12. OMYL
Mnozí dnes věří, že za zlo ve světě mohou jen zlí lidé
Vypráví se takový příběh: tři kamarádi, kteří se nikdy předtím nehádali, šli jednoho dne po louce, kde byla ještě rosa. Jeden z nich ukázal na velkou kapku rosy a povídá: ta je ale pěkně modrá. Ten druhý se podíval a říká: je pěkná, ale ne modrá, nýbrž červená. Pak přišel třetí a říká: kluci, copak jste barvoslepí, ta kapka je přece zelená. A začali se hádat. Až jednoho napadlo: pojď sem a stoupni si na mé místo a podívej se z mého úhlu. A skutečně, když se každý podíval z úhlu toho druhého, viděl právě tu barvu, kterou ten druhý.
Tento příběh ukazuje jen jeden z mnoha důvodů, proč se lidé hádají, perou nebo zabíjejí. Prostě vidí jednu věc z různých úhlů pohledu – vlastně každý z nich má pravdu nebo kousek pravdy. A proč se tedy hádají? Protože mimo tu svoji pravdu jsou také v omylu. Omylu omezenosti. Nevidí pravdu toho druhého. Omyly, jak jsem už mnohokrát psal, vedou často nejen k hádkám, ale i k zabíjení. Tito kamarádi se mýlili v tom, že ten druhý je “/barvo/ slepý”. Dřív, než na svůj omyl přišli, byli sami slepí - pyšně a rychle soudili, místo aby hledali, kde je chyba. Existují však ještě další důvody, proč se lidé hádají nebo nenávidí.
Mylné informace, další zdroj mnohého zla na světě
Zcela běžně dostáváme v životě mylné informace. Nejen dostáváme, ale také předáváme dál, někdy je sami vyrábíme. Také různé autority nám poskytují mylné informace – viz 6. Omyl. Takový příklad nepříliš závažných mylných informací byl nedávno uveden v časopise Vesmír 8/99/str. 472: “Z míry nás nesmí přivádět měnící se lékařské rady týkající se složení naší stravy: hodně mléka - málo mléka - dost mléka, jen maso bez přílohy - méně masa, nesolit - solit, ale s mírou, a když zeleninu, tak radši syrovou... a nyní doporučují (anglický Ústav pro výzkum potravy) jíst zeleninu především vařenou...”.
Tady šlo sice jen o potravu, ale i v této zdánlivě nevinné oblasti mohou být lidé dost hádaví (např. známý spor mezi vegány, vegetariány a všežravci). Natož pak závažnější věci, jako je výchova dětí, politické otázky, otázky mravů, náboženské otázky či přírodovědecké. Kolik bolesti a trápení prožili lidé následkem špatných informací jen ve dvacátém století! Kolik bolestí způsobil Darwinův evoluční omyl, marxistické nesmyly či nacismus! Mnozí tehdy vyznávali a ještě pořád vyznávají řadu omylů o přírodě, lidské povaze, dějinách či smyslu života. Svůj omyl často i tvrdě hájí a strhnou do něj další lidi.
Úmysl a hlupáctví
Je ještě další příčina špatného pohledu na svět. Vzniká ve snaze dokázat “tu svoji tezi” (víru), a třeba proto i úmyslně či z hlouposti zkreslit pravdu. Snaha za každou cenu dokázat svůj úhel pohledu na svět nebo nějakou jeho oblast. Asi jako by jeden z těch kamarádů hledal další a další “důkazy”, že kapka je jen a hlavně červená! Tímto úmyslným překrucováním faktů jsou známi jak politici, tak i filosofové a vědci. Již jsem psal v 7. Omylu, jak Karel Marx a Bedřich Engels, zakladatelé moderního komunismu, překrucovali fakta a podváděli, aby dokázali svoje tvrzení. (Paul Johnson: Intelektuálové)
S podobným přístupem ke světu a pravdě se setkáváme i u nacismu. Nicholas Goodrick-Clarke v knize Okultní kořeny nacismu píše: “Automaticky předpokládáme, že tak mimořádné zlo, které zrodilo Osvětim či Treblinku, muselo mít mimořádně ošklivé, ba přímo ďábelské kořeny. ...ale místo toho jsme krok po kroku konfrontováni s malostí, předsudky a hloupostí, které ve spojení s důkladností a funkčností systému vedou k hrozivým koncům. S něčím, co H. Arendtová ve své studii o Eichmannovi v Jeruzalémě příhodně nazvala banalitou zla.” ...”Máme tendenci dívat se na nacismus jako na nějaký tajuplný, démonický fenomén, ale Goodrick-Clarke přichází z jiné strany k podobnému závěru jako H. Arendtová – hnacím motorem nacismu nebyli žádní démoni, nýbrž intelektuálně průměrní lidé bez svědomí, ovládaní hloupou iracionální ideologií, kterou dokázali důkladně a efektivně uskutečňovat.” (Vesmír 1/99)
Rovněž v přírodních vědách lze překroutit či falšovat fakta. Příkladem toho může být Ernst Haeckel, fanatický zastánce Darwinovy evoluční teorie. Ten se nerozpakoval falšovat obrázky různých embryí za účelem důkazu, že tato embrya jsou si podobná, a tak prokazoval platnost rekapitulačního pravidla. (Tj. že lidský zárodek v těle matky prochází různými stádii nižších savců, plazů a ryb – viz 4. Omyl.) Haeckel se těmito falzifikáty snažil prokazovat evoluci. A proto je dodnes “rekapitulační omyl” lidmi ještě hodně věřen i učen. Dr. Wayne Frair píše: “...Haeckel se vytrvale a nestydatě dopouštěl podvodů a podvrhů. ...Výsledkem toho bylo, že bezpočet vědců a studentů včetně mnoha knižních autorů bylo podvedeno, a to má svůj dopad ještě na konci 20. století.” (CRSQ 9/99/str. 63)
Lidská přirozenost
Člověk je přirozeně nakloněn k pohodlnosti, papouškování názorů druhých, nesystematičnosti či zmatečnosti - pokud nemá nějaký vyšší, vznešený důvod (víru) se při získávání informací zkáznit a přemoci lenost a nechuť hledat. Nechuť přemýšlet a ověřovat. Netáhne-li ho touha poznat, jak věci skutečně jsou, nemá-li touhu po pravdě – namísto touhy potvrdit jen vlastní názory. Ověřit si názory druhých, často laciné a povrchní, vyžaduje sebezapření, vůli i vznešený motiv. Mnozí lidé nejsou líní tvrdě pracovat, aby si vydělali peníze nebo rozšířili pohodlí pro sebe nebo své nejbližší, ale jsou často pohodlní ověřovat si lacině získané informace. Prožijí třeba celý život s nějakým povrchním pohledem na svět a dění v něm. Takoví lidé se pak snadno dopustí nějaké zrůdnosti – ona se jim totiž tak nejeví. Nepříjemný pocit z této zrůdnosti překonají právě onou silnou, žel však mylnou vírou. V tomto ohledu byl vynikajícím rádcem, jak překonávat pocit přirozeného odporu ke zrůdnostem všeho druhu, německý filosof Fridrich Nietzsche (vůle k moci).
Konformita
Jinou věcí, vedle fanatického prosazování svého mylného názoru, je konformita (populismus) – lidově “jít s proudem”. Na Yalově univerzitě (New Haven, Connecticut, USA) je ústav věd o chování, který se zabýval konformitou (přizpůsobováním se). V jednom proslulém experimentu se dobrovolník vždy připojil k devatenáctičlenné skupině, o které si myslel, že to jsou náhodně vybraní dobrovolníci, ve skutečnosti to byli pracovníci ústavu. Učitel u tabule něco nakreslil, třeba dvě nestejně dlouhé rovnoběžné úsečky, a ptal se ostatních, zda jsou stejné. Dobrovolník měl vždy odpovídat jako poslední, a ostatní vědomě řekli nepravdu. Potvrdilo se tak, že lidé “hlasují” s většinou, místo aby přemýšleli o skutečnosti jako takové. Učitel u tabule stále “přitvrzoval” nesmyslnost, ale teprve až když bylo směšně očividné, že se skutečnost neshoduje s vypovídáním ostatních, jak to vidí, tak dobrovolníci byli schopni hlasovat “po svém”, proti všem. “Lidé se ´probudili´ hodně pozdě. Pohádka o císařových nových šatech tedy platí do značné míry i v demokratických společnostech.” (Vesmír 3/2000/str. 168)
Mohou za zlo světa jen zlí lidé?
Asi bychom za zlé lidi neoznačili ony dobrovolníky z uvedeného experimentu. A přece snadno podlehli omylu. Byli “jen” silně přizpůsobiví! Velmi mnoho mladých lidí vám dnes řekne, že mají rádi originalitu, že jdou neradi s davem, že chtějí mít a hájit svůj vlastní názor. Když ale tyto lidi seřadíte vedle sebe, ke svému překvapení zjistíte, že mají všichni na sobě texasky, podobné košile a boty, jsou podobně učesáni a hlavně žijí velmi podobným stylem života. Velmi často mají víceméně stejné názory na svět, náboženství, politiku, charakterové vlastnosti – a velmi často nemají žádné názory! Liší se tak maximálně v oblibě jednotlivých kapel, fotbalových klubů, značek cigaret nebo tím, že jeden rád cestuje a druhý sedí doma. Mají také velmi podobná traumata, problémy a maléry.
Jen velmi obtížně budete v davu lidí – mladých či starých – hledat člověka výjimečného ne tím, že je skvělý matematik, hraje dobře na kytaru či umí perfektně anglicky, ale tím, že má velmi ušlechtilou víru a názory. Najdete matematiky, kytaristy i angličtináře, ale někoho, kdo by měl pevný charakter, který mu dává zvláštní sílu nelhat, nekrást a nepodílet se na žádné podlosti, najdete jen velmi výjimečně. A přece právě toto je v lidském životě nejpodstatnější (ne jaký mám dům, auto, postavení či vzdělání a v jakém oboru jsem odborník). Opravdu důležitá odbornost, o kterou se ale jen málo lidí stará, je vědět, proč jsem na světě, komu patřím a kterým směrem mám jít (jak mám žít).
Ušlechtilá víra a kde ji vzít
Často používám pojem “ušlechtilá víra”, aniž jsem ho nějak definoval. Mně totiž se do té definice vůbec nechce. Definujte slovo strom nebo kámen. Jistě bychom našli řadu definic a vymezení. Všechny stromy mají mnoho podobných rysů a vlastností, např. rozmnožování či růst a podobně. O všech kamenech snad můžeme prohlásit, že nejsou živé a patří do skupenství pevného. Čím ale bude definice přesnější a konkrétnější, tím méně “stromů a kamenů” se do ní vejde. Ještě mnohem těžší je to s pojmem “ušlechtilá víra”. Měl bych sto chutí říci jednoduše, že se tato víra pozná při setkání s pravdou, láskou nebo Kristem: kdo při tom setkání prožije nejvyšší a trvalou radost, ten ji má. Třeba jenom při četbě, nebo při jakémkoliv dotyku. Nebo kdo se po setkání už nemůže od pravdy nebo Krista odloučit.
Ale hned tu mám i s touto definicí problém. Pro mne totiž “ušlechtilou víru” mohou mít i lidé, kteří se s pravdou či Kristem ještě nesetkali, nebo setkali jen velmi letmo. Sem by patřilo mnoho lidí z různých organizací, mnoha směrů i jedinců. Ale i hodně lidí nevychovaných a všelijak špatných. Ušlechtilou víru mohou mít i četní věřící – po této větě asi mnoho lidí nechápe, co to říkám. Ano, i mnozí ti, kteří chodí do různých církevních a náboženských organizací, poslouchají kázání nebo dokonce sami mluví – i tito lidé mohou jednou přijít do situace, kdy pro pravdu zahoří.
Suma sumárum: nikomu nedoporučuji snažit se tuto definici vytvořit, spíše jen zůstat u jakéhosi prostého popisu, jak by asi mohla ušlechtilá víra vypadat, jak by se měla asi projevovat, jak by takový člověk asi mohl smýšlet a jednat. Vždyť takový člověk nemusí o pravdě či Kristu mluvit, nemusí nic vědět, a přece Kristovy rysy jsou u něj patrné a jednou naprosto nevyhnutelně bude Krista i (rozumem) vyznávat. Je tu ale to jednou. A v tom je celý problém definovat člověka ušlechtilé víry. Protože je to i takový člověk, který vnějškově nijak ušlechtile zatím nežije, tedy jakoby onu pěknou víru nemá. A přece ji už má, i se to projevuje, ale je to obtížné rozeznat až do chvíle, kdy se k tomu přidá i rozum a vůle a nastane komplexní přeměna jeho osobnosti. Příklad: dva zločinci dělí kořist, kterou ukradli. Jeden si chce ponechat co nejvíce, druhému se to protiví a chce to rozdělit “spravedlivě”. Ano, mezi nimi je rozdíl, možná velmi propastný, přestože jsou oba “stejní” zločinci.
A kde ji vzít?
To je ještě těžší otázka než ušlechtilou víru definovat. Proč jeden člověk zabije babičku pro sto korun a jiný se nechá raději umučit, než by druhého uvedl do nebezpečí? Proč jsou na světě lidé, kteří o druhé pečují, věnují čas skličující misijní činnosti, svůj život cele obětovali službě nemocným, invalidním, těm bez rodičů, bez přátel, osamělým, těm bez ušlechtilé víry, narkomanům, alkoholikům – a jiní, kteří si jen užívají života, jediné, co je zajímá, je výše jejich příjmu a kam pojedou na dovolenou? Proč existují takovéhle extrémní rozdíly mezi bytostmi, které mají stejné taxonomické označení, Homo sapiens sapiens? Jinými slovy, proč má někdo ušlechtilou víru a jiný tu neušlechtilou? Jediné, co k tomu umím říci, je, že se vše pohybuje kolem pojmu přitažlivost k dobrému.
Prostě někoho přitahují nebo v určité době jeho života začnou přitahovat ušlechtilé činy, někdo inklinuje k pravdě, touží po ní a po pěkném charakteru, vysokých mravních hodnotách, chce být připraven na časy zlé, aby neselhal a nezklamal a nezradil, zatímco jiné lidi toto nepřitahuje, nic jim to neříká, neinklinují k tomu. Někomu vadí nespravedlnost, jiný si v ní libuje nebo je mu to jedno. Samozřejmě, velmi záleží na interakci, tedy vzájemném setkávání člověka a: pravdy, pěkného příkladu, seriózní informace, dobré zprávy, lásky, Krista. Tedy setkání člověka a Boha, setkání člověka a Božích doteků. Proč ale jednoho člověka toto setkání ovlivní a jiného ne, neumím vysvětlit. Ani ve svých pětapadesáti letech jsem na to nepřišel. Proč někdo vidí příklad ušlechtilého jednání a hned ho zaujme a chce to napodobit, a s jiným to ani nehne. Proč někoho četba bible zaujme a jiného vůbec ne. Proč někdo vysvětluje, “proč se nemohl zachovat lépe” a jiný se přes všechny překážky o to snaží. Nevím. Nevím, proč je jeden člověk přitahován k dobru, a jiný od něj odpuzován nebo je mu lhostejné. Nevím.
Jan Čulík, překladatel Johnsonovy knihy Dějiny 20. století, píše na konci: “V románu Devatenáct set osmdesát čtyři napsal George Orwell větu, jejíž platnost je nezměřitelná, neboť zasahuje do neznámých hloubek lidského nevědomí: ´Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví.´ Jinými slovy: Určité věci tuším, ale nedovedu je vyjádřit. Nevysvětlitelným způsobem mě oslovují jako dávno známé a prožívám velké uspokojení, když zjistím, že je za mě výrazně a dobře vyslovil někdo jiný. Řečeno s Chestertonem, objevil jsem objevené, cítím se doma, ´v soustrojí světa zapadá jeden čep za druhým se spokojeným cvaknutím na své místo.´ ” (str. 838).
Asi takto bych vyjádřil onu přitažlivost. Člověku bez ušlechtilé víry celý život “zapadá a zacvakuje” vše, co je zlé a špatné, je mu v tom dobře. Člověku s ušlechtilou vírou dříve či později začne “zapadat a zacvakávat” vše, co je pěkné a ušlechtilé. Je mu v tom dobře. Možná po nějakou dobu (třeba celý život nebo jeho velkou část) konal špatné věci, nechal se vtáhnout do zla, žil v omylu. Ale přijde čas – a jako když se náhle přiblíží ke kovu velmi silný magnet – udělá to “cvak” a ten člověk začne být přitahován k věcem duchovně krásným a ušlechtilým. Někdo hned od mládí, jiný později. Přesto byli oba vždy na stejné straně – byli to lidé ušlechtilé víry, kteří vždy patřili Bohu.
Takže: mohou za zlo světa zlí lidé?
Jistě mohou, ne ale všichni lidé, konající zlo, jsou jeho zdrojem. To, co my lidé vidíme navenek, může (i nemusí) hodně mýlit. Mnoho “uhlazených a slušných a spořádaných” lidí, kteří na první pohled žádné zlo nekonají, se bez ušlechtilé víry změní snadno ve “vlky”. Anebo s nimi vydatně spolupracují. Jiní mohou být prostě jen svedeni, dezinformováni, špatně vychováni, možná se dlouhou dobu prostě nesetkali s příkladem ušlechtilé víry, možná se narodili s genetickými dispozicemi ke zlu. Dlouho se nesetkali s magnetem, který by je přitáhl k dobru. Nebo mu dlouho odolávali. Třeba i zahynuli dřív než byli přitaženi a mohli rozvinout ušlechtilou víru. Stačili jen nadělat hodně zla, nic víc. A přece patřili na stranu dobra.
Zatímco ti slušní a uhlazení, kteří nikdy nikoho (přímo a zatím) nezabili a vzorně se starali o rodinu, jsou “na druhém břehu”. Vnitřně úplně jinde než ti první. Proto jsem psal, že dvěma světovým válkám neveleli bezdomovci, drobní zloději, prostitutky, tuláci, povaleči či pouliční lupiči, a často v nich ani nebojovali, zvlášť když byli ve vězení. Lidé bez vnitřní přitažlivosti k dobru, bez ušlechtilé víry, mají jen krátký dech. S těmito lidmi pěkný svět vybudovat prostě nelze!
Na těch pak, kteří ušlechtilou víru mají a vydali se pravdivou cestou, je nesmírná odpovědnost. Konat misii, snažit se být dobrým příkladem a ukazovat jinou (úzkou) cestu, než po které mnoho lidí jde. A moc si o sobě nemyslet! Jan Čulík končí slovy (str. 845): “Svět je nepěstěná zahrada ustavičně zarůstající plevelem a člověk, nechce-li se v něm udusit, ho musí volky nevolky stále vytrhávat. /duchovní entropie – poz. P. K./ Jsme osudově vystaveni zlu a musíme mu čelit, abychom nezahynuli. Neboť – jak praví Edmund Burke (1729-97), anglický Démosthenes z doby francouzské revoluce – “Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic.”
Protestantský duchovní Martin Niemoeller byl v roce 1938 poslán nacisty do koncentračního tábora Dachau. Napsal: “Nacisté v Německu přišli nejprve pro komunisty, ale já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, ale já jsem se neozval, protože nejsem Žid. Pak přišli pro odboráře, ale já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, ale já jsem se neozval, protože jsem protestant. Nakonec přišli pro mne, ale nezbyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.” (CSI 8/2001)