5. OMYL
Mnozí dnes věří, že Charles Darwin byl velký přírodovědec
Velký byl především tím, že zavlekl vědu do velkého omylu! Z Darwinovy “velikosti” zbyla dnes už jen rozporuplná myšlenka vybásněného vývoje a pachuť stále kontroverznějšího dogmatu evoluce. K jeho učení a zvláště o jeho knize O vzniku druhů (1859), která je biblí darwinistů, někteří odborníci řekli:
Francouzský botanik A. Wigand: “Darwinismus není teorií, ale náladou, která uchvátila mysl lidí. Je vědou asi tak, jako je pohádka dějepisem.”
Prof. G. Ehrenberg nazval darwinistickou bibli básní, ale ne vědou.
Virchow o ní řekl: “To je fantazie, ne věda”.
Zoolog Ch. Giebel o ní napsal, že je to “chaos neuvěřitelností a nedokázaných pitomých drzostí.”
Thomas Carlyle (angl. historik) ji nazval evangeliem špíny.
Vévoda z Argyllu prohlásil: “Dovoluji si tvrdit, že žádný filozofický systém dosud vyslovený na Zemi není zatížen takovou vahou apriorní nepravděpodobnosti.”
V roce 1872 bylo Darwinovi zamítnuto členství v zoologické sekci Institut Francais. Jeden z jeho členů prohlásil, že “věda obsažená v těch jeho knihách, které ho proslavily… není vědou, nýbrž hromadou tvrzení… často zřejmě mylných.” (Dějiny planety Země, Stephen J. Gould, str. 155) Nicméně r. 1878 byl zvolen za dopisujícího člena ústavu. Vedle toho však Darwin ceněn byl, stal se členem Královské společnosti a Francouzské akademie věd a dosáhl slávy ještě za svého života.
Angličan Charles Robert Darwin jako člověk (12. 2. 1809 – 19. 4. 1882)
Otec Darwina byl zámožný venkovský lékař, matka mu zemřela v 8 letech (měl čtyři sestry a jednoho bratra). Ve škole přezdívali Darwinovi “plyn” pro jeho oblibu chemie. Ve své autobiografii píše, že byl nezbedný a rád si z druhých utahoval. Sbíral přírodniny, jezdil na koni, rybařil a lovil ptáky. V Edinburghu nedostudoval medicínu, protože nepřekonal odpor k pitvě a operacím. Pak ani v Cambridge nedokončil kněžská studia. Měl citlivou povahu, když jednou našel postřeleného ptáka, odložil pušku a přestal lovit.
Darwin neměl rád kritiku a jen neochotně se účastnil debat a disputací. Byl velkomyslný a skromný člověk, byl milován a ke konci života dost nemocen (byl sužován Chagasovou chorobou, tehdy ještě neznámou, což bylo infekční onemocnění vyvolané parazitem Trypanosoma cruzi a přenášené hmyzem v tropických oblastech Ameriky. Poškozuje zejm. srdce, těžko se léčí – Stanislav Komárek, Anglická biologie doby Darwinovy). Jeho negativní vlastností byla ješitnost. R. 1831 byl doporučen na loď Beagle (=honící pes), aby se zúčastnil její cesty kolem světa jako přírodovědec. V té době byl ještě věřící, uznával, že Bůh stvořil druhy rostlin a živočichů. Svoji víru však postupně ztrácel – nemohl se smířit hlavně s utrpením, které viděl v přírodě. Kapitán Beaglu Fitzroy se stal později nesmiřitelným odpůrcem Darwinových teorií. Byl kreacionistou, ovšem až v současném smyslu tohoto slova. I Darwin byl před svou plavbou kolem světa kreacionistou, než se přiklonil ke své evoluční teorii.
/Kreacionisty jsou dnes označováni vědci, kteří nepřijímají evoluční teorii a vědecky obhajují stvoření -z angl. slova creation - stvoření, původem z latiny. Přestože tito vědci mají svoje vědecké hodnosti dosažené na stejných univerzitách jako ostatní vědci, třeba i ti evoluční, a proti evoluci argumentují vědeckými fakty, evolucionisté stále kreacionisty nálepkují označením “náboženští fundamentalisté”, odsouvají je z přírodovědecké oblasti do teologie a tím se vyhýbají nepříjemným otázkám. K největším kreačním společnostem na světě patří Institut for Creation Research (ICR) a Creation Research Society (CRS) v USA. Ještě jazyková poznámka: používat se mohou dvě rovnocenná slova pro překlad slova “creation/ist”…, a to “kreační”… i “kreacionistický”…, ne však slovo “kreativní”, jehož význam je “tvořivý” a neoznačuje kreacionismus a jeho stoupence./
Během pětileté plavby nashromáždil Darwin bedny zkamenělin a materiál všeho druhu. Oženil se se svou sestřenicí a žil v Down House v Kentu, na jihovýchodě Anglie. Byl bohatý (podnikal na burze) a měl mnoho času třídit nasbíraný materiál, kontaktovat chovatele a pěstitele a filosofovat o vzniku druhů. Jeho víra ve Stvořitele postupně slábla, jak stále více věřil svému nápadu o přeměně (transformaci) jednoho zvířete ve druhé. Jeho žena s ním nesouhlasila a jeho odklonem od Boha trpěla. Darwin si však osobně nepřál, aby jeho teorie byly použity proti náboženství, což se ale nakonec stalo. Je také historickým faktem, že mu bylo jasné, kam jeho teorie povedou. (Bedřich Engels v dopisech Marxovi jásal, že Darwinova teorie je výborná zbraň ke zničení církve).
Není nijak potvrzena všeobecně rozšířená domněnka, že se Darwin ke sklonku života stal opět věřícím a odvolal svou evoluční teorii. Jisté je, že si nebyl nikdy zcela jist, jestli boj o život, pohlavní výběr, selekce a adaptace měly skutečně tu sílu vytvořit třeba oko a transformovat druhy do současné podoby. Darwin kolísal v názorech na evoluční mechanizmy (to se projevuje v pěti přepracovaných vydáních Origin of Species, O vzniku druhů). Velmi pravděpodobně však svým teoriím věřil až do smrti. Proto se mu potřeba Stvořitele jako autora živé přírody stala nadbytečnou a neviděl důvod, proč by v něj měl věřit. Je pravda, že dovoloval, aby se v jejich domě četla bible a konala křesťanská setkávání. Na základě své víry v evoluci se stal agnostikem. Je ovšem jasné, že ačkoli Darwin sám proti náboženství nikdy přímo nevystupoval, byl si na druhé straně velmi dobře vědom, že jeho teorie silně náboženskou víru i víru v bibli podkope a že jeho teorie bude mocnou zbraní v ruce ateistů.
Darwin a jeho zmatená, pohádková hypotéza
Charles Darwin přišel na myšlenku boje o život v přírodě až při své četbě nesprávných ekonomických úvah ekonoma a duchovního Thomase Malthuse (An Essay on the Principle of Population). Vycházeje tedy ze špatných teorií jedné ekonomické knihy, dále ze svých chybných závěrů v oboru šlechtitelství, mylných názorů na dědičnost, z naivní představy o struktuře buňky, ze srovnávací embryologie postavené na Haeckelových falzech, s nepatrným počtem zkamenělin a se zmatenými představami o stáří hornin, položil tento nedostudovaný medik a teolog myšlenkový pilíř současné evoluční biologii! Bylo by možné v jiné oblasti přírodovědy, aby hypotéza, založená na půl tuctu omylů, nesmyslů, podvodů a neuvěřitelných ideologických sporů byla ještě po 150 letech vyhlašována za jedinou legitimní vědeckou teorii (sic) vysvětlující vznik celého světa?
Nebyl to Darwin, koho napadla myšlenka evoluce jako prvního. Už jeho děd Erasmus (lékař, přírodozpytec a básník) ho ovlivnil spekulacemi o vývoji. Velmi silně na Darwina zapůsobila četba Charlese Lyella (Základy geologie). Dále Sedgwick, Henslow a Lamarck ovlivnili Darwinovo myšlení a spolupůsobili na tvorbě jeho tragického omylu. Učení některých ekonomů a zvláště anglického ekonoma Malthuse, který tvrdil, že růst lidské populace je rychlejší než produkce potravin, a proto musí docházet k boji o zdroje, případně k hladomorům, bylo inspirující pro Darwinovu myšlenku přírodního výběru a přežívání nejsilnějšího. Darwin přiznává, že při této četbě jej tato myšlenka napadla.
Z jeho knih jej nejvíce proslavily knihy O vzniku druhů a O původu člověka. V knize O vzniku druhů napočítáme asi 800 obratů “můžeme předpokládat” – což je nulový vědecký argument a časem se ukázalo, že “nemůžeme předpokládat”, jako třeba v případě zkamenělých přechodných forem (mezičlánků). Darwin předpokládal, že se v budoucnu najdou. Nenašly a už nenajdou, a tak je to s mnoha dalšími jeho “vědeckými předpoklady” – pilíři mylného darwinismu. Jeho nadšení přívrženci se s jeho omyly dodnes nehodlají smířit a vymýšlí zoufalé teorie, jak se z nich dostat. (Jak udržet původní myšlenku evoluce na těchto omylech založenou.) To nás ale až tak nepřekvapí, vzpomeňme, jak se někteří vědci dodnes nesmířili s Pasteurem v oblasti chemické evoluce a jiní zas s tím, že na Marsu není život (viz předchozí Omyly). Podívejme se tedy na 5 základních omylů Charlese Darwina, a do jakého tragického marasmu tím zavlekl přírodovědu na dalších více jak 100 let. Dal tím popleteným lidem k dispozici “mocné dílo podvodů” (podle proroctví bible pro dobu před koncem světa) pro šíření vědecky podporovaného ateismu
1. Darwinův omyl – buňka není jednoduchá změť chemikálií
Darwin a Haeckel věřili, že buňka je nějaký nepříliš složitý “chomáček chemikálií”, který mohl vzniknout “kdysi kdesi jaksi”, snad v nějaké dávné teplé kaluži. (The Life and Letters of Charles Darwin, New York: D. Appleton, 1887). O tom viz 2. Omyl. Pět let po vydání Darwinovy knihy O vzniku druhů Pasteur ukázal (1864), že vznik života ve sterilním prostředí není možný. Od té doby vědci tento závěr stále znovu potvrzují. Také matematici (Guy, Kaplan) ve druhé polovině 20. století spočítali, že vznik buňky nebo i jen některých jejích komponentů náhodou je z hlediska pravděpodobnosti vyloučen (p=10-180 jen u některých buněčných komponentů).
Proto většina evolucionistů o této počáteční fázi evoluční pohádky raději moc nemluví. Sir Francis Crick píše ve své knize Life Itself: “Vznik života vypadá téměř jako zázrak, protože pro své uskutečnění vyžaduje splnění velkého množství podmínek.” Nelze se pak podivovat Crickovu lamentování: “Pokaždé, když píšu článek o vzniku života, zapřísahám se, že už nikdy žádný nenapíšu, protože existuje příliš mnoho spekulací, které vycházejí z příliš malého množství faktů...”(Ch. Thaxton The Mystery of Lifes Origin)
2. Darwinův omyl - podobnost není důkazem příbuznosti – viz též 28. Omyl
Darwin se mylně domníval, že podobnost mezi nepříbuznými organizmy (např. člověkem a opicemi) je důkazem jejich příbuznosti a rozdíly mezi skutečně příbuznými organizmy (plemeny, generacemi) jsou důkazem jejich vývoje. Z dnešního hlediska můžeme říci, že se Darwin zmýlil nejvíce v oblasti plemenářství. Na galapážských ostrovech si všiml, že tamní pěnkavy mají různé tvary zobáků v závislosti na jednotlivých ostrovech i na pevnině (mimochodem dnes se ví, že průměrná velikost zobáku se u jednotlivých populací pěnkav mění i v průběhu několika málo let). Z toho Darwin správně vyvozoval, že různé variace pěnkav a jejich zobáků, které pozoroval, vznikly z předchozích generací (To je přirozené a normální a funguje to tak v přírodě dodnes.)
Jenže z této proměnlivosti v rámci jedné čeledi (Darwin tyto pěnkavy řadil mylně do více čeledí) nesprávně odvodil (po řadě let a dalších svých pozorování a úvah), že se dávní předchůdci současných pěnkav a ostatních ptáků mohli odlišovat od těch současných mnohem podstatněji, než jen ve velikostech zobáků. Darwina napadlo, že se pěnkavy (když se může měnit velikost zobáčků) mohly kdysi dávno vyvinout z nějakých úplně jiných zvířat, která ani zobáky mít vůbec nemusela, ale třeba ani křídla, tedy nelétala a neměla charakteristické znaky ptáků, takže bychom je zařadili do úplně jiné třídy, třeba mezi plazy. (A toto už je neoprávněná extrapolace a nesmysl třeba i z hlediska genetiky, v přírodě to není pozorovatelný jev a ani zkameněliny nic takového nepotvrzují.) Aby lidé na tyto jeho tragické (protože na ně navázal Hitler a Stalin) omyly nezapomněli, říká se dnes těmto galapážským pěnkavám Darwinovy pěnkavy. Jsou to a budou pořád jen pěnkavy, navzdory všem Darwinovým fantaziím i všech jeho následovníků.
Variace, které Darwin v přírodě pozoroval, můžeme přirovnat k jakékoliv stavebnici s velkým množstvím součástí (stavebních prvků) a možností variací, které stavební díly té dané stavebnice nabízejí a hlavně umožňují. Pominu-li v naše příkladě rozdíl mezi programem (genotypem) a jeho expresí, tedy realizací stavby skutečného těla (fenotypu), pak můžeme pochopit, že dítě postaví z určitého typu stavebnice třeba domeček, rozhlednu či schodiště – tedy jejich zmenšené a málo funkční kopie, ale nemůže vytvořit víc, než mu stavebnicové díly dovolí (v živé přírodě toto omezení představuje genom/genofond - jedna stavebnice/více podobných kompatibilních stavebnic). Tak jsou umožněny variace v rámci plodně se křížící populace/populací, tedy kombinací genů a jejich různě funkčních alel a v součinnosti s působením přírodního výběru (dítě) nebo jiných faktorů (mutace atd.). Ale dítě není schopno udělat z těchto stavebnicových součástí třeba ledničku – jen proto, že může udělat domeček, rozhlednu či schodiště. To je mimo možnosti nejen dítěte (přírodního výběru), ale hlavně stavebních součástí samých (genofond). Ano, ledničku sestavit jde, ale to už vyžaduje zcela jiné součásti. Na to už dítě a jeden typ stavebnice nestačí. A to je podstata darwinovského omylu. Darwin pozoroval variace (mezi pěnkavami, želvami, holuby, kočkami či psy) v rámci čeledí (psovití, kočkovití atd.) a mylně z toho odvodil, že pěnkavy nebyly kdysi ptáci, ale plazi, a ryby kdysi vylezly na souš a vytvořily se jim nohy a plíce. To je ovšem nemožné.
Nemůžeme tedy souhlasit s Darwinem, že když se mění fenotyp (to, co dítě vytvořilo) v rámci jednoho druhu či čeledi (v rámci jedné nebo více podobných stavebnic), že je to také automaticky důkaz transformací napříč třídami (od schodů k lednici) – jak nám to vnucují evolucionisté, např. R. Dawkins).
Darwin při tom vyšel z mylné víry v dědičnost získaných znaků, která už dnes není v biologii přijímána, i když se spory kolem ní táhly mnoho let a nejsou ještě zcela u konce. Ve stejné době mnich Gregor Mendel (1822-1884) v Brně zjistil, že variace uvnitř čeledi (velikosti zobáků, končetin, křídel, barevnost, hustota srsti atd.) jsou v přírodě zapříčiněny převážně kombinací dědičných informací (genů) předávaných z generace na generaci (variabilita uvnitř jedné stavebnice). Proto byl Mendel u evolučních teoretiků ve značné neoblibě a někde se i nesměl učit. Narušoval oblíbené dogma, tak jako Pasteur a další vědci, kteří se nezamilovali do pohádek, ale respektovali vědeckou metodu a fakta.
3. Darwinův omyl – v organizmech nevzrůstá organizovanost
Mohl bych tento omyl nazvat “dawkinsovským”, protože tento anglický darwinista jej neustále opakuje a staví na něm neuvěřitelná tvrzení, aniž by prokázal, že k nějaké “kumulativní selekci” v přírodě (ne na počítači) skutečně dochází. Darwin také věřil, že dochází k hromadění kladných odchylek díky přírodnímu výběru (boji o přežití), a tak vznikají “novotvary”. Tento jeho omyl byl ještě podepřen již zmíněnou mylnou vírou v dědičnost získaných znaků. Věřil, že konkurencí (bojem o život, pohlavním výběrem atd.) a dalšími selekčními tlaky a následnými adaptacemi dojde v po sobě jdoucích generacích organizmů ke stoupajícímu začleňování výhodných tělesných změn do struktur jejich těl, a tím k transformaci orgánů podle toho, jak si to vyžádá dané prostředí a způsob života. Tím se živé organizmy stanou silnějšími pro další “boj” o život, (budou více “fit”) a tak spíše přežijí a rozmnoží se. Postupně jim vzniknou úplně odlišné typy tkání, orgánů a orgánových systémů, což časem vyústí ve zcela nového tvora. Kde byly žábry, budou pak plíce, kde byly jen končetiny k běhání, vzniknou křídla atd. Místo ryb vzniknou obojživelníci, místo obojživelníků plazi, z nich savci a ptáci a člověk. Je to jistě zajímavá hypotéza, legitimní pro Darwinovu dobu, dnes už jen pohádka pro dospělé.
Tato hypotéza nemá totiž žádnou oporu ve skutečném životě přírody. Květina nebojuje s půdou o život, ani ptáci s motýly. Bakterie tu jsou pořád (od údajného prekambria) a přeperou tygra. Vlci nevyhladili všechny ovce, ač jsou rychlejší, plodnější a jsou predátory, a ovce se kvůli vlkům nevyvinuly v nějaké rychlonožky nebo ptáky, aby snáze unikly. Výhodné odchylky (ani mutace) se nekumulují a dlouhodobě do systému organizmu neintegrují (nezačleňují). To se dělo jen v Darwinově fantazii a dnes na Dawkinsově počítači, v přírodě to neznáme. Proto evoluční teoretici musí k těmto svým tvrzením o postupné kumulaci výhodných stavů přidat ještě pořádnou porci milionů let – které (naštěstí pro evoluční dogma) nemůžeme pozorovat, a proto spekulacím není konce – jsou totiž neověřitelné stejně jako neuvěřitelné. Genotyp (genofond) a fenotyp se v nějakém delším časovém horizontu nijak podstatně nemění, aby tak mohl vzniknout nový řád či třída. Příroda zná variabilitu, rovnováhu, stabilitu, zakrňování a vymírání. To ostatní je evoluční rétorika a konfabulace.
4. Darwinův omyl – ontogeneze nerekapituluje fylogenezi
Spousta lidí pořád ještě věří, že raná stadia jedince (v ontogenezi) opakují předchozí formy údajné evoluční historie druhu (fylogenezi). Darwin tomuhle věřil se svým fanatickým přívržencem, evolučním podvodníkem Němcem Ernstem Haeckelem (1834-1919). Jde o tzv. rekapitulační zákon (dříve) či pravidlo (opatrněji se to tak nazývá dnes). Tedy např. že lidský plod má v určitých stadiích svého růstu náznaky rybích žaber nebo ocasu nižších savců. Dnes je tento nesmysl ve vědě také opouštěn, jak jinak než neochotně, pomalu a bez fanfár. Do studentů a veřejnosti jej vtloukali sto let jako jeden z velkých důkazů evoluce. Není divu, že mnoho lidí evoluční teorii tak silně věří a jsou ochotni se za ni do krve hádat.
Dokonalejšími preparačními technikami a dalšími výzkumy bylo prokázáno, že podobnosti mezi embryi jsou jen vizuální, je zde velmi mnoho nesrovnalostí a nesouměřitelností. Ve fantastické evoluční historii např. zuby předcházely jazyku (protože ryby jsou bez jazyku, ale se zuby), ale u lidského plodu (a savců) vzniká nejprve jazyk – tedy je to naopak, žádná historická rekapitulace ryb. Domnělé žábry u savčího embrya jsou jen záhyby tkáně (někdy dojde k protržení), ryba má však žábry na úplně jiném místě a hlavně tato vizuální podobnost nemá nic společného se skutečnými žábrami a jejich funkcí. I tzv. rudimentární (zakrnělé) orgány se ukázaly všechny plně funkční, nejsou to nějaké zbytky údajného dávného vývoje. (podrobněji o tom viz 28. Omyl)
5. Darwinův omyl – zkameněliny podporující evoluci se nenašly
Darwin se mylně a hlavně bezdůvodně domníval, že se v budoucnu najdou zkameněliny (fosilie), které dosvědčí jeho domněnku o evoluční historii organizmů. V Darwinově době (stejně jako dnes) zkameněliny svědčily proti evoluci, což on dobře věděl a přiznal. Od té doby byly paleontology, různými sběrateli či jen výkopovými dělníky odhaleny miliony, ba miliardy zkamenělin. Jejich obraz je naprosto neevoluční, nesvědčí o žádných dlouhodobých přeměnách jedné skupiny organizmů v jinou. Některé zkameněliny musely být dokonce vyřazeny ze seznamu případných evolučních důkazů (Latimerie, Archeopteryx, Ramapithecus, Neandertálci aj.).
A tak fosilie, vedle chemické evoluce buňky, představují další velmi slabé místo této fantastické teorie. Přes 250 miliónů zkamenělin ve vitrínách a depozitářích řady velkých přírodovědeckých muzeí v USA, Anglii a dalších zemích, s jejich asi 250 tisíci druhy, dokládá naprosto neevoluční obraz historie života na naší planetě. Jakékoliv přechodné formy (tzv. chybějící články - missing links) chybí mezi všemi hlavními skupinami organizmů. Také velké časové úseky mezi jednotlivými vrstvami (sedimenty) neexistují. (Více o tom 24. Omyl) Reakce evolucionistů jsou jako vždy mlhavé a závislé na tom kterém snílkovi. Jeden vám bude tvrdit, že zkameněliny dokládající přechody se ještě nenašly, jiný, že byly křehčí a nezachovaly se, nebo že evoluce šla skokem, takže ani nikdy neexistovaly; někteří říkají, že přechodných článků je dost a jiní, že je to záhada. Dogma platí dál, jako u chemické evoluce, marského života nebo rekapitulační teorie. U evolučních vyznavačů je to totiž velmi podobné tomu, co pozorujeme u některých věřících v Boha: skutečnost neformuje jejich víru, ale oni svou vírou deformují skutečnost.
Je třeba kategoricky prohlásit, že počet zkamenělin je pro reprezentativní statistický vzorek víc než dostatečný a mezery mezi hlavními skupinami organizmů (např. třídami) jsou zákonité (pravidelné). Nejsou tedy vyplněny žádnou “evolucí”. Vypadá to, že “škodolibá příroda” evolučním snílkům jako naschvál zachovala miliony koster ryb, plazů či ptáků, savců a lidí, ale žádné “evoluční” poloryby, poloobojživelníky, poloplazy, poloptáky a polosavce či pololidi. Na jejich existenci se v evoluci musí jen věřit, stejně jako na zelené mužíčky z Marsu! (o přechodných formách podrobněji viz 4. Omyl)
Za Darwina a po něm
Tři Darwinovi současníci nabourali evoluční fantazii skutečnou vědou. Byli to: Pasteur, Mendel a Clausius. Tito tři muži dali vědě skutečné základy, zatímco Darwin ji zavlekl do neuvěřitelných bludů a ideologických nesmyslů. Nemůže mít pravdu Darwin a zároveň mikrobiolog Pasteur; nemůže mít pravdu Darwin a zároveň zakladatel genetiky Mendel; nemůže mít pravdu Darwin a zároveň spolutvůrce druhého zákona termodynamiky, Rudolf Clausius (1822-1888), německý fyzik. Tito tři muži (aniž by evoluce byla středem jejich zájmu) ukázali, že v historii vesmíru k nějakému samovývoji materiálu či živých organizmů nemohlo z principu nikdy dojít. Tito tři muži dělali vědu, Darwin spřádal fantazie. Je nutné si uvědomit, že mnoho vědců se do evoluční hypotézy zamilovalo. A láska bývá, jak dobře známo, často slepá, stejně jako některá fanatická víra!
Zamilovaná dogmata mají tuhý kořen
Každá jiná hypotéza by ve vědě již dávno padla. Vždyť po Darwinovi se nashromáždilo obrovské množství dalších důkazů proti evoluční teorii (např. z biochemie, molekulární biologie atd.). Jenže u evoluční teorie nejde o vědu, ale o pokus vědu obejít a dát lidem náhradní náboženství. Když nakonec musely být Mendelovy zákony uznány (pod tíhou faktů) a vznikla genetika, evolucionisté se pokusili Mendela (výsledky jeho pokusů) s Darwinem skloubit (“smířit”). Z toho vznikl moderní evoluční slepenec, tzv. syntetická teorie (neodarwinismus), která se dodnes potácí v rozporech, protože nemá sílu vysvětlit vznik druhů pomocí mutací v kombinaci s přírodním výběrem (tj. selekcí), a do toho ještě bezrozporně začlenit mendelovskou genetiku.
Podobně se evolucionisté pokusili skloubit s evoluční vírou neevoluční, pravdivý stav zkamenělin. Vznikla teorie přerušovaných rovnováh (punktuační teorie, alopatrie), která nemá žádnou oporu v realitě (ve skutečné přírodě). Většina vědců spíše zůstává u starého tvrzení, že zkameněliny potřebné k dokázání evoluce se ještě nenašly nebo nezachovaly (viz 4. Omyl). Nehledě na otázku, proč mezičlánky nežijí dodnes – když už ne všechny, alespoň některé.
Také snaha skloubit Darwina s Clausiem a Pasteurem vede dnes k mlhavým prohlášením, že buňka vznikla za tajuplných “příznivých” podmínek “kdesi, kdysi a jaksi”. A že entropie může místně klesat, neboť je definována jen pro uzavřené soustavy. Neuvádí se však, že růst entropie pozorujeme i v otevřených soustavách – zatímco vznik specifického (neperiodického) pořádku o velké složitosti pozorujeme v otevřených soustavách jen u živých organizmů (samozřejmě též v lidské činnosti), a to jen díky složitému, z rodičů na potomstvo předávanému programu (evidentně inteligentně stvořenému, protože složitá specifická informace/program nikdy nikde nevzniká samovolně). Proč tomu tak je, bylo vysvětleno ve 2. Omylu.
Evoluční učení mělo a má nedozírně tragické důsledky na generace lidí
Mylné evoluční pohledy, kombinované s ateistickým fanatizmem, často zbrzdily pokrok vědy, jako tomu bylo např. v embryologii. Proč se zabývat hledáním funkce nějakého orgánu, když je to jen nepotřebný evoluční odpad? Spíše ho můžeme z těla rovnou odstranit, jako třeba mandle. To jsou jen ty méně tragické důsledky evoluční pavědy.
K těm horším důsledkům patří Freudova psychoanalýza, silně ovlivněná mylnou rekapitulační teorií a Freudovým evolučním zápalem. Až sem může být vystopována sexuální revoluce 20. století a její tragické důsledky zvláště na mladou generaci, včetně rozšíření AIDS. Miliony potratů jsou pak obhajovány mylným tvrzením, že “plod ve stadiu ryby” můžeme klidně zabít. A tak když se mladé děvče obává potratu, protože kdesi v hloubi ještě nezkaženého srdce cítí, že to není správné, lékař ohlupený evolučními nesmysly jí ukáže na monitoru embryo a vysvětlí, že její zárodek je právě ve stádiu ryby, a není tedy třeba mít výčitky svědomí – zabít rybu není přece hřích. To jsou praktiky např. z USA. Že je toto tvrzení evolucionistická lež, bylo vysvětleno výše.
V devatenáctém století v Americe byli takoví lidé jako Chauncey Depew, John D. Rockefeller nebo Andrew Carnegie bezohlednými evolucionisty. Depew se holedbal svým vlastním “přežitím nejschopnějšího” díky “vyšším schopnostem, předvídavosti a přizpůsobivosti.” Rockefeller nepovažoval obchodní dravost a bezohlednost za “zlou tendenci v obchodě. Prostě se tak projevuje přírodní zákon.” Carnegie je dnes oslavován, ale ve své době byl krutý a bezcitný ke svým konkurentům stejně jako ke svým dělníkům. O tom, jak se setkal s evolučním názorem, napsal: “Vzpomínám si, jak to světlo přišlo náhle jako potopa a všechno bylo jasné. Nejenže jsem se zbavil teologie a nadpřirozena, ale také jsem našel pravdu evoluce.” Všichni zmínění lidé uplatnili učení Herberta Spencera, který razil hesla jako “přežití nejschopnějších” a “boj o existenci” ještě před Darwinem. Spencer je aplikoval právě na oblast ekonomiky a mnozí průmyslníci devatenáctého století ospravedlňovali svůj postoj k práci (včetně dětské) na základě tvrzení, že to prospívá lidské přirozenosti.
Další důsledek mylného Darwinismu byl silný vzrůst rasismu. Rasismus existoval dávno před Darwinem, ale mylnou evoluční teorií byl povýšen na vědu a silně zesílil, jak přiznal i evolucionista Stephen Jay Gould: “Biologické argumenty pro rasismus mohly snad být běžné již před r. 1859, ale mnohonásobně zesílely až po přijmutí evoluční teorie.” Evolucionisté pochopitelně o Darwinově rasismu nemluví, ale ten je jasný. V Původu člověka Darwin opakovaně předkládá rasistické úvahy o tom, že primitivní lidé jsou mezičlánkem mezi zvířaty a člověkem a prohlašuje, že “někdy v budoucnosti, nepříliš vzdálené, pokud ji měříme staletími, civilizovaná rasa vyhubí a nahradí divošské rasy celého světa.” Žel, to je jedna z mála věcí, ve které se Darwin téměř nezmýlil.
Hitlerův Mein Kampf (Můj boj) je přímým odrazem darwinistického “boje o život”, přežívání nejsilnějšího a potlačování “méně vyvinutých ras”. Mnohokráte se opakující slovo die Entwicklung (vývoj) nás nenechává na pochybách, z čeho čerpal (z důvodu rasismu se dnes dává více přednost slovu plemeno před slovem rasa). Dr. Daniel Gasman ve svém směrodatném díle “Vědecký původ národního socialismu” (The Scientific Origins of National Socialism) uvedl, že “Hitler zdůraznil a vyčlenil myšlenku biologické evoluce jako nejmocnější zbraně proti tradičnímu náboženství a opakovaně odsuzoval křesťanství kvůli tomu, že odmítá evoluční učení.”
Také J. V. Džugašvili (Stalin) ztratil při četbě Darwina víru v Boha a stal se ateistou. I on našel ve zrůdné teorii inspiraci tvrdě se vypořádat s třídami, které byly “zpátečnické a brzdou pokroku” – výsledkem toho pak byly desítky milionů mrtvých jen v první polovině 20. století. Myšlenka “Darwina jako velkého přírodovědce” opravdu zabrala – také u velkých zločinců. “Je zřejmé”, říká Jacques Barzun, “že Marx považoval svoji práci za přímou paralelu Darwinových závěrů. Dokonce si přál jednu část Kapitálu věnovat autorovi O vzniku druhů ... Marx si myslel, že stejně jako Darwin objevil zákon vývoje.”
Nadšeným darwinistou byl též Mao Ce-tung, největší masový vrah 20. století a architekt čínské kulturní revoluce. I on si liboval v nelítostném boji o přežití “a la Darwin” a byl mu primitivně věrný. Máme tedy za sebou “skvělé evoluční 20. století” s jeho miliony vyvražděných lidí ve jménu evoluce, nepočítaje další miliony potratů – obhajovaných evolučními omyly. Avšak to úplně nejhorší je setba nihilismu a beznaděje v myslích současných mladých lidí v důsledku jejich indoktrinace evolučními nesmysly už od prvních krůčků života. Šokující nárůst sebevražd v celém světě (děsivá čísla přicházejí např. z Číny) ukazuje, že “evoluce je skutečný vývoj vpřed” – jak ve fyzické, tak i v psychické oblasti.
Mnoho lidí si zde asi řekne: a co náboženství, to nemá na svědomí zlo? Tím ovšem jen nechtě potvrzují, že evoluční teorie je náboženství, nikoli věda. Každé náboženství založené na lži vede ke zlu! (Viz 16. Omyl) Proč by se to mělo lišit od jiných mylných životních pohledů? Každá víra, která je omylem, primitivizmem, lží – vede ke zlu a končí smrtí. A k této skupině se vedle klasických falešných náboženství (tj. mylného učení o Bohu) řadí i náboženství ateismu, evoluční biologie a různé mylné a zrůdné ideologie všeho druhu.
Co nám dnes zbylo z “velkého přírodovědce” ?
Jen hromada zla, které jeho mylná teorie napáchala a břemeno omylu, na který přistoupila řada vědců nenávidících myšlenku rychlého inteligentního stvoření. A tak se teorie o přeměně ryb v obojživelníky a těch zas v plazy, ptáky, savce a člověka, učí nestoudně na školách. “Co bychom tedy měli učit ?”, řekla mi jedna učitelka biologie po mé přednášce proti darwinismu. “Vím, že darwinismus není bezchybný (!), ale něco přece učit musíme, tak učím alespoň to.” Tato plytkost je velmi rozšířena.
Mnoho Darwinových následovníků se snažilo a stále ještě snaží prokázat, že Darwin byl velký přírodovědec. Musíme se tomu hodně divit? Což marxismus nebo nacismus nemají svoje zastánce dodnes, po všech těch hrůzách a zvěrstvech? Je to moc podivné, po desítkách let propagace všech těch evolučních omylů a lží, že darwinismus je stále ještě pevně zakořeněn v myslích mnoha lidí a Darwin považován za velkého vědce?
Whitcomb a Morris píší v The Genesis Flood: “Když mohl nedostudovaný bohoslovec a amatér ve vědě (Darwin) položit základy teorie evoluce, podobně jako filosofické základy současné geologie položili amatéři, negeologové, jako byli Charles Lyell (právník), William Smith (zeměměřič), James Hutton (zemědělec), John Playfair (matematik), George Cuvier (srovnávací anatom) a četní teologové (Buckland, Fleming, Pye Smith, Sedgwick), proč by tedy zase neodborníci nemohli tyto falešné filosofické koncepce ve vědách rozbít?” (Poz.: dr. Whitcomb a dr. Morris jsou autory knihy The Genesis Flood a na rozbíjení evolučního dogmatu se dnes již podílí tisíce fundovaných vědců vedle mnoha informovaných laiků.)