28. OMYL
Mnozí dnes věří, že živé organizmy vznikly jeden z druhého a člověk už je také brzo vyrobí
Doufám, že každý ví, že živočišná výroba není výroba živočichů a rostlinná výroba není výroba rostlin – tedy v tom absolutním smyslu. Že jde jen o jejich péči a rozmnožování ze semen, která vyrobit nejdou, snad jen trochu modifikovat a selektovat. Kdyby člověk vyrobil z neživé hmoty živého tvora, bude to samozřejmě další důkaz, že orgamizmy pochází od inteligentního tvůrce. A ne od náhody. Jednou nějací vědci řekli Bohu: už tě nepotřebujeme, jsme schopni všechno si vyrobit sami. Bůh řekl: dobře, tak to ukažte. Vědci řekli: uděláme třeba stejného člověka, jako jsi stvořil ty. Podívej: vezmeme tady ten prach, a pak….Bůh je ale zastavil a říká: počkat, počkat, to je ale můj prach!
Živý organizmus je víc než jen velmi komplikované uspořádání neživých prvků. Přesto ho můžeme přirovnat v některých aspektech k velmi složitému stroji mechanické i chemické povahy. Proto i v řadě evolučních knih najdeme srovnání oka s optickým přístrojem, mozku a nervové soustavy s řídícími systémy v technických zařízeních, nebo srovnání srdce s čerpadlem, které do systému trubek pumpuje kapalinu a zabraňuje pomocí důmyslných záklopek (chlopní) jejímu samovolnému proudění zpět. Ani tato jejich vlastní srovnání však evolucionistům “neotevřou oči”. Již před řadou let (1960) vznikla bionika, věda, která se zabývá aplikací různých rostlinných a živočišných řešení a zařízení na lidské výrobky (viz 17. Omyl). Kreacionisté právem očekávají, že inteligence stvořitele, která vyřešila brilantně mnohé problémy v rostlinných a živočišných tělech, bude mít podobné projevy i u člověka.
Proto také snad vše, co vymyslel člověk, existuje již dávno v nějaké podobě v přírodě (lodní šroub, tryskový pohon, schopnost letu, sonarové vidění, velmi pevné stavební konstrukce, využití elektřiny apod.) Toto vše nepřekvapuje kreacionisty. Evolucionisté o těchto Božích výtvorech často mluví bez studu a uzardění jako o zázracích a dokonalých výrobcích přírody (což je tautologie: tyto “výrobky” přírody jsou přece ona příroda sama, co je tedy vyrobilo před přírodou?). Dawkins se opravdu nestydí napsat, že to, co lidští konstruktéři obtížně řešili u svých výrobků řadu let, třeba sonar, “netopýři zkonstruovali” velmi úspěšně již dávno. A je to! Člověk neví, jestli se má smát, plakat nebo zuřit. (Slepý hodinář, zvýraznil P.K.)
Složitý systém může ztratit i zaměnit řadu funkcí
Nemůže překvapit, že po pádu člověka do hříchu, následném Božím zásahu do chodu světa a celosvětové potopě vykazuje dnes příroda celou řadu malformací, degenerativních struktur, orgánů, které zakrněly nebo změnily svojí původní funkci či účel používání. Překvapit by mělo spíše evolucionisty s jejich teoriemi, proč některé orgány vznikly, aby pak zase zanikly v procesu boje o přežití nejzdatnějšího, nebo proč určité výhodné orgány nebyly ponechány i sousedním taxonům, nebo proč si řada organizmů nese na sobě jen velmi obtížná, v boji spíše překážející břemena, a kupodivu jejich nositelé “úspěšně” přežili až do našich dob s nepotřebnými či zdegenerovanými orgány. Představte si vojáky, kteří s sebou tahají nefunkční děla a pušky, na zádech nepotřebné padáky a torny plné slepé munice – a přesto úspěšně vítězí v boji s nepřítelem. Spíše se zdá, že zvítězili tím, že se vzdali, než že bojovali.
Proč asi evoluce vybavila člověka mozkem, který je využit jen z deseti procent a není nejmenšího dokladu o tom, že by ho kdy užíval víc? Asi těžko pomohou jelenovi v boji o přežití se lvem těžké parohy, žirafě vysoký krk nebo pštrosovi nefunkční křídla. Toto vše jsou hádanky ne pro kreacionisty, ale pro evolucionisty. Degenerace, devoluce, zhroucení původní stvořené struktury, ztráta genů a jejich poškození, vzrůst entropie a vymírání druhů, nové a nové nemoci, to zapadá do kreačního obrazu stále více degenerujícího světa. V něm probíhá pouze rozšiřování a rozmnožování, hromadění poznatků a jejich využívání, ale ne samovolný (nikým neřízený) vzrůst složitosti (genotypu či fenotypu).
U některých druhů rostlin či živočichů přibývají populační počty (jinde zas klesají a druhy vymírají), mění se počet plemen či odrůd, ale nezvyšuje se složitost původního stvořeného genomu. Je to zcela naopak: právě tato složitost všechnu tu vnější (fenotypovou) pestrost, proměnlivost a růst umožňuje. To vše odpovídá kreačnímu obrazu kdysi stvořeného živého světa, který se nyní rozmnožuje a rozšiřuje podle vloženého programu co do prostoru, morfologické a civilizační pestrosti, ale zároveň degeneruje fyzicky i mravně poté, co přišel pád, odklon od Boha a Boží sankční zásahy do původního stvoření (omezení věku, konec bezbolestnosti, pád bariér, vzrůst nepřátelství, zhroucení atmosféry, hydrosféry, mutace atd.)
Velmi zajímavý proces úpadku můžeme pozorovat například v kultuře a umění, kde nedochází k efektu hromadění, jako je tomu ve vědě. Zatímco technici se musí striktně držet fyzikálních zákonů, umělci nikoli. Proto u technických výrobků pozorujeme stálý pokrok v technickém designu (tj. jak ve funkčnosti výrobků, nižší spotřebě, ekologičnosti, miniaturizaci i estetické kráse strojů, která také nemůže vybočit z míry přírodních zákonitostí), zatímco v oblasti umění pozorujeme stále větší ošklivost a hnus. Dekadence ve výtvarném umění, hudbě i v celé kulturní a mravní oblasti (Schaffer: The Design Inferring) je neklamným svědectvím, že se mozek a srdce člověka nevylepšuje, nevyvíjí a nezušlechťuje. Technik se musí držet svých výpočtů a měření, nemůže si dovolit realizovat svůj špatný charakter a mravní prohnilost v techickém provedení stroje – má-li stroj fungovat. Ale umělec může prázdnotu a hnus své duše volně “vyvrhnout” do filmu, na plátno, do výtvarného projevu, notového záznamu či textu písně. Dnešní průměrný technik není ušlechtilejší či mravnější než průměrný umělec. Jen se musí držet stvořených zákonů, má-li jeho stroj fungovat. Svoji nemravnost a zvrácenost nemůže realizovat ve způsobu provedení stroje – jen v tom, jaký účel jeho stroj bude mít (zabíjecí, nemravný, zábavný či připravující lidi o peníze, nebo pomáhající, ulehčující práci, pomáhající ke zdraví atd.). Vlastní provedení (ne účel) je pokrokem vědy a techniky (hromaděním poznatků o hmotě) stále dokonalejší. Na rozdíl od projevů uměleckých. I toto vše je střípkem v mozaice, která ukazuje, že ani stvořený svět, ani člověk sám se svými schopnostmi a vlastnostmi, se nevyvíjí.
Pokora
Živá těla organizmů jsou si jak velmi podobná, tak velmi nepodobná, což obojí napomáhá především evolučnímu teoretizování a fantazírování. Pokorní kreacionisté a pokorní evolucionisté zde přiznají velkou neznalost, zvláště pokud jde o biochemické a genetické struktury kódující vznik organických těl (fenotypu). Kreacionisté opravdu netuší, jak Bůh tvořil a stvořil základní životní formy před šesti tisíci lety v 72 hodinách (ve třech dnech). Zda nevytvořil na samém počátku jakési nepočetné základní životní stavební praplány, vzory či konfigurace atomů či nukleotidů, a ty pak už jen později modifikoval (třetí, pátý a šestý stvořitelský den) podle určení daného tvora třeba na prostředí (voda, voda-souš, souš-povrch, souš-podzemí, souš-vzduch, světlo, světlo-tma, tma, zima, teplo, zima-teplo atd.) nebo na daný druh potravy, komunikace, biotopu apod. A k tomu navíc vložil možnost velké variability genetické exprese k ještě specifičtější adaptaci daného tvora na prostředí přirozeným vznikem odlišných plemen či druhů, a dokonce i konkrétní somatickou odpovědí těla na momentální podmínky (ztvrdnutí kůže či kůry, srůsty, imunologické reakce apod.).
Variabilita a vznik odlišností (plemen) je skutečností, ale Darwin z toho mylně odvodil evoluci. Jestli si však ve svých tělech neseme nějaké základní konfigurace pro větší skupinu organizmů nad úroveň čeledi a třeba ještě výše, to nevíme. Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno opravoval starý kotoučový magnetofon (tzv. B3), který neměl s rozhlasovým přijímačem nic společného, byl to jen magnetofon. Přesto jsem z něj zaslechl v jednu chvíli rozhlasovou stanici, ne příliš kvalitní, ale jasně rozeznatelnou. Bylo by pošetilé z toho vyvozovat, že tento magnetofon býval kdysi rádiem. Příčinou napodobení funkce jiného výrobku je skutečnost, že rozhlasový přijímač i magnetofon mají řadu velmi podobných elektronických i mechanických obvodů a prvků a může tedy při poruše dojít ke vzniku podobné funkce. Takové společné biochemické vzory mohou existovat v našich tělech zcela latentně, ne v důsledku evoluce, ale původního stvoření.
Je-li vše v pořádku, odlišnosti se neprojeví nad míru naší identity a tělo si od prvopočátečního rýhování zygoty a embryonálního dělení kmenových buněk zachovává svoji specificky druhovou identitu, díky stvořitelem nastaveným bariérám mezi vyššími taxony. Druhově specifická odlišnost je tak dominantní nad programovým (genetickým) uspořádáním, které je (pokud to tak je??) společné větší skupině organizmů; nevznikne tak při embryonálním vývoji (nebo již dříve, při replikaci a gametogenezi) odchylka k budoucímu vzniku taxonomicky vzdáleného orgánu či tkáně (případně psychosomatické vlastnosti), i když je zde pro tuto variantu latentně existující program. Výzkumy na kmenových buňkách, zatím jen velmi vzdáleně, tuto možnost naznačují.
Pokud by tedy tomu tak bylo, kreacionisté by v tomto porušeném světě očekávali přirozeně i poruchy ve stabilitě bariérových omezení – tj. porušení dominance druhové specifity a mimořádný vznik struktur, které se normálně tvoří jen u organizmů vzdáleného taxonu. Mohl by tak vzniknout nějaký univerzálnější znak (třeba končetin, uší, ocasu, srsti apod.) u organizmu, u kterého se normálně nevyskytuje, i u člověka. (Ezau, prvorozený syn Izáka, se narodil celý chlupatý, což se občas stává i v dnešní době) Zdůrazňuji: pokud by tomu tak bylo, pokud by druhy i rozličných vyšších taxonů (řádů či dokonce tříd nebo jinak rozlišených skupin) byly skutečně Bohem stvořeny ze širších a univerzálnějších základních konfigurací (snad kodónů nebo dosud nepoznaných vyšších či nižších struktrur), které by byly společné (výchozí) pro řadu zcela odlišných taxonů, např. pro všechny rostliny, nebo všechny savce, obratlovce či jiné skupiny organizmů.
Asi jen hodně vzdáleně si to můžeme představit jako způsob, kterým Bůh vytvořil ženu z tkání (genomu) mužova žebra, tedy jakýmsi jeho překonfigurováním (ženy by možná řekly upgradem). Poruchy bariér si pak můžeme jen velmi nepřesně přirovnat třeba k hermafroditizmu (primární a sekundární sexuální orgány u jedince) či gynandrizmu (druhotné sexuální znaky) u lidí (vyskytuje se i u ptáků), možná i k vrozené homosexualitě (pokud by takové geny existovaly, zatím se to neprokázalo). V porušeném světě můžeme přirozeně u tak závratně složitých systémů živých těl (aniž bychom museli nutně předpokládat výše zmíněné univerzální praplány) očekávat nejrůznější nepředvídané poruchy, záměny, konfigurace neobvyklých struktur (jako jsou třeba zhoubná bujení) apod. O překvapení není a do budoucna ještě nemusí být v tomto změněném, pokaženém ale stále velmi složitém světě nouze!
Změny ve změněném světě
Vezměme v úvahu biologický poznatek, že dědičné vlastnosti organismů nejsou řízeny neuspořádanou sbírkou genů, nýbrž posloupně (hierarchicky). Je nutno rozlišovat základní (strukturní) geny, tvořící předlohy pro proteiny, a geny regulační, které jsou nutné pro kontrolu - odečítání základních genů. Základní geny jsou “stavebním návodem” pro bílkoviny (proteiny), které jsou nezbytné pro výstavbu a látkovou výměnu organismů. Regulační geny jsou potřebné k tomu, aby ve správnou dobu kontrolovaly nasazení základních genů. Lze říci, že regulační geny řídí produkci základních genů. Je to vyjádřeno příliš jednoduše, protože regulační geny vlastně samy neřídí. Jsou pouze nutným předpokladem pro to, aby informace základních genů mohly být kontrolovaně odečítány, a tak byly užitečné pro látkovou výměnu buněk. Regulační geny samy potřebují regulaci. Tak docházíme ke stále vyšší hierarchii řídících instancí. Podle dosavadních výsledků výzkumu musíme vycházet z toho, že geny a jejich informačně řízené funkční cykly jsou strukturovány hierarchicky. Genetické základy (stavební kameny jako takové) se v důsledku pádu pravděpodobně samy nezměnily, ale instance, které řídí jejich vzájemné sestavování a reagují na změněné životní podmínky po pádu. Z téhož “stavebního materiálu”, tedy z téhož genetického základu, se budují odlišné “výtvory”.
Pro tuto představu existuje zajímavý model ze současné biologie. Na rostlinách lze pozorovat účelovost, sloužící něčemu cizorodému. Jedná se o hálky, specificky vytvořené útvary, které vznikají především na povrchu listů působením cizorodých látek (bakterií, hub, zvířat). Tak např. růže vytvoří po bodnutí a nakladení vajíček žlabatkou růžovou tzv. “růžová jablíčka”, což jsou křovinaté útvary. V jejich vnitřku je několik komůrek, ve kterých se vyvíjejí larvy. Hálky jsou velice různorodé. Některé vypadají jako špičaté růžky, jiné se podobají podlouhlým cibulkám, kulatým kuličkám, plochým slunečním kloboučkům, zlatistě se lesknoucím penízkům, dokonce jemným miniaturním stavbám z kůlů. (Pád člověka a biologie, Reinhard Junker) Vznikají tvary, jaké hostitelská rostlina jinak nevytváří. Na jednom a témže listu mohou různé podněty vytvořit zcela rozdílné hálky. Tato nová tvorba se děje s nejkrajnější přesností. Látková výměna pak probíhá ke prospěchu určitých látek (např. tříslovin). Některé cesty se zintenzivní, jiné jsou opuštěny, nebo se přejde na cesty nové. Jako startér pro tvorbu hálek působí pro různé cizopasníky růstové látky. Dědičná podstata (DNA) se však nepřenáší. Hálky jsou mimo jiné velmi komplikovaně přizpůsobeny pro potřeby hosta. K tomu patří vhodný dutý prostor, odolné pouzdro, tenkostěnné komůrky uvnitř hálky - aby jimi mohla procházet výživa, výroba hořkých látek, které odrazují ptáky nebo larvy od požírání hálek, a také dělící vrstva, která umožňuje otevření hálky, jakmile její usedlíci jsou dost staří k vyrojení.
Co se zde děje?
Pod vlivem startovních substancí je stavební materiál hostitelské rostliny používán ke stavbě struktur, které jsou vlastnímu druhu cizí. Hálky nenapodobují formy obvyklé pro hostitelskou rostlinu. Genetická základna rostliny se přitom nemění. Do rostliny se nevpravují ani se na ni nepřenášejí žádné cizí geny. Vlastní geny a látková výměna buněk upadne pod “cizí nadvládu”. Stavební materiál zůstává, mění se způsob jeho sestavení. Podle tohoto příkladu si můžeme představit, že stvořené organismy se v důsledku pádu dostaly pod “novou vládu” přizpůsobení se podmínkám po pádu, a tím změnily svůj způsob života. Tato “změna vlády” musela nastat u všech druhů současně a změny se musely navzájem doplňovat. To umožnilo přechod do ekologie po pádu (např. potravní řetězce). U tohoto pokusu o řešení je důležité, že individualita druhů i jednotlivců zůstala zachována. Současně je možno pochopit, že celková složitá ekologická struktura po pádu byla “sestavena” koordinovaně. (Pád člověka a biologie, Reinhard Junker, zkrátil P. K.)
Rudimentární orgány
Evoluční teorie samozřejmě zahrnuje do své filozofie všechny možné struktury, ať funkční či nefunkční. Velmi vhod přichází neznalost (tedy právě to, co se uvádí jako důvod víry v Boha u věřících lidí). Nevíme, proč to tu je a jak to funguje? Ejhle, další důkaz, že to nemohl stvořit všemohoucí Bůh, ale je to výsledkem pokusů a omylů evoluce. K čemu jsou mandle (žít se dá i bez nich), přívěsek slepého střeva, kostrč či hypofýza? A nač jsou zuby moudrosti? K čemu jsou jelenovi těžké parohy nebo proč moudrý stvořitel nedal pandě normální palec? A na co jsou nadbytečné geny? 180 různých zakrnělých (“nadbytečných rudimentů”) napočítali evoluční teoretici od Darwinových dob – dnes už se zná funkce všech a přestaly být nadbytečné. Mandle mají imunologickou funkci nahoře, slepé střevo dole, zvláště v prvních obdobích života. Hypofýza je důležitý orgán vnitřní sekrece na spodní straně mozku. Zuby moudrosti mají i zvířata a kdyby lidé jedli zdravě, hodily by se stejně tak dobře, jako se hodí primátům nebo lidem žijícím v méně technokratických kulturách, kde si nekupují jídlo v samoobsluze. Představte si, že byste si roku 1925 nechali odstranit, dle evolučního “moudrého” návodu, všech 180 “nepotřebných” rudimentů z vašeho těla! Ouvej, ouvej – brzo poté by vaši pozůstalí pochopili, že to nebyly zbytečné orgány a že evoluční teorie je “smrtelný omyl”.
Oko člověka a savců
prý není dobře sestrojeno – každý optik by ho udělal lépe (kdyby to ovšem uměl) – praví “moudří” evolucionisté. Světlo se prodírá hustou spletí cév a kapilár, než se dostane k sítnici a fotoreceptorům. Že to udělala špatně evoluce, to se dá ještě obhajovat, ale moudrý stvořitel? Moudrý stvořitel však věděl o trochu víc než my a my na to pomalu přicházíme. Oko je velkým příjemcem kyslíku a energie a na sítnici pod fotoreceptory leží výstelková tkáň (RPE), která fotoreceptory udržuje ve stále aktivním a citlivém stavu, navíc absorbuje přebytečné světlo, které by jinak snižovalo rozlišitelnost vidění. Protože tato výstelka musí být v těsném spojení s fotoreceptory a nemůže být pochopitelně nad nimi (to by evolucionisté kritizovali ještě víc), je toto řešení ideální pro citlivost oka a dobré vidění. Podobně ani slepá skvrna (obě oči mají slepé skvrny posazeny laterálně, takže zorné pole je celistvé) nesnižuje schopnost vidění, což by se stalo, kdyby byla umístěna na jiném místě. Oči chobotnice a olihně (hlavonožci) splňují evoluční “optické standardy”, jen nevíme, jestli vidí lépe než my. Evolucionisté zase nevědí, proč evoluce nezachovala toto “lepší” řešení u hlavonožců a nedala ho také savcům – což se ovšem týká mnoha dalších orgánů a funkcí. Co víme dnes jistě je, že naše oko má dokonalý design a i když člověk už hodně umí, mnoho milionů lidí zůstává zatím stále slepých. Nepomůže ani evoluce ani evolucionisté, na rozdíl od Krista, který slepotu uzdravoval. Takže bude asi lepší být s kritikou opatrný. Je to o té pokoře. Také víme, že Darwin řekl: “Při pohledu na oko mi běhá mráz po zádech.”
Nefunkční zakrnělé orgány
U jeskynních ryb, které ztratily zrak, vidíme velikou potenci genetické informace. Zdá se, že jde o částečné vyřazení některých strukturních nebo regulačních genů z činnosti. Na universitě v Marylandu (USA) implantovali takovéto slepé jeskynní rybě oční čočku ze stejného druhu ryby, žijící při povrchu, tedy na světle (Astyanax mexicanus). Již po osmi dnech se rozběhla regenerace očí, začala se tvořit zornice, rohovka a duhovka a částečně i sítnice. Ryba nezačala zcela vidět, ale z tohoto procesu je zřejmé, že určité somatické impulsy mohou nastartovat genetickou expresi orgánu. Jsou také známy pokusy, kde žabímu pulci implantovali oční čočku z jiného pulce do místa, kde normálně oči nejsou, a na tomto místě se začaly tvořit oči. Je zřejmé, že strukturní/regulační geny mohou být uvedeny v činnost určitým somatickým podnětem. To podstatné zde je, že bez genetické výbavy pro oko by žádné oko nevzniklo – ani nezaniklo. Ztráta orgánu není způsobena novou informací, stejně jako jeho regenerace není způsobena novou informací. Je to tedy vše - jen ne evoluce! Jeskynní ryby žijí v trvalé tmě a oči by pro ně byly velmi nebezpečné. Ve tmě by docházelo snadno k jejich poranění a infekce by se ve velmi citlivém oku rychle rozšířila.
Rekapitulační teorie
Evolučním myšlením ovlivněný doktor L. H. Down (angl.) si myslel, že vývojová vada (trisomie-21) spojená s jednou nadbytečnou kopií chromozomu 21 (měla by to být spíše evoluční výhoda, když je to něco navíc, že?), nějak souvisí s evoluční historií “mongoloidní etapy” ve vývoji člověka, a proto se tento defekt nazývá mongolismem. Přes zjevnou podobnost nic takového samozřejmě není pravda, stejně jako prsní bradavky mužů nedokazují nutně vývoj ze zvířat (ryby a plazi je nemají). Prsní bradavky mají sexuálně stimulační význam a spatřujeme zde podobný ekonomický plán těl obou pohlaví – a nejen mužů a žen, ale i primátů a dalších savců. Navíc chodíme po jedné zemi a podléháme podobným zákonům fyziky či biochemie. Tvůrce neměl důvod radikálně pozměňovat základní plány jen proto, aby lidé, kteří v něj nechtějí věřit, měli méně výmluv. Jak známo, Bůh stvořil ženu z muže, což i z hlediska chromozomálního rozlišení obou pohlaví (XY, XX) dává dnes zcela nečekaný smysl (pouze muž má chromozomy pro obě pohlaví). Zcela analogicky k lidským výrobkům použil tvůrce podobná schémata a projekční řešení pro mnohé skupiny organizmů, včetně člověka. Hrubě řečeno: muž má ve svém těle i ženu, naopak to není. Muž má ve svém těle program pro tělo muže i ženy, žena má program jen pro ženu (toto platí u tzv. savčího typu chromozomálního rozlišení pohlaví, na rozdíl od ptačího typu, kde zase samice mají chromozomy nepárové).
Profesor Woodside tvrdil, že embryologie byla jako vědní obor zbržděna mylným evolučním učením o rekapitulaci (tj. že ontogeneze rekapituluje fylogenezi) a proto v tomto oboru byl jen jediný nositel Nobelovy ceny. Mnoho dobrých embryologů se zaměřilo na evoluci a skončilo ve slepé uličce. Savčí embryo neopakuje žádná evoluční stadia dávných hypotetických předků: v evolučním schématu historie živých forem (fylogenezi) mícha předchází mozku, ale embryonálně se mozek vyvíjí jako první; v evoluční fylogenezi zuby přišly před jazykem (ryby mají zuby, ale ne jazyk), ale v savčím embryu se jazyk tvoří před zuby; u embrya kuřete funguje srdce velmi brzo, ale u žáby mnohem později. Celý tzv. biogenetický zákon (pravidlo) rekapitulace byl založen na podvodech zoologa Ernsta Haeckela a zanechal nesmazatelné stopy na myšlení desítek generací lidí, nejen embryologů.
Apendix
Apendix (červovitý přívěsek tlustého střeva) je občas chybně označován jako slepé střevo. Jeho stěna obsahuje četné lymfatické uzliny, které slouží k obraně proti infekci, podobně, jako mandle v krku. Samozřejmě, že Darwin, neznalý jeho funkce, považoval apendix mylně za něco neužitečného a za zakrnělý pozůstatek (rudiment) lidské evoluční minulosti (Původ člověka). Přežvýkavci (krávy, ovce, kozy atd.) apendix nemají, ani koně, psi a kočky, ani většina savců. Nemají ho ani opice, kromě antropoidních (gibon, orangutan, šimpanz a gorila jej mají). Nemají ho bezobratlí, ale ani ryby, obojživelníci, plazi a ptáci. Má ho několik vačnatců (vombati a vačice) a hlodavců. Apendix je tedy mozaikový útvar, který se vyskytuje v různých zvířatech bez evolučních vztahů, a podle toho by mohl být libovolně označen třeba za “vyvíjející se” či ustupující (rudimentární). Podle výskytu apendixu bychom mohli udělat řadu “zajímavých evolučních” vztahů, za které by nás ale evolucionisté nepochválili (podobně jako u jiných podobností, třeba v molekulární biologii). Apendix patří k četným problémům evoluční doktríny, stejně jako mnoho dalších měkkých orgánů (např. rozvětvení aorty - srdečnice je stejné u člověka, netopýra, ptakopyska a ježury, zatímco některé opice mají rozvětvení srdečnice stejné jako klokani, psi, kočky atd.).
Žloutkový váček
Kuře z něho čerpá první potravu pro svůj růst. Lidské embryo v matce čerpá ze žloutkového váčku potravu proudící ve směru k mozku, který je hlavním polykačem potravy celého embrya. Spotřebou potravy vzniká spád látkové přeměny mezi mozkem a srdcem. Záhyb srdce sedí široce na žloutkovém váčku, srdce tluče už v asi 2 mm velkém, 3 týdny starém embryu. Žloutkový váček je zdrojem prvních krevních buněk pro embryo dříve, než mu je bude vyrábět jeho vlastní kostní dřeň. Žloutkový váček je všechno jiné než zbytečný evoluční pozůstatek dávné minulosti. Pokud byste jej odřízli, embryo zahyne.
Rybí žábry v lidském zárodku
Samozřejmě žádné neexistují, i tuto lež začal hlásat podvodník Ernst Haeckel, Darwinův velký propagátor v Německu, a nadšení evolucionisté ji pak opakovali desítky let až dodnes. Žádné struktury protkané krevními kapilárami kolem dokola, schopnými absorbovat kyslík jako u ryb, u lidského zárodku neexistují. 2,5 mm velké lidské embryo vykazuje charakteristické záhyby mezi čelem a srdečním valem. Jde o oblouk pozdější dolní čelisti, podjazyčný oblouk a dva hrtanové oblouky. S přibývajícím zakřivením embrya v hlavové oblasti se vnitřní oblouky víc a víc kruhově zvětšují a jejich tkáň uvnitř je tím napínána. Mezi nimi zůstává tělní stěna tenká, dokonce se někdy trhá, jsou-li ektoderm a entoderm příliš natěsnány. Případné štěrbiny (perforace) v tělní stěně byly pak omylem pokládány za rudimentární žábry. Jsou to však sekundární defekty na partiích krku a hlavy, které s rybími žábrami nemají nic společného, kromě jakési vzdálené vizuelní podoby. Podle zrakové podobnosti můžeme ovšem odvozovat i jezevčíka od štokrlete, podobnost je tu značná. (Blechschmidt: Zachování individuality)
Kostrč (coccyx) a lidský ocas
Pokud myslíte, že kostrč je zbytečná, zkuste si ji narazit, třeba o schody. Nebudete schopni si sednout, vstát ani lehnout. Těžko uděláte pohyb bez bolesti. V jistém smyslu je kostrč jednou z nejdůležitějších kostí v celém těle. Upínají se k ní svaly pro schopnost vzpřímeného držení těla. Je pravda, že u jednoměsíčního embrya kostrč vyčuhuje, dokud se nevytvoří nohy a tato kost se neohne mezi ně. Protože je tělo velmi složitě programováno v genech, a protože se v celé živé přírodě vyskytují podobná řešení morfologická, fyziologická a tím samozřejmě i genetická, může někdy dojít ke vzniku struktur připomínajících ocas zvířat – to se netýká jenom ocasu.
Lékař pak, po histologickém rozboru, dojde většinou k závěru, že se skutečným zvířecím ocasem mají tyto buněčné struktury pramálo společného - podobně jako nádor na hlavě není evoluční pozůstatek rohů. Někdy se narodí dítě bez rukou, nebo s dlaněmi u ramen, kdy chybí celá paže, jindy s jedním nebo třema očima, může také dojít k znásobení prsních bradavek. Neodvozujeme z toho nutně, že naši předkové byli tyranosauři s krátkými předními končetinami nebo haterie (tuatera), která má třetí, temenní oko, nebo vačice, která má 13, a někdy i 17 prsních bradavek. Při pokusech s Drosophilou se jí na hlavičce místo tykadel někdy vytvořily končetiny (antennapedia). Dělat z těchto věcí důkazy o původu ze zvířecích předků je směšné.
Dojde-li u embrya a novorozeněte k vytvoření takové ocasu podobné struktury, může jít o vážný defekt (spina bifida), nebo jde jen o tukový nádor bez kostí, který lékař po porodu odřízne jako pupeční šňůru. Nejsou zde žádné struktury zvířecího ocasu jako jsou svaly, kosti (chrupavka) a nervy. Jde jen o náhodně vytvořené kožní struktury, které ani nevychází z míst páteře, kde mají zvířata pravý ocas. Kdyby šlo o mutaci, byly by tyto anomálie dědičné, což většinou nejsou. Jak jsem již uvedl, také z případů lidí ochlupených na celém těle nemusíme hned zbrkle odvozovat zvířecí původ, ale spíše poruchu některého z regulačních genů. Znovu je třeba zdůraznit, co jsem již řekl výše, že řada struktur tkání a orgánů (stejně jako jejich spouštěcích a strukturních genů) je v celé živočišné říši, včetně člověka, velmi podobných. To však ještě neznamená, že jsou příbuzné (homologické)!
Homologické orgány a homeotické geny
Homologickými orgány jsou dle evoluční víry orgány příbuzné ve fylogenetické linii organizmů, tedy takové, které vznikly během údajné evoluční historie za miliony let transformací jednoho takového orgánu na jiný (ploutev ryby se přeměnila na končetinu obojživelníka, ta na končetinu plazů a z ní vzniklo křídlo ptáka, končetina savce atd.). Velká nepříjemnost však potkala evoluční teorii zjištěním, že homologické orgány nejsou vždy řízeny stejnými geny. Můžete mutovat geny rybí ploutve miliardkrát, obojživelníkovu končetinu však nedocílíte, protože ta je řízena úplně jinými strukturními geny. Také existence homeotických genů je obtížně vysvětlitelná z evolučního hlediska. Tyto 180 párů bází dlouhé úseky DNA se nacházejí ve velmi podobných sekvencích u různých organizmů evolučně zcela nepříbuzných, jako jsou myši, lidé, ovocné mušky či kopinatci. Např. u mouchy specielní gen ovlivňuje tykadlo, v myši velmi podobný gen má vliv na zadní mozek. Jiný homeotický gen kontroluje tvorbu očí včetně složených očí hmyzu a zcela rozdílných zrakových orgánů olihně a člověka. Každý homeotický gen produkuje malé množství proteinových molekul spouštějících transkripci strukturních genů. Výsledkem je kaskáda chemických pochodů vedoucích ke vzniku třeba končetiny nebo oka.
Proto je celkem nepodstatné, jestli mezi šimpanzem a člověkem existuje zdánlivá podobnost v 98% nebo v 10% genů (tato podobnost může být právě tak důkazem pro stvoření z “jedné tvůrčí školy”). Nesmíme zapomenout, že statisíce genů (pseudogenů) evolucionisté chápou jako zbytečné a neberou je v úvahu (bylo přečteno jen asi 0,3% lidského genomu, ostatní se považuje za zbytečné – “junk”, což tak ale vypadá stále méně). Morfologická a fyziologická podobnost šimpanze a člověka je asi 70 – 80 %, zatímco jejich DNA je u člověka umístěna ve 46 a u šimpanzů ve 48 chromozomech (tento rozdíl evoluční teoretiky hodně mrzel, nejprve tvrdili, že člověk a šimpanz má stejný počet chromozomů - 48). Zcela jistě existují ještě jiné faktory ovlivňujicí velmi podstatně tvorbu rozličných struktur jednotlivých druhů – pokud se z lidské oplodněné buňky nemá někdy rýhovat šimpanz a zase jindy člověk ze šimpanzí. Druhovou specifitu mohou ovlivňovat rozličná uspořádání DNA na chromosomech třeba šimpanzů a lidí. Podstatné rozlišovací faktory se mohou nacházet v cytoplazmě a může k nim patřit cytoskelet, membrány či rozmístění jiných komponentů. DNA může být jen informací pro stavební materiál, zatímco jiné faktory mohou určovat, jak tento materiál bude uspořádán. Zatím se těmto procesům moc nerozumí, ale zdá se, že lepší vysvětlení jejich původu a podobností podává koncept inteligentního designu (jedné stvořitelské školy či dílny) než evoluce pracující s nahodilostí.
Chromozomy a sekvence aminokyselin v proteinech
Jaképak evoluční vztahy odvodíme z toho, že rak má 116 chromozomů, kapr 104, holub 80, šváb, šimpanz, brambory, tabák a švestka po 48 chromozomech a člověk 46? Že by člověk pocházel z brambor nebo ze švábů? Co do počtu chromozomů jsme těsně vedle nich, můžete si vybrat!
Nebo můžeme sestavit jiný evoluční rodokmen, podle vzrůstajícího počtu chromozomů: řasa (12), hrách (14), meruňka (16), mrkev (18), chmel (20), mák (22), rajče (24), žába (26), bříza (28), ořech (32), jabloň (34), žížala (36), ještěrka (38), vepř (40), oves (42), člověk (46), šimpanz (48). Tak to je také zajímavý evoluční rodokomen, který by se ale asi evolucionistům moc nelíbil.
Anebo se podívejme na evoluční “podobnosti” jinak. Můžeme srovnávat třeba řetězce aminokyselin v různých organizmech, např. u proteinu cytochromu C nebo hemoglobinu, a zjistit procentuální odchylky jednotlivých sekvencí, a tak porovnat evoluční vzdálenost jednotlivých živých tvorů. Zjistíme (dle cytochromu C) tyto zajímavosti:
bakterie (Rhodospirillum) je stejně vzdálena od savců, ptáků, ryb, hmyzu i rostlin v neměnném poměru 64-69%.
kvasinka je stejně vzdálena od koně, holuba, tuňáka, mouchy, slunečnice, člověka, a to o 40-45%.
bourec morušový (motýl) je stejně vzdálen od koně (savci!), holuba (ptáci!), želvy (plazi!), kapra (ryby!) a mihule (kruhoústí!), a to o 27-30%.
Budeme-li prověřovat řetězce hemoglobinu, zjistíme, že:
mihule (kruhoústí) je stejně vzdálena od kapra, žáby, slepice, kangaru (vačnatci) i člověka, a to o 73-81%.
Budeme-li prověřovat obratlovce, najdeme opět stejné vzdálenosti odchylek v cytochromu C:
kapr je stejně vzdálen od koně, králíka, slepice, želvy a žáby, a to o 13-14%.
Můžeme tedy dojít k závěru, že jak v počtu chromozomů, tak v procentuálních odchylkách dvou společných proteinů, nenacházíme ani stopu po nějakém klasickém evolučním schématu, jak se to učí na školách, tedy ono vymyšlené:
kruhoústí…………..ryby…………..obojživelníci……………plazi……………savci.
Pro evoluční teorii platí, že čím více poznání, tím více bolesti (Kaz 1/18) V jedné studii Arcady Mushegian a jeho kolegové porovnali 36 proteinů pocházejících z lidí, arthropodů (mouchy), nematodů (červ C, elegans) a droždí. Objevili, že různé proteiny mohou generovat rozličné domnělé fylogenetické stromové topologie. Silně to ukazuje, že historické fylogeneze by neměly být odvozovány na základě genu kódujícího jeden protein, říká tato studie. Pokud tedy člověk není předpojatý a evoluční teorie pro něj není svaté dogma, které prostě platit musí, pak z výše uvedeného zjistí, že dokládat evoluci podobností sekvencí proteinů je neprůkazné. (Viz také Brand, Davis a Kenyon, Denton)
Zajímavé příbuznosti
Např. želvy a chřestýši, náležející k plazům, by měli mít k údajnému společnému předku blíž než k lidem. A tak evolucionisté budou očekávat, že cytochrom c chřestýše bude mnohem podobnější cytochromu c želvy než člověka. Leč, není tomu tak. Cytochrom c chřestýše se liší od cytochromu c želvy na 22 místech, zatímco od cytochromu c člověka jen na 14 místech a želva je dokonce blíže ptákům než chřestýšům. Podobně lidé a koně, tedy placentální savci, by asi (kdyby platila evoluce) měli mít větší shodu v cytochromu c než lidé s vačnatci, třeba s klokanem. Ani zde tomu tak není. Lidský cytochrom c se liší od koně na 12 místech, ale od klokana jen na 10. (Viz Brand, Ayala)
Pseudogeny
Nyní už se přestávají jevit jako “junk” (odpad), tedy jako oněch 180 darwinovských rudimentárních orgánů, ze kterých nezůstal ani jeden. Začínají vykazovat určité funkce, např. tlumící a spouštěcí. Jejich sekvence se v organizmech často mění a zjistilo se, že se podstatně velké části pseudogenů liší od rodičovských generací, což ztěžuje/zlehčuje evoluční výklad homologií. Nyní se též ukázalo, že nezávislé přírůstky dlouhých i krátkých úseků (LINE i SINE) pseudogenů mohou vznikat na tom samém místě u různých organizmů, a nejsou tedy, přísně vzato, nepravděpodobné, ale pravděpodobné. Vypadá to, že tyto úseky pseudogenů mají svůj vztah k určitým zlomům ve stočených úsecích chromozomů. Kdyby byly zbytečné, proč by tyto tak energeticky nákladné úseky DNA evoluce už dávno neodstranila, když mechanizmus odstraňování je známý? Navíc byly ortologní (duplikátní geny v jiném organizmu) úseky SINE pseudogenů (300 párů bází) nalezeny v různě evolučně vzdálených kmenech organizmů. Ne, opravdu není oprávněné použít pseudogeny jako důkaz původu člověka z primátů.
Bakterie (stejně jako všechny organizmy) vykazují stabilitu – ne tendenci se vyvíjet
Základem evoluční ortodoxie jsou mutace neustále měnící genom organizmu a dodávající tak “materiál” pro selekci, která se uplatňuje v boji a úspěšném rozmnožování. To jsou “věčně zelené evoluční mantry a modlitební mlýnky”. Ale ukázky, kam až tyto mutace mohou v současnosti fenotyp skutečně dovést, nemá evoluční ideologie žádné! Jen bohatou rétoriku. Jerry Moore studoval bakteriální čistou kulturu Proteus mirabilis, druh patřící k čeledi Enterobacteriaceae (řád Eubacteriales). Chtěl zjistit, při její izolaci, jak stabilní či variabilní tato kultura bude v měnících se podmínkách. Organizmy byly postupně vystaveny 10 náhodně vybraným laboratorním prostředím a kultury byly udržovány v rozmezí teplot 20-37°C po dobu tří měsíců. Podmínky pro kultivaci a inkubaci byly měněny, ale stovkám generací bakterií zůstalo zachováno životaschopné prostředí. Po 62 postupných změnách, 30 biochemických a antibiotických charakteristik citlivosti se nezměnilo od původní kultury, kromě nepatrné a měnící se proměnlivé citlivosti na Penicilín G. I tato změna byla ale spíše způsobena poškozením buněčné stěny bakterií komponenty jedů než následkem odezvy na Penicilín G. I když je tento experiment jistě omezen co do rozsahu i času, ukazuje nicméně na vysokou biologickou stabilitu. Moore sám ve své zprávě uvádí příklady z vědecké literatury, dokládající neuvěřitelnou biologickou stabilitu, včetně studie, která ukazovala, že během 150 let intenzivních výzkumů na bakteriích si bakterie podržely vyhraněné biologické vlastnosti.
Srovnejte, prosím, tuto skutečnost s neustálými evolučními proklamacemi, jak neuvěřitelně pestrý materiál mutace stále dodávají evolučním procesům. Evoluční biolog profesor doktor Jacob Segal kritizuje mutační teorii a píše: “Kdo mohl někdy nahlédnout do mechanizmu buněčných funkcí, nedokáže si při nejlepší vůli představit, jak by se tyto vzájemně těsně propojené mechanizmy měly mutací v jediném systému podstatněji zlepšit. Bylo by to totéž, jako kdybychom chtěli vylepšit rozhlasový přijímač tím, že bychom nazdařbůh změnili hodnotu odporů a kondenzátorů a nahradili jeden typ tranzistorů jiným. Tím se přístroj nezlepší; pravděpodobně bude fungovat hůře nebo vůbec ne, rozhodně však z něho nebude televizor. Jediný typ “mutace”, kterou můžeme provést bez nebezpečí, je nahradit kulatá tlačítka hranatými nebo natřít kryt jinou barvou, což by přibližně odpovídalo mutaci na biologických konečných stanicích /tj. např. vznik rezistence, pigmentace, změny velikosti apod./. Aby některá ze životně důležitých funkcí snesla mutaci bez vážné škody, bylo by třeba příslušně sladit řadu jiných funkcí. U téhož jedince by tedy muselo dojít současně k několika mutacím, jež by navíc nesměly být nahodilé, ale přesně vzájemně sladěné.” (Je život záhadou? - str. 95)
Rezistence bakterií na antibiotika a mutace – žádná evoluce
Rezistence může být primární a získaná, primární je přirozená, poměrně vzácná, takový druh bakterie prostě nenese zásahové místo pro dané antibiotikum. Našly se bakterie v mrtvých tělech námořníků pohřbených při neúspěšné arktické expedici r. 1845. Ty vykázaly resistenci na penicilin a jiná antibiotika, tedy už v době, kdy se ještě antibiotika nepoužívala. Gramnegativní bakterie (mají tenčí ale pevnější buněčnou stěnu tvořenou mureinem – oproti grampoz. b.) jsou podstatně méně citlivé (čili více rezistentní) na penicilin než grampozitivní bakterie. Jako příklad volně žijícího patogena s vysokým stupněm přirozené rezistence může sloužit Pseudomonas aeruginosa. Většina kmenů této bakterie byla vůči mnoha antibiotikům rezistentní hned od začátku, v době, kdy se s antibiotiky teprve začínalo.
Získaná rezistence (tj. většina rezistencí) může vzniknout mutací, ale vzniká spíše přirozenou obranou, kterou je bakterie vybavena podobně jako jiné organizmy – tedy žádnou evolucí. Mnohdy se za mutaci vydává přirozený obranný proces patogenního mikroorganizmu. Ten např. přeprogramuje aktivní místa antigenu, takže protilátka ztratí svoji rozlišovací schopnost. Nebo přeprogramuje celý genom. Také bodové mutace často způsobí rezistenci. Bakterie, kterou původně antibiotikum zabíjelo, začne být odolná. Nejde tedy o žádnou evoluci a rezistentní bakterie se také nikam nevyvíjejí! Běžný evoluční trik je však toto: každá změna = evoluce! Spadne meteorit, je to evoluce. Bakterie či virus aktivuje svoje obranné mechanizmy, je to evoluce. Změní se barva kůže, peří, velikost zobáku, zakrní křídlo či oči – to je všechno evoluce. Když se něco narodí, je to evoluce, a když to umře, je to také evoluce. Jen pořád chybí jasný příklad, kdy a kde se nějaký orgán vyvine, když tam nikdy předtím nebyl. Tyto důkazy evoluční ideologie stále bolestně postrádá. Proto se “na evoluci musí věřit”. Proto se také lidé/vědci, mimo jiné, liší od sebe tím, zda “na evoluci” věří, či “na evoluci” nevěří.
Evolucionisté dosud nikde nepředvedli vznik nového orgánu, ani náběh k němu, ba ani vznik jediného nového genu – všechno, co dělají, je jen založeno na bohaté rétorice kolem mutací. Polský genetik M. Giertych říká: “Existuje mnoho příkladů negativní nebo neutrální mutace, ale neznám ani jediný příklad, který by mohl dokumentovat pozitivní mutaci.” Matematik a lékař M.P. Schützenberger označil v r. 1996 přirozenou selekci za zcela nedostačující evoluční faktor. Lee Spenter, rovněž matematik, poukázal v své nedávné knize “Nic není náhoda” na základě moderní informatiky, že mutacemi nové informace nejen nevznikají, nýbrž se ztrácejí.
Institut Discovery, který podporuje trh a tradiční hodnoty amerického liberalismu, shromažďuje v současné době (září 2003) podpisy přírodovědců, kteří se stavějí kriticky k Darwinově teorii; za poslední měsíc se připojilo 60 amerických biologů. V prohlášení, které podepisují, se mj. říká: "Jsme skeptičtí k tvrzení, že komplexnost života vzniká mutacemi a přírodním výběrem. Je třeba podporovat kritické zkoumání Darwinovy teorie". Institut se také staví kriticky k seriálu PBS o evoluci, který v současné době běží na ČT2 (Res Catholica 163/2003)..