Dr. Gary Parker
Z publikace Creation: Facts of Life (Stvoření: Fakta života), kapitola 3: Fosilní rostliny přeložil M. T.
Přemýšleli jste někdy o tom, po jakých rostlinách šlapali dinosauři? Odpověď Vás možná překvapí. Některá z těchto neobvyklých zvířat se procházela mezi několika velmi známými rostlinami – dubem, vrbou, magnólií, sasafrasem, palmami a jinými takovými obvyklými kvetoucími rostlinami.
Sasafras lékařský = také kašta lékařská, Sassafras officinale; strom z atlantické části Sev. Ameriky (čeleď vavřínovité). (pozn. překl.).
V geologickém sloupci se kvetoucí rostliny poprvé objevují náhle a ve velké rozmanitosti v křídových („svrchních dinosauřích“) horninách. Darwin si byl vědom této situace a nazval původ těchto rostlin „odpornou záhadou“. Jak to shrnul můj profesor paleobotaniky, v uplynulém století se nestalo nic, co by tuto záhadu objasnilo. Pokud jde o fosilní nálezy, zjišťujeme jen různé variety týchž druhů rostlin, jež máme i dnes, plus regresi a/nebo vymření v mnoha případech.
Existuje tendence dávat každému odlišnému fosilnímu fragmentu odlišné vědecké rodové a druhové jméno. Pět různých rodových jmen bylo dáno fosilním vzorkům, u nichž se později ukázalo, že jde o části pouze jednoho druhu stromu, Lepidodendronu. Ale mnoho kvetoucích rostlin je tak snadno poznatelných, že jsou klasifikovány s použitím týchž vědeckých jmen, která užíváme dnes.
Obr. 1: Fosilní rostliny v geologickém sloupci. Klikni pro zvětšení
Obr. 1: Fosilní rostliny se snadno klasifikují na základě týchž kritérií, jaké užíváme dnes, a – snad kvůli vymírání po Potopě – nalézáme mezi fosilními rostlinami dokonce ještě větší rozmanitost, než ji shledáváme dnes. Jak se vyjádřil professor Corner z Cambridge, „… nezaujatému pozorovateli se fosilní záznam rostlin jeví jako důkaz speciálního stvoření.“
Jiné fosilní rostliny klasifikujeme tak snadno jako rostliny kvetoucí. Kapraďorosty a jejich příbuzní se objevují náhle a zároveň v silurských/devonských horninách v daleko větší rozmanitosti než máme dnes (obr. 24). Ale žádná z těchto fosilních rostlin nemá žádné rysy ve své anatomii, morfologii či rozmnožování, jež bychom těžko chápali v termínech, které pozorujeme mezi rostlinami žijícími. Rozdíl je tento: Bývalo daleko více druhů kapraďorostů a jejich příbuzných na zemi, než jich existuje dnes. A některé z nich, jež jsou dnes malé a nenápadné, jako plavuň (Lycopodium) a přeslička (Equisetum) vykazují fosilie podobně stavěné, jež rostly do velké výšky jako stromy. Například stromovité plavuně(Lepidodendron) a stromovité přesličky (Calamites). Strukturální plán a klasifikace rostlin ukazují na stvoření; úbytek výšky a rozmanitosti na regresi a katastrofu, která následovala.
Dokonce i řasy jsou srovnatelné s moderními od svého prvního výskytu ve fosilních vrstvách jako řasy zelené, modrozelené, červené – ruduchy, hnědé a žlutohnědé, tytéž skupiny, jaké máme dnes. „Nejstaršími“ fosiliemi zatím nalezenými jsou některé prekambrické modrozelené řasy, jež tvoří horninové struktury zvané stromatolity. (Měl jsem tu čest zkoumat a fotografovat stromatolity jak na západním tak na jižním pobřeží Austrálie). Jsou tyto řasy „jednoduchými“ formami života, jak je doufali nalézt evolucionisté? Přesně naopak! Vezmeme-li si jejich energetickou biochemii, tyhle „jednoduché“ řasy jsou složitější než my sami. Umějí z mořské vody vytvářet živé buňky, za použití pouhého slunečního světla jako zdroje energie – fantasticky složitý výkon biochemického inženýrství zvaný fotosyntéza. (No řekněte, nepřáli byste si fungovat jen na vodu, vzduch a sluneční světlo?)
Stromatolity = hlízovité, kupolovité nebo nepravidelné vápencové útvary s laminovanou vnitřní texturou. Laminace vzniká sezónním růstem modrozelených řas, střídajícím se s anorganickou sedimentací vápnitého kalu. Nálezy recentních stromatolitů v Perském zálivu, Žraločím zálivu v Austrálii, na Malých Antilách i jinde ukazují, že stromatolity mohou vznikat pouze v litorálu nebo supralitorálu. Proto nálezy fosilních stromatolitů jednoznačně dokazují sedimentaci v těchto prostředích. (pozn. překl.).
Zelenomodré stromatolity z řas nalézáme též živé na témž místě kolem pobřeží, kde se tvořily již „staré“ prekambrické fosilie. Jaké je poučení z těchto „nejstarších“ rostlinných fosilií? Evoluce – změny od jednoduchých počátků ke složitějším a rozmanitějším druhům? Vůbec ne. Poučení z „nejstarších“ rostlinných fosilií se zdá být totožné s poučením z „nejstarších“ fosilií zvířat: živé organizmy byly stvořeny složité a dobře naplánované tak, aby se mohly množit podle svého druhu.
Můj profesor paleobotaniky (evolucionista) začínal své přednášky slovy, že předpokládá, že jsme se sešli, abychom se učili o evoluci rostlin. Ale pak nám řekl, že se toho moc nenaučíme. To, co se naučíme, říkal, je fakt, že skupiny našich moderních rostlin se vyskytují už ve fosiliích. Jisté bylo, že vše, co jsme studovali, byla „anatomie zkamenělých rostlin“, rysy mně známé již ze studia rostlin živých. Setkali jsme se s některými obtížemi v klasifikaci, samozřejmě, ale jen týchž druhů, jež jsme nacházeli mezi živými rostlinami. Když shrnoval důkazy ze studia fosilních rostlin E. J. H. Corner, profesor botaniky na univerzitě v Cambridgi, vyjádřil to jednou takto (ačkoli věřil v jejich evoluci): „…nezaujatému pozorovateli se jeví fosilní doklady rostlin jako důkaz speciálního stvoření“.
Odkazy
- Andrew Snelling, “Wollemia nobilis: A Living Fossil and Evolutionary Enigma,” Acts and Facts (Impact #394) (April 2006).
- E.J.H. Corner, “Evolution,” in A.M. MacLeod and L.S. Cobley, editors, Contemporary Botanical Thought (Chicago, IL: Quadrangle Books, 1961), p. 97. See also Duane T. Gish, Creation Scientists Answer Their Critics (Santee, CA: Institute for Creation Research, 1993).