10

10. OMYL

Mnozí dnes věří, že není dobré děti tělesně trestat, nebo když tak až na posledním místě

Ve skutečnosti působí tělesný trest velmi blahodárně na psychiku dítěte, kdykoli je neposlušné, drzé nebo prostě zlobí. Rákoska je ten nejlepší výchovný prostředek, jaký vůbec může existovat. Není-li po ruce, musí to vyřešit ruka. Žel, rákoska dnes chybí jen proto, že mnoha rodičům a vychovatelům chybí rozum. Proto nebudu mluvit o přiměřenosti a lásce, se kterou má být rákoska užívána, nebo že se má bít na zadek a ne přes hlavu. Bylo by to laciné a trapné tváří v tvář skutečnosti – ne, nebojte se, vím také o týrání dětí. Ale připadal bych si jako ten, kdo nabádá k lásce a přiměřenosti při poskytování první pomoci. Když pacient umírá.

Trochu trapné radit, aby se to s tou první pomocí (třeba tonoucímu) nepřehánělo, aby ho lidé netahali z vody za vlasy, protože by to mohlo bolet, podložili ho na břehu něčím měkkým, aby neměl modřiny, a tak dál. Totiž dítě, které zlobí, je drzé, neplní úkoly, odmlouvá a je líné – potřebuje první pomoc, rychle a razantně. A aby to bolelo a ponížilo! Vždyť jde o život. O jeho život! Na neustálé omílání toho, že je nutné předejít zneužití rákosky, říkám: a ono na světě je něco, co nejde zneužít? Proč tedy nezakázat vzdělání, výrobu nožů, automobilů, léků či mobilů? Neměl by se zakázat sám život – ten jde asi nejvíc zneužít, ne? Proč jenom rákosku a výprask, tedy to, co je při výchově tak důležité? Proč nezakázat rodičům umožňovat dětem plavání, hry, ježdění na kole nebo dudlíky – tolik dětí už na to doplatilo! Proč zrovna to nejužitečnější? Oni moudří zákonodárci neumí najít jiné řešení než jen říci: STOP !? Nebo proč nezakázat děti vůbec? Už se na tom v mnoha zemích pracuje, porodnost klesá...

Chvála tělesných trestů

Není to tak důležité, ale jen pro dokreslení: je mi 55, od táty si pamatuji tak čtyři výprasky za život, od mámy padaly facky za každou maličkost (třeba u piána), babička se mnou většinou nemluvila, když jsem něco provedl, a to bylo také krušné. Nic z toho se mi v tu chvíli nejevilo “milé, přiměřené, laskavé či moudré” - vždy jsem měl pocit ponížení, nespravedlnosti a málem nechtěl žít. Myslím, že psychologové by se chytali stropu, když máma jednou přeslechla moji odpověď a zcela bezdůvodně mi vlepila facku. Ne, neomluvila se, vůbec ne! Jen mě měla ráda, (na rozdíl od mnoha rodičů, kteří na dítě “nesáhnou”) a táta nějakou chvíli po výprasku se vždy ke mně choval tak nějak zvlášť přátelsky…

Dnes, s odstupem času, děkuji za rodiče a jejich obrovskou moudrost! Kdybych je mohl přivolat k životu za cenu dalších výprasků a facek a nemluvení, udělal bych to. Vím, že mě rodiče netrestali rádi, že je to bolelo víc než mne (museli se k tomu přemoci), ale že jejich nepokažený rozum (na rozdíl od mnoha pedagogů) jim říkal: je to třeba. Nesmíš to zanedbat, je to důležitější než zdravé jídlo a hygiena. Tak, jako se člověku nechce jít s někým do čtvrtého patra a nést mu těžký kufr. Ale vy víte, že máte. Že je to správné. Tak to funguje u normálních rodičů a vychovatelů se zdravým rozumem, když dávají dětem výprask. Ne, nechce se jim, ale vědí dobře, že výprask za určité provinění je jako očkování. Očkuje se pro budoucnost, ne pro dnešek. A také to není příjemné. Stále platí staré moudré: škoda facky, která padne vedle…

Proč je vlastně výprask tak důležitý? Protože má obrovskou výchovnou hodnotu!

Výprask je bezprostřední bolestivou odpovědí na chybné jednání. Dítě se zde učí tomu, co ho v dospělosti bude potkávat často: že špatné jednání bolí. Krátkozrací a pohodlní rodiče přejdou různé dětské špatnosti bez odezvy nebo se špatnou odezvou. Jak mnoho zlých věcí lidé udělají jen proto, že ne hned “to bolí”. Sklon k lenosti, požitkářství, chamtivosti, bezohlednosti, nezodpovědnosti, nepořádnosti apod. z počátku nebolí. Konce jsou však tragické a bolí. Fyzický trest je proto tak výchovný, že uměle zkracuje časovou prodlevu mezi vinou a bolestí - ukazuje včas dlouhodobý vztah příčiny a následku – dřív, než bude mladý člověk ve skutečném životě. Tam se výprasky nedávají, tam se platí tvrději, mnohdy životem!!
Výprask je tím nejméně nebezpečným ukončením provinění. Výprask od rodičů či vychovatelů je mnohem bezpečnější konec viny, než jak to pak funguje v životě dospělých, kde vina se často tvrdě vymstí, taky pěkně bolí, ale o přiměřenosti, lásce či následném pohlazení (opětném přijetí) už není ani řeč.
Výprask je pravdivý - v životě sice většinou nedostáváme na zadek, ale mnoho přestupků skutečně dopadne na naše tělo, bolí, poškodí nás, poníží a může připravit i o život. A nejen nás – to vidíme třeba v dopravě. (Není snad nespravedlivé a nepřiměřené, že jen takové maličkosti, jako je nepozornost, kapka alkoholu, přehlédnutí značky, usnutí – hodně bolí, připraví o zdraví nebo zabije?) Není to nespravedlivé, že za malý dopravní přestupek budu sedět celý život na invalidním vozíku? (nemělo by se to zakázat) A právě fyzický trest je pravdivým upozorněním na tato nebezpečí. Když něco ukradnu, soud mi nezakáže kopanou s kamarády nebo televizi. Také ztrátu důvěry na pracovišti nepotrestá šéf tím, že mě postaví do kouta a odpoledne se mnou nepůjde na kolotoč. Můžete namítnout, že mi také nenafackuje. Jenže známe rčení: “raději bych držel facku”. Před vyhazovem a ostudou může pár výprasků v mládí docela úspěšně uchránit. Je tedy nějaký důvod, proč na nich šetřit? Snad jen nemoudrost.
Výprask je mnohem zdravější než ničení psychiky dítěte neustálým domlouváním, křikem, vyhrožováním či naprosto nepřiměřenými tresty jiného druhu. Proto by měl být výprask často tou první odpovědí na zlobení a nekázeň – ne až krajním řešením, kdy už rodič nebo vychovatel neví, kudy kam. Fyzický trest má totiž ještě jednu výhodu: je-li dostatečně silný, nemusí být tak častý, jako bušení na psychiku děcka neustálým přemlouváním, vyhrožováním a ničením dětské představy o “slibu a jeho plnění” (bez plnění). “Dostaneš, nezlob, opravdu dostaneš, tak už toho mám dost, tak teď už to bylo fakt naposledy, ještě jednou to uděláš a už...” až do úplného zblbnutí všech zúčastněných. Pokud chcete vychovat neurotika a ignoranta, dělejte to takhle. Křičte, vyhrožujte, slibujte a neplňte. Jen neudělejte dítěti nějaké “bebí” na těle. Že mu ho děláte na mozku a srdci, to pozná, až bude hodně pozdě. Pak mu dá pořádný výprask skutečný život – díky vám!
Fyzický trest je férový – protože, jak už bylo řečeno, pravdivě zohledňuje provinění. Jistě je ponižující, a to je dobře – mimochodem, ono zakázat televizi nebo návštěvu diskotéky ponižující není? Nařezat darebákovi za to, že posprejoval kabinu výtahu, je férová odpověď – samozřejmě s následným odčiněním přestupku. Přihlouplé je mu trapně vysvětlovat, že ničit cizí majetek se nemá, neférové je pouze mu vynadat a volat policii, vyhrožovat vyhazovem ze školy, opravdu ho z té školy vyhodit nebo jiné ubohosti. Bohužel, to druhé je dnes častější. Proto dokud se lidem nevrátí do hlav rozum a do rodin a škol rákoska, budou kabiny stále pomalované – a jak dobře víme, to je to nejmenší, kam špatná výchova vede! Viz 1. Omyl.
Raději až na posledním místě uvádím ještě jeden kladný účinek výprasku. Řekl mi o něm dnes sedmatřicetiletý otec tří velmi pěkně vychovaných dětí, žijících ve šťastném manželství. Výprask má “otužující” účinek, zvláště na kluky. Poněvadž ve škole se dnes chtě nechtě dítě setká s agresivními (nevychovanými) dětmi a asi stejně nějakou tu ránu – bohužel - utrží. Není pak tolik nepřipraveno, jako když je rozmazlené, zhýčkané a hodně “cimprlich”. Možná tím bude i statečnější – nikoli agresivní, jak se mylně tvrdí. Výprasky nevedou k agresivitě, ale ke statečnosti a otužilosti. Můžete nesouhlasit, uvedl jsem to jako poslední důvod, přečtěte si, prosím, znovu ty předchozí důvody.

Suma sumárum můžeme říci toto: rodiče, kteří nechají své děti bez kázně, za závažné přestupky je netrestají, nikdy na ně nesáhnou, svoje děti vůbec nemilují, ale zneužívají a připravují životní trápení. Říká se tomu opičí láska. Mají doma živou hračku, miláčka, kterého krmí jako pejska bez disciplíny. Jenže dost nebezpečnou hračku. Tito rodiče by měli být souzeni pro trestný čin obecného ohrožení, protože jim doma vyrůstá zvířátko, které bude jednou bez obojku a svěrací kazajky chodit mezi lidmi a “kousat”. Časovaná bomba. Je sice dobře, že rodiče mohou být za přestupky svých dětí trestáni, ale to už je pak pozdě. Mně zde přece nejde o rodiče, ani o tresty, ale o budoucí blaho samotných dětí. Jedna malá holčička kdysi prohlásila: “Moje maminka mě vůbec nemá ráda, ona mě nikdy nebije.”

Kam vede špatná výchova?

Ke světu, ve kterém žijeme. Ke světu, kde řada zemí uvažuje snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti mladistvých, protože stále více dětí páchá trestnou činnost. Ve Velké Britanii existuje možnost zákazu vycházení od 21:00 do 6:00 pro děti do deseti let, nyní uvažují rozšířit toto omezení na děti do věku 16 let. Jak ponižující, že! Všimněte si, že tzv. “bezstresová výchova” vede nakonec stejně k ponížení. (Zákaz je v kompetenci místních úřadů, Deník Metro 26. 3. 1998).

Špatná výchova vede ke světu, kde se střílí ve školách, ale místo rákosky visící na zdi se budou montovat detekční rámy kovů. Ke světu, kde slyšíme a čteme: Na základních školách se lavinovitě šíří šikana:...”Lékařka Jana Drtilová, která se v nadaci (Naše dítě) šikanou zabývá, tvrdí, že násilí na základních školách mají na svědomí velkou měrou akční filmy, které děti denně hltají. Svůj podíl nese podle Drtilové rovněž špatná výchova v rodině i ve škole, kde děti postrádají mravní autoritu. Děti se nudí, a tak neustále visí na obrazovce, která jim servíruje samou brutalitu. Potom jdou a zkoušejí, co vidí na obrazovce...” V boji proti dětskému násilí radí učitelům policie” – to bude asi “velmi účinné”. (MF 3/5/1997 – zvýraznění a podtržený komentář P. K.).

Několik novinových titulků

Mladík podezřelý z vraždy zřejmě nepůjde k soudu: “Šestiletého chlapce, jenž si hrál na pískovišti, mladík podle kriminalistů chytil za vlasy a dvakrát jej řízl tupým kuchyňským nožem do krku. Sám přiznal, že sledoval na videu akční filmy a chtěl si vyzkoušet, jak se zabíjí. Stejný motiv uvedl i u vraždy důchodce, kterého policisté nalezli s třinácti bodnými ranami...” (MF 8/11/1996) “Britské školství čelí největší krizi, děti jsou nezvladatelné, nosí do škol zbraně, učitelé se bojí postihovat černošské děti, protože i za normální kázeňská napomenutí jsou obviňováni z rasismu. Chybí učitelé.” (TV Nova, TN 4. 1. 2001/19:30)

Jako z jiného světa

Za takového stavu se některé zprávy jeví jako z jiného světa: “´Rodiče by si možná přáli návrat k rákosce, ale to se nestane´, uvedl generální tajemník Národního sdružení ředitelů David Hart. Řekl rovněž, že by to bylo v rozporu s evropskou konvencí o lidských právech.” (MF 8.1.2000)... “Tělesné tresty jsou nespravedlivé, barbarské a nehumánní,” prohlásil poslanec Don Foster z Velké Britanie. Podle jeho mínění navíc “neexistuje žádný důkaz, že by tyto tresty měly odrazující charakter.” (Deník Metro, 26. 3. 1998, podtržení P.K.) – Zajímalo by mne, jestli byl pan Foster střízlivý, když toto řekl, a jestli nežije na Marsu. Víme, že se výjimečně najde velmi nezkrotné dítě, na které málo platí i pořádný výprask. Avšak na drtivou většinu dětí stačí už i jen hrozba bití, natož jeho provedení. Pan Foster má však zkušenosti zcela odlišné. A často i parlamentní většiny řady států.

Parlamenty zakazují trestat děti

Jako první z evropských zemí zakázalo tělesné tresty v roce 1979 Švédsko, později se přidalo Norsko, Dánsko, Finsko, Rakousko, Chorvatsko, Kypr a Lotyšsko. Další země o tom uvažují. V roce 1965 se 53 % Švédů domnívalo, že tělesné tresty jsou pro rodiče nezbytné. V roce 1981 se tento počet snížil na 26 % a v roce 1995 si už jen 11 % obyvatel myslelo, že bez tělesných trestů dětí se rodiče neobejdou (LN 25. 9. 1998). Proto tvrdím, že lidé postupně hloupnou a ztrácejí soudnost – to se projevuje nejen ve výchově dětí, viz ostatní Omyly. U nás 24 % českých rodin nikdy neužívá tělesný trest, 44 % zřídka (za velká provinění), 25 % občas, 6 % často i za maličkosti a 1 % velmi často, i tvrdé tresty (MF 20. 6. 1998)

Ve Skotsku propukla bouřlivá diskuse o sexuální výchově na školách poté, co se 13letý chlapec přiznal ke znásilnění 7leté školačky, ke kterému došlo po sexuální výuce. Právníci, kteří zastupovali nejmenovaného chlapce u soudního projednání, připustili, že se několikrát pokusil o znásilnění 7leté dívky. Obhájce Graham Robertson řekl, že chlapce k tomu motivovala sexuální výuka na škole, která zřejmě stimulovala jeho zájem o sexuální záležitosti, a tak se rozhodl experimentovat. Rozsudek byl odložen až po provedení chlapcova psychiatrického vyšetření. (Report 11/1999/str. 11)

Moje osobní zkušenost

Dne 31. 3. 1998 jsem si zapsal na kus papíru: Včera u mne byly tři děti, Pepíček B., Jana a Martin (Všichni tři jsou spolužáci ze třetí třídy a žijí v neúplných rodinách). Mluvily takto: “Mně se líbí film Brutální Nikita,” řekl Pepíček a dodal: “Miluji Andrejku, a jestli ji miluje někdo jiný, rozstřílím ho.” Nato řekl Martin: “Vezmu nůž a rozřežu tě na kousky.” Dále jsem si napsal: Nedovedu ani opakovat brutality, které tyto děti vypouštěly z úst a které znají z TV...

Také si pamatuji, jak jednou u mne byla mladá maminka s malou holčičkou. Ta seděla na jejím klíně a hrála si s plastikovým nožem. Náhle jsme strnuli. Holčička přiložila nůž mamince ke krku a řekla: “Mami, já tě podříznu”. Podivil jsem se maminčině reakci. Ta se smála a dělala na toto téma různé legrácky. Proč holčičce alespoň nevysvětlila, že “to se nedělá”? Byl jsem kdysi také normální kluk, zlobil jsem a miloval dětské zbraně všeho druhu. Ale když jsem jednou na někoho namířil kapslíkovkou, maminka mi řekla: “Tak to se nedělá, na nikoho nemiř ani neukazuj prstem.”

Nedávno jsem slyšel příběh z koupaliště. Nějaké malé dítě (jménem Kubík) si tam hrálo se stříkací pistolkou. Stříkalo na všechny kolem, bylo to nepříjemné. Jeho maminka na něj zavolala: Kubíku, nestříkej na nikoho. Kubík stříkal dál. Lidé se snažili malého Kubíčka tak nějak tolerovat, po chvíli maminka opět zavolala: No, tak, Kubíku, přestaň stříkat tou pistolkou na lidi. Kubík stříkal dál. Maminka tedy po chvíli řekla: Kubíku, já ti tu pistolku vezmu. Kubík po lidech stříkal dál. Maminka šla, že mu vezme pistolku. Kubík jí stříkl do obličeje. Maminka mu sebrala pistolku. Po malé chvíli měl Kubík opět pistolku a stříkal dál po lidech. Takže poučení: maminka by měla dostat pořádný výprask holí na zadek za zločinnou výchovu a jako trest za to, že pro společnost vychovává budoucího grázla, který nás (naše děti) tu bude těžce otravovat, pokud ne něco horšího. A Kubík by měl dostat za zlobení.

Co byl svět světem

Po staletí existovali lidé nezkrotní, zlí, divocí. Po staletí děti zlobily a dováděly. Po staletí je moudří rodiče káznili výpraskem, domluvami, a hlavně vlastním dobrým příkladem. Jistě existují výjimečné děti, které bít není třeba. Jinak ale bylo dřív zcela normální, že když cizí dítě zlobilo, kdokoli z dospělých (třeba na ulici) mu dal na zadek. A jeho rodiče se omluvili a poděkovali, stejně jako učiteli, který dítěti nařezal. Dnes čteme zprávy typu: Otec zaplatí synovi za to, že ho bil. “Deset tisíc liber musí podle soudu ve Štrasburku zaplatit jeden britský otec svému synovi za to, že ho bil... Soud přijal s uspokojením uznání britské vlády, že 138 let starý zákon, který dává rodičům právo dát dětem ´rozumný výprask´, neposkytuje dětem dostatečnou ochranu, a musí být proto změněn. (LN 25. 9. 1998) Nebo: O učitelce, která bila žáky, rozhodne žalobce. (MF 19. 5. 1997)

Také slyšíme pořád dokola, že výchova musí začít hlavně v rodinách – ale málokdo řekne, ze které planety naší sluneční soustavy by se ti rozumní rodiče měli dovážet. Že by se museli nejprve začít vychovávat rodiče, vychovatelé, psychologové a vlastně už jejich rodiče a rodiče jejich rodičů. Po staletí si staří stěžovali na mladé a říkali: tak tohle za našich mladých let nebylo. Tento výrok se často uvádí jako omluva mladé generace. Jen jestli to spíše není jeden z mnoha nebezpečných důkazů toho, že se opravdu morálka zhoršuje od generace ke generaci. To, co si nedovolil můj táta, už jsem si dovolil já, ale ani zdaleka ne to, co si dovolí děti dnes – z toho by můj táta byl v šoku. Z tak zvané bezstresové výchovy, která stejně končí hodně velkým stresem. Slyšel jsem vyprávět, jak nějaké dítě v metru plivalo do kolejiště a občas i po lidech. Nějaký pán požádal jeho maminku, aby dítě ukáznila. Ona ale řekla: “My ho vychováváme bezstresově”. Když po chvíli ten pán odcházel, vlepil té paní facku a řekl: “Sorry, mne také doma vychovávali bezstresově ”.

Dnes se má za to, že některé špatné věci mohou jít do nekonečna. Prostě děti zlobí, zlobily a zlobit budou – a svět jde dál. To mi připomíná jeden vtip. Nějaký mladý muž vypadne z mrakodrapu ve třicátém druhém poschodí, a jak tak letí, zazvoní mu v kapse mobil. Kamarád se ho ptá “jak se máš”? A ten padající odpoví: “ale dobře, jsem teprve u dvacátého patra”. Tak nějak mi připadá omlouvání mladých s myšlenkou, že to takto půjde donekonečna. “Ještě je nám hej, ledovce dosud neroztály”. Nechci být škarohlíd ani špatný prorok, určitě vidím i milé, vychované a úplně jiné, duchovně krásné mladé lidi. Nemohu si však pomoci – je jich tak nebezpečně málo a hlavně: čím dál tím méně!

Rád bych na závěr zdůraznil dvě důležité věci, ke kterým je třeba dítě vychovávat. Je to pracovitost a poslušnost. Líné dítě, které není doma vedeno k pracovitosti a kázni, bude jednou neschopné nedochůdče. Nebude tušit, proč ho lidé nemají rádi, proč má málo přátel, proč se mu nedaří. Je to proto, že mělo tupé rodiče. Stejně tak dítě, které není přísně a moudře vedeno ke kázni.

Satisfakce

Deník Metro mi přinesl zadostiučinění následující zprávou: Občasný menší výprask dětem neškodí –USA- “Občasný mírný výprask nemá dlouhodobé škodlivé účinky na dětský emocionální a sociální vývoj. Vyplývá to z americké studie. Psycholožka Diana Baumrindová zkoumala více než 100 rodin a zjistila, že z dětí, které jsou příležitostně potrestány ´naplácáním na zadek´, mohou vyrůst šťastní a spokojení dospělí. Studie měla být odpovědí zastáncům názoru, že fyzické tresty jako takové mají škodlivé účinky na děti a škodí společnosti jako celku. (Metro 27/8/2001-ČTK)

Na druhé straně jsem dnes poslouchal interview v rozhlase (tuším, že to bylo BBC, ale nevím to jistě, byl to rozhovor s Evou Vaníčkovou ze 3. lékařské fakulty v Praze, 12. 2. 2004) a opět jsem si musel zoufat. Dozvěděl jsem se od ní, že dítě v Česku není chápáno jako rovnocenný partner (a ono snad je?), dále že trestání dětí se děje u nás stále ještě ve velkém. A to proto, že si lidé myslí, že co je u nich doma za dveřmi, je prostě jejich soukromá záležitost (takže podle paní Vaníčkové děti nejsou trestány proto, že je třeba je káznit a vychovávat, ale proto, že to nikdo nevidí); dále jsou děti trestány proto, že se nemohou bránit (rodiče si pro svou potřebu za každou cenu někoho bít vyberou slabé dítě), dále že kdo byl v mládí bit, bije (nejde tedy o věcnou záležitost, jak to s tou výchovou skutečně je, ale o jakousi zvykovost). Na vesnicích se zřejmě (řekla paní Vaníčková) bijou děti víc než ve velkých městech, protože tam je menší nebezpečí, že to někdo nahlásí, poněvadž se lidé více znají a není tam taková anonymita – nikdo si tak snadno nedovolí udat souseda, že bije dítě, jako je tomu ve městě. Takže ne že by tělesný trest spojený s fyzickou bolestí měl smysl, ne, že stovky let před námi byli lidé moudřejší než jsou dnes a jejich výchova byla správnější a účinnější než ta naše, ale proto se děti dnes fyzicky trestají (dle Evy Vaníčkové), že jsou slabé, nemohou se bránit, nejsou považovány za rovnocenné partnery a je to za zavřenými dveřmi a vlastně jde často jen o opakování historie vlastní výchovy. Opravdu, člověk neví, zda se smát, plakat či zuřit. Takže zde máme další konkrétní osobu, kterou bychom mohli požádat, aby nám ze svého platu přidala na detekční rámy kovů pro vstupní dveře škol, a možná i přispěla na vězení pro mladistvé či sanaci posprejovaných omítek.

Doufejme ve skrytu duše, že snad přece jen ne všichni lidé na světě přišli o rozum!

Na předchozí omyl Zpět Na další omyl