Archiv → Z dopisů čtenářů 2009
Z Creation.com přeložil M. T. – 04/2011. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
Obrázek: Ateizmus nečiní žádný zásadní morální rozdíl mezi aktivitami lékaře snažícího se zachránit život a bezhlavě zabíjejícího masového vraha. Obě aktivity mají na svědomí chemikálie v jejich mozcích, které jsou výsledkem spojitého řetězce příčin s počátkem ve velkém třesku.
Poté, co jsme zveřejnili náš článek o ateizmu, napsal nám bývalý ateista o tom, jak uvěřil v Krista. Za tímhle dopisem uveřejňujeme hluboce dojemný email ze zhruba téže doby o mladíkovi, který, žel, svou sebevraždu dokonal.
Vážené CMI,
nemohu slovy vyjádřit svou vděčnost. Před třemi lety jsem se stal křesťanem po dlouhém zápase se sebevražednými myšlenkami kvůli svému ateistickému přesvědčení.
Vaše působení mi doslova zachránilo život.
Byl jsem vychován v nevěřící rodině a od dětství obklopen ateistickou propagandou, ať už to bylo ve škole či z médií. Je tedy přirozené, že jsem se ve 12 letech stal ateistou.
Jak léta plynula a já se upřímně snažil pochopit svět kolem sebe, objevil jsem děsivou pravdu, kterou přede mnou i před ostatními skrývali.
Proto píšu tenhle dopis, jelikož ani ve svých skvělých článcích o ateizmu nevystihujete plně míru, ve které ateisté každého klamou, dokonce i sebe sama.
Ateisté často říkají, že mohou žít šťastný, hodnotný život. To je ale lež, podvod, který odsuzuje miliony duší do tmy.
I když jste ve svých článcích odhalili hodně, nemohli jste odstranit samotné kořeny zla.
Jednoduše řečeno, ateizmus znemožňuje člověku vyrůst v osobnost svobodné volby a bere jeho životu objektivní i subjektivní smysl.
Ateizmus nevyhnutelně vede k naturalizmu, a odtud je už jen krůček k samotnému základu ateizmu, který se jeho zastánci pokoušejí zakrývat, k determinismu.
Determinismu se žádný naturalista nevyhne, jelikož podle něj je všechno, co existuje, hmotné, a vzniklo ryze přírodními procesy.
To pak také znamená, že lidskou mysl, náš největší poklad, lze zredukovat jen na hmotu, podléhající fyzikálním zákonům; takže naše myšlenky, pocity i naše jednání lze zredukovat na reakce chemikálií v mozku. Jen málo lidí si ovšem uvědomuje, že takhle přicházíme o všechno, co nás činí lidmi. Jsou-li totiž naše myšlenky, pocity i naše jednání pouhými chemickými reakcemi v mozku, jsou zase tyhle reakce prostě jen vedlejšími produkty předešlých reakcí a tvoří spojitý řetěz vedoucí k samotným počátkům vesmíru.
To pak znamená, že cokoli děláme, děláme proto, že to dělat musíme. Nemůžeme jednat jinak než jednáme – to je prostě vyloučeno.
Všechny činy jsou důsledkem předešlých činů ve spojitém řetězu. Nelišíme se nijak od kolečka v hodinkách či kostičky v dominu.
V ateistické filozofii totiž neexistuje rozdíl mezi objetím milujícího manžela a zločinem znásilnění, snahou lékaře o záchranu života a činy bezhlavě zabíjejícího masového vraha, mezi jednáním našich největších vůdců a nečinností líného pecivála.
Ateizmus mezi tím nečiní vůbec žádný rozdíl.
Objektivní význam v něm nic nemá a subjektivní význam se v něm zvrhá v blábol! Řekli bychom snad, že činnost robota zvedajícího skleněnou láhev má nějaký význam, hodnotu či smysl? Jistěže ne! On prostě jen dělá to, co musí! Nic jiného neumí!
Jak vlastně může ateista tvrdit, že jako člověk opravdu existuje? Materiál, který představuje naše tělo, prochází každých sedm let recyklací, a zdá se, že své vědomí ztrácíme s každým usnutím. Takže v jakém smyslu je vlastně ona masa hmoty, která se ráno probudí, touž osobou jako ta, která předešlého večera ulehla?
Jak vidíte, ateizmus je naprosto příšerný! Žel, většina ateistů si těchto věcí není vědoma! Myslím, že kdyby skutečně chápali důsledky toho, čemu věří, přehodnotili by svou pozici.
Vím, že já jsem to udělal,
Bůh Vám žehnej.
Justin S., Spojené státy
Tragický důsledek
Zhruba v téže době, kdy jsme dostali výše citovaný dopis, nám poslal zcela nezávisle jeden náš stoupenec či přítel, který si přeje zůstat v anonymitě, velmi dojemný email. Týkal se čerstvé, reálné události, která se stala v jižní Austrálii; 16letý chlapec, kterého náš přítel dobře znal a kterého pro zachování anonymity nazval Tom, si tam vzal život. Tento náš přítel nám napsal (kvůli srozumitelnosti upraveno):
Tom záměrně vstoupil před kamion. Jen málo lidí o tom ví. Nedávno napsal dopis o svých pocitech. Neznám všechny podrobnosti. Nechtěl jsem se vyptávat jeho matky; je v těchto dnech tak zranitelná. Vím však, že psal o prázdnotě života a že uvažoval asi takhle – „Jaký to má všechno smysl? Neměl by život být něčím víc než pouhým bojem a pachtěním se za penězi?“ Tom nebyl křesťanem a ve škole ho určitě vychovávali zcela v evolucionistickém duchu.
Když mi jeho matka tohle říkala, vzpomněl jsem si na články CMI, které jsem četl, a na další zprávy o podobných věcech, které jsem slyšel, a jak to postihuje tolik mladých lidí. Bez absolutní pravdy evangelia, reality původního dobrého světa zničeného hříchem, ale s nadějí na obnovení skrze Krista, nezbývá nic jiného než „Život bolí a pak umřeš.“ Takže ovládají-li vás pocity beznaděje a zoufalství, nejste-li ničím jiným než upraveným kalem ze stojaté vody, pak se může sebevražda zdát nejrozumnějším řešením.
Manželství Tomových rodičů ztroskotalo. Žil s otcem, daleko od matky.
Tolik přitom myslím na poselství CMI. Stvořil-li tenhle svět Bůh, pak On nás učinil, jsme Jeho a On pečuje o každého z nás do té míry, že za naše hříchy zaplatil tu nejvyšší cenu. Mohou nám být tedy odpuštěny a můžeme na Něho složit to, co nás tíží, jak sám říká. Obýváme-li však nějaký naturalisticky vyvinutý svět, kde jeden požírá druhého, pak „Jaký to má všechno význam, Alfie?“
Žijete-li v materiálním dostatku, pak máte jistou výhodu. Plakat ve vlastním Porsche je jistě příjemnější než činit tak v autobusu! Ale co když takové štěstí nemáte, co když jste mladý a nemáte nikoho, kdo by vás potěšil? Co když se váš otec znovu oženil a zajímá ho více jeho nový život než vy? Co když je vaše matka příliš daleko a nemůže vás k sobě přivinout? Co když jste příliš mladý na to, abyste měl přátele, se kterými se také život moc nemazlil, a tak mají pochopení pro trápení druhých a stáli by při vás v těžkých chvílích?
O čem to všechno svědčí? Předpokládám, že náš mladý muž dospěl prostě k bodu, kdy se mu smrt zdála přijatelnější než prázdná, bezbožná existence podle zásady „urvi, co můžeš“.
A teď už je pozdě vykládat mu o Ježíši, který k němu napřahuje ruce s láskou, odpuštěním a pomocí!