6. OMYL
Mnozí dnes věří, že vědci jsou většinou velmi moudří lidé
Někteří vědci jistě velmi moudří jsou. Vždyť jsou dnes tisíce vědců, kteří buď evoluční teorii nikdy nepřijali, nebo se včas z jejích okovů vymanili. Tito lidé po celém světě trpělivě vysvětlují, že “příroda žádnou evoluci nezná”. Přesto velké procento vědců evoluci vyznává či ji mlčky přijímá alespoň v nějaké její formě, není to však v každé zemi stejné. Např. v USA (ale i v řadě dalších zemí s vyspělou vědou) je proti evoluční teorii silná vědecká opozice, a pokud jde o veřejnost, tak asi jen 3-5% věří v klasickou ateistickou evoluční doktrínu (v USA).
Také existuje tzv. “velká mlčící skupina” vědců, kteří se k tomuto problému nevyjadřují, nevědí nebo pochybují, ale obávají se problémů, do kterých by se mohli ve vědecké komunitě dostat, kdyby svoje námitky proti evoluční víře zveřejnili. Často je totiž víra v evoluci nepovinně povinná. Připomíná to jak i nedávnou povinnou vědeckou loajalitu ke komunistickým blábolům a praktikám, tak i svatou krávu hinduistů: tu smíte pohladit, popohnat holí, můžete ji uctívat nebo ignorovat, ale nesmíte ji zabít. Pro ilustraci si o tom přečtěme rozhovor, který vyšel v americkému časopisu The Ledger, ve státě Virginia. Článek pod názvem The Biologist je ze 17. února 2000.
V obýváku je slon, ale “psst..., dělejte, že ho nevidíte a říkejte, že tam není”
V souvislosti s mapováním lidského genomu poskytl interview jeden molekulární biolog, pracující na identifikaci geneticky podmíněných chorob. Tento vědec chtěl zůstat v anonymitě, žurnalista se jmenoval George Caylor. Rozhovor začal diskuzí o složitosti lidského genetického kódu.
“Genetik: Jsem jako takový editor, snažím se najít pravopisné chyby v dokumentu větším než 4 kompletní svazky Encyclopedia Britanica.” (Míní se tím lidský genom a jeho velikost – poz. P. K.)
Otázka: “Věříte, že se tato informace vyvinula?”
Genetik: “Nikdo, koho znám ve svém oboru, nevěří, že se vyvinula. Byla vytvořena ´géniem nad génii´, a taková informace nemohla být napsána žádným jiným způsobem. Papír a inkoust nenapíší knihu! Na základě toho, co o tom víme, je směšné myslet si něco jiného.”
Otázka: “Řekl jste toto někdy při veřejné přednášce nebo napsal jste to někdy veřejně?”
Genetik: “Ne, říkám jen, že se to vyvinulo. Aby mohl být člověk molekulárním biologem, musí se stále držet dvou šíleností. Ta první je věřit v evoluci, když sám pro sebe vidíte pravdu. A to druhé, byla by šílenost říci, že v evoluci nevěříte. Všechny vládní úkoly, výzkumné granty, publikace, významné univerzitní přednášky – vše by se zastavilo. Přišel bych o práci, nebo by mne přesunuli někam na okraj, kde bych si už nemohl slušně vydělávat na živobytí.”
Otázka: “Nerad to říkám, ale tohle zní dost intelektuálně nečestně.”
Genetik: “Práce, kterou dělám v genetickém výzkumu, je ušlechtilá. Nalezneme léčbu pro mnoho nejhorších lidských chorob. Ale zároveň musíme žít se ´slonem v obýváku´.”
Otázka: “S jakým slonem?”
Genetik: “Stvořitelský plán. Je jako slon v obýváku. Všude chodí, zabírá ohromný prostor, hlasitě troubí, strká do nás, převrací věci, žere tuny krmení a páchne jako slon. My ale přesto všechno musíme přísahat, že tam není!” ….. (Acts+Facts, 10/2000/d, přeložil P. K.)
“Jsem astronom a tudíž vím lépe než ostatní, jak vznikl vesmír – i jak vychovávat děti”
Vědci jsou také jen lidé. Sami o sobě vtipně říkají, že jen “vědci a prostitutky berou peníze za to, co je příjemné”. Už ale bez legrace platí, že dosud nevíme, jestli by nám bez vědy nebylo líp a zda díky ní nepřijdeme jednou všichni o život. Vždyť už dnes je v souvislosti s technikou mnoho životů jak zachráněno, tak i zničeno. Dodejme též, že dělat vědu není nic zázračného a něco, co bychom museli nějak šíleně obdivovat (na rozdíl od obětavých skutků lásky).
Mnozí vědci jsou jako děti, které si prostě nikdy nepřestaly hrát, jen za to berou ještě peníze. S charakterem člověka to má pramálo společného. Pokud člověk není lenoch a celý den neleží na kavalci, nekouká na televizi nebo neubíjí čas nějakými plytkými činnostmi (hry, žvanění, těkání, pití, zábava, laciná četba, sport, turistika, nesmyslná nebo škodlivá práce apod.), tak přirozeně v něčem, co intenzívně dělá, vynikne: dobrý instalatér asi umí to, co neumí elektrikář, ten zas to, co neumí překladatel a ten zas to, co neumí a nezná entomolog, lékař či absolvent matfyzu. Není třeba obdivovat někoho, kdo léta studoval genetiku, že o tom ví víc než třeba zedník, stejně jako genetik nemusí závidět zedníkovi, že umí namíchat maltu. Jiný člověk se zas staral o nemocné rodiče a z toho důvodu nemohl studovat vůbec nic. Taková oběť lásky je jistě víc než deset titulů a dovedností.
Někdo zvládl i více oborů. Rozumí genetice a ještě umí namíchat maltu. Nicméně najít pokorného, rozumného, laskavého, a přitom ještě vzdělaného nebo schopného člověka mezi zedníky, biology, matematiky, nositeli Nobelových cen či prodavači zeleniny je obtížné. Mnoho vědců má zmatek v hlavě stejně jako lidé bez vzdělání. Umět spočítat z hlavy kvadratickou rovnici nebo dokázat transplantovat srdce - to je asi stejně “velká záruka lidské kvality či charakteru” jako modré oči! Řada lidí se tím ale nechá snadno zmýlit.
Pokora
Ani ten nejchytřejší a nejstudovanější člověk na světě nemůže říci: je to čistě moje, jen moje zásluha. Vědec si nezvolil mozek, který dostal, nezvolil si století, ve kterém bylo nahromaděno více informací, nezvolil rodinu, zemi či pohlaví před svým narozením. Když studoval, jiní se starali, aby mu bylo teplo, fungovala elektřina, tekla voda a mohl jít na WC. Kdo si to neuvědomuje, je hlupák a působí velmi trapným dojmem – asi jako ten, kdo si přisvojí cizí dílo či nápad a tváří se, že je to jen jeho zásluha. To je chudák s tituly. A tak nepohrdejme vzdělanými lidmi, mnohdy je jejich vzdělání stálo velké sebezapření a píli (stejně jako třeba někoho, kdo pro svou rodinu postavil dům) – ale nepřeceňujme je a hlavně si nemysleme, že mají patent na rozum! Podívejme se nyní na nerozum některých vzdělaných lidí a zauvažujme nad myšlenkovými “perlami”, kterými nás zaplavují.
Jack Monod (1910-1976)
Francouzský biochemik, profesor molekulární biologie, později ředitel Pasteurova institutu v Paříži. Nobelovu cenu dostal spolu se dvěma kolegy (fyziologie, medicína). Známá je jeho kniha Náhoda a nutnost. Monod je příklad, jak neuvěřitelným pitomostem může věřit i vzdělaný člověk, a hlavně do kterých oblastí si dovoluje mluvit, i když je jen biolog. Vždyť on do posledního dechu vyznával, že příčinou všeho je pouze slepá náhoda – přestože jeho kolegové ho upozorňovali, že matematicky je toto tvrzení neudržitelné. Většina evolučních fantastů již slovo náhoda ve druhé polovině 20. století opustila, protože museli! (V rétorice více používají slovo zákonitost nebo “žonglují” se slovy nahodilost, kauzalita, fluktuace, atraktory, dissipativní struktury apod.). Náhodu, jako čistou a jedinou příčinu složitých struktur, museli opustit, protože matematikové ukázali, že z hlediska pravděpodobnosti je vznik řady složitých komponentů buňky “náhodou” vyloučen (natož buňka celá). Proto se dnes kombinuje (chaoticky motá a zatemňuje) nahodilost se zákonitostí, přestože jde o jen o pleonazmus (hromadění stejných pojmů) . Monod však trvá na “své náhodě”:
“…že pouze a jedině náhoda je základem každé novoty, každého tvůrčího činu v živé přírodě. Čirá náhoda, nic než náhoda, absolutní slepá svoboda jako základ úžasné stavby evoluce – tento ústřední poznatek moderní biologie /sic! - P.K./, je … ta jediná představitelná (hypotéza). A domněnka (či naděje), že bychom museli či též jen mohli své představy v tomto bodě revidovat, není v ničem oprávněná!” – (Monod, J., Zufall und Notwendigkeit, München 1977, str.106 - Blechschmidt: Zachování individuality, str. 15) Ing. Josef Potoček cituje z Monodovy přednášky v Mnichově (1971), kde:
Monod ze svého omylu vyvozuje i “patřičné” morální poučení
“Neexistuje žádný plán, žádná přirozená morálka, žádná přirozená etika, žádný zákon přírody, kterého bychom museli být poslušni.” …jako produkt náhody musí člověk poznat “svou totální opuštěnost, své radikální odcizení”, putuje jako “cikán na okraji univerza”, beze smyslu a cíle.
Podobná “vědecká” vyjádření nacházíme i u H. J. Störiga: “Člověk neznamená vůbec nic. Je kosmicky bezvýznamný, pouhé nic, nepatrná náhoda přírody, epizoda… Pro běh světa to nemá jakýkoliv význam. Beze stopy to pomine, bez následků.” (Potoček: Stvoření a evoluce, 1987)
Všimněme si, jak z jednoho omylu (evoluční pohádka) plynou omyly další; je to řetězec mnoha článků tvořených špatnými informacemi, vlastními hříšnými sklony, subjektivitou a často i arogancí vůči realitě a pravdě. Nebo je snad nějaký vědecký důvod k tvrzení, že to, na čem opravdu ve vesmíru záleží, jsou tuny hmoty? A ne spíše její uspořádanost – tedy člověk a jeho mysl či srdce? Je nějaký přírodovědecký důkaz, že to, co je rozměrově veliké, hodně hmotné či nabité energií, to je i důležité? Má Monod či Störig nějaké speciální poznání o pořadí důležitosti jsoucen ve vesmíru? A jak si může dovolit (jako exaktní vědec) tvrdit do budoucna, co pomine?
Že tu jsme náhodou nebo omylem přírody, nás také poučuje
paní doktorka Zuzana Storchová: “Přirozeným výběrem je v průběhu evoluce vybírána nejvhodnější verze. Kombinací nových vhodných verzí mohou vznikat nové druhy. Díky občasným chybám polymerázy není svět obydlen početnou populací absolutně identických prabakterií.” (Vesmír 5/2001/str. 263) A tak paní Storchová je na světě díky “občasným chybám polymerázy” – jak vtipné, hlubokomyslné a především vědecké. A těch důkazů – nejmíň jeden! (sama paní doktorka Storchová).
Přidejme další “perly” našich i zahraničních vědeckých mudrlantů
Anton Markoš: “Řečeno nadneseně: Gaia (=Země) konečně dospěla a může se rozmnožovat. My jsme jejími výtrusy.” (Vesmír 11/97/str. 626) – jen nevím, proč doktor Markoš u těch výtrusů hovoří v množném čísle.
David Storch: “...ovšem nevíme, jak vznikají druhy, když k evidentní izolaci nedochází. ...Poučení tedy zní: má-li evoluce k dispozici izolované plochy, dělá nové druhy. A když nemá? Však ona si nějak poradí." (Vesmír 7/98/str. 362) Dodejme: a když neporadí? Budeme v ní věřit dál! Naše fantazie si poradí.
Jiří Grygar Vedle své katolické víry v Boha profesor Grygar přijímá také evoluci (horší a krvavější metodu svého tvoření si “Grygarův bůh” opravdu vybrat nemohl!). Pan Grygar je silně zaměřen proti kreacionistům, tedy vědcům, kteří odmítají evoluční teorii celou. Málo se však ví, že pan Grygar kromě hvězd pozoroval i zcela unikátní pozemský jev: sám od sebe se vyvíjející automobil. Místo a čas pozorování není uveden, pravděpodobně byl tento automobil zaparkovaný někde v lese či garáži. V jedné diskuzi prohlásil: “S evolucí zkušenosti máme, auta se přece také vyvíjejí”. (Přednáška 3. 11. 2000 v Praze, Církev bratrská v Soukenické ulici). Byla to odpověď na můj dotaz, proč věří v evoluci, když víme ze zkušenosti, že vše složité a neperiodicky strukturované, jako jsou např. živé organizmy, vesmír nebo lidské výrobky, vzniká vždy jen z programu nebo z tvůrčího úsilí inteligence. Všimněme si, jak svojí odpovědí jen nechtě potvrdil moji námitku – jsou to myslící bytosti, kdo stojí za vývojem (třeba aut), nikoli evoluce. To mu ale zřejmě uniklo.
Jan Zrzavý je jeden z našich “evolučních bouřliváků”. Přečtěme si Osobní vyznání autorovo: “Jenom bych rád varoval: až zase bude někdo v mé přítomnosti promlouvat o tom, jak v něm různé zázraky přírody probouzejí úžas a úctu, řeknu mu něco strašného, ať mě třeba zavřou. Jsou jistě věci mezi nebem a zemí, ale nemám pocit, že to je to nejzajímavější, co lze o tomto světě prohlásit; a jsem-li ochoten přiznat komukoliv lidské právo na jakýsi neurčitý podiv, že z prvotního uršlajmu se spontánně, bez řízení vyšší moci, vyvinul Michael Jackson, nejsem schopen tento podiv plně sdílet a nepřeju si, aby mi lidi vyprávěli, že se podivují…”(Vesmír 3/1996/str. 165)
Jinde: “Zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje…Měl jsem jakési tušení, že lidé se od šimpanzů neliší vůbec ničím – je-li genetická shoda lidí a šimpanzů přibližně 98,5 % (tedy větší než shoda dvou středoevropských druhů budníčků), bylo by hodně divné, kdyby lidé a šimpanzi nebyli úplně stejní ve všem všudy… zdůrazňovat zvláštní a ´kvalitativně´ odlišnou podstatu člověka už není jenom nabubřelý, ale především nesmyslný žvást.” (Vesmír 3/2001/str. 168)
Neuvěřitelné, do jakých nabubřelostí a žvástů může dovést člověka slepá víra v evoluci. Nevím, jestli by Michael Jackson mohl Zrzavého úspěšně zažalovat, ale vím jistě, že se pan Zrzavý nemusí bát, že by ho zavřeli do vězení, ale spíše do úplně jiného zařízení. Proč se podivovat, co z evolučních hovadin vyvodili Hitler, Stalin a jiní hlubokomyslní filosofové? Velmi správně se historici shodli, že na počátku nacismu stál jen velký primitivizmus dotažený s germánskou precizností ad absurdum!
Další “myšlenkové hloubky a výšky” vzdělaných vědátorů
Peter Atkins: “...Vědci... mají výhodu v tom, že jsou na vrcholu vědění a mají hlubší vhled do pravdy... osvobozují pravdu od předsudků a svou prací dávají křídla touhám a nadějím společnosti. Zatímco poezie vzrušuje a teologie zatemňuje, věda osvobozuje.” (Universum 24/1997)
“Události na molekulární rovině, která je v základu všech našich činností, působení a uvažování, nemají žádný účel (cíl) a lze je vysvětlit kolapsem energie a hmoty s následkem stále rostoucí neuspořádanosti.” (Sborník Nature´s Imagination; The Frontiers of Scientific Vision, Oxford University Press, 1995 - Universum 24/1997) Nutno dodat, že toto vysvětlení ovšem nejprve vyžaduje kolaps rozumu.
Věda, praví Atkins, musí být schopna vysvětlit “vznik všeho z naprosté nicoty. Ne téměř z ničeho, ne z jakéhosi subatomárního prášku, ale z absolutně ničeho. Z naprosté nicoty. Ani z prázdného prostoru.” (Dawkins R.: Is God a Computer Virus?) - In: New Statesman and Society, 18 December 1992; January 1993, str. 42 - Universum 24/1997) “Atkins tu nepochybně sdílí názor Richarda Dawkinse, že Bůh se podobá počítačovému viru a že náboženství není nic více než ´pokažený software mysli’”. (William E. Carroll - Universum 24/1997, str. 131)
Francis Crick: “Žalmista řekl: ´Tvé ruce mne ztvárnily a udělaly...,´ ale jeho ponětí o jemné, informačně nabité povaze naší molekulární stavby bylo krajně nepřímé. Evoluční procesy stvořily zázraky, o nichž naši civilizovaní předkové neměli ponětí. Mechanismus replikace DNA, ve své podstatě neuvěřitelně jednoduchý a elegantní, byl evolucí propracován do ohromné složitosti a přesnosti.” (Francis Crick, Věda hledá duši, 1997 MF, str. 259, 260 - zvýraznil P. K.)
Profesor Richard Dawkins patří do plejády útočných ateistických vědců, kteří “perlí”, kudy chodí a píší: “Je naprosto jisté říci, že když potkáte někoho, kdo nevěří v evoluci, je tato osoba neznalá, stupidní nebo je to blázen (nebo zlý člověk, ale to nechci raději uvažovat)." (Darwin on Trial, str. 9 - Impact 11/99/ii)
V ukázkách “moudrých” výroků nejrůznějších vědců naší i zahraniční komunity bych mohl pokračovat, protože mám na svém počítači celý adresář nadepsaný “Debility”, kde mám mnoho podobných perel nashromážděno jako ve šperkovnici.
V některých těchto citátech si lze snadno povšimnout určitých společných rysů. Jednak velké pýchy, s jakou jejich autoři hovoří. Tato pýcha vede zákonitě k rozumové slepotě. A v oné slepé nabubřelosti si pak tito lidé troufnou vyvozovat dalekosáhlé závěry z toho mála, co při svém vzdělání znají a z čeho vychází, a to i v oblastech, kterým vůbec nerozumí. Tomu se říká nekompetentnost. Jak komentuje Martin Novák, (Universum 25/1997, str. 3) “Hlavní chybou, které se Dawkins-myslitel dopouští, je účelová selekce faktů. Užívá jen ta pozorování, která vyhovují hypotéze.” Toho se, jak známo, dopouštěl i Marx s Engelsem při svých komunisticko-ekonomických “vědeckých” úvahách. A nejen oni.
Mějme dále na mysli, že řada těchto vědců učí na vysokých školách, píše knihy a veřejnost bere každé jejich slovo jako perlu. Nedivme se pak, že žijeme ve světě, kde tak mnoho lidí věří tolika omylům. Mnozí hloupí vědci prostě nerespektují limity, kam až mohou jít. Jak v tom, co příroda skutečně umí a co od ní můžeme očekávat, tak i v tom, jaké závěry mohou vyvozovat z úzkého úhlu svých vědomostí a pozorování. Jsou jako děti na písečku, pro které bábovičky a pískoviště je celý jejich svět, tam to všechno vzniklo a “jen tak se to udělalo”: nejsou žádní rodiče, žádný výrobce formiček na bábovičky, písek tam nikdo nedovezl - žádná vyšší příčina a vyšší cíl. Říká se tomu také duchovní slepota.
Dvě embrya
V bříšku těhotné ženy byla jednou dvě embrya. Jedno z nich bylo malý věřící a druhé malý pochybovač.
Malý pochybovač se ptá: Věříte vlastně v život po porodu?
Malý věřící: Já rozhodně! Náš život tady je podle mě jen k tomu, abychom rostli a připravili se na život po porodu – abychom potom byli dost silní na to, co nás čeká.
Malý pochybovač: Blbost, nic takového neexistuje. A jak by měl vůbec ten život po porodu vypadat?
Malý věřící: To ani nevím moc přesně. Ale určitě tam bude mnohem víc světla než tady. A možná tam budeme běhat a jíst pusou.
Malý pochybovač: To je ale ptákovina! Běhat, to se přece nedá, už jsi to někdy zkoušel? A jíst ústy, jaká směšná představa! Existuje přece pupeční šňůra, která nás živí. Kromě toho je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je už teď příliš krátká.
Malý věřící: Ale jo, určitě je to možné. Bude to jenom všechno trochu jinak.
Malý pochybovač: Nikdy nikdo se ještě po porodu nevrátil. Porodem život končí. Život je temný a převážně jedno velké trápení.
Malý věřící: I když přesně nevím, jak vypadá život po porodu, v každém případě potom uvidíme mámu a ona se o nás postará.
Malý skeptik: Máma?!? Ty věříš v nějakou mámu? A kde prosím tě je ta tvá máma?
Malý věřící: No tady, všude kolem nás. Jsme v ní a žijeme v ní a taky skrze ní. Bez ní bychom vůbec nemohli existovat.
Malý skeptik: Hloupost! Nikdo žádnou mámu nikdy neviděl, takže neexistuje a basta.
Malý věřící: Někdy, když jsme úplně potichu, můžeš jí slyšet zpívat. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Já zkrátka věřím, že opravdový život začne až potom!
Ne všichni vědci jsou nabubřelí a neupřímní
Eldredge píše: "...jistota tak charakteristická pro evoluční komunitu od konce padesátých let, naprostá jistota, že nejenom přírodní selekce funguje v přírodě, ale že dokonale víme, jak funguje, vedla paleontology k tomu, že si nechávali svůj vlastní názor pro sebe. Už od Darwina, jak to řekl nedávno filosof Michael Ruse (1982), paleontologie byla občas v roli zlobivého dítěte, rozdmýchávajícího potíže a kalícího evoluční vody. Ale náš obvyklý výraz byl uhlazený a my jsme nabízeli kolektivní tiché přijímání příběhu o postupných adaptivních změnách; ten příběh se posiloval a upevňoval, jak se jeho celistvost ujímala. My, paleontologové, jsme řekli, že historie života podporuje tento náš výklad, ale po celou tu dobu jsme dobře věděli, že nepodporuje." (Eldredge, 1985, str. 144 - CRSQ 12/98/str. 143)
Howard J. Van Till píše: “Někteří autoři se rozhodli charakterizovat přírodní vědy takovým způsobem, který jim dává právo a kompetenci mluvit i o jiných otázkách než těch, jež se týkají přirozeného, stvořeného světa, a zabývat se dokonce i otázkami božské činnosti. Vážně zpochybňuji moudrost i správnost takového kroku. Myslím si, že kompetence přírodních věd se tímto způsobem silně přehánějí. Hlasatelé naturalismu pak mají například i chuť pronášet až směšně odvážné předpoklady a ve jménu vědy hovořit o elementární podstatě reality. Někteří z nich třeba tvrdí, že vesmír existuje sám o sobě a nepotřebuje žádného stvořitele, který by jej uvedl v život.” (Třikrát evoluce versus stvoření, J. P. Moreland, John Mark Reynolds, str. 185, 186)
Co udělá přírodovědec, nechce-li opustit beznadějně mylnou teorii? Počká, až bude prokázána! Co udělá toto jednání z přírodovědce? Filozofa. (Pavel Kábrt)