím tím, že biologické změny mají nějaký „směr“, řeknu vám, co bylo podnětem k tomuto článku. Byl to knižní přehled² známého evolučního biologa Dr. Jerryho Coyna z Chicagské univerzity, který nedokázal odolat příležitosti otřít se o kreacionisty.³ Coyne překvapivě sám používá jízdu vlaku jako přirovnání, aby upoutal mou pozornost na evoluční řešení tohoto problému. Ačkoli jeho záměrem je zesměšnit kreacionisty, nevědomky poskytuje skvělou ukázku toho, jak je toto obvyklé uvažování postavené na hlavu.

Kniha, kterou recenzoval,⁴ používá známé příklady rychlých biologických změn vyvolaných lidmi (rezistence vůči antibiotikům u bakterií, rezistence vůči pesticidům u hmyzu, změny v rychlosti růstu ryb z nadměrného rybolovu), aby lidé „souhlasili“ s větším pojetím evoluce od mikroba k člověku.

Coyne vyjadřuje politování nad tím, že příklady uvedené v knize nejspíš nezmění myšlení zastánců kreacionismu, kteří již takové změny přijali jako jev „přizpůsobení v rámci druhů“ (přesnější by bylo „přizpůsobení v rámci druhu“). Uvádí argumentaci kreacionistů, že „takové malé změny nemohou vysvětlit evoluci nových skupin rostlin a živočichů“ a pokračuje: „Tento argument je popřením zdravého rozumu. Když po vánoční návštěvě sledujeme (pravděpodobně jeho rodina v Chicagu – CW) babičku, jak odjíždí vlakem do Miami, předpokládáme, že zbytek její cesty můžeme odvodit od této čtvrtiny míle.“ „Takže“, říká dál Coyne, „neochota kreacionistů odvodit si z mikroevoluce makroevoluci, je nelogická“.

Rozumné uvažování vs. plané řeči

Proč je možné s jistotou říci, pokud jde o pozorovatelné biologické změny (vyvolané člověkem nebo jinak), že „tento vlak“ směřuje špatným směrem? Proč, když evolucionisté použijí svůj argument extrapolace „babiččina vlaku“, je možné ho obrátit tak, aby měl opačný význam? Protože skutečným problémem veškerých biologických změn je to, co se děje na úrovni DNA, která se týká informací.⁵ Informace obsažená v DNA, dědičná molekula, je něco jako recept, jako soubor pokynů pro výrobu určitých dílů.

Evolucionisté učí, že z jednobuněčných organismů⁶ (např. prvoků) vznikli pelikáni, granátová jablka, lidé a poníci. V každém případě by recept DNA musel během údajných miliónů let doznat masivní čistý nárůst informací. Jednobuněčný organismus nemá pokyny pro to, jak vytvořit oči, uši, krev, kůži, kopyta, mozek atd., což poníci potřebují. Takže aby z prvoků mohli vzniknout poníci, musel by jim být dodán nějaký mechanismus, který by vedl ke vzniku nových informací.

Evolucionisté oslavují přirozený výběr, jako by byl nějakou tvůrčí bohyní, ale realita (kterou stále ve svých publikacích uznávají) je taková, že výběr sám o sobě se informací vždy zbavuje, nikdy ne naopak.⁷ Pokud jde o způsob, jak doplnit informaci, je pro pravověrné evolucionisty „jediným hráčem na hřišti“ kopírování genetických chyb či nahodilostí, tedy náhodné mutace (které pak mohou být „filtrovány“ výběrem).⁸ Nicméně problém spočívá v tom, že pokud by mutace byly schopné přidávat požadované informace, měli bychom vidět všude kolem nás stovky příkladů, vzhledem k tomu, že existují tisíce a tisíce nepřetržitě probíhajících mutací. Ale kdykoliv studujeme mutace, vždy u nich dochází pouze ke ztrátám nebo poškození. To platí dokonce i v těch vzácných případech, kdy mutační vada poskytuje výhodu přežití – např. ztráta křídel u brouků na větrných ostrovech.⁹

Jak se stvoření stává rozmanitějším, původní genový fond se neustále ztenčuje. Čím více organismů se výběrem přizpůsobí svému okolí, tím více dochází ke specializaci a tím je také menší část, kterou si přenesou z původní zásoby vytvořených informací pro jejich druh. A tak je k dispozici méně informací, ze kterých může v budoucnu přirozený výběr v zájmu „změn populace“ vybírat, když se změní okolnosti. Méně flexibilní, méně adaptabilní populace má samozřejmě blíž k vyhynutí, ne k vývoji.

Vidíme, že pokud jsou dnes viditelné druhy změn extrapolovány v čase, vedou – právě tak jako u vlaku vyjíždějícího z Miami a mířícího na jih – k vyhynutí, nikoli k dalšímu vývoji.

Vzpomeňte si na evoluční věrouku o tom, že kdysi dávno tu bylo cosi živého, ale nemělo to žádné plíce – ty se ještě nevyvinuly, takže neexistovala žádná informace DNA, která by vytvoření plic naprogramovala. Tento program musel být nějak napsán. Nová informace nikdy nevznikne tam, kde předtím neexistovala.

Potom byly plíce, ale nikde na světě nebylo žádné peří, takže nebyla ani žádná genetická informace o peří. Pozorování v reálném světě drtivě ukázalo, že mutace jsou naprosto neschopné přidat potřebné nové informace do systému.¹⁰ Mutace ve skutečnosti jen celkově urychlují klesající tendenci přidáváním genetické zátěže ve formě škodlivých mutací, které se v nás po celé generace našich předků  nahromadily.¹¹

Jinými slovy, populace se může změnit a přizpůsobovat, protože má ve svém ‚DNA receptu‘ velké množství informací (rozmanitost). Avšak pokud mutace nemohou přinášet nové informace, pak kdykoliv dojde ke změně / adaptaci, celkový objem informace se snižuje (tím, jak se výběr zbavuje neadaptované části populace, některé informace se z ní ztratí). Takže ve vztahu k danému množství informací vidíme, že čím více dochází k adaptaci, tím menší je potenciál pro budoucí přizpůsobení. Vlak tedy rozhodně míří směrem dolů, s určením zániku v cílové stanici Vyhynutí.

Největší ironií je, že ze všech příkladů, které Dr. Coyne vyvyšoval jako „evoluci“ – ať už se jednalo o odolnost vůči antibiotikům¹² nebo o změny v rychlosti růstu ryb – ani jeden jediný nepodporuje jeho „vlakovou“ analogii, ale právě naopak.

Žádný z nich nezahrnuje nárůst informace; všechny ukazují opak, čistou ztrátu. Když o tom všem přemýšlím, mám pocit stejné frustrace (jen v opačném smyslu), kterou můj evoluční soupeř před všemi těmi lety ventiloval, která by se dala parafrázovat jako: „Proč to nevidí? Vždyť je to tak zjevné, že?“

Kdo ví, možná že se tento článek dostane nějak do rukou dr. Coyna. Snad to bude pro něho a některé další obhájce evoluce námětem k přemýšlení, až někdy příště posadí svou babičku do vlaku.

Odkazy a poznámky

1. I normally use Australian cities as examples, of course, but these will be more recognizable to readers worldwide, and fit nicely with the evolutionist Coyne’s comments later in the article.
2. Coyne, J., The case of the missing carpaccio, Nature 412(6847):586, 9 August 2001 | doi:10.1038/35088111.
3. Dr Coyne was cited in our article about the peppered moth fraud (Creation 21(3):56, 1999). He said that finding out that this ‘prize horse in our [evolutionists’] stable’ had to be thrown out gave him the same feeling as when he found out that Santa Claus was not real.
4. Palumbi, S.R., The Evolution Explosion: How Humans Cause Rapid Evolutionary Change, W.W. Norton, New York, 2001.
5. Specified complexity is another way of referring to the sort of information carried in written text, or DNA. See Thaxton, C.B., Bradley, W.L. and Olsen, R.L., The Mystery of Life’s Origin, chapter 8, Lewis and Stanley, Dallas, Texas, 1984.
6. Even the ‘simplest’ life-forms we know of have massive amounts of information, equivalent to more than half a million ‘letters’.
7. Wieland, C., Muddy waters, Creation 23(3):26–29, 2001.
8. Hybridization is simply mingling two sets of pre-existing information, and chromosome duplication (e.g. polyploidy) creates no new information.
9. Wieland, C., Beetle bloopers, Creation 19(3):30, 1997.
10. Spetner, L.M., Not by chance!, The Judaica Press Inc., New York, 1997.
11. Many of these mutations are harmful only if you inherit the same one from both parents. That is why today intermarriage of close relatives can cause biological deformities in the offspring, since there is a higher possibility of inheriting the same mistake from each parent than if we marry someone more distantly related (all are related), who will have a different set of mistakes. But the further back in history, the less time there has been for such mistakes to accumulate, thus pointing to a time when close intermarriage would not have caused such problems (Batten, D. Ed., The Creation Answers Book, Brisbane, Australia, ‘Cain’s wife—who was she?’, chapter 8, 1999).
12. Wieland, C., Superbugs—not super after all, Creation 20(1):10–13, 1997.