27. OMYL
Mnozí dnes věří, že se všechno vyvíjí a konec světa nejspíš nepřijde nikdy
Techniku vyvíjí člověk, ne ona sama sebe. Sám člověk byl také vyvinut, vytvořen či stvořen vysoce inteligentním konstruktérem, o důkazech pro toto tvrzení jsem už psal v řadě Omylů (č. 1-6 i jinde). K samovývoji materiálu nedochází, není to pozorovatelný jev. Auta uzamčená v automobilkách se nevyvíjí. Není známo, že by technici a inženýři odjeli na desetiletou dovolenou na Havaj, pak se vrátili a našli ve výrobních halách vše “o kus” více vyvinuté. Tento proces není znám ani vědě, ani nemáme takovou zkušenost. Nic takového se neděje ani ve fyzice, ani vědci v chemických laboratořích nic takového neznají – proč by se to mělo dít po miliony let před miliony let? Jen proto, abychom měli důvod tvrdit, že Bůh není a všechno se to tady udělalo samo? A my si můžeme dělat, co chceme?
Gramatický tvar “technika se” vyvíjí, auta se vyvíjejí, věda se vyvíjí atd. mylně člověku sugeruje myšlenku samovývoje – ve skutečnosti za tím vším vývojem stojí myslící činitel – nikoli čas, náhoda či nějaké darwinistické mechanizmy. Je to běžný způsob našeho vyjadřování (gramaticky se tomu říká “deagentizační konstrukce” – zvratné pasivum či zvratný rod trpný, kdy nechceme pojmenovat původce činnosti): “stihlo se to, povedlo se to, pokročilo se s tím, pivo se vypilo” atd. Nejde mi nyní o gramatiku, ale o smysl, o obsah těchto výroků.
Jako když řekneme: Karlův most postavil Karel IV. Zcela jistě ho osobně nestavěl, ale dal k tomu příkaz. Císař Karel nejezdil v Praze s kolečkem a lopatou kolem Vltavy. Ale my řekneme, že ho postavil on. Gramaticky jde jen o přenášení důrazu. Karlův most v Praze nepostavil ani císař Karel IV, ani evoluce trvající miliony let, pomocí častých povodní a záplav na Vltavě. Tento most postavili středověcí dělníci, kteří k tomu měli projekt (od Petra Parléře), stavební dozor a používali svoje ruce, nohy a mozek. Když ale bude někdo tvrdit, že tento most vznikl evolucí z předchozího zničeného Juditina mostu, nemáme žádnou možnost mu jeho víru vyvrátit. Ani pomocí zápisů a kronik – těm přece nikdo nemusí věřit. O stvoření je také spousta zápisů a kronik ve starověké literatuře, ale mnoho lidí jim věřit nechce. Vytvořili si vlastní teorie, jak se to tady (vesmír a život na Zemi) udělalo samo.
Stačí prostá úvaha
Představte si, kdyby – nedej Bůh – vše živé na této planetě pomřelo, lidé i příroda. Zůstaly by po nás města a vesnice, silnice a mosty přes řeky, továrny a dílny; zastavila by se doprava, mnoho dokončených a mnoho nedokončených projektů i dokončených a nedokončených prací. Přemýšlejte: vyvíjelo by se něco z toho dál? Naše dokončená či nedokončená díla? Nebo by to za rok, dva či tři začalo pomalu rezavět, stárnout a rozpadat se? Vidíte, kde je evoluce? Jen ve fantazii svých vyznavačů. (viz 2. Omyl)
Běžně rozšířené a stále se šířící omyly
Šíří se pověry, jak výška člověka dlouhodobě stoupá, jak se dožíváme pořád vyššího a vyššího věku a jsme víc a víc inteligentní, až hlavu za chvíli ani neuneseme na ramenou – tedy za nějakou delší evoluční dobu. Všechny tyhle nesmysly samozřejmě souvisí s evolučním nazíráním na svět – který se dle teoretiků evoluce, pořád jen vyvíjí a vyvíjí. Domnělý růst lidské postavy lidé pak dokazují poukazem na některá malá brnění ze středověku a nízké vchody u některých hradů a zámků.
Poslouchá se to sice náramně, ale pravdy je na tom hodně málo. Už jsem vysvětloval, že technika se nevyvíjí, ale vyvíjí ji člověk – a ten sám zůstává v určitém intervalu stejný, pokud jde o jeho tělo, výšku, délku života či schopnosti mozku. Velmi dobře se tento “vývoj-nevývoj” může pozorovat u sportovců, kde se zcela evidentně absolutní hodnoty ve výkonech (třeba v atletice) blíží asymptoticky určité limitní mezi, která je nepřekročitelná, přestože její hodnota není nikde známa (výška či délka skoků, ve vrhu koulí či oštěpem, rychlost apod.).
Technika
Jak bylo řečeno, technika se nevyvíjí, vyvíjí ji lidé. Jak? Ne tak, že jsou stále chytřejší a zvětšuje se jim mozek (velikost mozku je přece funkcí genetického programu, který se jen kopíruje z generace na generaci a nemění). Technika se čas od času začne v určitých civilizacích rozvíjet díky hromadění poznatků. Jeden vědec navazuje na výzkumy druhého a pokračuje v nich a přidá svůj díl, další naváže a pokračuje dál. Tak na fyzikální práce Newtona a Leibnitze navazují Faraday, Maxwell, Hertz a další. Díky nim může Einstein vytvářet svoje teorie relativity. Kdyby tito vědci nepředcházeli, musel by Einstein začínat tím, co udělali oni. Musel by nejprve objevovat Newtonovy gravitační zákony a infinitezimální počet (integrály) – takhle se narodil a ve škole už ho to naučili. Nemusel se s tím zdržovat!
Na základní výzkum pak navazuje aplikovaná věda a technika a realizuje tyto poznatky ve hmotném světě moderními výrobky, z nichž mnohé (zpětnovazebně) pomáhají opět základnímu výzkumu v rozvoji. Tento pokrok vědy není žádnou evolucí mozku (mozek se nemění), jde jen o hromadění poznatků (na papírech či na jiných nosičích). V hmotném světě to můžeme přirovnat k situaci, kdy něčí dědeček postavil jednopatrový dům, jeho syn přistavil na toto patro další patro a jeho vnuk ještě jedno. Vnuk je “nejdál”, má třípatrový dům, ale to vůbec neznamená, že je nejlepší stavitel, neřku-li s vyšší inteligencí, než měl dědeček. Naopak, dědeček postavil dobrý fundament, na kterém šlo stavět dál. Možná byl z těch tří nejschopnější, možná ne, to ale není podstatné. Dědeček mohl synovi, a ten zase svému synovi, předat důležité informace o stavitelství – a jedno patro domu. Podstatné pro tuto úvahu je, že vnuk má třípatrový dům (a znalosti v oboru) jen díky svému tátovi a dědovi - s “evolucí mozku” to nemá nic společného, jak se řada lidí mylně a naivně domnívá. Podobně, jako s uvedeným domem, je tomu s celou naší technikou i vědou.
Jinými slovy - nelze popírat pokrok ve vědě a technice a jiných odvětvích lidské činnosti. Jen není pravda, že tento pokrok je způsoben evolucí člověka – jeho vyššími schopnostmi. Ani trochu! Je způsoben hromaděním poznatků a z nich vyvozovaných technických aplikací.
Lidé v minulých staletích byli často schopnější než my – neměli však tolik nahromaděných poznatků, protože žili před námi, takže “budovali” pro nás, ne naopak. Jen proto nemohli mít tak rozvinutou vědu a techniku, i když to některým z nich mohlo “pálit” mnohem víc než průměrně nám. Asi netrpěli tolik sklerózou a nedostatkem logického, tvůrčího myšlení. Někde jsem četl, že si v Kristově době mnoho lidí bylo schopno zapamatovat básničku o třech slokách na první poslech. Netvrdím, že je to pravda, ale jisté je, že se tehdy více memorovalo (učilo nazpaměť), než psalo.
Výška člověka
Docent Komárek tvrdí, že je nepochybné, že Evropané i Japonci prošli od poloviny minulého století nárůstem výšky... tato změna má celou řadu vysvětlení, více či méně přijatelných. Lepší výživa jen nepřímo (děti z vyšších vrstev měly dříve také dobrou výživu), spíše se na tom podílejí antibiotika a jejich hojné podávání (zrychlují růst), omezení dětské práce, roli hraje také předčasná dospělost (gravidita) – vysokoškoláci jsou v průměru o 10 cm vyšší než zbytek populace – i řecká aristokracie byla asi o hlavu vyšší než ostatní obyvatelstvo - má to asi hranice druhu, velcí jsou spíše pomalejší, malí svižnější. (Stanislav Komárek: Lidská přirozenost, str. 99n)
Výška evidentně kolísá během staletí. Je závislá na zeměpisném pásmu, kde daná populace žije, asi i na životosprávě, určitě na rase (všimněme si výšky Vietnamců, Číňanů nebo Romů). Určitě výška není důkazem evolučního pokroku, to by pak stromy, žirafy, sloni nebo dinosauři museli být nejvyvinutějšími organizmy na Zemi.
Váha organizmů se rozprostírá přes 21 řádů: od 10-13 gramů (mikrobi) do 108 gramů (velryby). Také si biologové povšimli, že čím větší zvíře, tím déle žije. Max Kleiber roku 1932 zjistil, že pro mnoho organizmů je specifický metabolizmus (tj. energie na jednotku hmoty), případně délka života nepřímo úměrná čtvrté odmocnině jeho hmoty. Slon váží zhruba 10 000krát více než slepice. Jeho srdce bije 10krát pomaleji než srdce slepice. A protože srdce do svého vyčerpání zvládne jednu až dvě miliardy tepů, není divu, že slon žije déle než slepice. Podobný zákon platí pro metabolizmus rostlin. (Vesmír 8/99, str. 473)
Vzrůstem člověka se zabývá auxologie. Průměrná výška je dána geneticky, rozdíly u populací se stejným genetickým faktorem jsou dány životním prostředím a životní úrovní - čím vyšší, tím vyšší lidé. Nejvyšší lidé jsou v Holandsku a Švédsku. Mladí Holanďané a Švédové dosahují průměrné výšky 184 cm, celá populace 179. Je to o 1 cm víc než u Norů a Dánů. USA a GB mají v průměru 175 cm. Rostou také příslušníci jiných ras. Mladí Japonci vyrostli mezi roky 1957 a 1977 o plných 10 cm. Ale genetický fond Asiatů nedovolí, aby se jejich výškový průměr vyhoupl na úroveň Evropanů. Průměrný Japonec měří dnes 164 cm, ale lze tam narazit i na dvoumetrové. Výškový nárůst Američanů začal stagnovat po první svět. válce. Děti rostou hlavně o prázdninách. Na výšce se také může projevit nedostatek lásky. Vyšší lidé žijí též déle. (20. 6. 1998 LN)
Obři
Ve starověké literatuře se často hovoří o obrech. Také bible obsahuje mnoho zmínek o lidech nadměrného vzrůstu. Stopy obrů, části jejich koster a jejich stavby byly nalezeny na mnoha místech světa. Doane Hageová pracovala v letech 1969-1972 na americké vojenské základně ve městě Sukiranu na japonském ostrově Okinawa. Podnikala výlety na maličký ostrůvek, vzdálený asi 280 km jižně od Okinawy, a nalezla tam kostry obrů. Kosti měly tmavou barvu kalné vody. Patřily zřejmě pěti nebo šesti lidem obřího vzrůstu. Asi nezemřeli přirozenou smrtí, tři lebky byly roztříštěné, žebra a stehenní kosti zlomené. Několik kostí chybělo. Lebky měly velké oční důlky. Kosti byly v jedné tamní jeskyni, ale archeologové o nález neprojevili zájem. Kromě toho jsou po celém světě nalézány lidské stopy nadměrných, obřích rozměrů, často ztvrdlé v sedimentech (vápenci, pískovci atd.). Mnohdy ve vrstvách pro evoluční teorii “nevhodných” – druhohorách i prvohorách.
Také poblíž Okinawy, u pobřeží ostrova Yonaguni, nalezli potápěči v hloubce 25 m pozůstatky obřích staveb. (M2000, 9/2000, str. 33) Jaime Rodriguez představil ve dvouapůlhodinovém televizním pořadu fragmenty sedm metrů dlouhé kostry obryně. Rodriguez je označil za fyzický důkaz, že kdysi Zemi navštívili nepozemšťané. Fosilie byly nalezeny roku 1965 v provincii Loja na jihu země a uchovával je páter Carlos Miguel Vaca. (M2000/8/97/ str. 9) Není třeba se ve vysvětlení uchylovat k “ufonům”. Vždyť – v rozporu s evoluční teorií – nejen lidé, ale i kostry mnoha zvířat a rostlin jsou ve zkamenělinách nalézány velmi často mnohem obrovitější než současný druh.
Byla nalezena měkká, kožená, kvalitně ušitá bota, která je stará téměř dvě tisíciletí. Objevili ji archeologové v severoíránské provincii Zandžán v bývalém solném dole spolu s lebkou a dalšími pozůstatky. Muž, kterému bota patřila, byl na svou dobu neobvykle vysoký. Měřil přes 180 centimetrů a kromě velmi dobrých bot měl na sobě i kalhoty z dosud nejlepší látky, jaká byla při vykopávkách v Persii nalezena, a zlatou náušnici. (National Geographic, Washington - 100+1, 4/2001)
Délka života
Délka života je stejně jako výška závislá na mnoha faktorech. Ani délka života nesvědčí o evolučních výhodách – pak by některé stromy (borovice osinatá, americké sekvoje) nebo třeba želvy musely být evolučně výše než lidé. Určení stáří uhynulých organizmů (včetně člověka) bývá často obtížné, dokonce i u stromů s letokruhy (ne vždy platí, že jeden letokruh = jeden rok).
Dr. Cuozzo dělal výzkum neandertálských nálezů mnoho let. Porovnával tyto výzkumy se svými výzkumy, jak se mění obličej a lebka během stárnutí člověka. Ukázalo se, že během stárnutí lebka roste mnohem déle, malinko se rozšiřuje a prakticky se vůbec nezvětšuje, někdy se dokonce zmenší. Také některá místa na lebce se věkem zesilují – to zjistili jiní vědci při svých výzkumech. Dr. Cuozzo a Brian Garner vytvořili počítačový model, jak se hlava a obličejová část mění s věkem. S tímto modelem byli schopni ukázat, jak by vypadal obličej a hlava člověka v 500 letech věku. Porovnáním s neandertálskou lebkou se ukázalo, že Neandertálci byli asi nejdéle se dožívajícími lidmi, jak je popisuje bible. (Creation Matters, 6/1998)
“Pozůstatky lidí vyzvednuté archeology (téměř jistě lidí předpotopních) nesly známky dlouhověkosti mnohem větší, než si dokážeme dnes představit. Nejnápadnějším znakem této dlouhověkosti jsou zuby opotřebované mimořádným způsobem – až do lůžek... Kromě toho existují bohaté důkazy z dávných dob o tom, že kdysi na této Zemi žila rasa velmi zdatných lidí se skvělými svaly, s mozkovou kapacitou přesahující kapacitu moderního člověka, a majících všechny znaky extrémní dlouhověkosti (Mackintosh, 1946, str. 342 - Problém přechodných forem – článek z CRSQ 12/98)
Dlouhověkost – rovnice o mnoha neznámých
Bible říká, že jednou z podmínek dlouhého věku je také pěkný vztah k rodičům. Není to podmínka jediná, ale jedna z mnohých. Jak jsem uváděl již ve 14. Omylu, na délku života má vliv také duchovní stav člověka, jeho osobní víra v Boha, nebo dokonce navštěvování bohoslužeb a podobně. Takže kdyby nic jiného, alespoň pro prodloužení věku je tu důvod chodit občas na bohoslužby. Zde mi šlo však o to, jak ošidné je věřit, že dlouhý věk souvisí s evolučním pokrokem a naší moderní dobou.
Pokrok nic nezastaví – nic?
Technický pokrok lidské civilizace může být zastaven přes noc. Stačil by k tomu jeden větší krach na burze, nějaká dosud netušená globální nehoda, energetická krize, válka nebo epidemie. Nebo příchod Božího soudu. Nic z toho ani jiné příčiny nemůže rozumný člověk vyloučit. V roce 1972 vyšla kniha Meze růstu (Donella H. Meadows et al.), která způsobila velký rozruch v celém světě. V roce 1992 ji následovala kniha Překročení mezí, kde čteme: “Výsledky naší studie jsme široké veřejnosti popsali v knize Meze růstu. Kniha vzedmula vášně. Kombinace počítače, MIT (Massachusetts Institute of Technology) a Římského klubu, vyjadřujících se k budoucnosti lidstva, působila dramaticky a neodolatelně. Novinové titulky oznamovaly: Počítač hledí do budoucnosti a chvěje se. Studie předpovídá pohromu kolem roku 2100. Vědci varují před globální katastrofou.”
Ve své druhé knize autoři vysvětlují např. pojem překmit a pojem trvale udržitelná společnost (rozvoj). Nebezpečí, která hrozí ochromit chod společnosti a způsobit chaos, jsou v celé řadě oblastí: růst populace, průmyslové výroby, produkce potravin, spotřeby surovin a materiálů a znečištění. Je beze sporu podivuhodné, jak některé aspekty současné kvapné průmyslové výroby vedou k nebezpečím, která předpovídá i bible pro čas konce. Uveďme např. Ježíšovo varování o hladu, který má svět postihnout před jeho druhým příchodem (koncem světa).
Autoři knihy Překročení mezí uvádí: “Z celosvětové populace (přes 5 miliard lidí – 1992) jich více než 1 miliarda trvale jí méně, než vyžaduje jejich organizmus. Mezi 500 miliony a 1 miliardou jich chronicky hladoví. Každý rok se rodí 24 miliony dětí s nedostatečnou porodní váhou. V roce 1990 se odhadovalo, že 204 miliony dětí do 5 let trpí vážnou podvýživou. Zhruba 13 milionů lidí umírá každoročně z příčin souvisejících s hladem. To dává v průměru 35 000 smrtí hladem denně. Většina z těch, kdo umírají, jsou děti.”
Mít či být
Skutečný pokrok je u každého člověka to, když porozumí, k čemu je na světě, odkud existuje život a jaký cíl má. Kdo se alespoň trochu zamyslí nad světem, ve kterém žije, může rozpoznat, že největší problém tohoto světa je problém pravdy. Což je problém duchovní. Z toho se pak odvíjí většina bolestí, které nás trápí. I onen problém hladu. Autoři zmíněné knihy píší: “Hlad nepřetrvává ve světě z důvodů fyzických mezí, alespoň dosud ne.” Vedle lepší distribuce potravin, menších posklizňových ztrát a dalších faktorů nedostatku potravin, můžeme také hodně mluvit o skromnosti, plýtvání, bezohlednosti... a kam bychom došli? Přece k objevení toho, s kým je život trvale udržitelný.
Vlak řítící se s kopce bez brzd nejde zastavit tak, že zavřeme v kupé okénko a zatáhneme roletky. Mnoho lidí spoléhá na to, že “to nějak dopadne”. Když ne dobře, špatně určitě. Je to humorné rčení, ale ne moudré. Mnohem moudřejší je: Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe! Kdo žije v pravdě, je tím člověkem, který se bude smát naposledy. Jeho “pokrok a vývoj” nic nezastaví. A žádného konce světa ani Božího soudu se bát nemusí.
A to ani tváří v tvář směru, kterým svět jde. Nedávno probíhal americko-britský útok na Afganistan, pak Irák a lidé nevědí, co bude dál. Na Svobodné Evropě prohlásili: “Neptejte se, kdy začne 3. světová válka, začala 11. září 2001 při teroristickém útoku na budovy v New Yorku a Washingtonu.” Jenže lidé si z konce světa dělají spíš jen legraci. Z války strach sice mají, ale z konce světa a Božího soudu ne. Ale konec světa není jen “o válce”. Když zemřu, je to pro mne také konec světa a s válkou to souviset nemusí. Pro každého z nás tedy nastává určitý “konec světa” smrtí, naší vlastní smrtí.
Na druhé straně je konec světových dějin prorokován různými náboženstvími, já se zde budu zabývat pouze biblí. Tato proroctví jsou skutečně o “ukončení běhu dějin”, “Božím soudu”, “vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých”, “ukončení zla”, “konci satana” a mnoha dalších věcech, jako např. o nové zemi a novém nebi a začátku nového života těch, “kteří jsou zapsáni v knize”.
Chápu, ale nesouhlasím
Chápu, proč si lidé dělají z konce světa legraci. To má v podstatě dva důvody:
Bůh je jistě milosrdný, ale není moc rozumné na jeho milosrdenství hřešit, zneužívat ho. Říká se taková historka. Za farářem přijde mladý chlapec a zeptá se: pane faráři, kdy mi stačí, abych se obrátil k Bohu. A ten mu odpoví: dost času máš až na smrtelné posteli. Mladík je spokojen a odchází. Ale za chvilku se vrátí a namítá: no, jo, ale vy jste mi neřekl, kdy umřu!
A to je ono. Nevíme dne ani hodiny, jak v osobním životě, tak v běhu světových dějin. Ale je tu ještě jedna závažnější věc.
Motiv k “polepšení se”
Mezi lidmi je rozšířen jeden velký omyl, který souvisí s tímto tématem. Je to
mínění, že život ve víře, ušlechtilé víře, je nudný, neradostný, bez hlubokých zážitků, bez vzrušení. Lidé mají představy, že život s Bohem není tak svobodný a radostný – jako “bezbožný” život. Slyšel jsem někde, že prý v nebi se nebude nic jiného dělat, než “hrát na harfy”. V pekle bude prý víc veselo a teplo. A totéž už zde na zemi: kdo dodržuje Boží přikázání a snaží se o dokonalost – to je nudný patron. “Chudák jeden, nic si neužije!”
To je samozřejmě názor těch, kteří o věci nic nevědí a hlavně to nikdy nezkusili (a tudíž nezakusili). Jestli Bůh je, a pokud stvořil tento svět (a to je jisté) – nemůže existovat více svobody, více radosti, více hlubokého, vzrušujícího a příjemného života nikde mimo něj, tím spíše v aktivitách, které on zavrhuje. Kdo touží po “adrenalinovém životě”, ať přestane skákat z mostů na gumě a podobné nesmysly, a začne žít s Kristem. Vysvětloval jsem to již ve 23. Omylu, že nic lepšího nemůže mimo autora světa existovat. Není žádné “víc” mimo příčinu světa. Je-li příčinou světa náhoda, pak je nejvíce štěstí, radosti a svobody v náhodě. Protože to ale náhoda není, ale Bůh, pak je všeho nejvíce v Bohu. A to také každý, kdo s Bohem žije, může dosvědčit.
Mnozí věřící lidé, kteří byli různě pronásledováni, žili v chudobě či mnoho pro svoji víru vytrpěli (tedy neměli žádný fyzicky příjemný život), vždy nakonec dosvědčili: neměnili bychom ani za nic. To není umíněnost těchto lidí, jejich zvyk nebo strach přiznat pravdu – jejich životní radost je prostě fakt. Život ve víře je nádherný, vzrušující, velmi svobodný (člověk je o mnoho řádů více “nad věcí” než nevěřící) a velmi radostný. Tento fakt nemůže být popřen ani tím, že je mnoho lidí, kteří jsou za věřící z nějakého důvodu považováni, a takový radostný život nežijí, právě naopak. Tak, jako tím nejsou zrušeny důkazy, že existuje Bůh, tak tito lidé nemohou popřít, že život člověka v poslušnosti Božích přikázání je ten nejsvobodnější a nejradostnější. Člověk, který neumí zpívat a nemá hudební sluch, tím nemůže popřít krásu hudby. Člověk, který nemá s Bohem vztah a žije neradostný život, nemůže popřít krásu takového vztahu u jiných lidí.
Lidé, kteří s Bohem nežijí, potřebují nutně ke své radosti spoustu náhražek, protože znecitlivěli ke kráse. Otupili se a ztvrdli v mnoha oblastech. Můžeme to pozorovat v jídle, sexu, kultuře i jinde. Lidé bez Boha potřebují lepší a pestřejší jídla a lahůdky. Pro uspokojení sexu potřebují zvláštní praktiky a mnoho partnerů. Aby se jim líbil film, musí tam téci hodně krve a být tam hodně erotiky. Lidé bez Boha jsou otupělí hříchem, jsou jako narkomani, kteří musí stále zesilovat dávky, aby to ještě působilo. Je pochopitelné, že tito lidé ani nemohou věřit, že by někdo mohl být šťasten v jiném způsobu života. Nebo dokonce šťastnější – to je mimo možnost jejich chápání. Je obtížné takovým lidem prokazovat, že život s Bohem je kontinuita štěstí a radosti, což nemůže přerušit ani smrt ani konec světa.
A toto vše souvisí s motivem “polepšit se”. S důvodem hledat pravdu a chtít ji mít ve svém životě. V bibli máme jasně řečeno, že někteří se budou snažit v poslední chvíli uvěřit. Až uvidí, že se “víra vyplatí”, že se něco děje, že konec je “na spadnutí”, budou se “tlačit do dveří” – žel, marně, protože pozdě. Nemají správný motiv. Čteme příběh, kde jeden zavržený člověk dokonce prosí, aby alespoň pomocí zázraku byli varováni ostatní lidé před špatným jednáním. Ale dostane se mu vysvětlení, že je to bezcenné. Že těm, kterým nestačí varování odedávna všem dostupná, nepomůže k “obrácení se” už nic. Myslím, že je nám to všem srozumitelné, i ateistům.
Konec světa
Znám člověka, který v Boha nevěří, respektive říká, že tak nějak “po svém”. Často kritizuje křesťany a nadává na ně i na mne. Když má ale svoji slabší chvilku (to nemusí způsobit jen alkohol), tak řekne: ale v tom jediném máte pravdu, vy křesťani, že “svět jde do háje”. V tom jediném s vámi souhlasím, že “to nemůže jít takhle dlouho dál”. V bibli nacházíme velmi mnoho zmínek o tom, jak bude vypadat doba před koncem světa. Ježíš tuto dobu přirovnává například k době před potopou. Říká: “Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny.” Také toto období přirovnává ke dnům před zkázou Sodomy a Gomory. “Stejně, jako bylo za dnů Lotových: jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny. Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka (tj. Kristus).”
Vlak bez brzd a děravá loď
Můžeme si představit svět jako vlak, který jede s kopce a přestaly mu fungovat brzdy. Je dobré si uvědomit, že nějakou dobu se nemusí nic zvláštního dít. Vše vypadá jako dřív. Jen se trochu “zvyšuje rychlost”. Někteří lidé straší, “že to vykolejí” – ale lidé strašili vždycky. Staří si stěžují na mladou generaci, že je stále horší – ale to si stěžovali vždycky. Je vyšší zločinnost – ale ta byla vždycky. Války a zemětřesení byly vždycky. A tak, jako u vlaku bez brzd, letadla bez motoru nebo děravé lodi může jízda (let, plavba) ještě nějakou dobu trvat, tak je to i se světem. Kristus a celá bible však upozorňují na varovná znamení, která konci světa budou předcházet. Zmínky o tom jsou rozesety v celé bibli, někde jsou konkrétnější, jinde jen všeobecné. Vyjmenujme si jen několik málo těchto znamení blížícího se konce světa. Kristus svým následovníkům o nich řekl: “Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.” (Luk 21:28)
Znamení blížícího se konce světa
Bible popisuje tisíce let předem, že lidské vztahy se zhorší, lidé odpadnou od Boha, nastane rozvrat rodin a světového pořádku, což se projeví rebelií mladé generace a válkami - jednak lokálními, jednak světovými. Ke znamením konce patří četná zemětřesení, epidemie, hlad a strach lidí z budoucnosti. Dále snaha věřících lidí kázat o Kristu a přivádět k němu další lidi, což bude spojeno s pronásledováním. Tyto věci budou spojeny s falešnými proroky a proroctvími, ochladnutím lásky a velmi dusnou atmosférou v lidských vztazích. Jeden z nejsouvislejších popisů těchto věcí je zaznamenán u Matouše ve 24. kapitole. Je tam zapsáno následující.
Jeruzalém kolem roku 33 n. l.
Ježíš vyšel z chrámu a odcházel. Tu přistoupili jeho učedníci, aby mu ukázali na chrámové stavby. Ale on jim k tomu řekl: “Vidíte to všechno? Amen, pravím vám, jistě zde nebude ponechán kámen na kameni, který by nebyl stržen.” (Tento židovský chrám byl rozbořen římským císařem Titem roku 70 n. l., tedy asi 40 let po těchto Kristových slovech. Ještě později, r. 135, vystavěl císař Hadrian na jeho zříceninách Jupiterovu pohanskou svatyni, v jejímž nádvoří byla císařova jezdecká socha. V současné době zde stojí Omarova mešita, založená r. 691 kalifem Abd-il-Malikem z Damašku. – Biblický slovník Adolf Novotný).
Když seděl (Ježíš) na Olivové hoře, přistoupili k němu o samotě učedníci a říkali: “Řekni nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?” Ježíš jim odpověděl: “Dávejte si pozor, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou na základě mého jména a budou říkat: ´Já jsem Kristus´ a svedou mnohé. Budete slýchat o válkách a uslyšíte válečné zvěsti. Dejte si pozor, neděste se. To všechno se musí stát, ale to ještě není konec. Povstane národ proti národu a království proti království (Toto místo někteří chápou jako poukaz na 1. a 2. světovou válku), budou hladomory a zemětřesení na různých místech. Ale to všechno bude počátek porodních bolestí. Pak vás budou vydávat v soužení a budou vás zabíjet; a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy se mnozí pohorší, budou se navzájem zrazovat a jeden druhého nenávidět. Také povstanou mnozí lživí proroci a svedou mnohé. A protože vzroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých. Kdo však vytrvá do konce, bude zachráněn. Toto evangelium o království bude vyhlášeno po celém světě na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec.”
Charakteristika lidské společnosti před koncem světa
Ve 2. listu Timoteovi, napsaném nejpozději kolem roku 100 n. l., čteme: “Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.” (3:1-5)
Je logické, že takoví lidé museli být už tehdy, jinak by tomu ani nemohli rozumět – což se ovšem občas u proroctví stávalo, že přítomná generace mu nerozuměla, protože se týkalo budoucích věcí. Jak by mohl kupříkladu někdo v dobách Krista chápat proroctví, že přijde doba, kdy každý, kdo bude chtít něco koupit nebo prodat, bude muset mít cejch (číslo) na čele a na ruce? Takovéto věci jsou srozumitelné až nám, v době chipových karet a pokusů implantovat identifikační kódy člověku pod kůži, nebo rozpoznávat jeho identitu skenováním očí.
Některé novodobé dějinné skutečnosti
Teprve dvacáté století zakusilo válku v takovém rozsahu, že ji dějepisci označili jako světovou. “Svým rozsahem, svou násilností, a především svou totálností se stala precedentem. První světová válka uvedla století totální války, války v pravém slova smyslu světové...” (První světová válka, H. W. Baldwin, vojenský znalec – Je bible skutečně Boží slovo? str. 127)
Pokud jde o nemoci, již jsem psal ve 22. Omylu, že je dnes registrováno 15 – 20 tisíc lidských chorob, z nichž jde vyléčit méně než tisíc. Po první světové válce, na podzim roku 1918, vypukla epidemie španělské chřipky. “Žádná nákaza, dřívější nebo pozdější, se v celkovém počtu smrtelných obětí nevyrovnala té z roku 1918-1919. V oněch dvou letech zemřelo na chřipku a zápal plic v celém světě odhadem 21 milionů lidí, jen v USA 850 tisíc.” (The Saturday Evening Post, 26. 9. 1959) O rakovině, TBC a AIDS není třeba nikoho moc přesvědčovat. Jsou to hrozby a metly naší doby.
Vzrůst velkých zemětřesení ve 20. století je nepochybný. Během 200 let bylo dle Světového almanachu z roku 1969 před první světovou válkou 16 velkých zemětřesení, ale již 50 let poté bylo téměř 2x tolik velkých otřesů. Ve druhé polovině 20. století přichází jeden velký otřes přibližně každý rok.
Jistě se dá se všemi těmito věcmi polemizovat a hodit je za hlavu. Stejně jako když bible mluví o zločinnosti, rebelii mladých, sexuálních zvrácenostech a snad i globálním oteplování a strachu lidí z budoucnosti (“A budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných před řevem a vlnobitím moře. Lidé budou omdlévat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět; neboť mocnosti nebes se zachvějí. A potom spatří Syna člověka přicházet...” – Luk 21:25-27).
Proč to všechno, když nás Bůh miluje?
Člověk byl stvořen k životu ve svobodě. Kameny, rostliny ani zvířata nemají svobodu, kterou dostal člověk. Zemi dostal jako svůj domov, o který se má starat, tělo jako svůj osobní příbytek, v němž by měl mít člověk Božího ducha. Protože je ale Bůh z mnoha lidských příbytků už dávno vyhnán (a kraluje si tam sám člověk a hřích), je ohrožena celá země, a paradoxně i svoboda člověka. Je to naopak, než si lidé myslí: vyženeme Boha a budeme svobodní. Vyhnali jsme Boha a hrozí nám, že všichni přijdeme o život vlastníma rukama. Místo větší svobody jsme se stali definitivními otroky.
To se přihodilo Adamovi a Evě hned na počátku, a je to i naše situace na konci. Vyhnali Boha a ztratili všehchno. Pro toho, kdo Boha nevyhnal, je naděje a vysvětlení. Ježíš Kristus řekl: “Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.” (Jan16:21,22)