21. OMYL
Mnozí dnes věří, že věřit lze jen tomu, co vidíme a na co si můžeme sáhnout
Lidé věří kdejakým hloupostem, jinak bych nemusel psát Omyly. Bez víry žít nejde a jen velmi málo z toho, čemu věříme, můžeme ohmatat či vidět. Celé naší představě o minulosti musíme “jen” věřit. Celé představě o budoucnosti musíme jen věřit. A z přítomnosti? I v té skoro všemu musíme jen věřit. Přítomnost je ta sekunda, ve které právě nyní jsme. Kam až vidíme a dosáhneme? Do jaké hloubky, dálky, výšky? Jak moc vidíme do lidí nebo do materiálů, kterými jsme obklopeni? Ohmatáme si nosníky stropu či armaturu panelů v domě, kde právě jsme, a při každém příchodu je zrentgenujeme, jestli nám to všechno nespadne na hlavu? Nebo musíme věřit, že strop nespadne? A kdybychom si ohmatali celou stavbu, co z toho? Nebude to jen víra, v té následující sekundě, že jsme nic nepřehlédli? A že se vada materiálu neprojevila až po našem měření? A to, co je dál od nás, tomu snad věřit nemusíme, to vidíme? Co je za rohem a co tam bylo včera? Z minulosti vidíme stavby, čteme knihy, ale kdo a kdy je postavil a napsal, tomu musíme už jen věřit, nic jiného nám nezbývá! Věda o tom důkaz podat nemůže, protože dokáže podávat důkazy jen o přítomnosti. Myslím přírodovědu.
Dnes jsem měl rozhovor s “nevěřícím” stavebním inženýrem, který tvrdil: “Jsem stavař, statik, co si nespočítám, nezměřím, neotestuji, tomu nevěřím. Existují dané pevnosti v tahu, ohybu, míra pružnosti, rovnováha, atd.” Tak jsem se ho zeptal, jestli takto prověřil před mým příchodem židli, kterou mi nabídl k sezení. Přiznal se, že ne, ale že ze zkušenosti doufá, že vydrží. A zeptal jsem se ho, jestli prověřil strop nad námi. Přiznal, že ne. Asi neprověřil ani podlahu, nosné stěny, pak jestli u sousedů nezapomněli vypnout plyn a zda naproti v domě nebydlí třeba blázen, který si opatřil protitankovou pěst a chtěl by si jen tak z nudy zastřílet. Dále by mne zajímalo, zda si zjistil, jestli nemůže v dané chvíli spadnout nějaký meteorit nebo letadlo. Nic z toho před mým příchodem neprověřoval.
Takže: seděli jsme a povídali, je-li víra důležitou složkou života či není, a věřili, že: dům, kde jsme, nespadne, plyn vedle v místnosti nevybouchne, nikdo nám tam nic nestřelí ani nehodí, naše srdce se nezastaví, cévy neucpou, nespadne na nás meteorit ani letadlo, dům není poddolován či podemlet vodou, že za rohem je pořád ještě to auto, kterým jsme přijeli, existuje New York, Praha a silnice k ní, že žil Kristus, Komenský a Masaryk, že ještě žijí naši blízcí i dalecí, že ještě zítra budeme naživu ... mám pokračovat? V ničem z toho, co jsem jmenoval, jsme si nemohli být v tu chvíli jisti – protože jsme to ani neviděli ani neohmatali. 99 % - ale chce se mi říci 100 % našeho života není nic jiného než víra! To říkám hlavně “nevěřícím Tomášům...”. Ano, jistě, o mnohém z toho, co jsem jmenoval, se člověk může přesvědčit, asi jako o tom, jestli pořád ještě platí Archimédův zákon. Ale kdo to dělá? Spíše, než že jen věří a spoléhá na svoji víru a zkušenost.
Špatná víra nás může připravit o život
Když změřím voltmetrem elektrické napětí v zásuvce a ručička voltmetru se vychýlí poté, co jsem doteky přiložil ke svorkám, tak věřím, že je tam napětí. Nic jiného než věřím! Jako elektrikář jsem už mnohokrát dostal ránu, protože jsem věřil špatně. Třeba mi selhala vadaska (měřidlo napětí) a já to nevěděl, klidně jsem se potom prsty dotkl kontaktů (měřidlo ukazovalo nulové napětí) a dostal jsem ránu. Proč jsem dostal ránu, když jsem zcela jasně viděl na měřidle nulové napětí? Viděl napětí? Copak se dá napětí vidět? Velikost napětí jsem si jen chybně vyložil ze stavu ukazatele napětí! Důvod, proč ukazoval nulu, byl jiný, než jsem myslel. Získal jsem mylnou víru a dostal ránu. Od reality. Takových “ran” dostáváme stále hodně. Jednou jsem uvěřil, že kolegové vypnuli napětí na 500V kabelu. Nevypnuli. Má víra – lehkovážná, mi tehdy málem zkrátila život na 22 let – kvůli mylné víře. Nebo slabé víře: je možné, že kdybych měl velmi silnou víru, že tam napětí opravdu není, ani bych ránu nedostal. Já jsem však žádný pádný důvod k silné víře neměl: bylo to jen banální nevychýlení ručičky voltmetru, na jaké jsem byl mnohokrát zvyklý. Proto, asi proto, byla pak realita silnější než mé běžné očekávání, že tam napětí není.
Jsou známy případy lidí, kteří prožili šok jakoby z elektrické rány a jejich tělo vykazovalo podobné syndromy, jaké se projevují po skutečném zásahu elektrického proudu poté, co se dotkli elektrické sběrnice (vvn), kde ale nebylo žádné napětí! Jejich víra, že tam napětí je, byla tak silná, že reakce těla na naprosto neškodný dotyk (bylo to bez napětí) byla masivní realizací jejich víry - ne té tak zvané reality. Víra byla v tomto případě tak silná, že se stala realitou (příznaky popálenin od elektrického proudu bez elektrického proudu). Snad jen okamžiky bez víry či slabé víry – kdy hlavou narazíme na zeď, dostaneme ránu či zakopneme, můžeme označit – ale zdaleka ne zcela oprávněně – za “vím, vidím, ohmatal jsem si”. Proč ne zcela oprávněně? Protože nás může klamat i hmat i zrak, i jiné smysly - stejně jako ten voltmetr.
Víra je silnější než naše smysly – i když si to neuvědomujeme. Naše smysly mohou klamat (např. fata morgána). Je známo, že i celá skupina lidí může “vidět” to, co se očekává (věří) a co filmová kamera skutečně nenatočí a nedělo se. Mnoho lidí může věřit tomu, co se nestalo. Ať už jde o davovou sugesci, nebo mylné informace. Ve 12. Omylu jsem psal o konformitě (přizpůsobování se většinovému myšlení a názorům) a pokusu, který provedli s lidmi na Yalově univerzitě (New Haven, Connecticut, USA), v ústavu věd o chování. Tam se ukázalo, že lidé dovedou sami sebe přesvědčit pod vlivem davového myšlení o něčem, co je v rozporu i s do očí bijící realitou. Na druhé straně i samo tělo může nutit člověka k víře, která se neshoduje s realitou, a nejen v opilosti. Lékařům jsou známy fantómové bolesti po amputaci končetin, kdy člověk vnímá třeba nohu, kterou už nemá, a cítí v ní bolest. To se děje dokonce i u dětí, které se již bez nohy narodily. I když jde spíše o nervovou záležitost než o víru, souvisí to s tím. Člověk bez nohy, který ale cítí, že ji “má a bolí ho”, musí vírou upravit (korigovat) toto chybné cítění. Naše víra o skutečnosti je často mocnější než “viděl jsem, hmatal a cítil”. Víra může být pravdivá nebo nepravdivá. Aby byla pravdivá, je třeba ji solidně ověřovat! Naše smysly a všechna měřicí zařízení na světě (teploměr, tlakoměr, výškoměr, tachometr atd.) nám jen zprostředkovávají informaci “k víře”. Po změření “skutečnosti” těmito přístroji buď zaujímáme nový postoj (novou víru), nebo starý postoj jen opravíme (korigujeme) a upevníme.
Usuzování ze zkušenosti je také jen víra, nic jiného než víra
Lední medvědi jsou bílí, tak věříme a věřit budeme (i učit druhé), dokud se nenajdou hnědí. Trasou “A” pražského metra dojedeme k Hradčanům. Ale někdy nedojedeme. Říkáme: zítra půjdu tam a tam a udělám to a to. Ano, můžeme tomu věřit (na základě předchozích zkušeností), ale jisté to není. Miliony neviditelných příčin mohou naše staré dobré zkušenosti změnit. Sto nebo tisíc našich zkušeností nemusí za vteřinu nic znamenat a všechno může být jinak. Místo na vyhlídkové věži, kam jsme se těšili, se můžeme ocitnout v hrobě. Proto bible radí: říkej o budoucnu jen “dá-li Bůh”, udělám to a to, půjdu tam a tam, stane se to a to. Ani zítřejší východ slunce není jistý. Nevyjde proto, že si to myslí astronomové a umí to spočítat. Nevyjde ani kvůli naší zkušenosti, že zatím vždy vycházelo, ale ani kvůli naší slabé povrchní víře, že asi zase vyjde, tedy jen proto, že s tím tak nějak počítáme. Vyjde jen tehdy, bude-li si to Bůh přát. Vím, že toto tvrzení je moc “silné kafe” pro mnoho materialistů – ale takové jsou zřejmě všechny Omyly.
Vše máme jen zprostředkovaně – z druhé ruky
Ručička voltmetru jen zprostředkovává našemu zraku informaci o nějaké, jinak neviditelné skutečnosti. Náš zrak (oko, zrakové receptory a nervy a zrakové centrum v mozku) jen zprostředkovává našemu myšlení (vnímání) informaci o vnějším světě. Naše myšlení (oblast víry) pak tuto informaci porovnává s našimi předchozími zkušenostmi a jinými informacemi a dělá z toho závěr pro naši víru. Vše v našem životě je zprostředkované. A co je zprostředkované, je závislé na víře. Tak, jako se dá zkreslit či úplně falzifikovat nějaká informace poskytnutá televizí či rozhlasem, tak nás může zmýlit náš zrak, sluch, hmat či jiné smysly. Ani nemluvě o logice, paměti, schopnosti třídit informace a vyvozovat správné závěry. Víte, co je jisté? Vůbec ne smrt, jak se mylně říká, ta není vůbec jistá.
Jistá je jen víra. Řekl jsem jistá, ne pravdivá. Víra může být také hodně mylná, proto často opakuji větu téměř všechno je dost jinak. To si lidé většinou nemyslí. Věří, že jisté je vychýlení ručičky voltmetru, výška rtuťového sloupce na teploměru či televizní zpravodajství – které přece sledují a jasně vidí. “Vždyť jsem to viděl na vlastní oči, oni to tam ukazovali”. Jakoby filmový průmysl dnes nedokázal “divy”. Existují lidé, kteří tvrdí, že přistání na Měsíci Američané nafilmovali v Hollywoodu, protože se americká vlajka na Měsíci pohybovala jakoby ve větru (a ještě jiné důvody uvádí). Já si to nemyslím, ale jak vidno, nadšenou víru možno založit na všelijakých věcech. “Důležité je” ignorovat přitom všechno, co by tuto naši “vyvolenou” víru popíralo. Podobně je tomu i s teorií evoluce a popíráním Boha. Málo důkazů, ale hodně ignorovaných skutečností. A kde je víra, vždy se nějaké ty “důkazy” najdou.
Aby nedošlo k omylu
Já se nepokouším tvrdit, že svět je nepoznatelný, nebo přelud, nebo že nás smysly šálí a vše, co nám zprostředkovávají naše oči, uši, ruce, čich nebo chuť je mylné. A že nám všichni lidé lžou. To bych byl sám proti sobě, já svým smyslům často věřím, i knihám i mediím. Mám v nich důležité pomocníky své víry. Jen je víc prověřuji a nepřeceňuji. Nyní se snažím vysvětlit, že naše smysly (zrak, sluch, hmat, čich, chuť) a lidé nám ne vždy zprostředkovávají věrné informace, a jen víra se pak stává dominantní nad smysly i informacemi – třídí je, hodnotí a vybírá si z nich. Vybírá – ale podle čeho?
Ano, zde leží celé nebezpečí. Existuje jakási základní apriorní touha, jakási “panenská víra” dříve, než nám předkládaná fakta vnutí buď pravdivý, nebo falešný obraz (víru) o skutečnosti. Ještě předtím, než fakta známe a poskládáme, máme jakousi neznatelnou vnitřní touhu, aby výsledek byl takový nebo onaký. Tato touha může pak negativně cenzurovat (třídit) přicházející fakta a argumenty. Záleží jen na tom, zda chceme skutečně znát pravdu a donutíme se brát všechna fakta vážně. Nebo zůstaneme proti všem faktům zabetonováni v naší prvotní představě, hypotéze či pohledu.
Často pak o realitě nerozhoduje realita, ale chtění. Výsledkem může být víra utkaná jen z povrchních názorů dané doby nebo nějaké skupiny lidí (menšiny či většiny). Nebo vznikne víra, velmi pevná, ale nepravdivá, protože se hledalo a vybíralo jen to, co právě k ní mělo vést. Ostatní se odhodilo. Čím dlouhodoběji jdeme tímto směrem (subjektivní selekcí faktů za účelem dokázat chtěné), tím méně jsme schopni objektivního posouzení reality – tedy všech faktů. Tak také vznikala evoluční víra. Počáteční chybný Darwinův nápad se moc zalíbil (důvody k tomu rozebírá dr. Bakerová v brožuře Jablko sváru) a další fakta už se vybírala tak, aby oblíbenou hypotézu potvrzovala. Vše “nehodící se se škrtalo”. Dnes je víra v evoluci tak silná, že pro mnoho lidí je to “fakt”, o němž už ani nechtějí diskutovat. Svoji evoluční virtuální realitu považují za tak prokázanou, jako je kulatost Země.
Jak se může zrodit mylná víra
Vědec, který drží v ruce piltdownskou lebku a neví, že je to falzifikát (viz 5. Omyl), může znovu a znovu mnoho let tvrdit a “být si jist”, že má v ruce důkaz o původu člověka ze zvířat (jako já měl tenkrát “důkaz”, že v drátech není napětí). Falsifikát tak jen posílí jeho postupně budovanou falešnou víru v evoluci člověka. Naše smysly jsou jistě velmi důležité pro naše pravdivé rozpoznávání okolního světa, pro péči o vlastní tělo a pochopení jeho funkcí, pro porozumění minulosti (historická fakta, zkameněliny, archeologie), přítomnosti (přímé pozorování, měřicí přístroje, indikátory) i správný odhad budoucnosti. To vše ale vytváří právě jen víru, tedy porozumění naší mysli, a to v závislosti na touze našeho srdce. Pravdivou víru, nebo falešnou. Pravdivý obraz o skutečnosti, nebo falešný (pokřivený, lživý). Proto říká bible: A pošle jim Bůh mocné dílo podvodů. Z kontextu se dozvídáme, že toto “mocné dílo podvodů” je určeno těm, kteří si oblíbili lež. Jak vidno, Bůh respektuje lidskou volbu a nesnaží se člověka od ní odvést třeba “masivnějším množstvím důkazů”. Trochu to připomíná známé “kdo chce kam…”.
Na to se mě neptejte
Na otázku správné (pravdivé) víry se pokouším v těchto Omylech dát odpověď, a to v různých oblastech života. Snažím se ukázat, že k nejlepší víře může člověk dospět jen dlouhodobým hledáním pravdy, kdy mu o nalezení toho nejpřesnějšího obrazu světa opravdu jde. Výsledkem mého osobního hledání, trvajícího řadu let, bylo přijetí obrazu světa, který popisuje bible. Někdo jiný může říci, že jsem hledal špatně, málo či na špatném místě. To je věc názoru. Víru nejde nikomu vnutit (jen to, že se bude tvářit, že věří a chovat se tak, třeba ze strachu). Kdybych ale měl odpovědět na otázku, proč mnoho lidí netouží po pravdě – tak nevím. Nevím, proč někomu stačí žít jen tak, třeba s půllitrem piva nebo vědeckou kalkulačkou v ruce, nebo obojím. A žádná pravda ho nezajímá, nebo má naprosto zkreslený obraz světa. To nevím. Nevím, proč se jeden vědec nechá koupit k tomu, aby vyškolil teroristu a jiný vědec se raději zřekne vědy (Sacharov), než aby ji teroristé (bývalý SSSR) mohli zneužít. Opravdu nevím, proč někoho Kristův charakter zaujme, a jiného ne. Nevím.
Dobro a zlo
Víte, proč je na světě dobro a proč je zlo? Protože mají lidé dobrou a špatnou víru. Desetitisíce dopravních nehod nemají na svědomí kluzké silnice, špatný technický stav vozidla, rychlá jízda či nepozornost. Tyto věci jsou jen pomocné nástroje (zesilovače) špatné (či dobré) víry. C2H5OH (alkohol etanol) nemůže za nehody na silnicích, ale špatná víra. Některý řidič nezískal zodpovědný přístup k životu a tedy i k požívání alkoholu (kdy ano, v jaké míře, a kdy ne). Špatná víra vede k nerozvážnosti, nezodpovědnosti, zbrklosti – a na kluzké vozovce se to jen znásobí. Špatná víra vede k tomu, že jedu ve špatném autě se špatnými brzdami a ještě rychle. Špatný postoj k životu, k lidem, nehledání smyslu života, pravdy, neznalost důležitých věcí na úkor velké znalosti různých nepodstatných věcí, malicherností a hloupostí – to vše se slije v lidské mysli ve špatný, primitivní postoj k podstatným věcem, ve špatnou víru. Výsledkem je svět, jaký je.
Materialista může klidně tvrdit (věří), že to, co si neodpracujeme, nemáme. Věří, že žádný Bůh není. A zároveň věří, že oči, ruce, nohy, ústa, banány a pomeranče – to vzniklo kdysi dávno bez práce – “to se udělalo samo”, vyvinulo se to – věří. Nedávno mi řekl jeden student, když jsem mu vysvětloval materialistické důkazy pro existenci Boha, že bude raději věřit v onu velmi nepatrnou pravděpodobnost (velkou nepravděpodobnost), že se to všechno udělalo samo, než v Boha.
Jak jsem řekl, víra je spojena s volbou, kterou určuje předchozí chtění, touha. Když půjde ten chlapec po mostě, bude asi věřit ve velkou pravděpodobnost, že právě v té chvíli most nespadne – hodí se mu to, chce to tak. Ale pokud jde o víru v Boha, zvolil si pravděpodobnost malou, že se vše na světě mohlo udělat samo. Asi se mu hodí, že Bůh není – chce, aby nebyl. Třeba tuší, že by musel svůj život změnit. Možná má záliby, o kterých ví, že by se “případnému” Bohu nelíbily. Nějaký důvod tam bude, nevím jaký. Proto říkám, že nevím, proč mají lidé špatnou víru. Ty prvotní příčiny neznám. Důsledky špatné víry ale ano, až moc dobře! Ty známe všichni moc dobře.
Obtížnost pravdivé vědecké víry
Důkaz v exaktní vědě je vlastně možný jen nyní, teď, dnes. Všechno platí jen do chvíle (té současné), kdy lze nějaké tvrzení (zákon) znovu prověřit, znovu demonstrovat a otestovat. Pokud výpočty znovu a znovu souhlasí. Teprve tak vzniká oprávněná víra, že ten či onen zákon platí. Bude-li platit v budoucnu, ukáže další ověřování – tedy až ta budoucnost. Ověřování se děje na rovině smyslů (zrak, sluch atd.). Kdyby se číslům a operacím (zákonům) přiřadily tóny, dala by se třeba matematika dělat sluchem. Protože však ne všechny naše smysly stejně jasně rozlišují to, co rozlišit v dané oblasti potřebujeme, “čitelnost” pokusů může být různá. Snadněji rozlišíme čísla zrakem než třeba sluchem podle délky tónu nebo frekvence (výšky).
Protože matematika je abstraktní věda – nepotřebuje ani tolik ověření z empirie (zkušenosti), je považována za nejexaktnější vědu (nejpřesnější). Všimněme si toho materialistického paradoxu: to, co je nejvíc abstraktní, se považuje za nejpřesnější, za exaktní. Tedy to nejméně hmatatelné. Nesouvisí to s mým povídáním o víře? Horší je to už v chemii, kde “do toho” je špatně vidět. Tam je nutno výpočty a předpoklady kontrolovat četnými pokusy. Ještě horší je to v některých oborech fyziky, a snad nejhorší v některých biologických oborech – v těchto vědách je mnoho nejistot, předpokladů, hypotéz, dohadů, dokonce podvodů a hašteření. Důvod je jednoduchý: matematik snadněji než biolog prokáže či vyvrátí svoji matematickou víru (hypotézu), třeba že obsah čtverce sestrojeného nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka je roven součtu obsahů čtverců sestrojených nad jeho odvěsnami. Stačí mu k tomu tužka a papír. Ale chemik, biolog nebo astronom? Musí používat mnoho zprostředkujících přístrojů, které pomáhají vidět věci moc malé nebo moc vzdálené. (viz 2. , 3. a 4. Omyl) Podobně špatně je na tom nukleární fyzik. Víra těchto lidí může být velmi lehce mylná, a aby byla pravdivá, vyžaduje někdy tisíce prověřování a křížových analýz. Víra (o realitě) tam vzniká jako obraz na mozaice mnoha pokusů a pozorování a výpočtů a opětovných pokusů.
Stejně jako ve vědě jsou oblasti života, kde člověk snadněji podlehne omylu, podvodu, špatnému kolektivnímu (stádnímu) myšlení nebo prostě svojí vlastní svévoli. Ještě hůře než v přírodovědě se prokazují věci v historii, politice, náboženství atd. (ani nemluvě o odhadech do budoucnosti) Teorie o původu člověka a života na Zemi patří také spíše k vědám o historii a do filosofie než do biologie. Je to otázka znalosti mnoha faktů, důkladného a poctivého prověřování informací bez předpojatosti (“takhle bych si to přál, takhle by se mi to líbilo a zapadalo do mého myšlenkového schematu, toto tvrzení vyhovuje mému životnímu stylu”). Proto jsem psal, jak snadno lidé věří v chemickou evoluci života (že maso vzniklo z ne-masa, chemicky). Protože většina molekul a atomy nejsou vidět, chemické sloučeniny se dají obtížně představit a každý si tam může věřit, čemu chce – pokud jde o minulost.
Příklad víry, která se ukázala pravdivou
V roce 1845 byly pozorovány zvláštní odchylky v dráze planety Uran (sedmá, v té době poslední známá planeta). Francouzský astronom Urbain J. J. Leverrier vypočetl z těchto odchylek možnost další, osmé planety. Tak jako on, i německý astronom Johann Gottfried Galle uvěřil, že tam musí být nějaká další planeta, přestože ji zatím neviděli. Galle pak v roce 1846 zaměřil svůj teleskop vypočítaným směrem a našel tuto osmou planetu (Neptun) jen s 1° odchylkou od vypočteného směru – teprve nyní ji spatřil. Nezávisle na těchto astronomech vypočetl pozici Neptunu na obloze (dříve, než byl spatřen) také britský matematik John Couch Adams. Britští astronomové však poněkud “zaspali”. Nenamířili včas tím směrem své teleskopy, aby se přesvědčili o správnosti výpočtu, jestli je víra v novou planetu oprávněná.
Příklad víry, která se ukázala nepravdivou
Evolucionisté věří, že se obojživelníci vyvinuli z lalokoploutvých ryb, které měly vymřít před asi 70 miliony let - protože se žádné mladší zkameněliny nenašly. Takovým kandidátem jejich víry byla ryba Latimeria chalumnae (latimerie podivná). Protože víra v evoluci je silná, byly podle zkamenělin této ryby datovány i sedimentární skalní vrstvy. Věřilo se, že kde byla nalezena zkamenělá latimerie, tam jde o útvar starší než 70 milionů let. V roce 1938 však přišlo překvapení: latimerie byla ulovena nedaleko Madagaskaru živá. Při pitvě se zjistilo, že:
Skutečnosti tedy vyvrátily víru evolučního náboženství. Dnes už existuje několik set vylovených latimerií – a stará víra v evoluci ryb! Dokonce i víra, že za 70 milionů let miliardová hejna latimerií nám nezanechala ani jedinou zkamenělinu! (Nabízí se však víra realističtější: od zkamenělých latimerií k současným živým žádné miliony let neuběhly a obojživelníci z ryb nevznikli.)
Realisté a snílci
Člověk, který na základě faktů dojde k existenci Boha, je vlastně tvrdý realista. Může zůstat materialista (nezačne se modlit), jen ví, že za složitostí živé přírody musí stát velice inteligentní tvůrce. Nemusí číst bibli a věřit v Krista. Nemusí se stát členem nějaké církve. Prostě dojde na základě materialistických faktů k závěru, že “něco jako Bůh musí existovat”. Je to sice pro spásu málo (i ďábel věří v Boha – viz 19. Omyl), ale je to zcela pragmatický a hlavně logický závěr. Jako když někdo v pusté krajině najde dům a řekne si: “tady museli být někdy lidé”. Rozumný závěr, ne? Méně rozumné by bylo při pohledu na opuštěný dům říci: “ta příroda ale umí věci”! Žel, toto jsou často ateistické závěry při pohledu na realitu.
Je snad člověk, který věří, že i dávné staré domy měly své stavitele, projektanty a zedníky, věřící? Je věřící proto, že nepotřebuje vidět zedníky těch domů a sáhnout si na ně? Stojí takový člověk mimo realitu či přírodovědu? Jen proto, že usuzuje analogicky (a zprostředkovaně) na existenci inteligentního a myslícího tvůrce podle složitosti objektů (výrobků), které našel a ze zkušenosti, kterou má? A srovnáním toho, co samovolné procesy skutečně umí, a na co nestačí? Vždyť takto uvažujeme zcela běžně a denně. Velmi často nevidíme příčinu, ale jen její účinky, a ze zkušenosti usuzujeme, co tou příčinou mohlo asi být. A naopak která případná příčina (např. náhoda) to být nemohla. Proto občas říkáme: “to přece nemůže být náhoda”! To je v našem životě úplně normální, jen v přírodě se tomu mnozí zoufale brání. Brání se aplikovat naši zkušenost se vznikem složitých a důmyslných věcí také na přírodu – kde těch složitých a důmyslných věcí jsou miliardy, a všechny z neživé hmoty.
Víra je nejsilnější stránkou člověka. Je-li falešná, povrchní, nejistá – pak vliv této špatné víry se projeví v silně falešném životě. Je-li pravdivá, pevná, jistá – takový je pak i život. Má-li falešnou a povrchní víru mnoho lidí, většina národa, je to národní katastrofa, jak jsme byli svědky v nedávné minulosti. Ukázalo se, co dovedou národy, které zhloupnou, které mají špatnou víru. Lidi se špatnou vírou potkáváme dnes a denně. Jsme pro ně jen objektem jejich zisku, jejich potřeb. Šidí nás, podvádějí, pomlouvají, využijí, špatně se s nimi žije. Nepomohou, leda do hrobu. Je důležité, abychom takovými lidmi nebyli. To jest, aby byla naše víra založena na pravdě.