11. OMYL
Mnozí dnes věří, že demokracie je to nejlepší, co zatím lidé vymysleli
Kéž ne to poslední. Něco jako když se pacientovi udělá lépe, ale druhý den zemře. Copak se řada nebezpečných totalit a hnutí nezrodila právě v demokracii? Nebyly vyvinuty právě v demokraciích ty nejhorší zbraně? Toho se obávám a jak moc se chci mýlit - protože rád žiju a přeji život také druhým, i lidstvu. Ale nějak si ten trvalý život lidstva v demokracii prostě neumím přestavit. Snad proto, že znám dobře sebe a mám zato, že většina lidí ve svých sklonech a jednání je na tom hodně podobně. A to je to, o čem zde chci psát.
Co nás vlastně motivuje k pěknému jednání – anebo ještě k lepšímu?
Snad mohu říci, že pokud nemáme k pěknému jednání motiv, silný motiv, většinou pěkně nejednáme – maximálně ještě tak ze zvyku. Dovolím si tvrdit, že toto je realita mnoha i “celkem slušných” lidí – tím spíše těch ostatních. Co může být takovým motivem k pěknému jednání?
Proti sobeckému strachu a rychlé výhodě, které jsou krátkozraké, stojí právě ušlechtilá víra. Z hlediska pěkného jednání může mít taková víra podobný projev jako jednání ze strachu (zde platí: když dva dělají totéž, nemusí to být totéž). Mnohdy to však může být i opačně, a člověk ušlechtilé víry může jednat i proti tomu, co se zdá být právě v dané situaci pěkné a správné, a dokonce co opravdu v obecném mínění pěkné a správné je! Jenže z delšího časového (vyššího) hlediska je třeba jednat jinak. Ušlechtilá víra může vést k momentálně odlišnému jednání, než se jeví “slušné většině” nebo prostě lidem bez takové víry. (Např. Ježíšovo: “nikoho na cestě nezdravte a na pozdrav neodpovídejte” se asi mnohým nejeví jako správná rada; a je to i ve zdánlivém rozporu s mými radami v 8. Omylu o slušném chování). Přesto má takové jednání svoje hluboké opodstatnění.
Jenže když vím, že hrozí nějaké nebezpečí (např. někde hoří), a lidé kolem mne to nevědí, bude přirozeně mé momentální jednání (spěch, odmítání různých proseb, méně zdvořilosti apod.) považováno za nepěkné, což by se v jiné situaci (když by nic nehrozilo) dalo tak skutečně právem kvalifikovat. Je to však ještě mnohem horší: méně zdvořilosti, to je to nejmenší, co odlišný (i když správný) pohled víry může (v některých situacích) způsobit. Odlišný pohled na svět (jiná víra, než má okolí) vede často k odmítnutí světského studia, odlišnému životnímu stylu, vzdání se různých legálních a nelegálních výhod, vystavování se osobnímu nebezpečí, vede to ke ztrátě řady přátel a dokonce i k riskování rozvratu rodiny apod.
Tady je třeba znovu zdůraznit, že mám na mysli pravdivou víru, tedy pravdivý pohled na svět, nepopletený slepým fanatismem. Víra založená na omylech (to je právě ta, kterou má dnes mnoho lidí) vede k různému fanatismu (krajním projevem je terorismus) nebo naopak k tupé materialistické lhostejnosti (hlupáctví). Hlupáctví, tupost a názorová povrchnost (bláznovství) má podobné účinky jako slepý fanatismus; takový člověk se nechá fanatikem zotročit, najmout, pracuje pro něj a v podstatě fanatikovi (bláznovi) umožňuje konat. Jen víra založená na pravdě, tedy na rozumovém přijetí důležitých pravdivých informací o životě a jeho cíli, vede v posledu k zachování života.
První dva motivy lepšího jednání (výhody a strach) jsou známé. Říká se jim “cukr a bič”. Třetí motiv (víra) je jasně nejdůležitější a na “nejvyšší úrovni”. Možná tu někomu chybí slovo láska. Pokud by tu někdo jako motiv postrádal lásku, tak upozorňuji, že láska je především cíl. Láska je to, čeho se teprve má dosáhnout, skrze víru. Víra je motiv, láska je její projev, výsledek. Proto nepovažuji za motiv pěkného jednání lásku, ale víru, jejímuž projevu pak říkáme láska. Můžeme samozřejmě říci, že nekrademe a nezabíjíme z lásky k bližnímu, ale základním motivem a silou k tomuto láskyplnému jednání je víra. Víru chápu jako pravdivé porozumění souvislostem, správné pochopení věcí a pravdivý postoj k životu či dané situaci – nejen, ale také i, díky pravdivým informacím. Můžeme si tedy víru, tu co mám na mysli, označit jednoduše jako pravdivý pohled na život a jeho situace, jako porozumění. Tato víra jde proti všem ostatním mylným, lživým či méně pravdivým (popleteným, pomíchaným) pohledům (názorům) – proti neporozumění, nepochopení, omylům. Není slučitelná se strachem či s okamžitými výhodami, i když může vést v některých situacích ke stejným výsledkům (ve vězení sedí občas vedle sebe zločinci i ušlechtilí lidé, a slušně se někdy chovají jak darebáci, tak i ušlechtilí lidé – příčiny a pohnutky bývají však různé).
Setrvačnost, zvyk
Jistě, k pěknému jednání (nepovažuji za nutné pěkné jednání definovat) mohou vést i jiné věci, jedna z nich je například setrvačnost či zvyk. Prostě někdo byl vychován tak, že se například nemá lhát a krást, a chová se tak, i když ostatní lžou a kradou. Nelhat a nekrást je pro něj normální. Někoho v mládí naučili, že se starší lidé pouští sednout. Tak automaticky v autobuse vstává, když přijde starší člověk, aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel. Jiní jeho vrstevníci nevstanou. On vstane, protože si tak zvykl od dětských let – nemotivuje ho strach nebo výhoda, víra či láska. Ještě před třiceti roky, když přistoupil do dopravního prostředku starší člověk, nestál většinou ani minutu. Dva tři lidé se okamžitě zvedli a pustili ho sednout. Dnes je tomu jinak. Proč? Protože není motiv. A už ani zvyk.
Totalitní režimy
Nechválím je a nevolám zpět, přestože vím, že třeba za německé okupace se v Praze nikdo nemusel bát jít po půlnoci přes tmavý park. Když jednou nějaké ženě vytrhl kdosi kabelku – tak jsem to slyšel vyprávět - a ona začala křičet, zloděj jí kabelku vrátil a škemral, aby nekřičela, že má rodinu. Nacisti trestali tyto přestupky stylem “popraven s celou svou rodinou”. A tak strach zahnal do ofenzivy mnohé lumpy, kteří dnes, v demokracii, drze řádí. Nebojí se. V Afganistanu, kde před nedávnem vládl islámský Taliban, byla prý nulová kriminalita. Ovšemže víme, jak totalitní režimy lžou a zkreslují skutečnost, ale je velmi pravděpodobné, že tam byla kriminalita opravdu velmi nízká. Někde jsem zaslechl, že když v Kábulu převáželi auto plné zlata a šperků, neměli žádný ozbrojený doprovod – nebyl tam prostě nikdo, kdo by auto přepadl. To je docela milé, ne? Rubem je, že nízká kriminalita a udržovaný pořádek je v totalitních režimech vykoupen vysokou cenou.
Dnes už je Taliban poražen, vrací se tam západní styl života, a tím i kriminalita. Ano, totalitní režimy používají strach a výhody. Tímto způsobem udržují kázeň a pořádek. Samy často masově vraždí, ale na druhé straně tvrdě trestají nepořádek a kriminalitu a odměňují své příznivce bezpočtem různých výhod. Cukr a bič. Nekomentuji zde, co je lepší a co horší, konstatuji, jak to je.
A demokracie?
V demokracii je strach jako motiv pěkného jednání silně potlačen. Také různé materiální či finanční výhody jsou mizivé, jednoduše proto, že větší výhoda může vzniknout právě přestoupením zákona – vždyť za to moc nehrozí. (Pro někoho jen vyměnit nepohodlný život za velmi pohodlné vězení s televizí, sportovním náčiním a pravidelnou stravou, bez starostí o účet za nájem či elektřinu, bez starosti o druhé lidi, třeba rodinu, atd. – a když jsou peníze na dobrého právníka, nehrozí ani to.) Takže v demokracii sice existují zákony a represe, ale jejich síla je demokratická čili mizivá. To jsme poznali po naší “sametové revoluci”, kdy silně vzrostla kriminalita všeho druhu (v roce 1998 se v ČR stalo denně přibližně 1000 trestných činů a jejich počet má převážně vzestupnou tendenci – BBC/5/1998). Od “sametové revoluce”, za pouhých šest let, stoupla kriminalita v ČR o 224 % ! (Statistická ročenka ČR 1997/str. 613).
Mimo to také “vystrčili růžky” a vytáhli prapory všichni možní i nemožní “hrdinové”. Jedni křičí, že Čechy jsou jen pro bílé, jiní zas, že jejich sexuální orientace je taky ta “pravá ořechová”. Další mávají srpem a kladivem, jiní hajlují, tunelují banky, zakládají nevěstince či drogové kartely a vyvěšují ty nejhnusnější billboardy, píší či vydávají ty nejhnusnější knihy, točí ty nejhnusnější filmy a zpívají hnusné písničky. Kde byli všichni tihle “duchoborci” za komunistů či německé okupace? Povím vám to: někde zalezlí klepali se strachem. Dnes mají kuráž vyjít ven – protože jim v demokracii nic moc nehrozí. Stejně jako těm, kteří nemají žádné životní přesvědčení, ale jen touhu něco rozbít, zničit nebo někoho udeřit (sportovní utkání, hudební produkce apod.).
Bylo by docela zajímavé srovnat počet lidí usmrcených komunisty v ČR během jejich 40leté vlády s počtem lidí usmrcených v důsledku zvýšené kriminality a celkové nevázanosti za deset let naší demokracie (demokracie: demos-lid, kratein-vládnout). V Rusku by to srovnávat nešlo, tam by to byl (zatím!) obrovský nepoměr v neprospěch totality. Ale pozor, ještě neuteklo 70 let od nástupu demokracie (Rusko), ani 40 let u nás. Jak budou vypadat tyto součty (v počtech vražd, rozkradených peněz, loupeží, pohlavních nemocí atd.) po 40 či 70 letech, se mi nechce ani domyslet. Skutečně není vyloučeno, že by srovnání v řadě zemí nahrávalo totalitnímu režimu – který, kupodivu, asi více přispívá k zachování života; pokud ovšem zrovna nevede válku s cizími či vlastními občany a nelikviduje je po tisících! Nicméně, je to k zamyšlení, jestli když není mezi lidmi rozšířena ušlechtilá víra (a ta v demokracii není stejně jako v totalitě), zda není pro zachování života nutný “cukr a bič” jako jediná či přinejmenším lepší možnost k přežití.
Znáte ten příběh?
Nějaký král měl jednoho hodně nezbedného syna. Ten pil, kouřil, hrál hazardní hry a byl strašně líný. Král si s ním už nevěděl rady a tak se rozhodl k velkému experimentu: svého nezbedného syna nechal odvézt do velké izolované komunity, kde žilo 100 velmi slušných mladých lidí. Král rozhodl, že syn tam musí strávit pět let života, bez sebemenšího styku s okolním světem, aby se úplně změnil. Když pak po pěti letech tuto komunitu navštívil, byl v šoku: nalezl 101 mladých lidí, kteří pili, kouřili, povalovali se a hráli hazardní hry. Jejich život byl ještě horší než život jeho syna před pěti lety.
Tento příběh zobrazuje tzv. duchovní entropii. Tak, jako ve světě neživých atomů a molekul nepozorujeme evoluci, ale sklon k dezorganizaci, postupné upadání do chaosu (proto musíme stále něco opravovat, vyměňovat součástky, udržovat a amortizovat – viz o tom 2. Omyl), tak i v našich životech a celé lidské společnosti pozorujeme duchovní entropii. Ano, byla doba, kdy do tramvaje vešel starý člověk a mnozí mladí vstali. Dnes už někdo vstane jen výjimečně. Je zde tedy samovolný posun k horšímu, ať se vám to líbí, nebo ne. Možná i proto známe ironicky chápanou, ale bolestně pravdivou větu o mládeži: tak to za našich mladých let nebývalo. Je skutečně možné, že tento sestupný trend půjde donekonečna? Můžeme si s touto sestupnou tendencí představit duchovní, trvale udržitelný rozvoj?
Byla doba, kdy jsme v našich poměrech ani nevěděli, že existují drogy a slovo sex bylo neznámé. Ne, že by lidé byli horší, ale od generace ke generaci upadá celkové povědomí toho, co je správné a pěkné jednání, tedy morálka. Proto musí být tak rozsáhlá byrokracie, kontroly, kamery, potvrzení, čipové karty atd. atd., protože samo slovo už ztratilo váhu. Nebo si snad někdo dovede představit, že by v bance půjčili peníze jen na čestné slovo? Jen na ústní slib, že peníze budou spláceny v určitých termínech? A přitom právě tento způsob je normální, tedy dodržovat slovo (tj. nelhat), stejně jako je normální nekrást. Normální je (mělo by být, ale není), že věc někde odložená tam zůstane až do chvíle, než si ji vezme její majitel. Normální je (ale není), že není třeba zamykat nikde nic, protože nikdo nikam nevejde, kam nemá. Natož aby tam něco vzal! Normální je nenosit žádnou zbraň. Napadlo vás někdy, proč evoluce nevybavila člověka těmi nejúčinnějšími zbraněmi, když jsme na jejím vrcholu a tam jsme se měli dostat právě a jen bojem o život? Evolucionisté se vymlouvají, že místo ostrých zubů, drápů, ostnů, klů a jedových žláz dala evoluce člověku mozek. Nezdá se mi, že by právě mozkem mnozí lidé vítězili, natož opice. Ale to byla jen vsuvka, o nepravdivosti evoluční teorie viz Omyly 2. až 5., i jinde.
Úpadek
Budete-li mluvit se Skandinávci, dozvíte se, že ve Švédsku, Norsku i Finsku upadá morálka. Dávno pryč jsou doby, kdy se domky v malých městech nezamykaly - pošťák vešel dovnitř, položil dopis na stůl a zase odešel. Návštěva vešla, sedla si v bytě a počkala na příchod domácích. Budete-li mluvit s Angličany, dozvíte se, že v Anglii silně upadá morálka a pěkné chování lidí. Není neobvyklé, že žák ve vzteku hodí po učiteli knížku. (V roce 1998 bylo Britské ministerstvo školství nuceno umožnit použití přiměřené fyzické síly při usměrňování agresivních žáků – žáka jen přidržet, odstrčit, odvést za ruku nebo odtáhnout – v krajních situacích.)
Stejně tak vám budou vyprávět Američané, jak je v USA náboženství vypuzováno ze společnosti i škol a místo něj přichází šikana a násilí. Mluvte s Němci či jinými Evropany z demokratických zemí. Mluvte s Moravany nebo Slováky a dozvíte se, že pěkné chování lidí upadá. Komfort je na vzestupu, pěkné chování lidí na ústupu. Budují se stále nová bezpečnostní opatření, posiluje policie a její vybavení, roste byrokracie a snaha zabezpečit lidi i majetek. Snaha zcela marná – protože je to boj myslícího člověka proti myslícímu člověku. Proto roste počet trestných činů i na straně policie. Schopnost potírat zlo i je konat se zvyšuje na obou stranách barikády – ale tato eskalace nemůže jít donekonečna, to se jen znovu opakuji.
Semtex a jiné výbušniny si nevyrábí teroristé. Také tvrdé drogy většinou nevyrábí sami narkomani, a pokud ano, rozhodně ne v tom množství, které by pokrylo spotřebu. Nedovedu si představit, co bude, až atomovou bombu dostane do ruky mafie či nějací extrémisté. Žijeme v míru, ale svět zbrojí jako o závod. Výroba zbraní je stále to nejlukrativnější průmyslové odvětví. Není to divné? – v demokraciích a ve světě, kde demokratické uspořádání stále více vytlačuje totality a zcela jednoznačně převládá? Proto se obávám, zda demokracie není to poslední, v čem lidstvo žije. Něco podobného říkali komunisti, že komunismus je poslední uspořádání lidské společnosti. Mně se jeví, že by to mohla být spíš demokracie. Velká, světová “totalitní demokracie” s bezbřehou technickou silou, snadno zneužitelnou lidmi, žijícími v omylech. A těch lidí není málo a jejich počet neklesá.
Demokracie není návod, jak pěkně žít
Málokdo si uvědomuje, že demokracie, tedy tzv. vláda lidu, nemá žádnou ideologii, žádnou “cílovou” myšlenku, jako měli třeba komunisti nebo nacisti nebo jiné ideologie. Demokracie nemá ambice měnit lidi k lepšímu – ona dává šanci oběma stranám (zlým i dobrým). Jsou to pravidla hry, kterou může hrát každý. Zlý může vyhrát – a často vyhrává. Demokracie dává stejnou šanci těm, co chtějí měnit lidi k lepšímu (třeba církve, autoři pěkných knih a filmů, nadšení pracovníci s mládeží atd.) i těm, co chtějí lidi co nejvíce obrat, demoralizovat a klidně zničit za cenu co největšího zisku (komerční televize, tvůrci knižních či filmových nechutností, podnikatelé ve všech možných oblastech, kde jediným cílem je co nejvyšší zisk na úkor ztráty zdraví či morální újmy lidí – hlavně že to “sype”). Těm všem dává demokracie šanci se prosadit a působit na lidi, pokud dodržují nějaká základní pravidla. A protože pěkné jednání ani nesype, ani není v kurzu, je zde přirozená tendence k morálnímu zhoršování (morální entropie).
Proto je televize Nova nejsledovanější televizí v ČR. Protože se tam nejvíc střílí, morduje, lidi se tam hodně perou a je tam nejvíc sexu. A protože sledovaná televize má také hodně peněz, může své zlo zakrývat tím, že má kvalitní zpravodajství (má peníze na dostatek terénních pracovníků), může koupit i drahé filmy o přírodě, pořádat soutěže se skutečně lukrativními cenami (skutečný Mercedes, ne kolo Ukrajina) nebo podporovat různé bohulibé činnosti, třeba invalidní lidi. Tím se její zlé působení snadno zakryje před davem nemyslících lidí, kteří ji financují a podílejí se tak na zlu, které rozšiřuje (pak ho ovšem zase zpětně chtivě dokumentuje a pokrytecky odsuzuje). Demokracie je tím nejméně brzdícím prvkem při pádu dolů. Člověk má tendenci raději se podívat na film, kde se střílí, než na film, kde se někdo pečlivě stará o staré rodiče, o nemocné, nebo kde hlavní hrdina ustoupí a nechá si natlouct, místo aby někomu ublížil. Ne, lidem se líbí brutální síla. To mnoho mozků přitahuje. Když jsem byl nedávno hlásit na policii vykradené auto svého šéfa, policista nám řekl: už jste dnes šestý případ v naše rajonu. Ona totiž televize dala včera návod, jak se tyhle auta dají snadno otevřít…
Proč se obávám, že demokracie je to poslední uspořádání lidské společnosti?
Všechny starší demokracie byly budovány v době, kdy lidé v sobě měli ještě pevné morální zásady z nedemokratických časů. Všechny do jedné vyrostly ze společnosti, kterou předtím dlouhodobě ovládala buď nějaká církev, staré morální zásady, náboženství či pevně zakořeněná pravidla. A na této základně se dá postavit a nějakou dobu udržet i něco tak vetchého, jako je demokracie. Přirovnal bych to k hokejovému týmu, který nejprve trénoval “trenér-ras”. Měli tvrdý dril, trénovali se závažím a mnoho hodin denně. Samozřejmě reptali, nadávali - a vyhrávali. Trenér byl velmi neoblíbený. Pak přišel “hodný trenér”. Nehonil je, chtěl jen dodržovat pravidla hry. Protože byl celý tým vytrénovaný od minulého trenéra, vyhrál i s novým trenérem ještě řadu zápasů a mistrovství, ale postupně začal upadat. Nakonec vypadl z tabulky.
Americká, evropské, australská, africké či asijské demokracie byly budovány lidmi, kteří chtě nechtě určité základní principy pěkného chování nasáli a byli nuceni žít v době vlády jejich starých nedemokratických či polodemokratických režimů (byli vytrénovaní). Autoritu měla církev stejně jako táta doma. Muselo se poslouchat – děti rodiče, ženy muže, všichni pak kmenového náčelníka, pana faráře, úřad, krále či kněze. Je si třeba uvědomit, že toto platí třeba i o USA, kde se žádná totalita v celé jejich historii nevyskytla. A přece tam byla, ve formě přísné náboženské morálky, trvající po staletí – která se vytrácí až dnes. Také imigranti si s sebou do USA přinášeli přísné morální návyky (nemluvím jen o víře) ze zemí, odkud přicházeli.
Často byl motivem (pořádku) onen zmíněný strach – motivem k “pěknému” jednání. Tím došlo k zakořenění dlouhodobého zvyku “chovat se únosně a přijatelně”. Tak byl v lidech (i těch, co neměli žádnou vznešenou víru) vypěstován dobrý zvyk a setrvačnost chovat se v přijatelných mezích – a to jim vydrželo i po nějakou dobu poté, kdy už pominuly všechny mantinely a motivy (strach a jiné nedemokratické páky) a nastoupila demokracie. Jenže delší život v demokracii (po mnoho generací) má právě tu úžasnou schopnost toto vše postupně vygumovat – prostě proto, že demokracie sama žádnou pěknou ideu nevyznává, žádnou ideu tvrdě neprosazuje a v lidech neposiluje, nechává to jen na lidech samých a jejich dobrovolných aktivitách. Lidé pak nejen že ztrácejí staré dobré návyky, ale i soudnost, tedy vlastně i ono svědomí – protože mylné chování a myšlení většinové společnosti v nich naprosto vygumuje to, co lidé před nimi měli zažité a považovali za správné (třeba jen proto, že to bylo po generace vynucované, aniž sami měli nějakou ušlechtilejší víru). Pan farář (takové případy materialisti rádi zdůrazňují) třeba dobře nežil, ale o dobrých věcech kázal a měl na své straně většinu společnosti k tomu, aby dobré chování mohl i vynutit (u mládeže i dospělých).
Demokracie žádá od lidí víc, než na co mají
Dříve lidé věděli, že je úzké spojení mezi tím, co vidí oči, slyší uši, vstupuje do mozku či srdce a mezi vlastním konáním těla. Proto také (pro nás “moderní” lidi zcela nepochopitelně tvrdě) trestali a omezovali negativní duchovní vlivy (kacíře, kriminální sklony, závadnou četbu, jiné ideologie). Naproti tomu naivní demokraté skoro vůbec nehlídají a neomezují svobodu vjemů – slova a obrazu – ale hlídají a omezují převážně jen ty nekřiklavěší projevy těla, a to ještě jen tehdy, jde-li o násilí. Pokud se špatné věci dějí se souhlasem obou stran, nic se neděje. Pokud nepoškodí někoho dalšího, nic se neděje. Tomu demokracie říká svoboda projevu a může se to i na veřejnosti. Naivně myslí, že lidé vstřebávající denně třeba brutalitu a sex slovem i obrazem si pak ale své chování ohlídají. To je samozřejmě obrovský omyl, právě velmi rozšířený v demokracii. Je to velká naivita. Pořád dokola se tvrdí, že výchova dítěte je důležitá především v rodině. Už se ale neřekne, kde se ta příkladná rodina, má vzít. Jak se taková rodina má vytvořit v kalném řečišti demokratického způsobu života? Snad že bychom ty zdravé rodiny, schopné dobré výchovy, dováželi z Marsu?
Demokrat je jako člověk, který dovolí rozdráždit psa na nejvyšší míru (to je svobodně dovoleno), ale pes pak nesmí kousnout (to je zakázáno). Očekává, že se ten pes “ovládne”. Je to velmi podobné, jako když rodiče nechají svoji dceru chodit ve vyzývavém úboru a pak se diví a hněvají, že ji někdo znásilnil. Sebeovládání lidí (především v jejich volném čase) je v demokracii silně oslabeno – protože je oslabena jejich mysl, naplněná vším možným duchovním brakem. Národy v demokracii žijí pohodlněji, komfortněji – ale upadají duchovně. Žijí v omylech, aniž to tuší. Roste duchovní primitivita, lidé jsou stále ochotnější se zlem spolupracovat, vyrábět či provozovat cokoli, hlavně, že se na tom dá vydělat (nebo je to baví), a tak do tohoto světa stále více vnášejí prvek velké nebezpečnosti. Jak každý ví, i teroristé z méně rozvinutých zemí používají zbraně a trhaviny vyvinuté a vyrobené v tzv. moderní společnosti, demokraciích – proti kterým oni bojují.
Lidé asi nejsou o moc horší než dřív – ale jsou duchovně tupější a zároveň mají stále větší fyzickou údernost (průmysl jede na plné obrátky, lidé jsou mobilnější, vyzbrojenější, mají více technických informací atd.). Kombinace těchto dvou faktorů v prostředí demokracie pak vede ke světu krajně nebezpečnému a náchylnému k sebezáhubě, o tom je 1. Omyl. Vždyť potenciál síly neroste jen u jedinců, ale i u organizací a státních útvarů - stejně jako jejich duchovní tupost (např. parlamentů).
Jak tedy nejlépe uspořádat společnost?
Když Ježíše chtěli lidé chytit a ustanovit králem, utekl jim. Nechtěl kralovat takové společnosti. Každý druhý (i tzv. křesťané) by se do toho hrnul, Ježíš ne. Učil, že když se člověk nezmění zevnitř (nenarodí znovu), není schopen žít pěkně, a princip, jak je společnost takových lidí uspořádána (demokracie, totalita a jejich kombinace) to nijak podstatně nezmění. (“Nenarodíte-li se znovu, nevejdete do království”.) Kralovat lidem, kteří jsou plni chyb, se sice dá, ale nedá se z nich vytvořit spravedlivá společnost. Dá se z nich vytvořit demokratická nebo totalitní společnost, industriální společnost, náboženská společnost, fotbalový tým či parta zedníků. Ale ne spravedlivá společnost.
Takže danou otázku (jak nejlépe uspořádat společnost) má smysl položit jen takto: jakému společenskému uspořádání nehrozí brzký zánik? Jak uspořádat společnost složenou z lepších a horších lidí tak, aby jejich sebezáhuba byla co nejvíce oddálena? Na tuto otázku jsem již nepřímo odpověděl. Lidé, kteří mají ve svém nitru ušlechtilou víru, nepotřebují káznit strachem nebo výhodami. Tvoří v celém světě homogenní útvar nezávislý na demokraciích a diktaturách. Jsou sice zatím rozptýleni, bez hlavního města, vůdce a pokladníka, ale poznají se, vědí o sobě, mají se rádi. Čím větší procento tvoří v nějakém státě, tím snadněji se tam žije. Tam není potřeba tolik řešit, jaký společenský systém zavést. Ti ostatní potřebují cukr a bič, aby svět nezničili, respektive co možná nejpozději.