Frank Sherwin, M. A. & Brian Thomas, M. S.
(Z www.icr.org přeložil M. T. – 10/2011)
Vědecká pozorování učiněná v průlomové knize Potopa podle Genesis jsou dnes ještě více potvrzována novými vědeckými poznatky, než tomu bylo v době, kdy byla poprvé zveřejněna. I když výzkum posledních desetiletí několik z nich opravil, většina ze stanovisek zastávaných Johnem Whitcombem a Henrym Morrisem v jejich publikaci z roku 1961 byla nad veškerou pochybnost následujícími pozorováními ověřena.
To je úžasné, uvědomíme-li si, jak se změnily geologické interpretace dějin země od 50. let 20. století. Desková tektonika se například dostala do popředí zájmu a katastrofické povodně jsou nyní pokládány za hlavní zdroj většiny usazených hornin. V našem článku uvádíme některé ústřední závěry knihy Potopa podle Genesis, které věda jednoznačně ověřila.
Sedimenty uložené katastrofami
Dr. Whitcomb a Dr. Morris zdůrazňovali shodu mezi některými zásadními důsledky celosvětové zničující Potopy a velkoplošných pozorování zemského povrchu. Například, jelikož „téměř všechny sedimentární horniny na zemi… byly uloženy valícími se vodami“, je oprávněné považovat zaplavení za prvotní příčinu (1).
Podstatnou část hmoty hor i světadílů tvoří nějaký druh sedimentárního jílovce. Když byla kniha Potopa podle Genesis psána, mysleli si běžní geologové, že jisté jílovce se mohly tvořit jedině pomalým hromaděním usazenin na dnech klidných, mělkých vodstev. Roku 1980 však vznikly zvrstvené jílovce po výbuchu sopky Mount St. Helens. Poté, roku 2009, konstatoval článek v časopisu Science, že podporuje závěry Whitcomba a Morrise, a potvrdil, že „jílovce mohou být uloženy za bouřlivějších podmínek než se běžně předpokládá, což vyžaduje přehodnocení mnoha geologických záznamů“ (2).
Rychlá elevace horstev
Potopa podle Genesis rovněž předpokládala, že „muselo docházet k velkým tektonickým pohybům a izostatickému převrstvování, které vytvářely hluboké oceánské pánve a příkopy a vyzdvihovaly světadíly“ (3). Tenhle poukaz na „velké tektonické pohyby“ je v plném souladu s poznatky o horách a dnech oceánů.
(izostaze = hypotéza o rozložení hmot v zemské kůře vycházející z hydrostatického vyrovnání tlaků země. Pozn. překl.)
Sekulární geologové, kteří se rozhodli ignorovat důsledky Potopy podle Genesis, říkají, že do takových výšek vyzdvihly hory pomalé pohyby kontinentálních desek. Toto spoléhání na gradualizmus přináší však velké problémy.
Například k erozi vlivem pozorovaných procesů následkem větru, působením vody i sesuvů v důsledku zemské přitažlivosti dochází dnes mnohem rychleji než činí předpokládané pomalé tempo orogeneze (tj. vyzdvihování horstev elevací), takže jak by kdy mohly hory dosáhnout svých současných závratných výšek? Místo toho to vypadá, že bouřlivé „rozsáhlé tektonické pohyby“ rychle vytlačily zemské masy, které katastrofy vymodelovaly do dnešních strmých hor, možná vinou rychlého odtoku vod z kontinentů a popovodních lijáků. Probíhala-li orogeneze tak pomalu, jak se často tvrdí, pak by dávno eroze ohladila „hory“ do oblých kopců, pokud by i ony ještě vůbec existovaly.
Nedávné vyzdvižení horstev (orogeneze)
Další studie přinesla ohromující ověření myšlenky, že „velké tektonické pohyby“ přestrukturovaly nedávno povrch země. Stavíme-li na konvenčním myšlení, vychází nám krátké časové rozmezí dvou až pěti milionů let pro orogenezi všech horstev na světě, ale neměly by existovat hory vzniklé v mnoha různých „věcích“ evolučních dějin země? (4)
Ačkoli bylo údajné stáří v „milionech let“ připisované horninovému záznamu vyvráceno iniciativou RATE odstartovanou ICR i dalšími výzkumy, neočištěná izotopová data užívaná často při podobném datování odpovídají relativnímu umístění horninových vrstev. To znamená, že lze očekávat, že horniny či nerosty „staré“ 250 milionů let ve spodní vrstvě budou starší než horniny „staré“ 5 milionů let ve vrstvě svrchní (5). Ve skutečnosti však starší horniny mohou představovat vyvřeliny vytvořené během Potopy a mladší zase mohou být typickými horninami vzniklými brzy po Potopě.
Izotopová data potvrdila Morrisovo a Whitcombovo pozorování, „že o většině dnešních světových horstev se soudí, že byla vyzdvižena (na základě fosilních nálezů) během pleistocénu či mladšího pliocénu“, což odpovídá popotopní době ledové (6).
Dokonce i o žule bylo zjištěno, že vznikla rychle utuhnutím lávy. Studie publikovaná roku 2000 v časopisu Nature konstatovala, že „Za předpokladu, že láva proudí plynule, hovoří závěry z mechaniky o tom, že – aniž by byl jakkoli geologicky zdlouhavý – žulový magmatizmus je rychlým, dynamickým procesem probíhajícím v řádu ≤100 000 let, bez ohledu na stav tektoniky“ (7).
Vznik mořského dna
Podobně dokazují studie mořského dna z několika posledních desetiletí, že „dnešní vyvřelinové dno oceánů – jeho celá plocha – se vytvořilo rozestupováním mořského dna zhruba z prostředka do stran vlivem Potopy“ /8/. A jak navrhli Whitcomb a Morris, „oceánské pánve byly prohloubeny po Potopě“ (9). Ale jaká kolosální energie mohla toto dokázat?
Vypadá to, jako by dna oceánů vznikla nedávno a rychle. Pokusy prokázaly, že materiál mořského dna bohatý na křemičitany „může při teplotách panujících v zemském plášti bleskově změknout, za miliardtinu či ještě méně doby předpokládané kdysi“ (10). To znamená, že jakmile jednou zemská kůra na počátku Potopy pukla, hnal horký materiál pláště tvořící nové hluboké oceánské pánve tektonické desky o velikosti světadílů do stran rychlostí zhruba jednoho metru za sekundu. O tomhle katastrofickém průlomu a tavení hovoří Genesis 7:11, když uvádí, že byly protrženy „prameny obrovské propasti“. Morris a Whitcomb tak opět předběhli svou dobu.
Živé fosilie
Potopa podle Genesis poskytla nejlepší vysvětlení pro hrubou morfologii zemského povrchu. Dr. Morris i Dr. Whitcomb upozornili v této souvislosti také na nálezy „živých fosilií“ jako důkazů vyvracejících evolucionistické dlouhé věky. Od té doby bylo nalezeno podobných fosilií ještě daleko více.
Živé fosilie jsou „údajně prastaří a dávno vyhynulí tvorové, kteří se náhle a neočekávaně objevili v moderním světě“ (11). Jsou otevřenou výzvou pro nesmírně dlouhá období údajné evoluce v tom smyslu, že na nich nejsou patrné žádné změny morfologie, které by podle evoluce měly za dlouhé období vývoje proběhnout.
Evolucionisté byli například přesvědčeni o tom, že se trávy vyvinuly miliony let po dinosaurech – než byly objeveny dinosauří koprolity (fosilizované výkaly) obsahující několik druhů trav (12). V srpnu 1994 byl v Austrálii objeven živý a zdravý strom z „věku dinosaurů“ zvaný borovice Wollemi. Byl prohlášen za „botanický objev století“ (13).
Spousta „živých fosilií“ ve světě fauny zůstává tvrdošíjně prakticky nezměněna ve srovnání se svými dávnými předky po nepředstavitelných milionech let postulovaných evolucí. Evolucionisté jako byl zesnulý Stephen Gould mluví o téhle nepřítomnosti změny jako o stazi. Jedna nedávná studie zkoumala bakterie zvané Mariprofundus, které zanechaly „zřetelné stopy ve fosilním záznamu“. Autoři studie napsali:
Petrografické snímky kolonií připomínajících Mariprofundus z hornin starých 350 milionů let, ve kterých byly hydrotermální průduchy, jsou nerozlišitelné od dnešních organizmů (14).
Fosilizovaná sarančata a mořské hvězdice nalezené v téže vrstvě jako Archaeopteryx (vymřelý pták) jsou prakticky totožné s moderními varietami. Od „jurského“ garnáta po pilohřbeta jsou zvířata a rostliny – někteří údajně dlouho vymřelí – nalézáni dnes živí a vypadající prakticky stejně jako jejich fosilizované protějšky. Evoluce znamená „změna“, ale tyhle živé fosilie svědčí o stazi – žádné změně! (15)
Roku 1961 hovořila kniha Potopa podle Genesis o živých fosiliích, rychlé modelaci mořského dna, rychlé a mladé orogenezi všech světových horstev a katastrofickém ukládání sedimentárních hornin. Od té doby věda jednoznačně potvrdila všechny zmíněné předpoklady.
Odkazy
- Morris, H. M. and J. C. Whitcomb. 1961. The Genesis Flood: The Biblical Record and Its Scientific Implications. Phillipsburg, NJ: Presbyterian and Reformed Publishing Company, 124.
- Macquaker, J. H. S. and K. M. Bohacs. 2007. On the Accumulation of Mud. Science. 318 (5857): 1734-1735.
- Morris and Whitcomb, 121-122.
- Morris, J. 2005. When Did the Mountains Rise? Acts & Facts. 34 (3).
- “The overall systematic trend of radioisotope ‘ages’ in the rock units according to their relative positions in the geologic record confirms that accelerated radioisotope decay was the dominant factor operating through earth history.” Snelling, A. A. 2005. Isochron Discordances and the Role of Inheritance and Mixing of Radioisotopes in the Mantle and Crust. In Radioisotopes and the Age of the Earth: Results of a Young-Earth Creationist Research Initiative, Vol. 2. Vardiman, L., A. A. Snelling and E. F Chaffin, eds. El Cajon, CA: Institute for Creation Research and Chino Valley, AZ: Creation Research Society, 394.
- Morris and Whitcomb, 127-128.
- Petford, N. et al. 2000. Granite magma formation, transport and emplacement in the Earth’s crust. Nature. 408 (6813): 669-673.
- Baumgardner, J. 2005. Recent Rapid Uplift of Today’s Mountains. Acts & Facts. 34 (3); Morris and Whitcomb, 128.
- Morris and Whitcomb, 77.
- Baumgardner, J. 2003. Catastrophic Plate Tectonics: The Physics Behind the Genesis Flood. In Proceedings of the Fifth International Conference on Creationism. Ivey, R. L., Jr., ed. Pittsburgh, PA: Creation Science Fellowship, 113-126.
- Morris and Whitcomb, 176.
- Sherwin, F. Dinosaurs, Grasses, and Darwinism. ICR News. Posted on icr.org November 29, 2005.
- Snelling, A. 2006. Wollemia nobilis: A Living Fossil and Evolutionary Enigma. Acts & Facts. 35 (4).
- Emerson, D., E. J. Fleming and J. M. McBeth. 2010. Iron-Oxidizing Bacteria: An Environmental and Genomic Perspective. Annual Review of Microbiology. 64 :561-83.
- Two recent books that document many dozens of living fossil examples are Evolution: The Grand Experiment by Dr. Carl Werner, and The Fossil Record: Unearthing Nature’s History of Life by Dr. John Morris and Frank Sherwin.