8. OMYL
Mnozí dnes věří, že by se každý měl přirozeně umět chovat slušně
To by měl, ale neumí! Kde jsou ty doby, kdy slušné chování patřilo ve škole, na pracovišti, na ulici, doma, v kině, divadle, v úřadě, v dopravních prostředcích a prostě všude, k normálním věcem každodenního života. Oceňovalo se víc než znalost matematiky či angličtiny. Tehdy nebývaly inzeráty typu: …přijmeme schopného, inteligentního, průbojného mladého muže s manažerskými vlastnostmi, ŘP a AJ podmínkou…, ale přijmeme poctivého, spolehlivého a příjemného muže s dobrými mravy, ...zaškolíme. A tak současná společnost sklízí ovoce své setby. V autobuse sedí mnoho průbojných schopných lidí s manažérskými schopnostmi, kteří mají řidičský průkaz a umí anglicky, ale nepustí nikoho sednout! A autobus, kde strávíme menší část dne, to je asi ta nejméně palčivá oblast našeho života, že? – co ale třeba rodina, pracoviště nebo osobní život?
Protože o společenském (slušném) chování existuje na pultech knihkupectví řada knih, a protože jsem o tom napsal samostatné obsáhlejší pojednání (Křesťanské společenské chování), řekněme si jen “telegraficky” několik informací. Jsou to věci, které jsem převzal od svých rodičů, hodně je z bible, něco z knihy Marie Majorové Člověk mezi lidmi a z jiných knih, pak také z tanečních (kam jsem před 35 lety chodil) apod. Tyto věci lze samozřejmě aplikovat jen citlivě k dané situaci, jsou to spíše jen určité směry či principy duchovního smýšlení, a také určitě ne každý bude se vším /po právu/ souhlasit.
1. Děkujeme, prosíme, omlouváme se, revanšujeme se, zdravíme, loučíme se a díváme se do očí
Hanba mě “fackuje”, když slyším v obchodě: “Dejte mi támhleto a ukažte mi, jak se s tím zachází,… ne, to nechci... Chci tohle, to si vezmu, zabalit, spočítejte to!” Ústa nám určitě neupadnou, když řekneme: “Byla byste tak laskavá a ukázala mi to? Ne, děkuji, to si nevezmu, spíše toto, a mohl bych poprosit o zabalení? - víte, mám to jako dárek. Děkuji, kolik budu platit, přeji hezký den, na shledanou. Nemusíme být přesladcí, ale slušní, to je něco jiného. Slůvko prosím se užívá také když někomu něco ukazujeme, podáváme, nebo když něco špatně zaslechneme a žádáme o zopakování. “Zde je váš kabát, prosím, ...jděte, prosím, touto cestou..., můžete mi to, prosím, zopakovat, nerozuměl jsem, co jste říkal.” Ne stylem: “...có... nechci… chci tohle... podejte mi támhleto… ukažte mi to... nemám… nedám… nashle”.
Když někomu neradi ublížíme, do někoho strčíme či nějak ho omezíme, omlouváme se. I když někdo strčí do nás, nebo se můžeme omluvit za svého partnera, přítele, známého a kohokoliv, kdo je s námi, a je buď nevychovaný, nebo si dané situace nevšiml. Za své přátele můžeme také zaplatit, když se oni k tomu nemají. Třeba i na návštěvě, kde si “zatelefonovali, najedli se, něco využili” a zmizeli. Také po nich usteleme postel, narovnáme potah, zastrčíme židli ke stolu a uklidíme – samozřejmě to uděláme tím spíše po svých malých dětech, po kterých zkontrolujeme každou místnost, kam na návštěvě vešly. Revanšování se není od slova revanšismus, ale od slušnosti nenechávat dluhy. Je to snaha odměnit se vždy, když nám někdo něco mimořádného udělal, něco ho to stálo, ať už peníze či námahu. “To je dobrý” může říci (nebo si myslet) “dárce”, ne “obdarovaný” či obsloužený. Také jsou mi velmi protivní lidé chamtiví a lakomí, takzvaní držgrešlové.
Existují hrůzostrašní lidé, kteří si nechají vrátit peníze do posledního haléře i tam, kde pro ně udělali víc než museli. Někdo má třeba zaplatit 4 995, 70 a nechá si na pětitisícovku vrátit čtyři třicet. To nechápu. I kdyby to nebyly moje peníze a já těch 4,30 musel později někomu vrátit ze svého. Jistě se nemohu zachovat “kavalírsky na cizí účet”, tedy už jen dotyčnému sdělit, že jsem “jim to nechal celé” (“takže ti/vám už nic z té pětitisícovky nevrátím”). To nejde. Těch 4,30 musím prostě dát ze svého! - asi tedy vrátím celou pětikorunu spolu s účtem a neříkám nikomu, že jsem “jim to nechal” celé.
Tato kavalírská láska mě pak stála: práci pro někoho, komu jsem cosi koupil či obstarával a ještě pětikorunu – to je úplná katastrofa, že? Přímo na umření hladem! Kam bychom takhle přišli, že? A zaslouží si to vůbec někdo? Jistěže ne, stejně jako nikdo z nás si nezaslouží tu štědrost, kterou ho obdaroval Bůh! Je to jednoduché, všichni jsme dostali o mnohem více a tak máme rozdávat. Takže tak nějak se štědrostí, ale je to jen můj názor. Abych mohl být štědrý, musím si na štědrost ušetřit nějaké peníze. Tedy se trochu uskromnit, abych si mohl dovolit “luxus štědrosti”. Není to krásný aspekt života? Svoji štědrost však nikde nevytrubuji a nechlubím se jí – to je snad ještě horší než lakota. Nepochlubit se, jak jsem “dobrý”, je velmi těžké. Zdá se, že to právě zde já dělám.
Při příchodu do menších místností (kanceláře, obchody atd.) pozdravíme, přiměřeně nahlas. Zdraví ten, kdo přichází. Ale když se lidé potkají, měl by nejprve pozdravit mladší staršího, muž ženu, níže postavený výše postaveného. Bývá dosud ještě zvykem zdravit i na chodbě v činžovním domě, ať už jsme místní nebo cizí. Síla hlasu bude asi jiná v čekárně u doktora a jiná v tovární hale, kde pozdrav (při příchodu i odchodu) musíme třeba i zakřičet – kuňkání pro sebe není pozdrav! Zásada při odchodu je, že se máme rozloučit s každým (jednotlivě či hromadně), s kým jsme v daném prostředí hovořili či přišli více do kontaktu, případně s kým jsme se přivítali při příchodu nebo i jen viděli. Nemizíme jako pára.
Když už někdo z těch, se kterými jsem mluvil, není přítomen, snažím se ostatních na něj doptat. Nemohu-li se s ním rozloučit, vzkážu mu pozdrav. Je-li v jiné místnosti, podle okolností (jsem-li v cizím prostředí) se dovoluji, zda tam smím vejít (po zaklepání) a rozloučit se. Někdy to nejde, ale je slušnost se zeptat. Jinak nastane ono: “A kde je vlastně Franta? – ale on už odešel...” To je nemilé a může to hodně zabolet. Někdy se loučíme jen pokynutím ruky a podíváním se všem přítomným do očí, jindy hlasitým pozdravem, někdy jdeme ke každému zvlášť a stiskneme mu ruku – s pohledem do očí!
Je velmi neslušné podávat ruku a dívat se při stisku na zem nebo jinam než do očí. Někteří lidé při podávání ruky automaticky uhnou pohledem stranou nebo do země, to je velmi nezdvořilé. Také při přípitku se díváme do očí stejně jako při rozhovoru. Přiměřený zrakový kontakt (nemusíme nikoho hypnotizovat) je důležitá slušnost i známka upřímnosti, jistě ne neklamná. Hovořím-li ke skupině lidí, mám se dívat střídavě na jednoho po druhém, opět do očí. Jako bychom mluvili postupně ke každému zvlášť. To už je řečnické umění. Ale hovoříme-li s menším počtem lidí, je to stejné. Při návštěvě se věnujeme přiměřeně všem. Když se dva tři spolu baví, třeba na nějaké párty, věnujeme se tomu, kdo je osamělý, jdeme za ním. Třeba chce být sám, nebo ho náš zájem potěší, to zjistíme a podle toho se zachováme. Člověk milující Boha se za všech okolností snaží být nesobecký, všímat si slabých a osamělých a pomáhat. To už je však něco víc, než jen slušné chování – a je k tomu třeba víc, než jen jeho znalosti (viz 33. Omyl).
2. Představujeme se, titulujeme, oslovujeme jménem
I když již hovor začal mezi cizími lidmi bez představování se, je správné jej ve vhodný okamžik přerušit a představit se – to udělá ten, kdo je hostitel nebo kdo zná více přítomných. Tedy: “Promiňte, ale ještě jsem se nepředstavil, já jsem..., a toto je....”. Představí sebe i ostatní. Představuje se nejprve muž ženě (to je pozůstatek galantnosti z doby osvícenství, ale celkem neškodný), mladší staršímu, níže postavený výše postavenému, nebo ten, kdo je cizí tomu, kdo je v daném místě (byt, kancelář atd.) “domácí”. Muž se představí a čeká, až mu žena nabídne ruku ke stisku, stejně tak mladší čeká atd. Záleží ovšem i na situaci a dalších okolnostech (“kdo je kdo”):
Např. když přijde do úřadu žena, tak se ona nejprve představí úředníkovi, nečeká, že on se začne představovat jí, i když je muž. To má dva důvody: 1. ona přichází a 2. služební postavení má často prioritu (třeba nad věkem i pohlavím). Když přivedu k sobě do kanceláře dva své přátele, řeknu svému kolegovi ing. Františku Novákovi: “Dovol, Franto, abych ti představil moje přátele, toto je Jirka a toto Zdeněk....a Inženýr Novák”, řeknu pak jim. Jirka a Zdeněk nyní buď znovu pozdraví, a čekají, jestli jim můj kolega také nabídne ruku ke stisku. Pokud ne, sami ji nenabízejí. Při stisku ruky se podívají panu Novákovi do očí a mohou říci “těší mě”. Samozřejmě, záleží na okolnostech, toto je jen formální způsob, kdy pan Novák je asi starší a nelze se s ním vítat stylem “čau” či “ahoj”. Jindy to tak jde, ale pozor, abychom si to mylně nenamlouvali a nebyli pak považováni za neotesance či drzouny.
Je důležité pamatovat si jména a tituly. Oni zmínění přátelé budou tedy nyní oslovovat mého kolegu “pane inženýre”, (pokud jim neřekne jinak), nemá-li titul, tak jeho jménem nebo názvem služebního postavení. Neříkáme “helejte se, vy tam, kde je tady WC?”, ale pane Zadražil, pane inženýre, pane předsedo, pane faráři atd. Rodiče by neměli dovolit svým dětem mluvit stylem : “vona povídala”, ale paní učitelka povídala a tatínek říkal, ne “von říkal”. Existují skromní lidé, kteří titul neradi užívají, ale to nemůžeme vynucovat. Stejně tak s tykáním musíme počkat, až nám jej nabídne žena, starší či výše postavený člověk. A my tuto možnost můžeme přijmout s určitou pokorou a ostychem. Na nabídku starší dámy “tykejme si” nemohu tedy hned říci “ale to víš, že jo, Květuško”. Spíše něco jako “to je mi milé, určitě mi tykejte, ale já nevím, jestli si to mohu dovolit…” (a čekáme na reakci). Ovšem toto platí jen u starších lidí. S tykáním také nespěcháme, možnost tykat si či vykat je velká výhoda češtiny. Někdo tyká automaticky třeba z převahy svého postavení, ale to není fér ani správné. Nemůže se divit, když pak uslyší: “a my si tykáme?”.
3. Telefony, počítače, auta
Při telefonování na ústřednu se nemusíme představovat, ale není žádné velké zdržení říci: “Dobrý den, prosil bych linku 245.” Pokud voláme přímo na pracoviště, nejprve pozdravíme a představíme se, pak teprve “spustíme”. Ne tedy stylem : ”Haló, kdo tam, chci Vonáska.” Správně je: “Dobrý den, tady Valášek, mohu mluvit s manželkou, prosím?” nebo “...nebude vás obtěžovat zavolat mi pana Nováka?” nebo “...mohl bych, prosím, nechat pro pana Holase vzkaz, jestli vám to nevadí?” Také si před voláním do méně známých míst rozmyslíme, co vlastně chceme (připravíme si třeba potřebné papíry a myšlenky). Uvažujeme, kdo telefon v daném místě může zvednout. Nebylo by asi moc chytré při volání do servisu spustit na paní v ústředně, jestli neví “proč z té pračky, co jsem u vás včera koupil, stoupá dým” a vynadat jí, co to prodávají za šmejdy. Takže voláme takto: “Dobrý den, tady Vořech, mohl bych, prosím, mluvit s někým, kdo mi poradí s pračkou?”
Voláme-li na mobil, někdy ale i na pevný telefon, zeptáme se nejprve, zda můžeme hovořit. Asi není příjemné spustit okamžitě “litanie” na někoho, kdo má zrovna jednání, platí v obchodě či stojí na štaflích. Je řada míst, kde musí být mobil vypnutý (letadla, benzinové pumpy, některé úřady aj.). Pak jsou místa, kde vypnutí je prostě jen slušnost (divadlo, kino, u lékaře, při schůzi, v kostele, při důležitém osobním rozhovoru apod.). Na návštěvě se dovolujeme, zda si můžeme mobil nechat zapnutý, a pokud jsme se nedovolili a zazvoní, tak jestli ho můžeme právě nyní zvednout. Podobně se ptáme i na úřadě atd. Tedy zvoní mi v kapse mobil: “Nevadí vám, když to zvednu?”, zeptám se přítomných nebo úředníka za přepážkou. Dnes jsem se zeptal úřednice za přepážkou v jedné větší kanceláři, jestli jim nebude vadit, když si zavolám ze svého mobilu. Mile se usmála a řekla: “nevadí, jste první, kdo se na to tady zeptal” – a bylo vidět, že ji to potěšilo.
Někteří lidé se do telefonu neradi představují, bojí se oznámit své jméno. To respektujeme, ale mnoho lidí to dělá jen z nevychovanosti. Všimli jste si už, jak s vámi pěkně hovoří třeba pracovníci Eurotelu? Můžete být protivní jak noc, a přesto vám nakonec řeknou “děkujeme za zavolání, pěkný den a na shledanou”. Učí se to tam! Proč ne my ostatní, má snad na slušnost Eurotel či jiní operátoři patent?
Počítač
je svět sám pro sebe, je jako velký byt. Když nás někdo pustí na svůj počítač, neměníme mu nastavení (barvy, frekvenci, parametry obrazovky, uspořádání ikon na ploše apod.) a neotvíráme cizí adresáře a nečteme žádné soukromé věci, natož abychom něco tajně kopírovali. Tak jako v bytě, kde smíme nějakou dobu přebývat, nic neukradneme ani nepřestavíme v nepřítomnosti majitele nábytek (neuděláme mu z koupelny kuchyň a z jednoho pokoje dva či naopak), ani neotvíráme zásuvky plni zvědavosti, co tam je, stejně se chováme i na cizím počítači. Uděláme to, oč jsme se dovolili: stáhneme (odešleme) svoje e-maily, napíšeme a vytiskneme si svůj dopis, zahrajeme si hru atd. Po ukončení práce se ptáme, kolik jsme dlužni, a nabízíme zcela vážně zaplacení (připojení na internet, papír z tiskárny apod.) Tedy ještě jednou: na cizím počítači nic neměníme (nastavení parametrů) a nelezeme do soukromých adresářů a dokumentů. Uděláme jen to, k čemu jsme se dovolili! A jako ve zmíněném bytě: uklidíme po sobě. Smažeme, co jsme si vytvořili, zavřeme aplikace a počítač, a pokud jsme z nějakého nutného důvodu museli něco změnit, nastavíme to zpět do původní podoby a původních hodnot. Ani když na jednom počítači pracuje víc lidí, nelezou si vzájemně do svých soukromých adresářů a nečtou cizí dokumenty (pokud na něm vzájemně nepracují) stejně tak, jako si neprohledávají kapsy svých kabátů na věšáku nebo ve skříni.
Když někdo v cizí místnosti pracuje na počítači, nekoukáme mu do monitoru. Sedneme či stoupneme si tak, abychom viděli jen do očí svého hostitele, raději zády nebo bokem k monitoru. To se samozřejmě týká nenadálého příchodu, naopak hostitel nás může vyzvat, abychom se do monitoru podívali a něco si přečetli. Stejně tak opačně: když děláme na počítači něco soukromého, máme mít monitor natočený tak, aby příchozí nemuseli na první pohled vidět, co je na obrazovce – nechceme-li, aby to viděli. Nebo děláme soukromé věci jindy. Je to podobné, jako když se sprchujeme nebo jdeme na WC – zavíráme se. Je neslušné nezamknout se, a pak se divit (zlobit se), že někdo otevřel dveře. Podobně na počítači, když hodláme psát soukromý dopis, úřední informace, databáze apod. – děláme to ve vhodné době nebo s vhodně natočeným monitorem. Nemůžeme se zlobit na příchozí, že monitor svítí do místnosti jako televize a přitahuje pozornost očí stejně jako erotický obrázek na stěně. Vina je na tom, kdo to tam pověsil, ne na tom, komu na něj padne /na chvilku/ pohled.
Na silnicích
vidíme, co umí lidská zbrklost, hloupost, nezodpovědnost nebo frajeřina. Město a vesnice patří chodcům, s tímto postojem jezdíme. Auta jsou vetřelci, ne chodci. Chodec má právo vejít zamyšleně do vozovky, řidič by měl jet tak, aby vždy bezpečně zastavil. Někde může nečekaně vyběhnout dítě – budu pak jeho rodičům, nebo svým přátelům vysvětlovat, že “jsem za to nemohl”? Souvisí to s úctou k životu. Auto by mělo být po technické stránce v pořádku. Když je staré, jezdíme pomalu - přiměřeně k jeho stáří s tím, že kdykoli mohou selhat brzdy, ulétnout kolo a podobně. Ne stylem “ono to nějak dopadne”. Vezeme-li v autě spolujezdce, tak se ujistíme, že mu náš styl jízdy (zvláště rychlost) nevadí.
Když jde řidič s někým k autu, nejprve odemkne a otevře jemu dveře (je-li dost místa mezi jinými auty), pak si teprve sám sedne za volant poté, co auto obešel zpředu. Neotvíráme dveře spolujezdci až zevnitř poté, co jsme si sami sedli za volant. Starším lidem pomáháme do i z auta, nesedíme jako pecka za volantem, zatímco oni namáhavě vylézají či nasedají. I když je auto naše, i když bychom si mohli myslet, že náš spolujezdec může být rád, že vůbec jede, jsme ohleduplní: pustit rádio se dovolíme (“Nebude vadit rádio?”) přestože je naše. Stejně tak otevřít či zavřít okno přestože je naše. Při delší cestě se zeptáme, zda dotyčný nepotřebuje na toaletu nebo nechce prostě jen zastavit, aby se protáhl. Jestli se cítí dobře a nic mu nevadí, třeba náš styl jízdy. Náš spolujezdec třeba v minulosti prodělal autohavárii a náš styl jízdy může být pro něj utrpení – jede vedle nás se zatnutými zuby. Zvláště starší lidé někdy trpí (třeba i rodič vedle dítěte) rychlou jízdou, ale nechtějí “mluvit do řízení”, raději zatnou zuby či spíše přivřou oči. Tak takhle ne.
Zvláště obezřetně jezdíme po mokré, kluzké vozovce. Pomalu a s velkými odstupy, které si vynutíme i proti “dravcům” – ty pak můžeme navštívit na chirurgii. Je vhodné pouštět (i kde to není povinnost) auta i chodce, ale ne vždy a všude – jízda má být plynulá. Je dobré stále kontrolovat situaci nejen před sebou, ale i v zrcátku za sebou. Jsou také nepsaná gesta slušnosti, která někteří řidiči používají – rukou, pomocí světelné houkačky či blikači. To se užívá jako omluva, pobídka či poděkování. Je to milé, ale řada řidičů to nedělá. Je to stejné, jako se slušností v ostatním životě. Někteří lidé to prostě neznají nebo ignorují (děkuji, prosím, promiňte apod.) Na něčí laskavost reagují jen tak, že ji využijí!
4. U stolu a jídla a ve společnosti
Maminky říkají dětem “nemlaskej”, a to platí pořád i pro dospělé. Za všechny zvuky u stolu a ve společnosti, které nějak z těla nechtěně vyjdou, se omlouváme – i za zakašlání nebo rozplakání se (když jsme dostali malou porci), neřku-li říhnutí, škytnutí a podobně. Ale také když nám nůž zařinčí o talíř. Do restaurace vchází první muž a vychází první žena – to aby to nevypadalo, že tam žena muže vede. Doma je hezké, když na sebe všichni čekají, až mají porce před sebou, než začnou jíst. Věřící lidé se před jídlem modlí, ale nevidím to jako něco, co by mělo být násilné a okaté. Víc je skutečná vděčnost v srdci a modlitba soukromá. Můžeme před jídlem krátce poděkovat i nahlas: Bohu, kuchaři, tomu, kdo to zaplatil nebo nás pozval. Že máme poděkovat, zaplatit nebo se jinak hostiteli revanšovat, o tom už byla řeč.
Při jídle se nemá brát na vidličku dohromady maso i příloha. Správně je: knedlík či brambor s omáčkou nebo zelím či jinou přílohou, a teprve jako druhé sousto samostatně maso. Takže si nenastavíme na vidličku “mrakodrap” jídla, aby nám pak od úst spadl do klína či zpět do omáčky, nebo abychom museli roztáhnout ústa jako kapr. Nehltáme a nejíme jako zvířata, i když si myslíme, že nás nikdo nevidí. Spolustolovníkům dáváme přednost: jim první nabízíme sůl, cukr, přílohy, příbory nebo jídelní lístek, je-li jen jeden – ne nejdřív sobě! Když servírujeme čaj, kávu apod., nesmí být lžička ponořená v nápoji – ale vedle na podšálku. Se lžičkou ponořenou v nápoji také nepijeme, abychom se s ní “nepíchali do oka”. Po jídle, ať jsme kdekoli, dáme své příbory (nůž, vidličku atd.) paralelně (souběžně) na talíř. To je znamení, že jsme skončili - číšník může talíř odnést, i kdyby byl plný! Příbory křížem či do “V” znamenají, že ještě budeme v jídle pokračovat. Můžeme tedy v klidu odejít třeba na WC s tím, že nám talíř nebude mezitím odnesen.
5. Manžel, manželka, děti a návštěva
Slušné chování zahrnuje také úctu k návštěvě. Ve starých dobách byla návštěva velmi ctěna a ceněna. Měla přednost před některými členy rodiny a samozřejmě před dětmi. To, co dnes předvádí mnozí rodiče, považuji za neuvěřitelný hnus. Nejprve je třeba zdůraznit, že mnoha lidem, žel i těm takzvaně věřícím, chybí sebemenší znalosti priorit. Tedy určité hodnotové měřítko, kdo má před kým přednost, kdo by měl být více ctěn a kdo méně. Je to samozřejmě pravý opak emancipace. Pořadí je takovéto: 1. muž, 2. mužovi přátelé a návštěvy, 3. manželka a její přátelé, 4. malé děti. Takové by mělo být postavení a jednání vzhledem k prioritám v rodině. Neuvažuji další příbuzné ve společné domácnosti, kteří mají také svoje určité postavení (rodiče, tchán s tchyní, bratr, sestra, atd.)
Před několika lety jsem nesl k večeru dopis jednomu známému do jeho bytu. Po zazvonění u dveří si dopis mezi dveřmi vzal a omluvil se slovy: “Promiň, že tě nepozvu dál, my koupeme”. Já samozřejmě vůbec nemínil jít dál, ale teprve na ulici mi došlo, že koupali nějaké své dítě, a proto mne “nemohl” pozvat dál. Takže: “Das ist hrůza”! Kdyby dítě mělo zůstat nevykoupané, nenakrmené, nenakojené, nevykakané a nevyčůrané, nevyspalé, nepřipravené do školy, špinavé a nemocné, návštěvu je třeba pozvat dál, pohostit a věnovat se jí. Má přednost. Samozřejmě, taktní návštěva, po zvážení situace, brzo odejde, nebo ani dál nepůjde. Ale pozvat ji dál, nabídnout pohoštění a nocleh, by mělo být samozřejmostí. To ostatní je nezdvořilost a neznalost priorit. Často hnus.
Před pár dny jsem byl na návštěvě, která byla domluvena. Ačkoli jsem se neptal, přesto jsem se dozvěděl od oné ženy již do telefonu, že manžel nebude doma a bude tedy víc klidu, protože ho “nebudu muset opečovávat” – což mě udivilo a uvedlo do střehu. Když jsem přišel, byl jsem jak v “Jiříkově vidění”. Tato žena mluvila napůl se mnou, napůl s dětmi, které kolem běhaly. Při tom pekla vánoční pečivo. Měli jsme něco projednávat, ale bylo to v takovém chaosu (který ona zbytečně tropila), že se mi chtělo “prásknout do bot”. Pak přišel manžel, velmi klidný muž, přinesl spoustu nákupu a odešel. Jen jsem zaslechl, jak ta žena na něj volá – aniž by to konzultovala se mnou – “nechceš, aby ti Pavel (to jako já) pomohl nosit ty věci z auta?” Takže já, návštěva (moc jsme se neznali) jsem byl nabídnut jako pomoc. Jistě bych souhlasil, ten muž odmítl. Pak odešel, děti se s ním nepřivítaly ani nerozloučily. Byl jsem pak dotazován různé věci, ale na odpovědi ta žena většinou nečekala, protože mezitím křičela na děti, kamsi odbíhala, válcovala těsto a různě těkala. Když jsem odcházel, ptala se, jestli nevím o nějakém křesťanském psychologovi – pro ni. Má problémy. Tak jsem jí vysvětlil, co by jí mohlo pomoci. A sice, kdyby znala pořadí hodnot. Nechat troubu vychladnout, dětem dát na zadek, aby nezlobily, sednout si k návštěvě a plně se jí věnovat – a když přišel manžel, věnovat se jemu, případně společně návštěvě – která ale v případě, že přišel rodinný příslušník, nabídne odchod, což tedy bylo na mně /ten muž ale hned zase odcházel, ani jsem se mu moc nedivil/.
Nezvané návštěvy jsou sice často nemilé, ale zvláště věřící lidé je mají přijímat s možností, že přišel třeba sám Pán. Samozřejmě rozlišujeme mezi těmi, kteří chodí pořád a otravují a těmi, kteří jsou osamělí. Návštěvu odmítáme pravdivě a laskavě. Vyžaduje to duchapřítomnost a moudrost, jinak se lidé uchylují ke zbytečným lžím (nemám čas, nehodí se mi to, musím něco zařídit, jsem zavalen prací atd.). Proč neříci pravdu? Nezeptat se třeba volajícího, který se chce na návštěvu objednat, zda má na srdci opravdu něco důležitého. Je to neodkladné? Chceš si jenom tak popovídat, nebo potřebuješ nějak akutně pomoct? To jsou otázky – a řada jiných – které nastaví filtr těm, kteří chtějí přijít jen proto, že neví, co s načatým večerem. Je to však otázka pravdivosti a hlavně životního zaměření. Pokud náš život je prázdný, bezcílný a bez jasného, nabitého programu, proč odmítat návštěvy? Muž i žena jsou Bohem povoláni k závažné službě evangelia, i když mají rozdílné úlohy na tomto poli. Je ovšem častým jevem, že tento úkol neplní, a pokud se nenudí, tak jen proto, že se zapojili do materialistického kolotoče honění životní úrovně a peněz, ne pro vytíženost službou Bohu.
Musím konstatovat, že muži dnes těžce selhali a nehledají Boha, nejsou už kněžími a hlavami rodin, nejsou muži (chlapy), ale velmi často beztvaré bábovky. U žen pozoruji neuvěřitelnou posedlost ďáblem. Jsou nervózní, rozmazlené, hysterické. Některé upachtěné a upracované, jiné líné, až běda. Tuhle mi jedna mladá dívka odmítla přinést z domova přístroj, který váží 3,5 kg – “že je to moc těžké”! Jedno či dvě děti jsou pro některé ženy něčím, za co by je měl celý svět obskakovat a obdivovat, že to dokáží. Stanovily si vysoká měřítka hygieny a komfortu a tvrdě je prosazují, i za cenu rozvodu, když muž tato měřítka nevyznává a nepracuje hekticky tak, aby byla splněna. Je to velmi bolestná situace. Děti jsou často modlou, které se obětuje vše – nakonec i samo dítě. Vždyť ono nejvíce trpí nervozitou, hádkami, absencí táty. Ale to by musel být některý chlap opravdu silný a otrlý křesťan, aby vydržel takovou atmosféru, kterou žena navodí. Atmosféru honění komfortu a nesmyslných standardů tzv. moderní doby. O vztahu muže a ženy je řeč v 9. Omylu, zde mi jde spíše o postoj k návštěvám. K těm, které přijdou jednou za delší dobu a měly by být s náležitou úctou přijaty. A ne odmítnuty či se zaťatými zuby vpuštěny do atmosféry plné nervozity a materialistického běsnění, třeba za účelem dokonalého pořádku v bytě či dokončení rekonstrukce koupelny. Ta musí počkat, když přijde návštěva, která nechodí denně.
6. Závěrem všechno možné
Do společenského chování se jistě prolíná starodávná galantnost k ženám a starším lidem, osobní laskavost, schopnost obětovat se za druhého a mít ho rád – stejně jako i obyčejná slušnost. Byla doba, kdy žena pomáhala muži do kabátu a otvírala mu dveře – a možná ho i víc milovala. Muž byl od Stvořitele (ne evolucí) ustanoven hlavou ženy (o tom více následující 9. Omyl), a to se má také promítnout do společenského chování, stejně jako mužův úkol milovat ji a starat se o ni.
Přehnaná galantnost je trapnost, stejně jako když se dva mladí lidé na veřejnosti vášnivě líbají či dávají najevo své milostné touhy. Je mi vždy, zvláště takového muže, nesmírně líto. Říkám si, jak se asi ten chudák jednou vyrovná s tím, že žena nemůže naplnit jeho život? I kdyby chtěla, neřku-li, že často nechce. Úcta ženy k muži se projeví tím, že mu neskáče do řeči (on jí přiměřeně může), nebere si první slovo a nechce mít poslední. Když je muž pomalejší, nedává mu najevo svoji převahu, i kdyby byla stokrát bystřejší. To platí ovšem nejen mezi mužem a ženou, ale mezi lidmi obecně.
Když se někdo na něco zeptá v kruhu více lidí, není třeba se předhánět, jak jsem chytrý. Počkám, až odpoví ten, kdo je v daném místě vedoucím, domácím, odborníkem v dané oblasti a podobně. Žena počká, až promluví muž, mladý dá přednost staršímu. Je trapné, když se někdo třeba zeptá, “co je to ta teorie relativity”, a hned všichni “vědí” – ačkoli zde sedí “Einstein” a tiše trpí. Nedají mu slovo. To je dnes zcela běžné. To neznamená, že ten, kdo o dané věci víc ví, musí mít pravdu. Ale je slušné ho jako prvního nechat promluvit. Ne se překřikovat a ukazovat svoji chytrost – tím ukazuji pravý opak.
Pozor na časté navštěvování někoho, o kom si myslíme, že nás určitě vždy rád vítá. Vždyť se tváří pokaždé tak mile, když zazvoníme u jeho dveří! Není však jisté, že se netváří ještě šťastněji, když už se za námi zavřely! Bible radí: “Zdržuj nohy své od domu svého přítele, aby syt jsa tebe, neměl tě v nenávisti”. Samozřejmě, opačný nešvar je nenavštívit toho, kdo je osamělý a rád by nás viděl, zvláště jde-li o starší lidi. Co ale dělat, pokud nás nikdo nenavštěvuje a cítíme se proto osamělí?
Člověk by měl během svého života získat takový životní program, aby na lidech jeho štěstí nezáviselo. Aby měl málo času na plané povídání u kávy, protože má vznešenou životní víru, a tím i životní program. Copak svět není plný lidí, kteří potřebují pomoc? Jak už jsem ale psal, pokud někdo takový krásný program nemá, ať se klidně nechá navštěvovat do omrzení těmi, kteří také nemají co dělat – alespoň jim tím může trochu posloužit. Pokud takový vznešený program má, ať před těmi, kteří jej chtějí využívat jen na ukrácení svého planého dne, utíká. Je to známé Ježíšovo podobenství o perlách a svatých věcech, komu je dávat a komu ne. A kdy zdravit a kdy ne.
Otce nebo matku, či jiného člena rodiny, bych nikdy nedal do domova důchodců, i kdyby mě o to prosili. I kdybych musel změnit zaměstnání či bydliště s celou svou rodinou. Je to ovšem citlivá a nelehká věc – ne kvůli podnikání či honění životní úrovně, ale kvůli manželskému partnerovi, který s tím nemusí souhlasit. Nebylo by dobré kvůli tomu rozbít manželství, ale spíše partnerovi vysvětlit, že se jednou postaráme také o jeho rodiče, a konec konců možná i o něj – co kdo ví. Nechci zde dát zákon, jen tvrdím, že odložit své rodiče kvůli pohodlí či životní úrovni je “fuj”. Děti by v těchto případech měly ustoupit, uvolnit místnost, uskromnit se a podobně – stejně jako dospělí.
Naše rodiče mohou být ohleduplní, “nechtějí být na obtíž” a sami vynucují svůj odchod ze společného domova (v Holandsku dnes už i ze světa). Když mi maminka řekla, že ke stáru půjde do domova důchodců, řekl jsem jí: jen přes mou mrtvolu. A už mi tohle nikdy neříkej. Evidentně ji to potěšilo.
Slušné chování není záruka
Slušné chování není záruka pěkného charakteru. Buďme opatrní, abychom neodsoudili někoho, kdo může být jinak velmi charakterní člověk. V těžké situaci nám přece může pomoci právě někdo páchnoucí a ve špinavých šatech, který nás předtím nepozdravil a nepoděkoval - zatímco ti navonění, čistě a podle poslední módy oblečení, zdravící a děkující, nás mohou nechat na holičkách. Jak známo, jedna dáma na potápějícím se Titanicu odmítla jít do člunu, protože tam pro ni bylo příliš těsno. Pak už ji nikdo nespatřil. Trochu absurdní, ne? A jiná tam zas odmítla jít proto, že nechtěla opustit svého muže. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. A tak je to i s chováním. Mějme na mysli, že někdo, kdo umí poprosit, pozdravit, rozloučit se, představit se a dívá se do očí, nás může klidně nejen okrást, ale také nehnout ani prstem, když potřebujeme pomoct. Stejně nám ale může pomoct ten, kdo se umí chovat velmi pěkně. To se přece navzájem nevylučuje.
Takže na to pozor. Pěkné chování může samozřejmě zastírat všelicos, třeba pěkné farizejství (pokrytectví). Proto má cenu jen v kombinaci se vznešeným životním programem a názorem, s ušlechtilou vírou. Je snazší nezdravit a neděkovat a dát si nejlepší porci. Je snazší využívat druhé a za nic se nerevanšovat. Proto vychovanost a pěkné chování a charakter úzce souvisí i s životním postojem – jak moc “miluji bližního jako sebe samého”. Ale to už je jiná oblast – o tom jsou ostatní omyly, které o vznešené víře, založené na pravdivém pohledu na svět i na náš vlastní život, pojednávají. Slušné chování může jen doplnit něco podstatně hlubšího – život v Kristu.