Pavel Kábrt s Vláďou Tylmanem
Videorozhovor – díl 2.
1. díl videorozhovoru „Jak se nezbláznit“ je zde.
3. díl videorozhovoru „Jak se nezbláznit“ je zde.
Viz také brožuru ke stažení od Pavla Kábrta pod názvem Jak se nezbláznit … aneb čemu se dnes věří.
Z otázky, jak vznikl život, mají evolucionisté panickou hrůzu. Vědí totiž, že v chemii nemohou použít svoje milovaná božstva, mutace, selekci a milióny let. Aby totiž buňka ožila, reprodukovala se, metabolizovala živiny a syntetizovala potřebné proteiny a tak se ubránila destrukci (rozkladným procesům), muselo by dojít k tomu, že by NAJEDNOU! ze země vyskočilo několik stovek genů a s tím zároveň celý buněčný aparát pro jejich zpracování.
Zde nelze použít pohádku o postupném, dlouhodobém vývoji po milióny let – milióny let jsou zde nejen k ničemu, ale naopak na škodu, protože i ten první malý náhodný krok ke složitosti a případnému budoucímu vzniku buňky, jehož produktem je jen neživá chemikálie a ne okamžitě celá živá buňka, příroda zlikviduje! (např. oxidací či hydrolýzou). Až teprve kompletní buňka může svému okolí odolat – ale pak by musela vzniknout v jednom okamžiku.
A tak evolucionisté vykřikují: vznik života není náš problém, tím se nezabýváme, ale ve svých hlavách se pokoutně ukájejí myšlenkou na dálavy vesmíru a UFOny a podobné nesmysly s tím, že „jednou na to věda přijde a už něco tušíme“ (jednou přijde evolucionistická věda na to, jak se nemožné stalo možným). Jenže dálavami vesmíru, kde by chemické a pravděpodobnostní zákonitosti byly vzniku života nějak záhadně „méně nepřátelské“ než na Zemi, by to tito pohádkáři ještě zhoršili, protože se absurditě chemické evoluce „kdesi daleko“ stejně nevyhnou a ještě k tomu přidají nutnost transportu života přes silné záření a chlad ve vesmírném prostoru až k Zemi.
Je také legrační, jak evolucionisté říkají, že se výrobky inteligentního člověka nesmějí srovnávat se živými podobnými soustavami v přírodě (třeba srdce zcela jasně vykazuje podobné funkce jako lidmi vyrobené čerpadlo, s přečerpávacími komorami, ventily a trubkami). Jenže i v živé buňce je řada miniaturních strojků podobných lidským výrobkům, třeba na výrobu energie (ATP).
Ne, ne, ne, to se nesmí srovnávat, volá evoluční parta. Ale kuriózně: jejich pohádka začíná právě neživou hmotou, ze které se měl udělat ten vůbec nejsložitější stroj, sestavený z neživých součástí, stroj života, živá buňka, o mnoho řádů složitější stroj než je třeba raketoplán. Buněčné strojky a zařízení se měly samy poskládat z neživých chemikálií, jak praví evoluční mýtus přezdívaný „věda“. Jde samozřejmě o pavědu a jediné, proč není evoluční báchorka ještě na smetišti dějin je to, že davy lidí ji milují, chtějí a přejí si, aby to byla pravda. Teorie evoluce není už dávno předmětem vědy a přírodních zákonů a dalších výzkumů, ale bude předmětem Božího soudu nad prolhaným lidským srdcem.
Kdyby evoluční pověra nebyla taková tragedie, byla by to docela slušná legrace. Pavel Kábrt