9. OMYL
Mnozí dnes věří, že muž a žena si jsou rovni a mají stejné úlohy, povinnosti a postavení
Katastrofální důsledky tohoto nesmyslu můžeme vidět všude, kde je uváděn do praxe. Tedy hlavně v rodinách tak zvaných vyspělých zemí. Vysvětlím ten omyl na příkladu: dva astronauti letí do kosmu a věřte-nevěřte, jeden z nich je velitel! Proč? To si ti Američané jen tak hrají na vojáky jako malí kluci? Copak se spolu dva muži v jedné raketě během několika málo dnů nedomluví? To musí jeden být nadřízený? Vždyť mají i na zemi ještě celý štáb odborných poradců. Nemají s sebou děti ani bláznivý svět kolem! Navíc to jsou přece dva rozumní a hlavně tolerantní lidé - oblíbená slova obhájců manželské rovnosti (emancipace). Proč si tedy ti dva rozumní a tolerantní astronauté “hrají” na nadřízeného a podřízeného? Řeknu vám to. Během jen několika málo dnů vyvstane tolik situací o dvou i více zcela podobných (ale ne stejně dobrých) řešení, že jen jeden člověk musí vynést poslední verdikt!
To ale není všechno, je to ještě tvrdší
Kdo ale vlastně má ten poslední verdikt vždy vynášet? Ano, je to člověk určený ještě dřív, než se ti dva dají na společnou cestu (vesmírem). A ten druhý ho musí poslouchat. Navíc musí mít svého nadřízeného v úctě a přirozený strach se mu vzepřít! Strach je výborná ochrana proti vzpouře a tudíž před katastrofou. Samozřejmě, že se navzájem radí, jak co vyřešit. Samozřejmě, že jsou výbornými přáteli. Samozřejmě, že ten podřízený přijde mockrát s lepším řešením než jeho nadřízený. Kdo ale rozhodne, co je lepší a hlavně, které řešení se nakonec vybere?
Není jiné cesty: od toho je tu právě ten nadřízený. Může rozhodnout špatně, nebo vybrat i horší řešení, je tu však jako pojistka proti chaosu – jen jeden je velitel, jen jeden má poslední slovo. To, že jsou oba rozumní a tolerantní, to má smysl jen v řádu. Nemůže to řád nahradit, alespoň ne snadno. Bez jasného určení, kdo nakonec řekne: “uděláme to tak a tak, konec diskuse” - by každou chvíli vznikalo napětí. Bez jasné vzájemné hierarchie mezi nimi (jeden je určen jako vedoucí) by jejich let brzo skončil katastrofou. Jako četná manželství. Je úplně lhostejné, jestli jsou ti lidé bohatí nebo chudí, jestli mají děti nebo nemají. Není-li v jejich vztahu nějaký jasný řád, není-li tam jeden, který je naprosto nekompromisně pro toho druhého nadřízeným, celý systém (rodina) se může snadno rozpadnout.
Jistě, jsou rodiny, kde žádný takový pevný řád není (nebo je to i opačně, vůdčí postavení má žena), a přece to jde. Slyšel jsem o takových výjimkách, ale osobně žádné neznám. Možné to je, protože konečným cílem Božího zřízení není “nadřízený a podřízený”, ale rovnost. Jenže k té nejde dojít jinak, než přes poslušnost a řád. K té skutečně funkční rovnosti (dokonce i s Bohem samým) nelze dojít přes anarchii a chaos, který vládne v dnešních rodinách pod názvem “rovnost”.
Všichni nejsme kosmonauti
To ne, ale každý s někým někde žije, na menším či větším prostoru. Podívejme se na prosperující moderní průmysl, podniky a organizace, kde to funguje. Ještě jsem neslyšel, že by v nějakém podniku mohla sekretářka říci svému šéfovi: “My dva jsme si rovni, ty tu nebudeš poroučet. A ten dopis ti psát nebudu, protože s jeho obsahem nesouhlasím. A vůbec, mazej umýt nádobí, dneska mi není dobře”. To si dovolí jen doma, tam jsou si všichni rovni i s rybičkami v akváriu – a často hlavní slovo mají děti.
Mnozí lidé jsou zvláště na začátku svého manželství velmi “moudří, tolerantní, vždy se domluví, není třeba nadřízených a podřízených, nejsem stroj a otrok”. Chaos mezi součástmi opravdu není stroj, ale spíše skládka harampádí. Vždyť skutečně každý dobře fungující celek má svoji hierarchii součástek a každá dobře fungující organizace svoji hierarchii lidí. Šroub není závlačka a ta není zas šroub, volant není pneumatika, kuličkové ložisko není motor a holinky nejsou hodinky, přestože se také natahují. Ani trochu si nejsou rovny! Kdyby byly – nefungovalo by to.
A ještě něco velmi důležitého: ne všechny součásti jsou stejně důležité! Přece motor, brzdy a řízení není u auta na stejné úrovni důležitosti jako čalouněná sedadla, rádio či gumové koberečky. Dobře řízený podnik bude prosperovat i bez kuchaře a závodní jídelny, ale asi i bez řady dalších, méně významných pracovníků. Nahradit uklízečku nebývá tak obtížné jako nahradit schopného ředitele či nějakého klíčového specialistu. Ne, opravdu si nejsou rovni. To jen naivní a hloupí lidé vymysleli, že v nejnáročnější organizaci na světě vůbec – v rodině, nemusí být žádná hierarchie, žádný vedoucí. Tam mají všichni stejná práva. Ale častěji mají stejná traumata, frustrace a trápení. A samotu ve dvou. (Erich Fromm, Umění milovat)
On totiž stůl může být kulatý i hranatý, může stát stejně tak dobře u okna jako uprostřed místnosti; naše dítě se může učit na klavír, kytaru nebo jezdit na motokáře. Život – to jsou miliardy kombinací. V prvních měsících vztahu nedělá žádný problém rozhodnout, zda si pořídíme stůl kulatý nebo hranatý, a jestli bude stát u okna nebo uprostřed (“vždyť si tak rozumíme”) – ale za dva roky rovnostářského manželství se totéž stane naprosto neřešitelným problémem (“my jsme se k sobě vůbec nikdy nehodili”) – světe div se, a to u dvou rozumných a tolerantních bytostí, které spolu (snad ještě pořád) spí v jedné posteli. Chybí řád, chybí pojistka. Najednou ta rovnost “leze na mozek”. Nebylo by lepší, kdybychom si až tak moc rovni nebyli? Že blábolím a mluvím z cesty?
Vždycky nejlepší argumenty má realita
Je známo, že ve velkých městech se u nás rozvádí kolem poloviny všech manželství. Zcela logicky, v té druhé polovině toho štěstí nebude asi vagón. V roce 1965 se v České republice (bez Slovenska) rozvedlo 16196 manželství, za třicet let nato už 31135 manželství, tedy skoro dvojnásobek (Statistická ročenka ČR, 1997/str. 114, ověřoval jsem si to telefonicky v září 2001 na Statistickém úřadě) Také v USA už v roce 1986 připadal jeden rozvod na dva sňatky (!), v roce 1991 tam jedno ze čtyř dětí žilo jen s jedním rodičem, ponejvíce matkou (Encarta 97 Encyclopedia – “Divorce”).
Tomu se říká katastrofa. Málokdo si uvědomuje, že její následky jsou teprve před námi, podobně jako u globálního oteplování – ledovce totiž ještě neroztály, pořád je nám “hej”! Realita mluví jasněji než mé předchozí vysvětlování. S tím může kdokoli snadno polemizovat, ale jak budeme polemizovat s faktem evidentně katastrofálního stavu mnohých manželství a rozpadající se instituce rodiny? Můžeme si povídat dojemné příběhy o tom, jak je dnes žena osvobozena (např. k práci v továrně), a jak se dřív nešťastná manželství skrývala pokrytecky “pod pokličku” společenského klišé. Ale já mám pro lidi s takovým moudrým vysvětlením mnohem lepší návrh.
Nevysvětlujte to mně, jděte to vysvětlit dětem bez tatínků nebo bez maminek, třeba do škol nebo raději do dětských domovů, nejlépe o Vánocích. Tam vysvětlujte klukům a holčinám, jak to dřív bylo v rodinách špatné a jak mohou být dnes šťastné, že v takové rodině nežijí. S těmi zlými tatínky a ujařmenými maminkami. Řekněte jim, že v dobách, kdy byl rozvod stejnou zvláštností jako vražda, bývala ale manželství velmi nešťastná. Dokonce ti chudáci neměli tenkrát ani televizi či video.
Vyprávějte v dětských domovech, jak děti tehdy moc toužily dostat se z těchto sice úplných, ale pokryteckých rodin. Chtěly být samy jen s maminkou, nebo jen s tatínkem, nebo s nějakými náhradníky (tak zvané tety či strejdové, nebo Frantové, Honzové atd.) – to byla touha všech dřívějších dětí už od kolébky. Vždyť lepší než přísný tatínek je elektrický vláček s dálkovým ovládáním, který máma umí také koupit. Tohle sdělte dětem z neúplných rodin nebo bez rodin. Mluvte pak také s dětmi, které vychovává ulice, s bezdomovci či narkomany, kteří nikdy rodiče nepoznali, s těmi, kteří šli z dětského domova bydlet rovnou do vězení nebo šlapat. Nejlepší diskuse je totiž vždy s realitou. Ta mlčí, neodporuje, jen tu a tam člověka pořádně praští přes hlavu!
Děti
Ne v každém manželství jsou děti. Ale tam, kde jsou, a kde se manželství rozpadá, si děti odnášejí trauma na celý život. Dospělí ovšem trpí neméně. Děti jsou pak handicapovány duševně, duchovně i tělesně. Někdy se zapřísahají, že v jejich vlastním budoucím manželství k rozvodu nikdy nedojde – jenže mají pramálo sil svoje rozhodnutí realizovat – což není divu, v tomhle světě. V časopise Vesmír (4/2000/str. 231) jsme nedávno četli:
“Děti, jejichž rodiče se rozvedou, onemocní častěji ve svém dospělém životě duševními nemocemi, než když dospějí v úplné rodině. Izraelští lékaři sledovali 400 pacientů trpících depresemi a schizofrenií a 170 lidí s dobrým duševním zdravím. Zjišťovalo se, zda do jejich 17 let neopustil jeden z jejich rodičů rodinu. Lidé, v jejichž dětství nebo dospívání se rodiče rozvedli, trpěli depresemi čtyřikrát více a schizofrenií třikrát více. Zároveň se ukázalo, že úmrtí jednoho z rodičů takové ohrožení nepůsobí. Bernar Lerer to komentuje až drasticky: Odchod rodiče je horší než jeho smrt... (Také) osamocený život bez přátel je podle M. Horstenové rizikovým faktorem, který zvyšuje výskyt srdečních chorob a zkracuje život.”
Mnoho rodičů vyznávalo a stále ještě vyznává názor: raději neúplná rodina a k tomu klid (“pro děti, samozřejmě”), než úplná rodina v hádkách a napětí. Je to ale jinak. V říjnu roku 2000 byl na BBC diskusní pořad o rodině, rozvodech a vztazích mezi mužem a ženou. Bylo tam řečeno, že psychologové dnes už nevidí jako důležité, aby byl doma v rodině především klid, ale především tatínek. Různými výzkumy se přišlo na to, že není pravda, co se donedávna tradovalo, že raději klid bez tatínka než hádky. Dnes se ví, že táta dítěti velmi podstatně chybí, a že hádky dítě tak těžce nepoznamenají jako absence otce! A to druhé: maminka nikdy nemůže dítěti tátu nahradit. I kdyby s ním jezdila na motorce, hrála si na vojáky či stavěla lodě. Zvláště u chlapců nelze mužský faktor ničím suplovat. Jedno známé rčení praví: “Závislost je náhražkou matky, ideologie náhražkou otce”. Nevím, jestli je to do písmene pravda, ale vím jedno: to, na co naši “moudří” psychologové pomalu přichází, vědělo lidstvo po staletí. Kdo čte bibli ví, o čem mluvím. A kdo poslouchá její rady, ušetří si mnohá trápení.
Proč tak lidé zhloupli?
Protože si hrají na bohy. Zapomněli, že jsou stvoření, ne stvořitelé. Nalhali si, že to, co je dobré, je třeba teprve vynalézat, vyexperimentovat, objevit, evolučně k tomu dospět. Opak je však pravdou. To, co je dobré, je potřeba jen z minulosti přijmout a být tomu věrný. Je to dávno známé, žel, říká se tomu konzervatizmus a toto slovo nezní vábně. Do světa nás totiž nestvořila evoluce, ale vrcholně schopný konstruktér, a tak ty nejlepší věci byly ty první věci, ty dávné věci. Bůh má být autoritou muži a ten zas ženě. Nemusíte dělat žádné velké výzkumy, abyste se dozvěděli, že většina normálních mužů chce nést za svoji ženu odpovědnost, bránit ji, milovat a očekává, že je žena poslechne a bude respektovat. Je to docela přirozené. Opravuji: bývalo to kdysi docela přirozené.
Mnoho žen přizná, že kdesi v podvědomí – a mnohdy zcela vědomě, touží mít nad sebou mužskou autoritu a podřídit se jí, že ji potřebují. Na druhé straně je jasné, že je dnes mnoho mužů a žen nemocných, “bezpohlavních”, duchovně sterilních, “šedivých”, nemajících ani touhu po autoritě nad sebou, ani schopnost autoritou někomu být, žijících ve vzpouře a nenávisti vůči druhému pohlaví. Proto žije bezpočet osamocených žen v prázdných bytech, které by rády muže, ale zároveň ho nechtějí, bojí se ho, nenávidí ho a zároveň po něm touží a jsou nešťastné. Mnohé mají domácí mazlíčky nebo jiné náhražky, občasné známosti a podobně. Totéž, jen s jinými náhražkami, je to často u osamělých mužů. Jedna z mých soukromých, nepotvrzených teorií je, že k rozvoji vědy a techniky v 18. a 19. století došlo mimo jiné i proto, že se začaly uvolňovat pevné rodinné vazby, muži ztráceli oporu ve svých manželkách, a tak se uzavřeli do svých knihoven, dílen a laboratoří a “studovali, kutili a vynalézali”. Našli si náhražku ve vědě a strojích. Nevím, mohu se mýlit, ale jistě se nemýlím v tom, že dnes mnoho mužů má svoji náhražku dobře fungující rodiny buď v pivu nebo v technickém či jiném podobném vyžití mimo rodinu. A mladí lidé před manželstvím?
Ti se dnes obávají svatby, žijí buď sami, nebo jen tak na hromádce, hlavně aby se nesvázali – protože dobře cítí, že život pospolu je velký problém. Nikde dobrý příklad, nikde jasný řád, jedna ufňukaná husa vykopne muže a hned najde jiného sexuchtivého, který toho předešlého nahradí, chvíli dělá tatínka, přitakává stížnostem na svého předchůdce (jak byl nemožný a hrozný), a tak svého předchozího “kolegu” podtrhne – až do chvíle, než i on je vykopnut – ale ještě jí stačil dát do pořádku byt. Jeden pitomej mužskej, možná ožrala, možná jen idiot, si neváží hodné ženy, až ji vyštve, aby pak sehnal jinou, kterou ničí podobným způsobem. Je to chaos bez řádu. Do toho ještě děti, “pro které” se někteří údajně rozvedou, to jako aby děti měly klid – ale pravda je, že se často rozvedou pro svůj klid a sobectví, pro svou touhu mít někoho, kdo bude skákat tak, jak já pískám. “Vdala se z lásky k sobě”, říkala má maminka. Jedním slovem: chaos bez řádu neboli zlořád, pod dojemným názvem svoboda. Lepší název by byl otroctví blbosti.
Dobrá zpráva
Pro rozvedené a z rozvedených rodin je tu dobrá zpráva. Přestaňte myslet na svoje bolístky a začněte znovu. Na světě žil člověk, který se také nenarodil ve zcela normální rodině, posmívali se mu, že jeho matka byla nevěrná a jeho táta nebyl jeho. Hodně si vytrpěl, ale to všechno jej nezlomilo, byl věrný svému otci a miloval jej, i svoji matku. Nezaložil nikdy rodinu, a přesto má dětí víc než nejplodnější rodiče. Mnoho mužů i žen jej milovalo, miluje a následuje, a on je uzdravil. Je to proto, že nekladl vůbec důraz na to, v jaké rodině se člověk narodí, jestli měl tátu a mámu, nebo žil v děcáku. Jestli je muž či žena, rozvedený, v manželství či svobodný, hetero nebo homosexuál. To pro tohoto člověka nebylo vůbec podstatné. On učil, že i v těch nejlepších podmínkách může být člověk zlý, a v těch nejhorších životních podmínkách se člověk může začít měnit k dobrému. V něm může žena i muž získat svého partnera a dítě svoje rodiče. Teprve v něm se celý obsah tohoto devátého omylu stává zbytečný ba směšný. Protože nakonec vše v životě záleží jen na vztahu k němu.
Pokud jej následuje muž, najde svoji úlohu jako svobodný, ženatý i rozvedený. Je-li otec, začne se učit, jak se má chovat otec. Není mu zatěžko milovat svoji ženu, ať je jakákoliv – třeba emancipovaná. Pokud jej následuje žena, pochopí svoje postavení ženy, ať je svobodná, vdaná nebo rozvedená. Vdaná pak už nevidí žádné ponížení v poslušnosti. Pochopí, že poslechnout a bát se svého muže (byť neschopného a hříšného) nevede k jejímu otroctví, ale ke svobodě. Není to důkaz její malosti, že umí poslechnout, ale její velikosti a zbožnosti. Nemusí zapřít Boha či hřešit z poslušnosti vůči svému třeba bezbožnému muži – ano, jde to i jinak. Slyšel jsem zajímavý příběh, jak jedna Ruska měla manžela těžkého opilce (asi nejen jedna). Byla věřící, chodila do ruské baptistické církve, a protože muž všechno propil, po řadě let jí církev poradila, aby se rozvedla. Dokonce to došlo tak daleko, že když se ona odmítla rozvést, byla církví odmítnuta a byla jí odepřena další pomoc. Našla si úklid a peníze, které doma chyběly, získávala po nocích úklidy. České církve této ženě vytrvale posílaly pomoc ve formě balíčků. Právě to na toho muže tak zapůsobilo, že přestal pít a jejich manželství se zcela uzdravilo. Asi ne vždy a vše končí happyendem, asi ne vždy a za všech okolností by bylo moudré zachovávat rodinu, kde život by byl “běs a děs”. Jen vím, že mnohé rodiny mají od tohoto stavu hodně daleko a už se uvažuje o rozvodu.
Je zajímavé, že toto vše, podřízenost a nadřazenost je jen cestou do úplné svobody a rovnosti, do naprosté Boží emancipace. Je zajímavé, že je to sice cesta bolestná, ale jediná. Ano, cílem Božího stvoření je skutečná emancipace, ale ten cíl nelze dosáhnout jinak než poslušností a podřízeností! To ukázal nejlépe Kristus sám na sobě, ve svém vztahu k Otci. A svojí obětí za nás.
Cílem stvoření je “ani muž, ani žena”, ani ten, kdo poroučí, ani ten, kdo poslouchá, ale dokonalá svoboda a rovnost. K tomuto cíli však nelze dojít tak, jak se o to snaží moderní společnost včetně mnohých věřících. (V Turecku byl v lednu 2002 parlamentem zrušen zákon o dominantním postavení muže v rodině – ať si Turci nemyslí, že vykročili na cestu ke svobodě – právě naopak!) Rovnost nezískáme zákonem. Nelze ji dosáhnout tvrzením, že rozum a tolerance vše vyřeší, a proto máme všichni stejná práva a stejné povinnosti. Není pravda, že když se muž a žena vzepřou vůči řádu, budou svobodni.
Doporučená četba: Marie Frydrychová: Malá škola lásky; Larry Christenson: Křesťanská rodina