Zdroj: A WHALE OF A STORY od společnosti Illusta Media. Překlad a české znění Pavel Akrman – 05/2022.
Všimněte si, že v tomto snímku se k evolučnímu příběhu velryb vyjadřuje mimo jiné také evoluční biolog Richard Sternberg, PhD. – jeden z odvážných vědců, kteří si poctivě přiznávají, že tak úžasně zkonstruované a složité organismy nemohly vzniknout pouze náhodnými mutacemi, byť by k tomu měly miliony let.
Přepis videa:
Kytovec keporkak – patří mezi mohutné, nádherné a naprosto dechberoucí velryby. Když si pobrukují své tajemné melodie, které se nesou tisíce mil otevřeným mořem, to pracují jako tým, aby nahrnuli a zachytili k potravě masivní množství planktonu a ryb – jejich tlama je dostatečně široká – mohla by spolknout i malé auto. Také vymršťují svá 12metrová a 40tunová těla do vzduchu. Patří mezi nejúchvatnější tvory na Zemi.
Ale ohromující fyzické vlastnosti keporkaků jsou mnohem víc než jen jejich umístění na vrcholu žebříčků přírodopisných dokumentů. Jak vidíte, velmi se jim daří v tekutém prostředí, což významně zpochybňuje darwinovskou evoluci a materialistický popis existence složitých forem života.
(Nelson) Když se podíváte na jeho rysy, je teplokrevný. Má mléčné žlázy, je to bezesporu savec. A právě tohle je typický evoluční problém: Jak vznikl tento plně vodní savec, který tráví veškerý svůj život od narození až do smrti ve vodě? Jaké je nejlepší vysvětlení toho, co vidím?
Darwinovské vysvětlení evoluce velryb je známé: Kdysi dávno, v prehistorické minulosti, jakýsi čtyřnohý suchozemský savec o velikosti vlka nebo ovce prošel během milionů let řadou postupných biologických změn.
(Sternberg) Tohle je standardní učebnicový popis, který já beru jen jako uměleckou libovůli. Když se podíváte na problém nějakého suchozemského savce, který se – v uvozovkách – objeví ve vodním prostředí, a co všechno tam musí uskutečnit, včetně schopnosti reprodukce – to pro něho nutně znamená souběh celé řady úprav. A to je nepředstavitelně složité.
A to je slabý výraz, i když si představíme jen několik z těchto specifických anatomických a složitých změn. Dané zvíře by potřebovalo drastickou přestavbu své lebky – přesunutí nosních dutin na temeno hlavy, dále přeměnu předních nohou na ploutve, rekonstrukci kostry, včetně kulového kloubu, který by umožňoval pohybovat ocasem nahoru a dolů.
Také proměnu několika desítek zubů na stovky kostic vystlaných vedle sebe jako vlákna kartáče. Reorganizaci ledvinových tkání, aby se přizpůsobily k příjmu slané vody. Značné zvětšení a přebudování plic, aby vydržely intenzivní tlak hlubokých ponorů. Získání vrstvy podkožního tuku jako izolaci ve studené vodě, dále úpravu uší, očí a kůže pro efektivní fungování ve vodním prostředí.
(Sternberg) Zkuste si jen představit všechny ty parametry, které by se musely upravit, a pak to vynásobte, řekněme tisíckrát nebo ještě víc. Takto rozsáhlý je problém, o kterém se tu bavíme.
Jak tedy vysvětlují evoluční biologové ten řetězec obrovských fyzických adaptací, které by teoreticky měly vést k těmto dramatickým změnám?
(Nelson) Použijme darwinovský rámec. Podíváme-li se na to, co vyžaduje přírodní výběr, pak jeho základní surovinou jsou neřízené či náhodné mutace – změny v genetickém materiálu, které změní způsob vývoje organismu. Pro řešení takového vývoje neřízenými změnami v DNA, které změní anatomii suchozemského tvora tak, že může trvale přežívat ve vodě, tu platí scénář krok za krokem. Jenže k těmto mutacím dochází naprosto bez ohledu na vnější prostředí, jsou to náhodné chyby při kopírování genetického materiálu. Takže tyto náhodné chyby opravdu v žádném případě nemohou být usměrňovány životním prostředím. K nim prostě dochází.
Tato hypotéza je však ještě nepravděpodobnější, pokud si uvědomíme, že prospěšné mutace jsou extrémně vzácné a pokud k nim vůbec dojde, musí fungovat v úzké spolupráci s dalšími vzácnými mutacemi, aby došlo k nějaké pozitivní změně v organismu. Zde je jeden příklad:
(Nelson) Představme si, že chcete tímto způsobem dosáhnout transformace nohou suchozemského savce na ploutve plně vodního savce, jako je třeba delfín nebo velryba. Podívejme se tedy na náš soubor mutací, které jsou k tomu nutné. Řekněme, že za A) to musí ovlivnit kosti – ale na vlastním těle vidíme, že jen kosti nestačí. Jsou potřeba také svaly, šlachy a nervy a další spolupracující systémy. Podívejme se tedy na náš seznam mutací. Řekněme, že máme A), začínáme s proměnou, ale potřebuji také ještě B, C, D, E a F.
Takže požadavek na spolupracující mutace v prostoru a čase je to, aby nastaly současně a mohly fungovat společně, spolupracovat na uskutečnění té transformace, kterou potřebujeme. Jenže pozor: Tyto mutace v genetickém materiálu jsou náhodné. Takže v podstatě spoléháte jen na štěstí, a je velmi pravděpodobné, že minete cíl na míle daleko.
Současný výzkum ukazuje, že než by se v populaci velkých savců náhodně vygeneroval pouze jeden jediný pár spolupracujících mutací, trvalo by to nejméně 100 milionů let. Přesto vědci stále tvrdí, že pokud je k tomu dostatek času, je možná každá biologická transformace.
(Nelson) Stojíme před problémem původu keporkaků. I kdybychom k uskutečnění této transformace zajistili miliony a miliony let – pět, 10, 50, sto milionů let, stále čelíme velmi reálným limitům, jako je velikost populace, rychlost mutací, generační doba, a počet funkcí, které je třeba upravit.
Pokud se uvedené procesy neuskuteční, nic nenastane. A vůbec nezáleží na tom, kolik tomu dáme času – klidně, kolik chcete. Pokud k takové přeměně došlo, určitě se tak nestalo neřízenými darwinovskými procesy. Biologicky to jednoduše není možné.
(Sternberg) Darwinismus poskytl pro výskyt designu jakési vysvětlení s tím, že neexistuje žádný návrhář, nebo chcete-li, že „návrhářem“ je přírodní výběr. Pokud to ale není objasněno, pokud to zkrátka nevysvětlíte pomocí důkazů, pak na druhé straně zbývá toto vysvětlení: ano, věci vypadají jako navržené, protože byly navrženy.
A tato konstrukční řešení se jednoduše jeví být příliš efektivní a příliš optimální, než aby byly poskládány dohromady nějakými nahodilými mechanismy. A řečeno z evolučního pohledu – tady jsme v koncích.