Jak se „křesťané“ provinili proti Židům

pavelkabrt Ostatní, různé 0 Koment.

2000 let křesťanského antisemitismu

Protože tento web uvádí dost jasných a pravdivých faktů o tom, že koncentrační tábory, plynové komory a vyhlazování „podřadných“ lidských ras nacisty by bez ideové základny evoluční teorie nebylo vůbec možné (Darwin dal Hitlerovi „vědecký“ základ pro genocidu), chci pro objektivitu a celkově pravdivý obrázek utrpení židovského národa také uvést, jak se proti židům proviňovali i lidé před Darwinem a Hitlerem. Ten už jen na dlouho trvající nevraživost navázal a dotáhl ji do zrůdných konců – genocidu židů a dalších etnik chápal jako vědecké dotažení evoluční teorie, jako racionální pročištění lidské rasy od málo vyvinutých či zdegenerovaných ras. Jako „konečné řešení“.

V následujícím článku se mluví o křesťanském špatném zacházení se židy; jenže výraz „křesťané či křesťanský“ v souvislosti se zvěrstvy páchanými na židech je samozřejmě zcela nesmyslný, je to oxymóron, protimluv, asi jako bychom řekli „láskyplní vrazi“. Lidé vyznávající „milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ či „miluj i svého nepřítele a nastav i druhou tvář, když tě někdo na jednu udeřil“, budou asi těžko někoho zabíjet a trápit; jenže obecné pojmenování „křesťan“ se ujalo pro každého, kdo chodí do kostela či se nějak s křesťany stýká, ať už se chová podle učení Ježíše Krista nebo nechová. Připomínám však, že autem se člověk nestává tím, že vejde do garáže, stejně jako nebyl nacista každý, kdo se s nacisty stýkal. Tak ani „křesťanem“ se člověk nestává tím, že někam dochází, s někým se stýká, čte Bibli, má na krku křížek či rybičku na autě, nebo o sobě mluví jako o křesťanovi.

Ježíš dal velmi přísná kriteria na to, kdo je tím, který ho následuje a kdo jím není, kdo je křesťan a kdo není a dokonce předpověděl, že někteří se za křesťany budou jen vydávat, ač jimi nebudou. Určitě by těmito kriterii neprošlo mnoho lidí považovaných druhými či sami se považujících za křesťany, asi těžko by prošli křižáci či inkvizice nebo „křesťané“ pronásledující židy či „křesťané“, kteří se v Irsku řežou mezi sebou („podle toho poznají moje učedníky, že mají k sobě lásku“). Nazývat takové lidi křesťany je jen bič, kterým odpůrci křesťanství práskají, aby se sami nemuseli o Krista zajímat a měli důvod žít si po svém. („jen se podívejte, jak se ti křesťané chovají – proto křesťanství odmítám“)

S tímto vědomím čtěte v následujícím článku slovo „křesťan“ a jeho různé tvary. Nazývat někoho, kdo vyznává filozofii (teologii) nenávisti vůči židům, křesťanem, je asi stejný nesmysl jako nazývat darwinistou člověka věřícího v šestidenní vznik světa. Podobně nesmyslné je, aby se „křesťané káli za to, co udělali židům“. Nemusejí se kát, protože jim nic neudělali – naopak, často je bránili s nasazením vlastního života!
Pavel Kábrt

Když vyšly najevo hrůzy holocaustu, vyvstala otázka: Jak se to mohlo vůbec stát? Děsivá pravda je, že holocaust nebyl ničím jiným, než vyvrcholením po staletí trvající nenávisti a krutého pronásledování, často vyprovokovaného křesťanskou teologií.

Když se díváme na ty ukrutnosti, které se na Židech během 2000 let křesťanských dějin ve jménu Kristově páchaly, nemůžeme slavit přelom tisíciletí, aniž bychom s kajícím srdcem vyznali, jak velice nás tato minulost bolí. Svým nekristovským smýšlením a jednáním jsme navršili potupu a hanbu na jménu Pána Ježíše a Židům, Božímu lidu, jsme Jeho jméno zprotivili…

Modleme se tedy za křesťany na celém světě, aby byli niterně puzeni jít vstříc přelomu tisíciletí v kajících bohoslužbách v duchu jednoty s vědomím našeho společného křesťanského dědictví.

Následující přehled o křesťanském antisemitismu jsou výňatky ze židovských a křesťanských historických pramenů. Je to krátké shrnutí otřesných faktů, svědčících o tom, jak křesťané s Židy zacházeli – fakta na cestě k holocaustu.

Jak to všecko začalo

V prvotní křesťanské církvi se Židé s pohany našli v Pánu Ježíši jako jedno tělo, protože hradba mezi Židy a pohany byla zbořena. Byl tu jeden Pastýř a jedno stádo. Když se však později obracelo více pohanů a Židů bylo v církvi poměrně čím dál méně, přestali se pohané dívat na Židy jako na bratry, kteří dál udržovali od otců vydané tradice zachovávané po tisíciletí (obřízka, Hospodinovy slavnosti, šabat atd.) na rozdíl od obrácených pohanů, přestali je křesťané z pohanů vnímat jako bratry ve víře v jednoho zjeveného Boha. Viděli v nich cizince, ba nepřátele.

Při tom pohané navzdory všem útokům a potížím, které tu byly ze strany Židů, kteří nepřijali Mesiáše Ježíše, měli všecky důvody k tomu, aby k Židům chovali pokornou lásku, protože od nich přijali Zákon a proroky a svého Spasitele Pána Ježíše. Ne nadarmo napomíná apoštol Pavel, abychom my, kteří věříme v Krista, se nepovyšovali nad Židy, ale zachovali si pokorný postoj ve vědomí, že kořenem stromu jsou Židé a nesou oni nás, nikoliv my je, protože jsme to my, kdo byli na ušlechtilou olivu Božího lidu naroubováni (Řím 11). Nepříteli se však podařilo církev z tohoto pokorného postoje vyrazit. Tak si církev nadutě přivlastnila jako kořist všecky milosti a zaslíbení, která platila Izraeli, vnímala se jako „nový Izrael“ a tak Izrael z dějin spásy vyškrtla.

Křesťanská teologie a dědičná práva Izraele

Už v ranném křesťanství se vyskytovalo nadřazené smýšlení, až konečně došlo k tomu, že původní práva Izraele si církev přivlastnila pro sebe. Obzvlášť jasně to vysvítá z t.zv. Barbanabášova dopisu, vzniklého kolem roku 130 v Sýrii. Mnozí církevní učitelé ho počítají k novozákonním spisům. Je plný protižidovské polemiky a upírá Židům jakékoliv hlubší chápání jejich svatých Písem, prý jich vůbec nejsou hodni. Starý zákon chápe tento list jako pouhý předobraz na Krista a církev: Boží smlouva s Jeho lidem prý platí pouze křesťanům, Židé ji prý navždy ztratili.

Taková a podobná tvrzení, jako na př. v listech Ignáce z Antiochie (70-107), čím dál více utvrzovala církev v přesvědčení, že ona je nový Izrael. Císař Konstantin zašel dokonce tak daleko, že prohlásil: Země Izrael od této chvíle už nepatří židovskému národu, ale křesťanské církvi. Zde byl položen základ „teorie o vydědění“, která pak mezi 15. a 18. stoletím nabyla hrůzných rozměrů a páchá škody až do našich dnů.

Po zničení Chrámu (70) a po Bar-Kochbově povstání (132-135) židovská víra nezanikla, ale nabyla nové životnosti a vlivu. Argument, že církev zaujala místo Izraele, už nezněl tak přesvědčivě. Naopak: křesťanské a židovské obce spolu soutěžily ve snaze o obrácení pohanů a mladá církev pociťovala židovství čím dál více jako ohrožení. Aby se ubránila, pokoušela se křesťanská teologie vytvořit nežidovského Ježíše. Podivné argumenty – Abrahamova víra a dokonce zaslíbení daná Adamovi – byly uváděné na důkaz, že prý církev tu byla dávno před Izraelem, ba že církev je ve skutečnosti „ten věčný Izrael“ (Tertullian).

Jak nebezpečné je takové smýšlení, se projevilo ve Třetí říši, kdy Hitler proklamoval „árijského“, nežidovského Krista, aby přetáhl křesťany na svou stranu.

Už v dobách ranného křesťanství začali být Židé obviňovaní z „bohovraždy“. Ačkoliv u Mat 20,18-19 a Skut 4,26-28 je jasně řečeno, že i pohané jsou zodpovědní za ukřižování Pána Ježíše, prosadilo se přesvědčení, že vinu nesou jenom Židé a mají být za to potrestaní. „Dosáhli jste vrcholu své zkaženosti v nenávisti k tomu Spravedlivému, kterého jste zabili“ (Justin mučedník, kolem 100-165). Křesťanští teologové třetího století (na př. Hippolyt nebo Origines) o této teorii podrobně pojednali. Ve 4. stol. už bylo křesťanské smýšlení zcela touto teorií ovlivněné.

Zatím co „obyčejní“ křesťané se dál s Židy stýkali a dokonce navštěvovali bohoslužby v synagogách, měli církevní vůdcové strach, že své stádo ztratí. Proto zesílili své slovní útoky, aby vzbudili vůči Židům strach a odpor.

Chrysostomos („Zlatoústý“, 344-407) napadal Židy slovy nejsilnějšího kalibru. „Synagoga je doupě loupežníků a skrýše nečistých bestií… Židé žijí jen svému břichu a jsou posedlí démony… morová rána a nákaza lidského rodu.“

Teologie tohoto váženého církevního otce, kterou rozvinul z přesvědčení, že úděl Židů je důsledkem „bohovraždy“, měla ničivé důsledky. Konstatuje: „Kvůli tomu zločinu, není pro vás žádná možnost nápravy, žádné odpuštění a také žádná omluva… Bůh vás nenávidí!“

„Toto vyznání víry plné nenávisti vůči Židům“, píše židovský dějepisec Heinrich Graez, „vyzbrojilo později krále a dav, státníky a mnichy, Křižáky a pastory proti Židům, vedlo k vynalézání mučidel a zapalování hranic.“ Každý, kdo Židy pronásledoval, mučil a vraždil, se cítil nástrojem Božího hněvu.

Současník Chrysostoma Augustinus (354-430) byl ve svém vyjadřování poněkud zdrženlivější, zaujímal však dvojaké stanovisko. Ačkoliv souhlasil s Pavlem, že máme Židy milovat, sdílel mínění ostatních církevních otců, že zrádce Jidáš je předobrazem židovského národa. Ve svém „Traktátu proti Židům“ píše, že Židé smějí žít pouze proto, aby svým ponížením „byli svědectvím, že nejsou v právu, že pravdu máme my“. Nemají být vražděni, protože nesou znamení jako Kain: „Ať mezi námi žijí, ale ať trpí a jsou ustavičně ponižovaní.“

Teorie, že Židé svým strastiplným životem mají svědčit o Kristově slávě, byla později brána za záminku, aby jejich utrpení bylo svévolně zvětšované – ba aby byli vražděni.

Stát jako náhončí

Když se ve 4. stol. za vlády císaře Konstantina stalo křesťanství státním náboženstvím, získala církev vliv při vytváření zákonů. Synagoga tak doznala mnohých omezení. Za císaře Justiniána I. (483-565) byly zrušené mnohé zákony, které chránily náboženský život a občanská práva Židů. Pokořování židovské menšiny dosáhlo nejnižšího bodu v 7. stol., kdy byzantský císař Heraklius nařídil z politických důvodů nucené křty Židů. Chtěl tak ve své říši docílit jednoty. Tato praxe pak byla uplatňovaná i jinde a v následujících stoletích měla katastrofální důsledky.

Středověk

Úzké spojení mezi církví a státem vytvořilo ve středověku podmínky, aby símě křesťanského antisemitismu přineslo děsivou žeň.

Křižácké války

S počátkem Křižáckých tažení v roce 1096 nastalo v Evropě jako nikdy před tím děsné pronásledování Židů. Křižáčtí kazatelé vyzývali účastníky, aby se „Svatou válkou“ začali už ve vlastní zemi likvidací „Božích nepřátel“, Židů. V Německu bylo postižené zejména Porýní. Hordy rytířů, mnichů a sedláků se vrhaly na židovské menšiny, vraždily, drancovaly, násilím křtily. Mnoho rytířů se zavázalo, že dříve než opustí svou vlast, zabijí vlastním mečem aspoň jednoho Žida, aby tak svůj meč židovskou krví posvětili do války se Saracény. Zavraždění Žida bylo povzneseno na bohulibý skutek, který zaručoval plnomocné odpustky všech trestů za hříchy.

Jen od května do června 1096 bylo vyvražděno 12.000 Židů, když Křižáci táhli Metzem, Trierem, Speyerem, Wormsem, Kolínem, Mainzem a četnými jinými městy. Během této první Křižácké výpravy byla v Německu a severní Francii vyvražděna jedna čtvrtina až jedna třetina veškeré židovské populace.

1099 se Křižáci zmocnili Jeruzaléma a stejně zuřivě vraždili tamější Židy a Saracény. Při tom se chvástali, že jsou vykonavateli hněvu a pomsty Boží. Všechny Židy, kteří unikli meči, vehnali do synagogy, zapálili ji a za živa tam upálili muže, ženy a děti. Když konečně vraždění a rabování ustalo, omyli si obličeje a ruce, navlekli si plátěné košile a šli bosi kalužemi krve ke Chrámu svatého hrobu. Tam s pláčem děkovali Bohu za vítězství, kterého dobyli k Jeho slávě.

Odsouzeni k věčnému otroctví

Během prvních dvou Křižáckých výprav se Židé obrátili s prosbou o pomoc k vladaři. Odměnou za přislíbenou pomoc se směli stát „otroky komory“, výsada, za niž museli zaplatit vysoké sumy.

Časem se ukázali otroci koruny jako výnosný zdroj státních příjmů. Jako vladařovo vlastnictví směli být prodávaní, zapůjčovaní, kupovaní jako náhrada za dluhy. Toho se hojně používalo a brzy se tento zvyk rozšířil i do ostatních zemí. Církevní vůdcové ospravedlnili status otroků komory teologicky učením ranné církve, že Židé jsou odsouzení k věčnému otročení za to, že ukřižovali Krista.

Ještě další faktory přispívaly k ponížení Židů. Nesměli vykonávat většinu zaměstnání, cechy přijímaly jen křesťany. Jako vyvrhelové ze společnosti byli nuceni zabývat se půjčováním peněz, lichvou, což bylo křesťanům zakázané.

Avšak jako věřitelé byli Židé jak pro světskou tak pro církevní vrchnost nepostradatelní. Dokonce kostely a katedrály byly budované židovskými penězi. Důsledkem bylo, že se duchovní nenávist vůči Židům čím dál více spojovala s hospodářskými zájmy. Jakmile byli Židé jako zdroj peněz vyčerpaní, vladaři je prostě vykázali. Často však právě ve finanční tísni je rychle volali zpět.

Jako věřitelé se však Židé stávali předmětem nenávisti i „malého člověka“.

Čím víc se zvětšovaly dluhy sedláků na př. po špatné úrodě, tím větší nebezpečí Židům hrozilo. Za předstíranou náboženskou horlivostí lidu se často skrývaly obyčejné hospodářské zájmy. Po masakru následovalo ničení dluhopisů, které se našly v „lichvářově“ domě.

1135 vkládá francouzský scholastik Piere Abaelard ve svém „Dialogu mezi filozofem, Židem a křesťanem“ Židu do úst tato slova:

„Není národa, který by tolik pro svého Boha trpěl. Rozptýleni do všech národů, bez krále a světské vrchnosti, jsou Židé zatěžováni těžkými daněmi, jako by každý den znova měli vykupovat svůj život. Týrání Židů se pokládá za bohulibý skutek. Neboť takové zajetí, v jakém úpí Židé, si mohou křesťané vysvětlit jedině největší Boží nenávistí. Život Židů je svěřený jejich nejzavilejším nepřátelům. Ani ve spánku je neopouštějí hrůzné sny. Kromě v nebi nemají nikde útočiště. Když chtějí cestovat do nejbližšího města, musí si vysokými peněžními částkami zajistit ochranu křesťanských knížat, která si však ve skutečnosti přejí jejich smrt, aby se mohli zmocnit jejich pozůstalosti. Židé nemohou vlastnit žádná pole ani vinice, protože nikdo jim nezaručí vlastnické právo. Jedinou výdělečnou činností jim zbývají úroky při půjčování peněz, a to zase provokuje nenávist křesťanů.“

V potupě a hanbě

Ačkoliv Bernhard z Clairvaux (1090-1153) byl proti hromadnému vraždění Židů, prohlásil, že jejich otcem není Bůh, ale ďábel. Souhlasil tak s teology své doby, kteří jediné z Písma vytržené slovo (Jan 8,44) vztahovali na Židy všech dob. Nejsou v tom osamocení. Podobný názor nacházíme už u Cypriana ve 3.stol. Avšak i Luther hovořil o Židech jako o „vtělených ďáblech“. O několik století později dovedl toto slovo do důsledků Julius Streicher, když požadoval, aby národ, jehož otcem je ďábel, byl vyhlazen.

Obětní beránek

Vedle četných nelidských nařízení stíhaly Židy zlovolné pomluvy a obviňování. Svalovala se na ně vina za kdejaké neštěstí a bídu světa. Rozšířená byla pomluva, že otravují studny, znesvěcují hostie a dopouštějí se rituálních vražd. Čím dál častěji se jim přisuzovala vina za nejnemožnější činy, a to bez jakýchkoliv důkazů. Zavinili prý i zemětřesení a následnou bouři o Velkém pátku 1021, takže papež Benedict VIII. je za to odsoudil ke smrti upálením na hranicích.

Když 1348 vypukl v Evropě mor, byli zase obviňovaní Židé, kteří prý otrávili studny, aby vyhubili křesťany. Z Francie přeskočila pomluva do Švýcarska, Belgie, Španělska, Polska a Rakouska. Nikde však nebyli Židé pronásledovaní tak krutě a důkladně, jako ve Svaté říši římské německého národa. Marně vydal císař Karel IV. příkaz, aby se jeho otrokům komory nikdo neopovážil zkřivit vlas.

Ve Wormsu si židovská obec sama zapálila 1. března své domy, 24. června ve Frankfurtu am Main. V Mainzu se bránili Židé se zbraněmi v rukou. Až když už jim nekynula žádná naděje, upálily se obklíčené rodiny samy jako „celopal“. Z ohně a dýmu zněly jejich lkající žalmy. Šest tisíc zahynulo v jeden den, 24. srpna, kdy zanikla i starobylá kolínská obec.
Po celém Německu – ve více než 350 židovských obcích – řádilo vraždění nejbrutálnějším způsobem. 60 velkých a 150 malých obcí bylo úplně zlikvidováno. Ti, kteří přežili, prchli na východ. Německé středověké židovstvo bylo vyhubené. Avšak navzdory úděsným jatkám, nikde nedošlo k nějakému masovému odpadání od židovské víry.

Rituální vraždy

Ještě ze starých pohanských dob pocházela strašná a závažná lež o rituálních vraždách, která stavěla Židy do neblahého světla. Tvrdilo se, že vraždí nežidovské děti – zvlášť o Velikonocích – a používají jejich krev k rituálním účelům. 1171 byla kvůli tomuto nařčení ve francouzském Bloise celá židovská obec upálena v dřevěné věži.

Toto tak zvané obvinění z krve se rozšířilo z Anglie a Francie jako epidemie po celé Evropě. Ani zákazy z nejvyšších míst nic nezmohly. Neobjasněné vraždy křesťanů vedly ke svévolnému přepadení nejbližší židovské obce, kde se mučilo, vraždilo, rabovalo. Nejednou vrah mrtvolu zavražděného křesťana tajně zavlekl do židovského domu, aby podezření padlo na jeho obyvatele.

Tisíce Židů v Erfurtu, Kolmaru, Kremsu, Magdeburgu a Weienburgu, v Paříži, Bernu, Würzburgu a Posenu, v Praze, Trientu, Boppardu, Budějovicích a mnoha jiných městech zahynuly v mukách jako oběti tohoto šílenství a pověry. Po celé Evropě se rozšířil kult takových údajně Židy zavražděných křesťanských dětí, který přetrval až do našeho století („Simon von Trient“, „das Anderl von Rinn“).

V letech 1880 až 1945 se lež o rituálních vraždách silně rozšířila mezi katolickým a pravoslavným obyvatelstvem východní Evropy. Nacistický časopis Der Stürmer přinášel pravidelně karikatury rabínů, jak sají krev německých dětí.

Hanobení hostií

Jako by těch odporných pomluv Židů nebylo v oběhu dost, vynořilo se koncem 13. století obvinění, že Židé kradou nebo kupují svěcené hostie a ty pak z nenávisti vůči Kristu probodávají nožem nebo roztloukají v moždíři, aby tak vždy znova opakovali Kristovo umučení. Z mnoha takto hanobených hostií prý pak teče krev, která má obzvlášť mocnou léčivou sílu. Pověsti o takovém rouhání vedly 1298 v jižním Německu k úděsným jatkám na židovských obyvatelích. V Röttigenu prohlásil jistý šlechtic jménem Rindfleisch, že je nebesy povolaný, aby hanobení hostií pomstil. S hordou podobně smýšlejících pak vyvraždil všecky Židy v městě. Nato táhl od místa k místu ve Francku, Bavorsku a Rakousku. Bezpočet Židů si sáhlo na život, aby unikli Rindfleischovým hordám. Od jara do podzimu 1298 padlo za oběť děsných masakrů 140 židovských obcí a na 100 000 Židů bylo vyvražděno.

Na kněze, který 1389 nesl v Praze Nejsvětější svátost, údajně házely hrající si židovské děti písek. Za odvetu bylo vyvražděno na 3000 Židů.

Potupné označení

1215 se usnesl Lateránský koncil, svolaný papežem Innocencem III. s odvoláním na 4 Moj 15,37-41: Židé se musí od ostatních obyvatel odlišit zvláštním způsobem odívání – jako Saracéni a později kacíři, prostitutky a malomocní. Kromě toho musí být viditelně označeni – staletí před nacisty. A bylo na světě nezaměnitelné znamení, jehož barva a tvar byly ponechané na vůli jednotlivých zemí. Toto znamení Židy uprostřed křesťanské společnosti izolovalo a vystavovalo je nejrůznějšímu týrání.

Nucené křty

Křest nebo smrt – křest nebo vyhnanství! Tato volba stála před Židy ve středověkém Španělsku. 1391 vyprovokoval zástupce sevillského biskupa Ferdinand Martinez lid ke štvanici na Židy. 50 000 Židů bylo vyvražděno, statisíce byly násilně pokřtěné, mezi nimi i mnozí rabíni. Nucený křest však přinášel velký problém. Někteří se zřekli židovské víry kvůli vlastnímu prospěchu, mnozí však i po nuceném křtu setrvávali tajně věrní své víře. Obě skupiny nazývali Španělé „marranos“ – prasata.

Rasové šílenství

Ve Španělsku narůstal antisemitismus a také antimarranismus do úděsných rozměrů. Najednou se začala šířit myšlenka, že vlastním problémem je židovství jako dědičnost, jinak vyjádřeno, „špatná krev“ – mala sangre. A tady ani křest nepomůže. Zde tkví kořeny španělského rasismu.

Cesta k árijským paragrafům nacistů a norimberskému zákonu o hanobení rasy už nebyla daleká. Tyto zákony vylučovaly Židy z veřejného života a upíraly jim německé státní občanství.

Španělská inkvizice

1480 svolal španělský královský manželský pár, Ferdinand a Isabella, tribunál, který měl církev očistit od marranů, kteří dál tajně praktikovali svou židovskou víru. Následovalo masové pronásledování. 1481 byly na hranicích upáleny první oběti. Inkvizice, která se protáhla až do 19. století, upálila na hranicích na 30 000 marranů. Historicky dobře doložené ukrutnosti této epochy se rozšířily až do Latinské Ameriky.

Bez domova

Časem byli Židé vyhnaní téměř ze všech zemí, v nichž do té doby našli vlast. 1290 museli opustit Anglii. 16 000 jich uteklo do Belgie a Francie. Mnozí na útěku zahynuli. Z Francie a Německa byli Židé opakovaně vyhánění. 1492 vyhnali Ferdinand a Isabella Židy ze Španělska, aby – jak tvrdili – zřídili skutečně křesťanské království. Mnozí z těch 300 000 uprchlíků se obrátili do Portugalska. Směli tam zůstat po několik měsíců za vysoké poplatky. Pak si je Jan II. (1481-1495) podmanil jako otroky. Jeho následník je sice otroctví zbavil, ale dal je později násilím pokřtít.

Karnevaly

Ponižující mučení a trápení Židů bývalo často vrcholem karnevalových veselic. Ve středověkém Římě byl za tím účelem vybraný nejubožejší mrzák z židovské obce. Toho nahého strčili do sudu, do jehož nitra trčely hřebíky a z Monte Testaccio jej valili dolů, až v sudu zahynul. Židé museli mučení svého souvěrce přihlížet. Později, během protireformace, házel dav v Římě na Židy, pro tuto příležitost vykrmené, blátem – „jak si to ti zrádci zaslouží“ – a museli pak nazí v chladu a dešti běhat ulicemi, plnými karnevalové bujnosti. Museli vyslechnout kázání při kterém byli trýznění.

Reformace

Martin Luther (1483-1546) byl nejdříve Židům příznivě nakloněný. Doufal, že je svým novým učením získá pro křesťanství. Chválil je dokonce jako „bratrance a bratry Páně“. Když však poznal, že se neobracejí, úplně obrátil.

„Nepochybujte, v Kristu milovaní, že po ďáblovi nemáte žádného zavilejšího a krutějšího nepřítele, než opravdového Žida … Židé jsou praví lháři a krvaví psi… jedovatí hadi, úkladní vrahové a děti satanovy.“

Ve svém traktátu O Židech a jejich lžích píše Luther (1543):

„Co si máme my křesťané s tímto zavrženým, zatraceným národem Židů počít? Dám vám svou věrnou radu:

1. Vypalte jejich synagogy a školy, a co neshoří, zasypte zemí, aby po nich nezůstal ani kámen, ani troska.

2. Zbořte jejich domy a zničte je.

3. Seberte jim jejich modlitební knížky a talmudy, v nichž není nic jiného, než samá bezbožnost, lži, kletby a přísahy.

4. Zakažte jejich rabínům učit pod hrozbou trestu smrti a zmrzačení.

5. Zakažte jim cestovat. Nejsou přece páni nebo úředníci či obchodníci, ať tedy sedí doma.

6. Zakažte jim všecko lichvaření. Nejsme jejich poddaní, ale oni naši.

7. Do rukou mladých židů a Židovek patří cepy, sekyry, kolovraty a přeslice. Ať si tak v potu tváře vydělávají na živobytí, jak to mají dělat všecky děti Abrahamovy. Neboť Boží rozhněvání proti nim je veliké, že vlídným milosrdenstvím jsou jen horší a horší, ale přísností se stanou lepšími. Proto jen vždycky pryč s nimi!“

V jednom kázání krátce před svou smrtí vyzýval Luther, aby všichni Židé byli z Německa vypovězení. O staletí později byla Lutherova antisemitská propaganda doslova citovaná.

Gheta

Renesanční papežové v Itálii byli Židům poměrně příznivě naklonění. Avšak protireformace – zejména za papeže Pavla IV (1555-1559) – přinesla náhlý obrat. Zřízovala se gheta, nejdříve v Itálii, pak v Rakousko-uherské monarchii a ostatních zemích. Stísněnost a potupa ghet se stala charakteristickým rysem života Židů v celé Evropě.

Nová doba

Křesťanský antisemitismus mezitím ve společnosti tak zakořenil, že jím byl ovlivněný i obyčejný občan, lhostejno jaké křesťanské tradice či politického směru.

Nadávka „bohovrazi“ Židy všude pronásledovala. Jedno malé dítě, které 1921 se
svou rodinou uteklo z Kyjeva do Polska, později vzpomínalo, že první polská slova, kterým ho učili, byla: „Židé zabili Ježíše Krista.“

Mezi dvěma frontami

Kdysi bylo Polsko útočištěm pro německé Židy, kteří sem utíkali před Křižáky, morem a vždy znovu propukajícími masakry. Jejich poměrně klidný život skončil, když se o Velikonocích 1648 vzbouřili utlačovaní pravoslavní Ukrajinci proti polským katolickým vlastníkům půdy. Židé, kteří v Polsku působili jako pachtýři a zprostředkovatelé, byli nejvíce postižení a vydaní bez milosti na pospas krutému hněvu ukrajinských kozáků.

Očitý svědek vypovídal:

Jedněm stahovali kozáci za živa kůži a jejich maso házeli psům, jiné těžce zraněné pohodili na ulici. Jiné za živa pochovávali. Ubodávali kojence v náručí matek. Hromady židovských dětí naházeli do vody, aby tak vyplnili brod. Ukrutnosti ještě strašlivější zde ani nemůžeme uvádět. Během švédské invase 1655-1658 se dostali polští Židé mezi fronty. Postupně je napadali Rusové, kozáci a Švédové, a když všichni odtáhli, přišli ještě Poláci a mstili se jim, protože prý se spolčovali s útočníky.

1648-1658 bylo v Polsku zavražděno na 100 000 – 500 000 Židů. Byla to od biblických dob snad nejkrvavější epocha židovských dějin. 700 židovských obcí bylo zničeno. Masově hledali utečenci útočiště v jiných evropských zemích.

Také během občanské války V Rusku mezi Bílou a Rudou armádou byli Židé oběma stranami napadáni. Běloarmějci je napadali jako revolucionáře, Rudá armáda jako vykořisťovatele.

Emancipace

Rovnoprávnost, které se Židům dostalo během emancipace na sklonku 18. a na počátku 19. století, nenalézalo všude stejný ohlas. Reakcí v Německu byly antisemitské letáky.

1819 zašel pisatel jednoho letáku tak daleko, že navrhoval znova masakry, kastraci Židů a vydání Židovek k prostituci. Tato přepjatost vedla k tomu, že židovský historik (žádný přítel katolíků) Heinrich Graez konstatoval: „Protestantská teologie a německá filosofie navrhovaly taková opatření vůči Židům, která daleko překročila kanonické dekrety papeže Inocence III. a Pavla IV.“

Dreyfusova aféra

1884 se odehrál před pařížským válečným soudem špionážní proces proti židovskému důstojníkovi Alfredovi Dreyfusovi, který vyvol řadu antisemitských bouří – a to v jedné z nejpokrokovějších zemí Evropy, která Židy jako první zrovnoprávnila. Dreyfus, falešně obviněný ze špionáže ve prospěch Německa, byl uznán vinným, veřejně degradovaný a odsouzený na doživotí. Celý svět se vzbouřil, francouzská vláda byla touto aférou těžce otřesená – ale teprve 1906 byl Dreyfus rehabilitován. Zbylo mnoho trpkosti vůči Židům. Důsledkem byl režim Vichyho, který spolupracoval s nacisty.

Utlačování na východě

S rozdělením Polska koncem 18. století ovládlo Rusko největší židovskou komunitu na světě. Kateřina II. omezila Židy ve své říši na nově získané provincie, které se teď nazývaly okresem sídlišť. Zároveň zvala cizince, aby se usadili ve středním Rusku – ovšem vyjma Židů. Za vlády Mikuláše I. (1825-55) se situace pro Židy ještě zhoršila. Židovští chlapci mezi 12 a 25 rokem byli odvedení do vojska a transportovaní do vzdálených oblastí. Používalo se každého myslitelného prostředku, včetně nadávek a mučení, aby byli donuceni zřeknout se své víry a přijmout křesťanství.

V té době bylo Rumunsko druhou zemí, kde byli Židé nejvíc utlačovaní. Na 200 tisíc Židů tam trpělo v poměrech horších než ve středověku.

Pogromy

Za vlády cara Alexandra III. vypukl o Velikonocích 1881 první větší pogrom, který postihl na sto židovských obcí. Antisemitští carovi poradci chtěli vyřešit židovskou otázku svým způsobem: třetina měla emigrovat – třetina zemřít – třetina měla zmizet (t.j. měla se obrátit na křesťanství). Pogromy a tím zapříčiněné masové vystěhovalectví pokračovaly i za cara Mikuláše II. (1894-1917), který v Židech viděl vrahy Krista.

Navzdory holocaustu a silně decimované židovské menšině docházelo v Polsku k pogromům ještě za Druhé světové války i po ní na Židech, kteří se vrátili z koncentračních táborů.

Sijónské protokoly

Tato protižidovská propaganda se objevila nejdříve 1905 v carském Rusku a obviňovala Židy ze světového spříseženství. Po První světové válce, přeložené do mnoha jazyků, ovlivňovaly tyto protokoly 20. století. Ani když byly r.1921 odhaleny jako falzifikát, nepřestaly se šířit. V USA se rozšířily ve třech vydáních na podnět vlivného průmyslníka Henryho Forda.

1922 zavraždili dva pravicoví fanatici židovského ministra zahraniční Weimarské republiky, Walthera Rathenaua, protože se domnívali, že patří k „sijónským mudrcům“. Největšího vlivu dosáhly „Sijónské protokoly“ v Německu za nacismu.

Nacismus

Ačkoliv byl nacismus protikřesťanský, holocaust se zrodil z křesťanského antisemitismu. Hitler a nacisté našli v zákonodárství středověku vzor pro své záměry. Dali rozšířit otravující protižidovské spisy Martina Luthera. Je velmi poučné, že holocaust byl rozpoutaný v jediné z větších zemí Evropy, kde je stejný počet katolíků jako protestantů. Obě církevní tradice byly těhotné nenávistí vůči Židům. Církve a většina jejich hodnostářů veřejně s nacisty spolupracovali. Vedení církví vydala společné prohlášení, v němž souhlasila s nacistickými zákony, porušujícími lidská práva Židů a odvolávala se při tom na Luthera. Když církevní představitelé 1936 osobně u Hitlera protestovali proti pronásledování Židů, byli krátce odbavení: „Co si stěžujete? Provádím pouze to, čemu jste vy po staletí učili!“

Nebyla to tedy jistě náhoda, že přesně v noci ke 455. výročí Lutherova narození (9./10. listopadu 1938) vzplály v Německu židovské synagogy, kdy nacisté v pečlivě naplánované a velkoryse uskutečněné akci provedli to, co Luther kdysi doporučoval. Tak vešla do dějin „Křišťálová noc“. I když jednotliví křesťané Židům pomáhali, žádná z obou velkých církví všeobecně nic nepodnikla.

Druhá světová válka

Dokonce i v době, kdy nacismus stál na vrcholu své moci a svět se dověděl o jeho ukrutnostech, byla to pouhá zahanbující menšina, která se postavila za Židy. Ve své největší nouzi byli ponechaní sami, na pospas svým nepřátelům. Většina států nic oficiálně nepodnikla – pro prchající Židy zůstala většina zemí uzavřená, nikdo je nechtěl. Antisemitismus po staletí pěstovaný si vyžádal svou daň.

Při ulmském procesu proti jednotce nasazení (1958) byl na jednoho litevského faráře vznesen dotaz, proč mlčel k tomu strašnému odstřelování Židů, kterého byl svědkem. Řekl, že si myslel, že se právě na Židech naplňuje slovo: „Krev Jeho na nás a na naše děti.“

Ať se nám zdá jakkoliv úděsné, že se mohlo tohoto biblického místa použít na ospravedlnění úplné bezcitnosti – podobně smýšleli křesťané i z jiných národů a netajili se tím. Při tom krev Pána Ježíše nevolá o pomstu, jako krev Ábelova, ale o smilování.

Jistý papežský nuncius, který byl požádaný, aby zakročil proti deportaci Židů ze Slovenska do Osvětimi, protože se prolévá tolik nevinné dětské krve, odpověděl nevzrušeně: „Není na světě žádná nevinná židovská dětská krev. Všecka židovská krev je zatížena vinou. Musíte zemřít. Je to trest za ukřižování Božího Syna Ježíše Krista.“

Když byl před Norimberským mezinárodním soudem vyslýchaný zřejmě nejhorší nepřítel Židů ve Třetí říši, Julius Streicher, řekl: „Dr. Martin Luther by měl dnes sedět na lavici obžalovaných místo mne, kdyby tato kniha byla obžalobou vzata na vědomí. V knize „Židé a jejich lži“ píše Dr. Martin Luther, že Židé jsou hadí plemeno, jejich synagogy by se měly vypálit, měli by být zničeni… Přesně to jsme dělali!“

Švýcarsko uzavřelo své hranice. USA a Kanada vydaly tak přísné přistěhovalecké předpisy, že pro mnohé Židy nebylo možné se tam dostat. Britská vláda odvolala Balfourovu deklaraci z r. 1917, že ve svém tehdejším mandátním území, v Palestině, zřídí národní židovskou vlast. Tisíce Židů, kteří během války a těsně po ní hledali útočiště v zemi svých otců, narazily na zavřené dveře.

V této souvislosti musíme zmínit tragedii „Struma“. Protože Britové nedovolili lodi plně obsazené židovskými uprchlíky přistát u břehů Palestiny, musela loď otočit a dostala se v zimě 1942 v Černém moři do torpédové palby. Přežil pouze jediný ze 769 uprchlíků.

Lhostejnost a pasivita

Je to smutné, ale po 2000 letech křesťanských dějin je vina na každém křesťanovi. Lhostejnost a pasivita skoro všech národů v předvečer Druhé světové války přispěla rozhodujícím způsobem k tomu, že mohl Hitler bez překážky provádět svůj plán na vyhlazení Židů.

V červenci 1938 svolal prezident Rooswelt do francouzského Evian-les Bain konferenci o uprchlících, která měla rozhodnout o osudu evropských Židů. Výsledek byl zdrcující: ze třiceti zastoupených zemí byly jen Dánsko a Holandsko ochotné přijmout několik tisíc Židů. Všechny ostatní země kladly tolik podmínek, že je uprchlíci prostě sotva mohli splnit. Nacističtí vyzvědači oznámili Hitlerovi: „Dělejte se Židy, co chcete, nikdo je nechce.“

O čtyři měsíce později začalo to děsné pronásledování, které stálo život 6 milionů Židů.

Výzva k obrácení

Katolický kněz a historik Edward H. Flannery konstatuje v pohledu na křesťanský antisemitismus:

„Je to tragedie, která se týká Ježíše. Je to On, který je ve Svém lidu znovu křižován a to rukama mnohých, kteří byli pokřtěni na Jeho jméno.

Hřích antisemitismu zahrnuje mnoho dalších hříchů, ale konec konců jde o zapření křesťanské víry, o selhání křesťanské naděje, o onemocnění křesťanské lásky. Což v tom nebylo to nejvlastnější odpadnutí křesťanstva: Ten nejvíc pronásledovaný lid v křesťanském období nebyli křesťané, jimž jejich Mistr pronásledování předpovídal (Jan 16,2-4). Byl to Jeho národ, národ z něhož vzešel. A což to nebyl ten největší skandál: Židé, kteří nesli v dějinách své Bohem uložené břímě, nenašli v církvi žádné spojence, žádné zastánce. Spíše církev sama je tupila a pronásledovala s největším fanatismem. Jsou to dějiny, které volají k pokání.“

Ve stejném duchu píše Matka Basilea:

„Dnes platí postavit se na stranu Pána Ježíše a vidět Jeho lid Jeho očima, pohledem Jeho lásky a slitování. Pak to zasáhne naše srdce, jak zde celý národ, nazývaný Božím lidem, táhne věky ubohý a tupený, vyvržený, obtížený nemocí a bolestmi, tak jak líčí Božího služebníka Izaiáš v 53. kapitole a který nám tak připomíná Pána Ježíše.“

Použitá literatura:

M.Basilea Schlinková, Israel, Mein Volk
Karl Thieme, Kirche und Synagoge, Der Barnabasbrief und der Dialog Justins der Märtyrers
Olga Marshall, Lydia Research Adviser
Edward H. Flannery, The Anguish of the Jews, Twenty-Three Ceturies of Antisemitism
Hans Kühner, Der Antisemitismus der Kirche, Genese, Geschichte und Gerfahr
Fritz May, Israel zwischen Blut und Tränen, Der Leidensweg des jüdischen Volkes
Werner Keller, Und wurden zerstreut unter alle Völker, Die nachbiblische Geschichte des jüdischen Volkes
Michael Krupp, Vergesse ich dein, Jerusalem
Michael L. Brown, Our Hands are Stained with Blood, The Tragic Story of the „Church“ and the Jewish People
Gerhard Czermak, Christen gegen Juden, Geschichte einer Verfolgung
Martin Luther, Ausgewählte Werke, Ergänzungsreihe
Heinrich Graetz, Volkstümliche Geschichte der Juden
Simon Wiesenthal, Jeder Tag ein Gedenktag, Chronik jüdischen Leidens
Denis Prager und Joseph Telushkin, Why the Jews? The Reason for Antisemitism
Franklin H. Littell, Den Holocaust erfinden, Freiburger Rundbrief
Rudolf Pfisterer, Verantwortung, Informative Texte: Jüdisch-christlicher Dialog, Strafvollzug
Eliezer Berkovits, Faith After the Holocaust
Der Proze gegen die Hauptkriegverbrecher, Band 3
Peter Steffens in: Leny Zomerdijk, Vijftig jaar in Auschwitz, De wereld, Nederland en de moord op zes miljoen Joden

Můj pohled

Pročetl jsem si článek „2000 roků křesťanského antisemitismu“. Je to otřesné a nepochopitelné čtení. Něco mi tam však chybí: čím tak židé po staletí prudili ostatní lidi? To by tam mělo být zmíněno. Vezmu-li třeba současné cikány: ti nejsou mnohými našimi lidmi milováni, ne však kvůli jejich černé barvě, která je přece hezká a mnoho cikánů (zvláště cikánek) jsou na pohled velmi krásní lidé; ne, pro černou barvu je nikdo nemá v nenávisti, ale pro jejich chování, které je často mimo zákon. Před několika roky jsem navštívil věznici Vinařice a byl jsem v šoku: tam snad nebyl jeden bílý, samí cikáni.

Jako křesťan bych se chtěl zastat každého, komu by někdo ubližoval (doufám, že bych měl tu odvahu), ať by to bylo židovi, cikánovi či muslimovi, ale nemohu nevidět, že mnoho Romů má určité stigma, o které se sami svým chováním zasloužili – to je třeba pro objektivitu říct, aniž bych tím obhajoval i to nejmenší příkoří na nich působené. Ono se to však říkat nesmí, takže všechny články pak vypadají tak, že se mnoho lidí spiklo proti cikánům, jakoby v tom byli naprosto nevinně. Tak to ale není, odpor vůči nim nevzbuzuje ani jejich černá barva ani nevinný odlišný způsob života, tedy jejich jiné, neškodné zvyky.

A nyní bych rád věděl, co provokovalo nežidy po tisíciletí proti židům. Proč to v tom článku není poctivě uvedeno a tváří se to, že nenávist vůči židům je nezapříčiněná, anebo příčina je v ukřižování Pána Ježíše. Ne, tomu nevěřím, že toto vedlo k neustálým opakovaným pogromům. Ježíše přece neukřižovali židé, ale Římané, proč tedy pseudokřesťanská verbež nedělala po staletí pogromy na Italy? Ne, v ukřižování to není!

Bible je kniha zcela poctivá, uvádí hříchy těch, kteří byli hubeni (kenánských národů) a uvádí hříchy jejich trestatelů (židů). Uvádí hříchy Božích protivníků, ale i Božích miláčků a svatých lidí. Tahle poctivost mě na Bibli velmi přitahuje. Samozřejmě by uvedení příčiny, proč po staletí byli židé pronásledováni, nebylo ani tou nejmenší omluvou těchto hrůzných a zrůdných a nekřesťanských činů, nebyla by to ani ta nejmenší omluva pro jejich pronásledování – ale bylo by to světlo, které by zase trochu pomohlo porozumět už tak dost temným dějinám. Jednostrannost a neobjektivnost (neuvedení důležitých faktů) jsou nástroje lži, která je od satana. Nevěřím, že by nám to Luther neřekl, kdybychom se ho zeptali: proč jste si zasedl na židy? Určitě by neřekl: no, nic konkrétního proti nim celkem nemám, ale já je nemám rád, protože vydali Krista na smrt. Tomu ani trochu nevěřím. A to mi v článku chybí.

Až do Hitlera totiž pronásledování židů nemohlo mít rasově-darwinistický podtext, ale zcela jiný, ale jaký? Čím si to ti židé stále znovu a znovu vykoledovávali, tu nenávist? Všimněme si, jak je ostatně i v článku uvedeno, že ani Ježíš židům nelichotí (ač sám je jeden z nich, stejně jako apoštolé, čímž je jasně prokázáno, že vždy jde jen o určité židy, jedince či konkrétní skupinu, nikoli paušálně celý národ), a víme proč tak Ježíš mluvil – prostě se protivili jemu a duchu svatému. Protivili se světlu. Faktům, která dobře znali. I apoštol Pavel některé židy dost napadá, a víme proč, a opět: sám byl žid, nejde tedy o paušální odsouzení židů jako rasy či národa. Podobně Pavel káral třeba Kréťany, za konkrétní prohřešky.

Někde jsem četl, že židé si často v těch minulých dobách našli nějaké město, tam založili banky či nějaké lichvářské spolky, a když většinu lidí z toho města přivedli na mizinu a zcela zničili, tak se zase vystěhovali jinam, kde udělali totéž – ale možná jsou to čisté pomluvy, proto mi vrtá hlavou, čím tak provokovali po staletí nežidy. Hitler samozřejmě na tato pronásledování navázal a dal jim „vědecký rasový“ podtext, pod vlivem darwinistických evolučních blábolů označil židy a další skupiny za méněcenné rasy (tj. ne dost evolučně vyvinuté) a likvidoval je pak vlastně „ve jménu vědy“.

Proč však židé tak štvali nežidy během asi 15 století před Hitlerem, to mi vrtá hlavou! Určitě v tom nebylo jen obvinění, že se spolupodíleli na smrti Ježíše Krista. Proto článek považuji sice za poučný, otřesný, ale ne úplně objektivní, zamlčuje část důležité pravdy, a to je vždy podezřelé. Je tu totiž, milí přátelé, jedna důležitá věc. Ten článek působí dojmem, že židovský národ tak nějak vlastně jde ve stopách Ježíše, tedy že je jakýmsi obětním beránkem za hříchy světa. Ale tomu já se velmi bráním: nikdo jiný než Ježíš není obětí za hříchy světa. Každý z nás hříšníků, žid i nežid, umírá za své vlastní hříchy, byť by to bylo rukou vraha. Ten článek však vnuká falešný dojem, že „čistý Boží lid židovský“ trpí pronásledování a likvidaci stejně nevinně jako sám Ježíš, jakoby v něm Kristova oběť pokračovala dějinami dál. To je ovšem nepravdivý dojem, protože nevinně zemřel v celých lidských dějinách jen jediný člověk, Pán Ježíš Kristus. A židé, jako národ, jej odmítli. Nemohou být tedy jeho ani symbolickými následovníky. Židé i Árijci, Romové i bílí, všichni umírají za své vlastní hříchy. Jednou bude Bůh soudit vraha i jeho oběť za hříchy, kterých se v životě dopustili – pokud nepřijmou Krista.

A tím se dostáváme k mnohem podstatnější otázce než jen proč a čím židé tak štvali nežidy. A to je: proč to Bůh dovolil, proč dovolil staletí pogromů? Proč se nepovedl ani jeden z neuvěřitelného množství 42 atentátů na Hitlera?! To přece nemůže být náhoda. Věříme snad v neschopného Boha? Nebo Boha, který je slabší než satan a musí se jen nečinně dívat na jeho řádění? Bůh chraň před takovou pošetilostí!

Tohle je otázka slušná, není rouhavá a každý poctivý křesťan by si ji měl položit. Odpověď na ni je ale nebezpečná, jednoduše proto, že může být chybná a nespravedlivá a nepravdivá. My totiž nevidíme (zcela úplně) do „Boží kuchyně“, neboli do cest ducha svatého. A můžeme se pak snadno zmýlit, připsat příčinu něčemu nesprávnému, odsoudit nevinného. Já přesto mám svoje vysvětlení, proč všemohoucí Bůh dovolil, a tím snad je řečeno téměř „že chtěl“, pogromy na židy a nechtěl předčasnou likvidaci ani Hitlera ani pseudokřesťanské verbeže, která židy týrala. Ne prvořadě proto, že kdysi vydali Krista na smrt, ale proto, že do dnešního dne nepřijali Krista, ač k tomu ze všech národů měli ty nejlepší předpoklady!! Jen si níže přečtěte, kolik mají židé Nobelových cen – jsou nejchytřejším národem na světě, a to proto, že si je Bůh kdysi vybral, dal jim svoje světlo a po staletí je trénoval a vychovával a piplal. Byli a dosud jsou nejblíže pochopení, kdo Kristus byl, proč přišel a kým je. Měli a mají o Kristu nejlepší informace z první ruky, nejvíce světla. Oni jej ale dodnes, jako národ i četní jedinci, odmítají.

Můžete lépe zdůvodnit, proč židovský národ tolik trpí už od babylónského zajetí a po smrti Ježíše ještě víc? Přece nevěříme, že Hospodin je neschopný, že se tak nějak dívá a říká si: no, to mne mrzí, že ten můj lid tak trpí, ale co mám dělat? Proč ti zrádci Krista, kteří si říkají křesťané, ten můj národ tak už po staletí sužují a zabíjejí a ještě tím i jménu mého syna dělají ostudu? Co s tím mám dělat? Snad aspoň nějaký ten atentát na Hitlera vyjde, doufám. Tak toto není náš Bůh. Náš Bůh by kdykoli mohl pronásledování židů zastavit, nebo při prvním atentátu nechat Hitlera zahynout, případně ani nedovolit, aby se vůbec narodil; jste-li poctiví, měli byste si položit otázku, proč to neudělal a hledat na ni odpověď. To není rouhání, to je hledání pravdy, a pravda je Ježíš. Hledáním odpovědi na tuto otázku hledáme Krista. Já tomu rozumím tak, že židé měli zákon, Kristem vydaný na Sinaji, který zrazovali už před Kristem, a po Kristu měli nejlepší možnost ze všech národů (právě díky světlu zákona Mojžíšova, prorokům a Kristu samému) Ježíše přijmout a zamilovat si ho. Oni to však dodnes jako národ i jako mnozí jedinci neudělali.

Křesťané mnohdy nechápou, co vše je v Kristu obsaženo, např. to, že odmítnutí Ježíše každým, kdo má blízko k jeho pochopení (toto je kardinálně důležité: kdo má blízko k jeho pochopení, tedy komu bylo hodně z Ježíše dáno!), je tragická věc, věc života a smrti. Mnohdy si myslíme, že „tak nějak o moc nejde“, „přijde další příležitost“, „oni za to až tak moc nemůžou“ a podobné bláboly. Kdo má blízko k pochopení Ježíše a odmítne ho, propadá smrti, víte o tom? Jde o strašně moc. A židé dostali nejvíce možnosti Kristu porozumět, žádný jiný národ na světě tolik důkazů, že Ježíš je syn Boží, od Boha nedostal. Navíc po všechna ta staletí si přece židé mohli a měli důrazně uvědomit, že něco není v pořádku, chytit se za nos jako věřící lidé a říci si: hernajs, proč nás nechá Hospodin tak trpět? To přece není jen tak samo sebou? To musí mít nějakou příčinu, kde je ten zakopaný pes, kde děláme chybu? Máme nejsilnějšího Boha, proč nás nechrání? Nebyl ten Ježíš přece jen Boží syn, když tehdy naši předci volali „krev jeho na nás i na naše syny“? Neměli bychom to vše znovu promyslet? Jak jednoduchá úvaha, většina židů ji však tvrdošíjně odmítá. Žijí ve světle proti světlu! Proto prožívají tolik utrpení. Jako národ. Máte lepší vysvětlení? Sem s ním.
28. 6. 2012, Pavel Kábrt

Všechen evropský „život“ zahynul v Osvětimi

Sebastian Rodriguez Vilar, španělský spisovatel

(článek byl zveřejněn ve španělských novinách 15. ledna 2008.)

Šel jsem po ulici v Barceloně a najednou jsem objevil strašlivou pravdu – Evropa zemřela v Osvětimi…

Zabili jsme šest milionů Židů a nahradili je 20 miliony muslimů. V Osvětimi jsme spálili kulturu, myšlení, tvořivost, talent. Zničili jsme vybrané lidi, opravdu vybrané, protože ztělesňovali skvělé a úžasné lidi, kteří změnili svět.

Podíl těchto lidí se projevuje ve všech oblastech života: vědě, umění, mezinárodním obchodu a především jako svědomí světa. To jsou lidé, které jsme spálili.

A pod záminkou tolerance, a protože jsme chtěli dokázat sami sobě, že jsme byli vyléčení z choroby rasismu, jsme otevřeli brány 20 milionům muslimů, rase, která nám přinesla hloupost a nevědomost, náboženský extremismus a nedostatek tolerance, kriminalitu a chudobu, vzhledem k neochotě pracovat a podporovat své rodiny s hrdostí.

Tato rasa vyhazovala (do povětří) naše vlaky, zvrátila naše krásná španělská města do třetího světa, kde se topí ve špíně a kriminalitě. Tito lidé se uzavírají v apartmánech, které dostávají zdarma od vlády a plánují vraždy a zničení svých naivních hostitelů.

A tak se trápíme, že jsme vyměnili kulturně rozvinuté prostředí za fanatickou nenávist, tvůrčí dovednost za destruktivní schopnosti a inteligenci za zaostalost a pověry. Vyměnili jsme snahu o mír Židů Evropy a jejich talent k budování lepší budoucnosti pro své děti, jejich rezolutnost lpět na životě, protože život je svatý….. za ty, kteří usilují o smrt, nejen pro sebe, ale i pro nás, naše děti a jejich děti.

Jaká hrozná chyba potkala ubohou Evropu.

Globální islámské populace je přibližně 1, 2 miliardy, to je jedna miliarda a dvě stě milionů, nebo 20% světové populace.

Kolik Nobelových cen jim bylo uděleno?

Literatura:

1988 – Najib Mahfooz
Mír:
1978 – Mohamed Anwar El-Sadat
1990 – Elias James Corey
1994 – Yaser Arafat:
1999 – Ahmed Zewai
Ekonomika:
(nula)
Fyzika:
(nula)
Medicína:
1960 – Peter Brian Medawar
1998 – Ferid Mourad

CELKEM: 7 (sedm)

Globální Židovské populace je přibližně 14.000.000, tj. čtrnáct milionů nebo 0,02 % světové populace.

Kolik Nobelových cen jim bylo uděleno?

Literatura:
1910 – Paul Heyse
1927 – Henri Bergson
1958 – Boris Pasternak
1966 – Shmuel Yosef Agnon
1966 – Nelly Sachs
1976 – Saul Bellow
1978 – Isaac Bashevis Singer
1981 – Elias Canetti
1987 – Joseph Brodsky
1991 – Nadine Gordimer světa
Mír:
1911 – Alfred Fried
1911 – Tobias Michael Carel
Asser
1968 – René Cassin
1973 – Henry Kissinger
1978 – Menachem Begin
1986 – Elie Wiesel
1994 – Šimon Peres
1994 – Yitzhak Rabin
Fyzika:
1905 – Adolf von Baeyer
1906 – Henri Moissan
1907 – Albert Abraham Michelson
1908 – Gabriel Lippmann
1910 – Otto Wallach
1915 – Richard Willstaetter
1918 – Fritz Haber
1921 – Albert Einstein
1922 – Niels Bohr
1925 – James Franck
1925 – Gustav Hertz
1943 – Gustav Stern
1943 – George Charles de Hevesy
1944 – Isidor Rabi Issac
1952 – Felix Bloch
1954 – Max Born
1958 – Igor Tamm
1959 – Emilio Segre
1960 – Donald A. Glaser
1961 – Robert Hofstadter
1961 – Melvin Calvin
1962 – Lev Davidovič Landau
1962 – Max Ferdinand Perutz
1965 – Richard Phillips Feynman
1965 – Julian Schwinger
1969 – Murray Gell-Mann
1971 – Dennis Gabor
1972 – William Howard Stein
1973 – Brian David Josephson
1975 – Benjamin Mottleson
1976 – Burton Richter
1977 – Ilya Prigogine
1978 – Arno Allan Penzias
1978 – Peter L Kapitza
1979 – Stephen Weinberg
1979 – Sheldon Glashow
1979 – Herbert Charles Brown
1980 – Paul Berg
1980 – Walter Gilbert
1981 – Roald Hoffmann
1982 – Aaron Klug
1985 – Albert A. Hauptman
1985 – Jerome Karle
1986 – Dudley R. Herschbach
1988 – Robert Huber
1988 – Leon Lederman
1988 – Melvin Schwartz
1988 – Jack Steinberger
1989 – Sidney Altman
1990 – Jerome Friedman
1992 – Rudolf Marcus
1995 – Martin Perl
2000 – Alan J. Heeger
Ekonomika:
1970 – Paul Anthony Samuelson
1971 – Simon Kuznets
1972 – Kenneth Joseph Arrow
1975 – Leonid Kantorovich
1976 – Milton Friedman
1978 – Herbert A. Simon
1980 – Lawrence Robert Klein
1985 – Franco Modigliani
1987 – Robert M. Solow
1990 – Harry Markowitz
1990 – Merton Miller
1992 – Gary Becker
1993 – Robert Fogel
Medicína:
1908 – Elie Metchnikoff
1908 – Paul Erlich
1914 – Robert Barany
1922 – Otto Meyerhof
1930 – Karl Landsteiner
1931 – Otto Warburg
1936 – Otto Loewi
1944 – Joseph Erlanger
1944 – Herbert Spencer Gasser
1945 – Ernst Boris Chain
1946 – Hermann Joseph Muller
1950 – Tadeáše Reichstein
1952 – Selman Abraham Waksman
1953 – Hans Krebs
1953 – Fritz Albert Lipmann
1958 – Joshua Lederberg
1959 – Arthur Kornberg
1964 – Konrad Bloch
1965 – Francois Jacob
1965 – Andre Lwoff
1967 – George Wald
1968 – W. Marshall Nirenberg
1969 – Salvador Luria
1970 – Julius Axelrod
1970 – Sir Bernard Katz
1972 – Gerald Edelman Maurice
1975 – Howard Martin Temin
1976 – Baruch S. Blumberg
1977 – Roselyn Sussman Yalow
1978 – Daniel Nathans
1980 – Baruj Benacerraf
1984 – Cesar Milstein
1985 – Mi Chae l Stuart Brown
1985 – Joseph L. Goldstein
1986 – Stanley Cohen [a Rita
Levi-Montalcini] 1988 – Gertrude Elion
1989 – Harold Varmus
1991 – Erwin Neher
1991 – Bert Sakmann
1993 – Richard J. Roberts
1993 – Phillip Sharp
1994 – Alfred Gilman
1995 – Edward B. Lewis
1996 – Lu RoseIacovino

CELKEM: 129!

Židé nepodporují „vymývání mozků“ svých dětí ve vojenských výcvikových táborech, ani je neučí, jak vyhodit sebe samé „do povětří“ a způsobit maximální smrt Arabům a jiným, kteří nejsou muslimové. Židé neunášejí letadla, ani nezabíjejí sportovce na olympijských hrách a ani se „vyhazují do povětří“ v německých restauracích.

Není jediný Žid, který zničil kostel. Není jediný Žid, který demonstruje zabíjením lidí. Židé neobchodují s otroky, ani nemají vůdce vyzývající k džihádu a smrti všem nevěřícím.

Možná, že by muslimové ve světě měli zapojit investice do standardního vzdělávání a méně obviňovat Židy za všechny jejich problémy.

Muslimové by se měli ptát „co mohou udělat pro lidstvo?“ aby měli právo požadovat respekt ostatního lidstva.
Bez ohledu na své pocity o krizi mezi Izraelem a Palestinou a arabskými sousedy, i když si myslíte, že je vina
na straně Izraele, následující dvě věty skutečně hovoří za vše:

„Pokud by Arabové složili zbraně dnes, neexistovalo by žádné další násilí.
Pokud by Židé odložili své zbraně dnes, neexistoval by už Izrael.“
Benjamin Netanjahu

Když generál Dwight Eisenhower objevil po 2. světové válce oběti táborů smrti, nařídil, aby bylo, „toto všechno“ vyfotografováno a aby byli Němci z okolních vesnic prováděni koncentračními tábory, aby si uvědomili, co jejich lídři natropili a bylo jim nařízeno, že se musí zúčastnit pohřbívání mrtvých.

Vysvětlil, proč toto vše udělal, takto: „To vše musíte nafilmovat, vyfotografovat, napsat o tom záznamy a hlavně k tomu získat svědky – protože někde na cestě dějin někdo vstane a řekne, že se to nikdy nestalo.“
V poslední době se ve Velké Británii diskutovalo, zda by se měl odstranit holocaust ze školních osnov, protože to „uráží“ muslimskou populaci, která tvrdí, že k tomu nikdy nedošlo.

Zatím to nebylo odstraněno. Nicméně to je děsivá předzvěst strachu, který sužuje svět – a jak snadno se tomu každá země poddává. Je více než 60 let poté, co druhá světová válka v Evropě skončila.

Tento e-mail je poslán jako pamětní řetězec na památku 6 milionům Židů, 20 milionům Rusů, 10 milionům křesťanů a 1900 katolických kněží, kteří byli „zavražděni, znásilněni, upáleni, vyhladověni, biti, ponižováni a byly na nich prováděny experimenty“, zatímco německý národ klopil oči k zemi (nebo odvracel zrak). Nyní, více než kdy jindy, když Irán a jiné arabské země tvrdí, že holocaust je „mýtus“, je nezbytné zajistit, aby svět nikdy nezapomněl.

Kolik asi bude stačit let, než se začne tvrdit, že se útok na Světové obchodní centrum „nikdy NESTAL“, protože toto tvrzení uráží některé muslimy ve Spojených státech?

Příloha Velikost
00535-4.8.2012-2000_roku_krestanskeho_antisemitismu.doc 156 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz